ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 138 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Vyšehradské tajemství

Vyšehradské tajemství

TEXT: Stanislava Jarolímková, FOTO: Tomáš Kubeš

Pražský Vyšehrad je místo opředené mnoha legendami a pověstmi. Nežil tu však Krok se svými třemi dcerami a ani tady neskákal do Vltavy Horymír na Šemíku. Ovšem „neviditelný“ kostel zde je a já si na tu podivnou stavbu zajela sáhnout osobně.

Odemykali jste někdy dveře vedoucí do hradeb? Já dosud nikoliv, a když jsem držela v ruce docela obyčejné klíče od kostelíka a sakristie navlečené na kroužku, připadalo mi trochu podivné, že mi právě ony umožní vidět na vlastní oči záhadu. Ta měla mít podobu interiéru bývalého kostela Stětí sv. Jana Křtitele, o němž jsem v podstatě věděla jen to, že je ukryt v hradbách a nachází se v něm skromné lapidárium. Zámek cvakl, tmavozelené kostelní dveře se otevřely – a bylo po tajemství.

Číst dál...

Zválcovaná koka

Zválcovaná koka

TEXT A FOTO: Tomáš Hájek

Boj s drogami? V Peru na denním pořádku. Nicméně, začalo se blýskat na lepší časy, změna totiž přišla přímo od pěstitelů. Možná vás překvapí, že komoditou, která dává tvrdé droze na frak, je kakao.

Kakaové boby v okolí městečka Tingo Maria na hranici amazonského pralesa již ze sedmdesáti procent nahradilo pěstování koky. V ulicích Tingo Maria sice stále narazíte na prodavačky s pytli plnými kokových lístků, ale všechny lístky jsou určeny jen pro osobní spotřebu, zejména starších lidí, které jejich žvýkání udržuje v čilejším stavu. „Pokud jde o velkoproducenty koky, ubylo jich za poslední roky v naší oblasti více než dvě třetiny. Koka sice plodí každé dva měsíce, ale její pěstování vyčerpává půdu. Navíc se kvůli ochraně před nemocemi musejí používat pesticidy a ty půdu okyselují a znehodnocují. Samozřejmě je pěstování pro výrobu drog nelegální,“ naší tlumočnici Markétě Kopkové vysvětluje Verónica Colqui Olazo z centrály úspěšného fairtradového družstva Naranjillo. Družstvo sice sídlí v malém městě, ale jeho členové žijí v horách v okolí. Dostat se například do vesničky Huayhuantillo, kde žije zhruba osmdesát rodin, není úplně jednoduché. Právě tady se sklízejí jedny z nejkvalitnějších kakaových bobů na světě. Veškerá produkce je přitom prodávána v systému fair trade a také v biokvalitě.

Číst dál...

Drsným Balúčistánem

Drsným Balúčistánem

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (Magazín Maxim)

Pokud se vydáte do Indie pozemní cestou, překročíte geografickou hranici Evropy a Asie na istanbulském mostě přes Bosporský průliv. Kulturní hranice dvou zcela odlišných světů ale leží až 4100 kilometrů odtud.

Three european person come here! I want your pasports!“ křičí bizarní angličtinou bělovlasý děda v pákistánské policejní uniformě. Prodral se davem, aby nás zachránil před neschopností Asiatů utvořit spořádanou frontu, a coby vznešené „sáhiby“ nás odvedl k přednostnímu odbavení. Některé koloniální tradice mají něco do sebe. Bílá kůže nás ale nezachrání před pověstnou pákistánskou byrokracií. Kromě řady pasových kontrol se musíme zapisovat do tlustých registračních knih, vyplňovat nesčetné formuláře, fotit se... K tomu si mnohokrát potřásáme rukama s uniformovanými muži, volajícími: „Welcome to my beautiful Pakistan, mister!“ a popíjíme s nimi nekonečné šálky čaje. „Cesta do Kvéty je nebezpečná. Přidělím vám policejní eskortu,“ říká policejní šéf. S díky odmítáme. Jedeme tudy do Indie už pošesté, a zatím jsme to vždycky přežili ve zdraví. „No, však ještě uvidíte...“ loučí se s námi se skrytou výhrůžkou.

Číst dál...

Jezero medvědů

Jezero medvědů

TEXT A FOTO: Petr Slavík

Kolem je skoro tma. Stanovým táborem putují postavy se světýlky čelovek na hlavách. Fouká studený vítr. Dým stoupající z vulkánu Mutnovskij je ještě chvíli růžový, pak zfialoví a s houstnoucím soumrakem vytvoří slábnoucí siluetu na tmavě modré večerní obloze…

Ráno je svěží a voda v horském potoce ledová tak, až brní zuby při čištění. Snídaně v letu. Rychlé balení fotografické výstroje a neustálé dilema, který objektiv bude potřeba a který je zbytečný. Jako vždy nakonec beru všechny. Naše výprava se vsouká na korbu terénního vozu, který nás se supěním vyveze k výchozímu bodu pro výstup do kráteru sopky. Je jasno a slunce rychle nabírá na síle. Lidský had se pomalu sune do svahu. Nevím, kde se vzal, ale připojil se k nám pes. Chvíli jde na konci skupiny, chvíli na jejím začátku. Jako by hlídal stádo ovcí. Nechá se pohladit, podrbat, ale je ve své funkci příliš důležitý, než aby věnoval delší dobu pozornost jedné osobě. To se nakonec stává i lidem. Když na chvíli zvednu hlavu od stezky, vidím, jak se z kráteru valí dým. Vzdává čest své pověsti jednoho z nejčinnějších vulkánů jižní části Kamčatky. Není vlastně pouze jeden, ale jedná se o systém vulkánů. Čas od času si zachrlí dle libosti a opět se uloží k předstíranému spánku. A jak jsou tak sopky už zvyklé, nikdo neví, kdy se znovu probudí, aby ukázaly svou obrovskou sílu. Popílek z Mutnovského lze najít i v sedmdesát kilometrů -vzdáleném Petropavlovsku-Kamčatském, který je výchozím bodem pro většinu expedic, mířících k vulkánům či jezerům jižní části poloostrova. Cesta do kráteru vede přes ledovcová pole. V teplém počasí připomíná natátý led skluzavku.

Číst dál...

Masajský šerosvit

Masajský šerosvit

TEXT A FOTO: Ondřej Kolman

Do této odlehlé domorodé vesnice jsem putoval se svým masajským přítelem Lonyem několik hodin bušem. Sestávala z několika chatrčí a v modravé dálce se rýsovaly pahorky Tanzanie. Děti přede mnou plačky utíkaly, protože se bály bílého bubáka.Vnější znaky západní civilizace zavítaly k těmto lidem v podobě digitálek či triček. Jejich duše je však zaplaťpánbůh stále čistě africká. Nemají ani elektřinu, ani tekoucí vodu, neumějí číst ani psát, neznají noviny ani časopisy. 

Číst dál...

Modrý křikloun

Modrý křikloun

TEXT A FOTO: Ondřej Prosický

Věděl jsem, že papoušek právě vylézá z hnízda a půjde se napít do blízké řeky Río Negro. Doběhl jsem ke stromu. Papoušek už byl rozkoukaný a nízkým průletem slétl na břeh k hladině. Třikrát se krátce napil, otočil se ke stromu a vrátil se do dutiny. Podobné občerstvení se sice opakovalo několikrát denně, ale přesto jsem si to nikdy nenechal ujít.

Vidět ary hyacintové v přírodě mě lákalo už dlouho. Četl jsem zprávy o ohrožení a snižování počtu těchto úžasných ptáků. Kromě toho jsem se ve Střední a Jižní Americe setkal s dalšími druhy papoušků. Nechali mě trochu nakouknout do svého života, ale stále mi toho spoustu skrývali. Papoušky totiž v tropech slyšíte na mnoho kilometrů, ale málokdy vás k sobě pustí blíž. Mě lákali arové hyacintoví, a tak jsem se za nimi vydal do Brazílie.

Číst dál...

Válka v patách

Válka v patách

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Jeden den samé úsměvy a suvenýry, a druhý den tanky v ulicích. Jak říká jeden můj kamarád, „v tu chvíli je nutné co nejrychleji opustit zemi, jinak půjde o krk.“ V Africe nic výjimečného, v poslední době je celá subsaharská Afrika v jednom ohni.

Letošní výprava do západní Afriky měla přinést i poznání dlouho odkládané turistické země, Mali. Během února jsme na naší cestě zamířili z Burkiny Faso k malijské hranici. Ještě během samotné cesty jsme ale rychle pochopili, že z vysněné cesty do Timbuktu opět sejde. Rostoucí množství přepadů přineslo i větší počet policistů v ulicích, kontrolujících všechny podezřelé osoby. A my jsme patřili k nim. „Žádný běloch tudy už pár týdnů neprojel,“ komentoval naši přítomnost velitel policejní stanice. A měl pravdu. V Mali jsme skoro žádné turisty mimo hlavní město Bamako nepotkali.

Číst dál...

Sněžnou bouří

Sněžnou bouří

TEXT A FOTO: Leoš a Lenka Šimánkovi

Průsmyk Copland Pass využívali zlatokopové na Novém Zélandu pro přechod hor. Dostat se nahoru v zimě je čiré šílenství, ale přiblížit se pod něj a alespoň z dálky na legendární místo pohlédnout by mělo být bez problémů. Nebo ne?

Nacházíme se na tábořišti na začátku údolí Hooker Valley s úžasným výhledem na Aoraki (Mount Cook), nejvyšší horu Nového Zélandu. Na konci údolí se zdvihá tato gigantická bílá pyramida plné tři kilometry do výšky. V létě je zde velmi rušno, vyrážejí odtud horolezci, aby pokořili 3754 metrů vysoký vrcholek. Dnes jsme tady úplně sami. Už před sto padesáti lety přecházeli hlavní hřeben přes Copland Pass průkopníci a zlatokopové, zkusíme teď alespoň částečně kráčet v jejich stopách. Připravím vše, co budeme následující den potřebovat. Túra trvá celý den, tak zabalím i benzinový vařič, abychom si mohli po cestě uvařit horolezecké jídlo. Je mnohem lehčí než chleby se sýrem, nehledě k tomu, že chléb za pár hodin zmrzne a pak se do něj špatně kouše.

Číst dál...

Tanec ďáblů

Tanec ďáblů

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Indiáni Kankuamo po staletí srdnatě bránili svoji zemi a odolávali vpádům conquistadorů. Přestože většina jejich kultury zmizela pod nánosy španělské kolonizace, své kořeny úplně neztratili. Tanec ďáblů je toho živým důkazem.

V odlehlém kraji na úpatí zasněžených štítů Sierra Nevady usnul čas. Klikaté stezky horské džungle se za chladných rán ztrácejí v potrhaných cárech šedých mraků. Sladká vůně hnijících plodů manga pomalu stéká během horkých odpolední jako potůčky medu mezi vápnem bílenými zdmi domků. Za večerní tmy na kamenném dláždění občas zacvakají podkovy, to když znavená mula klopýtá pod tíhou trsů čerstvě sklizených banánů. Noci jsou černé, často plné strachu a ozvěn vzdálené střelby partyzánů hnutí FARC nebo paramilitárních jednotek operujících v těchto horách.

V horské komunitě Atanquez dnes žijí z valné většiny mesticové, v menší míře mulati. Přestože většina z nich hrdě odvozuje svůj původ od indiánů Kankuamo, jednoho ze čtyřech původních kmenů obývajících území ¬Sierra Nevady, naprostá většina obyvatelů Atanquezu již nemluví původním jazykem a ztratila svoji indiánskou identitu.

Číst dál...

Jezerní království

Jezerní království

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Jako ve snu jsem si připadala, když jsem objevila zapadlý kout rakouské země plný milých lidí na pomezí s Maďarskem. Neměla jsem tu žádný cíl. Jen jsem se toulala, potkávala se s lidmi a místo si vychutnávala.

Burgenland je nejvýchodnější rakouskou zemí, jejíž území bylo až do konce první světové války předmětem sporů s Uherskem. Název Burgenland čili země hradů dostala pro množství hradů, nacházejících se zejména v jižní části země. Nejznámější je však kvůli Neziderskému jezeru, druhému největšímu stepnímu jezeru v Evropě, které do oblasti každoročně láká tisíce turistů.

V městečku Neusiedl am See jsem zastavila až na molu u Neziderského jezera, kde je přírodní jezerní koupaliště. Modrá obloha bez mráčku, dvacet sedm stupňů, žloutnoucí listy na stromech a pár plavců. Na začátek října dost netypický pohled. Usadila jsem se v restauraci Mole West, abych se tu posilnila husími játry s meruňkovokardamomovým kompotem a bramborovými šiškami s mákem a rebarborou. Do restaurace se dá dojet přímo plachetnicí, což jsem mohla za dobu mé přítomnosti pozorovat několikrát. Všimla jsem si i jednoho nadšence, který se plavil na voru. Jezero má hloubku jen 1,5 metru a v létě je tu voda teplá jako ve vaně. V obří vaně. Od půlky dubna se odtud dá jet po 43 kilometrů dlouhé cyklistické stezce a kochat se mořem kvetoucích třešní. Ty dávaly odjakživa ráz krajině v okolí městečka Breitenbrunn. Tradici tu ctí a tak je tu k dostání třešňová hořčice, šunka zapečená s třešňovou marmeládou nebo krémový med z třešňových květů. Ten dělá mladý včelař, který si na svém vzhledu nechává záležet stejně jako na designu svého medu. Tedy velmi, neboť hezčí skleničku medu jsem jaktěživa neviděla. Druhého nejhezčího muže Rakouska bych čekala v jiné profesi než včelařské, ale musím uznat, že je na něm hezké ještě něco. Jeho zapálení pro práci.

Číst dál...

V harlejářském nebi

V harlejářském nebi

TEXT A FOTO: PETR TŮMA

Posvátné místo indiánského kmene Siouxů. Little Bighorn a gigantické hlavy pěti prezidentů vytesané v Mount Rushmore… Klasika, když poznáváte Spojené státy. Ale dá se to ještě vylepšit. Třeba když projíždíte Jižní Dakotou na stroji, který váží přes 400 kilo, a zvuk čtyřtaktního dvouválce připomíná blížící se bouřku...

Všude kolem byly harleje. Jako by se doposud ubíhající filmový pás náhle zasekl v jediném záběru. Lidé se zastavili, dívají se i batolata v kočárcích. Bezstarostná jízda bikerů výhradně na strojích legendární značky Harley-Davidson měla jako cíl městečko Sturgis. Běžně ho obývá nějakých 15 000 obyvatel, ale ti všichni odjedou první týden v srpnu na dovolenou, neboť vědí, že se na jejich hlavní ulici budou dít věci… Jako kobylky ji zasypou hordy motorkářů, a sjede se jich tam přes půl milionu! Největší podobné srazy v Evropě, ty na Faaker See nebo Faru, jsou proti tomu akcičky okresního formátu.

Číst dál...

Doktor jamajka

Doktor jamajka

TEXT A FOTO: MICHAL PECHÁNEK

„Tady se můžeš vykoupat,“ povídá Sean. „Tady? Vždyť támhle za zatáčkou je krokodýl jak blázen.“ Sean na mě mrkne zarudlým okem zkouřeného rastamana, po letech na řece musí vědět, o čem mluví, ujišťuji sám sebe. Už z vody vedle lodi se Seana ptám, zda tu krokodýli vážně nejsou. „Ya man, jasně že jsou, ale málo.“

Nehodlal jsem trávit zimu doma a rozhodl se vyrazit opět do Karibiku. Volba tentokrát padla na Jamajku. V průvodcích se dočtete, jak je Jamajka krásná, ale také nebezpečná kvůli drogám a bídě, proto se turistům nedoporučuje vzdalovat se z hotelu, nanejvýš v doprovodu policie. Nějak mi to nesedělo k pohodové hudbě, jíž Jamajka zásobuje celý svět, a tak jsem se rozhodl věc prozkoumat sám.

Číst dál...

Punské války

Punské války

TEXT: JANA VLKOVÁ

Místa, kde před stovkami let tekla proudem krev, jsou dnes pro nás kronikou dob dávno minulých. Tato země je protkána antickými památkami a návštěva někdejšího Kartága se tak stává cestou nejen na sever Afriky, ale též napříč věky.

Času je bohužel málo, a tak jsem procházela jen ty nejznámější pozůstatky antických staveb, respektive celých měst. Jsem vetešnice a čím jsou věci starší, tím větší vzrušení ve mne vyvolávají. Tuniské vnitrozemí mě dokázalo rozechvět snadno. Města jsou obrovská, někdy zcela opuštěná, jindy posazená do krásných panoramat předhůří Atlasu. Během své návštěvy jsem se naplno nabažila a přesto mi ještě spousta věcí zůstala skryta. Má cesta začala v Tunisu. Zdejší vykopávky mě zcela nadchly, a to jsem ještě nevěděla, co mě dále čeká. Naleziště v hlavním městě, které nebylo mým nejdůležitějším cílem, nebyla nic v porovnání s tím, co jsem teprve měla vidět. Ještě téhož dne jsem se přesunula do nedalekého města Oudna. Ve vyprahlé krajině se skrývá amfiteátr, kapitol a kdesi kousek dál jsou ještě lázně a cisterny. Nikde nikdo, jen pár zpocených dělníků se věnovalo rekonstrukcím. Zarazilo mě, že zde nebylo parkoviště ani pokladny. Informace pro zvídavé návštěvníky jsem našla na informačních cedulích. Všude byl klid, nerušeně jsem nasávala zdejšího genia loci a poprvé zažila intenzivní pocit blízkosti dob dávno minulých, který se mi zde ještě mnohokrát vrátil. Například hned v blízkém městě Thuburbo Majus, kde dříve žili Berbeři a pak Punové, což historik pozná podle nepravidelného půdorysu ulic. Mně tuto skutečnost musel objasnit průvodce. Města, která Římané postavili později, mívají velmi pravidelnou pravoúhlou síť ulic. Obyvatelé Thuburbo Majus byli bohatí, žili z obchodu, z pěstování obilí, a na vrcholu rozkvětu prý město čítalo deset tisíc lidí, což nebylo na tu dobu zanedbatelné číslo.

Číst dál...

Hvězdná mise

Hvězdná mise

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MARTIN DLOUHÝ, archiv PETRA VOLDÁNA

Splněný klukovský sen, tak lze definovat zážitek Vladimíra Remka, který jako první a doposud jediný živý Čech vzlétl do vesmíru. Díky němu se Česká republika, dříve Československo, stala třetí zemí na světě, která měla svého zástupce v kosmu. O svých pocitech při výcviku, startu a pobytu na oběžné dráze i věcech čistě pozemských jsme se bavili krátce potom, co se náš kosmonaut stal dědečkem.

Narodil jste se v Českých Budějovicích, ale několikrát jste se stěhovali. Jak vzpomínáte na dětství?

K Českým Budějovicím mám kladný vztah, narodil jsem se tam a strávil počátek svého života. Bydlel jsem tu až do čtvrté třídy. Mělo to pro mě zvláštní kouzlo. V Budějovicích žili rodiče matky a způsob života, jaký vedli, mě přitahoval. Myslím tím hospodářství a domácí zvířectvo. Objevoval jsem skrz to všechno svět a získával některé základní postoje k životu. Babička byla dobrovolná sestra u Červeného kříže a děda dobrovolný hasič. I když jsem byl tehdy malý, cítil jsem tu pospolitost prarodičů s ostatními lidmi. Vnímal jsem jejich snahu dělat něco pro ostatní. Všechno co děda jako hasič dělal, jsem si paradoxně uvědomil až na jeho pohřbu, kam mu přišli vzdát hold i lidé o generaci mladší.

Číst dál...

Oslepující svět

Oslepující svět

TEXT A FOTO: JIŘÍ KOLBABA

Jediné místo na Zemi, které si žádný člověk dosud nezabral. A jediné, kde má také příroda navrch. Krásná a tajemná Antarktida nabízí svá tajemství, ale jen pokud k ní přistupujete s náležitým respektem.

Po přistání v Buenos Aires vše proběhlo jihoamericky zdlouhavě, ale zdárně. Vystoupil jsem před budovu letiště a polilo mě neskutečné horko, teplota dosahovala 36 stupňů. V Praze jsem nastupoval při extrémních minusových teplotách a letěl jsem přece do Antarktidy. Kalhoty z trojvrstvého gore-texu, poctivá péřovka a vysoké hřejivé boty od Merrellu... Stačil jen nepatrný pohyb a už ze mě lilo. Po mnoha zmatcích a hodinovém zpoždění jsem nakonec s Aerolíneas Argentinas přeletěl do Río Gallegos, hlavního města provincie Santa Cruz.

Velmi brzy jsem se zorientoval a za pár desítek minut už povlékal postel v jakýchsi předpotopních kasárnách přímo na letišti. Zprvu to vypadalo divně, ale měl jsem informace, že tady je někdo, kdo zná někoho, jenž prozradí někoho, kdo mi pomůže při plánované cestě na Antarktidu. A skutečně, druhý den jsem se sešel se sympatickým kapitánem Alonsem a vše jsme do detailu domluvili. Přelet vojenským speciálem Herkules do Antarktidy byl naplánován za několik dní, a tak jsem volný čas využil pro cestování po argentinské a chilské Patagonii.

Číst dál...

Ohrožená pokladnice

Ohrožená pokladnice

TEXT A FOTO: PETR BAMBOUSEK

Přestalo pršet. Hluk přívalového deště vystřídal nesmělý zpěv ptáků. Z lesa na protějším břehu stoupá pára a nad řekou se nese skřehotavý hlas zoborožce. Jsem zvědav, co nás na řece čeká. Vždyť to není ledajaká řeka. Tohle je Kinabatangan.

O řece Kinabatangan se říká, že je pokladnicí biodiverzity jihovýchodní Asie. Kupodivu je to pravda i přesto, že… V 19. století získala nad územím kontrolu britská koruna a hlavním správním městem se stal Sandakan, dnes druhé největší město státu Sabah. Dolní tok řeky Kinabatangan byl od správního města na dosah, a tak proběhly rozsáhlé průzkumy zaměřené na těžbu vzácného dřeva. Na začátku 20. století začalo na severu Bornea masivní odlesňování, které nabralo největší obrátky v 80. a 90. letech. Břehy řeky Kinabatangan samozřejmě nebyly ušetřeny.

Na konci 20. století tlak těžařských společností poněkud ustal. Vystřídal ho ovšem fenomén možná ještě děsivější, totiž pěstování palmy olejné. V současné době se odhaduje, že z Malajsie, Bornea a Sumatry pochází 85 % světové produkce palmového oleje. Nekontrolovaný rozmach palmových plantáží způsobuje vážné omezení životního prostředí pro místní unikátní formy života, které tlaku nedokážou dlouhodobě odolávat. Smutným paradoxem je, že pohnutkou pro vznik palmových plantáží byly ekologické snahy. Palmový olej se měl využívat nejen v potravinářském a kosmetickém průmyslu, ale také jako biopalivo, které je šetrnější k životnímu prostředí. Zhruba 16 % světové produkce palmového oleje končí v zemích Evropské unie. A zatím na druhé straně planety ochranáři přírody vedou nekončící boj o záchranu každého hektaru lesa.

Číst dál...

Krok stranou

Krok stranou

TEXT A FOTO: TOMÁŠ PETR

Při každé cestě máte dvě možnosti – buď se vydat ve stopách tisíců dalších turistů a cestovatelů, nebo to zkusit jinak. Ukročit bokem od vyšlapaných cest a nahlédnout i za rohy, kam se běžně nedíváme.

Miluju přemisťování z české zimy do tropů. Když vás letadlo vyplivuje na malém letišti v kambodžském hlavním městě Phnompenhu, ani to nevypadá, že od sněhové bouře v Ruzyni vás dělí pouhých pár hodin letu. Horký a provoněný noční vzduch ovane tvář, odfoukne evropské stereotypy a mozek se přešaltuje do jednoduchého cestovatelského režimu. Jedna ze základních činností v zemi je smlouvání o cenu, a tak jsem začal s tréninkem disciplíny u řidiče tuktuku, kterým jsem se nechal odvézt do centra. Šlo to překvapivě lehce a za chvíli jsem svištěl naparáděným vozítkem po hladkém asfaltu. Za jízdy jsem první cigaretou zahájil návštěvu Kambodže.

Guest house, do kterého jsem měl doporučení, se sice nakonec ukázal jako neexistující, ale na 136. ulici je ubytovacích kapacit více než dost. V jednom z hotýlků blízko břehu řeky Tonlesap jsem shodil ze zad krosnu a oddělil nepotřebné věci. Nakonec zůstalo jen pár kousků oblečení a foťák. Ostatní zbytečnosti, podobně jako evropské starosti, jsem zanechal na recepci hotýlku. Byly dvě hodiny po půlnoci, takže program byl jasný – projít si uličky žijící z turistického ruchu, sníst směs rýže a kuřecích vnitřností na posilněnou a hurá na kutě. Druhý den ráno jsem měl totiž namířeno směrem k prastarým khmerským chrámům, do města Siem Reap. 

Číst dál...

O chlup méně

O chlup méně

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ

Myslela jsem si, že bezsrstá rasa psa, zvaná naháči, byla vyšlechtěna proto, aby se mohli zvířetem potěšit alergici. Veliký omyl. Předpokládá se, že se čínský chocholatý pes vyvinul z afrického bezsrstého psa, z něhož Číňané, kteří prý mají miniaturní psíky v oblibě, vyšlechtili psa menšího. Původně bylo toto plemeno známo pod mnoha různými názvy, např. čínský naháč, čínský jedlý pes, čínský lodní pes a čínský královský naháč. Dostávali pojmenování i po místech, kde byli objeveni. V Egyptě byli nazýváni pyramidovým naháčem nebo naháčem z Gízy, v jižní Africe jihoafričtí naháči a v Turecku pak byli větší psíci tohoto plemene pojmenováni jako turečtí naháči. Předpokládá se, že čínští námořníci, plavící se po mořích, měli na palubě psy a s jejich štěňaty obchodovali v přístavech s místními obyvateli. Během epidemie moru, který přišel právě z Číny, se bezsrstí psi brali na paluby lodí, aby lovili hlodavce, přenášející tuto nemoc. Na začátku 16. století španělští cestovatelé nalezli čínské chocholaté psy i v Mexiku a dalších částech Střední a Jižní Ameriky. Během 18. a 19. století potkávali britští a portugalští průzkumníci tyto psy i v Africe a Asii.  

Číst dál...

Naostro

Naostro

TEXT: MARTIN DLOUHÝ

Málo co vyvolává tak rozdílné a rozporuplné reakce jako lidská nahota. Pro některé umělce je zdrojem inspirace, často se stává součástí protestů a puritánům či ortodoxním členům církve při pomyšlení na odhalení naskakuje husí kůže. Nahota je vcelku nenásilné a přitom silné upoutání pozornosti. Ukrajinské demonstrantky ukázaly ňadra na protest proti mistrovství světa ve fotbale a soutěži, v níž si měl muž vybírat manželku z jejich země. Modelky se svlékají, aby ochránily kožešinová zvířata, policie po celém světě nahání po stadionech naháče, kteří přes hrozbu vysoké pokuty zpestřují fotbalové zápasy a muslimským světem stále ještě otřásá případ šestnáctileté Egypťanky Aliae Magdy Elmahdy, která na protest proti chování k ženám v arabském světě umístila na svůj blog fotografii, na níž je pouze v červených botách a s mašlí ve vlasech. Nahota je fenomén, a ač mě kdysi jedna zapálená katolička přesvědčovala, že je od toho, aby byla zakrývána, zůstává pro spoustu lidí životním stylem. Pro někoho více, pro někoho méně. Jistě znáte naháče, které Louis de Funès coby četník chytal po plážích Saint-Tropez. První trendy koupání bez plavek k nám přišly patrně z Německa ve dvacátých letech minulého století z pláží chladného Baltu a myšlenkou byl návrat k přírodě a zdraví. První oficiální nudapláž v Československu však vznikla až roku 1985 u jezera Lhota u Staré Boleslavi.

Číst dál...

Čechy v kosmické záři

Čechy v kosmické záři

TEXT: MARTIN KRSEK (historik Muzea města Ústí nad Labem)

Prostupuje naším tělem dennodenně, je bezhlučné a okem nepostřehnutelné, ale představuje neuvěřitelnou sílu – kosmické záření. Letos je to právě sto let, co lidstvo o jeho existenci ví. Objevil ho rakouský vědec Victor Franz Hess 7. srpna 1912 v Čechách a získal za to Nobelovu cenu za fyziku.

Hessův objev se stal podnětem pro tisíce následovníků. Jedna z nejmodernějších observatoří světa, která na konci 20. století vyrostla v Jižní Americe (za účasti českých odborníků), je specializována právě na zkoumání kosmického záření. Přesto se fyzikové shodují, že za uplynulých sto let nezjistili o tomto fenoménu takřka nic nového, a pokud už se nějaký nový poznatek objevil, pak spíše jen přidal další nezodpovězené otázky.

Eiffelovka je malá

O podivné všudypřítomné záření, které ionizuje vzduch a zapříčiňuje například samovolné vybíjení baterií, se vědci zajímali už na konci 19. století. Objev radio¬aktivity z roku 1896 pak odhalil principy takového záření. Hned ale vyvstala další otázka: Kde se ta radioaktivita bere? „Mysleli si, že pochází ze země, ale kdyby to byla pravda a přišli jste do nějaké štoly, tak by tam ta ionizace měla být vyšší, a když vystoupáte někam na kopec, tak by měla být zase nižší. Takže vědci lezli do různých jeskyní, ale zjistili stejné, nebo spíš menší hodnoty. Pak zase šplhali na Eiffelovu věž, která tehdy byla právě dostavěna, ale těch 300 metrů je málo, takže zase žádné průlomové zjištění,“ komentoval počátek cesty ke kosmickému záření známý český fyzik a popularizátor vědy Jiří Grygar. Objevila se další teorie o původu záření, a to že přichází shora. Horkým kandidátem na pozici hlavního zdroje bylo Slunce.

Číst dál...

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group