ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 138 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Královna moří

Královna moří

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Proud bílého světla z reflektoru propíchl řídkou ranní tmu. Vzdálené pištění fléten a vibrující temný hukot bubnů mě vytrhly z mrákot. Přímořská ulice se topí v dýmu kadidla, stovky bubeníků pochodují k pláži a v tíživém hlubokém rytmu buší do svých atabaques. Volají královnu moří. Volají Yemanjá.

Čtyři ráno. Reflektory v čele procesí šlehají studenými kužely světla proti nebi nad bahijským zálivem, jako by chtěly tmavá mračna nasáklá deštěm rozsekat na kousky. Rychle jsem vyběhl na ulici. Těžká kořenitá vůně stoupající z kadidelnic silně připomíná hašiš. Bělavý kouř zahaluje postavy průvodu v staroegyptských kostýmech. V čele procesí skáče na kangoo botách obrovitý černoch s vysokým modrobílým chocholem na hlavě. Carlinhos Brown. Nejslavnější muzikant Salvadoru a jeho družina bubeníků z favely – timbaleiros – zahájili každoroční oslavy bohyně Yemanjá. Carlinhos táhne průvod svým mohutným zjevem a mocnými tanečními přískoky k malému domku na pláži, ke svatyni královny slaných vod. Šaman vede svůj lid poklonit se bohům.

Číst dál...

Mou rodinou je Afrika

Mou rodinou je Afrika

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Přiřítí se z buše jako vítr. Najednou je jí všude plno. „Sorry, sorrrry,“ zadrnčí v omluvě výrazné afrikánské „r“. Vždycky chodí pozdě, vždycky se jí do cesty něco připlete. Něco obyčejného, třeba sundávat paviány z doškové střechy. Pro Marlice nic zvláštního, byli jí přece i na svatbě...

Za hvězdou televizního kanálu Animal Planet (pořad Sirotci divoké zvěře), Marlice van Vuuren, ochránkyní zvířat a křováckých dětí, jsem se vypravil na její farmu jménem Naankuse. V jazyce Křováků nebo lépe řečeno Sanů to znamená: Bůh nás ochrání.

Mé představy o odměřené celebritě s hvězdnými manýrami rozbila během okamžiku. Za pár minut v její přítomnosti máte pocit, že se znáte léta. A přitom mi to mělo být jasné od začátku. Zvířata žádnou komedii netolerují. Vidí vás hned takové, jakými ve skutečnosti jste. A zvířata jsou její život. Během těch pár dní s ní jsem pochopil, jak velké srdce má tahle dívka z africké farmy. Jen jedna věc mi zůstala záhadou. Kolik má Marlice van Vuuren vlastně rodin...?

Číst dál...

Historické klenoty

Historické klenoty

TEXT A FOTO: JANA BÉBAROVÁ

Kalifornie je rájem pro turisty. Více než který jiný stát symbolizuje rozmanitost USA. Nekonečné pláže, strmé útesy, nedotčená krajina národních parků, horské štíty či rozlehlé pouště, ale již málokdo by zde čekal též americké dědictví po předcích.

Kalifornské misie zdaleka nepatří mezi prvoplánově vyhledávané turistické lokace. Může se to však jevit jako paradox, vzhledem k tomu, že se společně s presidii, bývalými vojenskými pevnostmi, které chránily nové kolonie, jedná o nejstarší architektonické památky ve státě. Obzvlášť když vezmeme v úvahu vztah místních lidí k vlastní historii. Řečeno s jistou mírou nadsázky, každá budova starší osmdesáti, devadesáti let se v Kalifornii může pyšnit plaketou označující místo historického zájmu. Více než dvě stovky let staré misijní komplexy se proto vskutku dají vnímat jako rarity, které by neměly ujít pozornosti nikoho, kdo zaslíbenou zemi na západním pobřeží Ameriky navštíví. Pravda, ne všechny misie se dochovaly ve své původní podobě, a na místě řady z nich dnes stojí více či méně věrné repliky, i tak ale svým historickým významem nutí k zastavení. Téměř tisíc kilometrů dlouhou koloniální cestu El Camino Real, na které byl mezi San Diegem a Sonomou řetězec jednadvaceti misií v letech 1769–1823 vybudován španělskými františkánskými misionáři, dnes prakticky kopíruje nejdelší kalifornská dálnice č. 101 (nezřídka lze u cesty spatřit repliku misijního zvonu, která místo historické trasy označuje). Silnice vedoucí po západní části státu a spojující Město andělů s vyhledávanou Bay Area tedy k návštěvě alespoň některé z misií vybízí sama.

Číst dál...

Žhavé noci

Žhavé noci

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Náhodou jsem potkala baristku (specialistka na přípravu kávy) roku, náhodou mě ten den pozvala do kavárny na přednášku jednoho z nejlepších panamských pěstitelů kávy. Náhodou jsem ten večer měla čas a náhodou mě energický farmář pozval do jeho země. Mimochodem, na náhody nevěřím.

Jak dovedou být noci v hlavním městě Panama žhavé, jsem poznala krátce po svém příletu. Odehrávalo se to asi takto: přistání ve 22.15 hod., prohlídka starého města ve 23.30 hod., v baru Plaita místní pivo, velmi hlasitá hudba a já na parketu v 1.00 hod., pozdní večeře v podobě vyhlášeného kuřecího vývaru ve 2.30 hod., buenas noches ve 3.30 hod. Netřeba myslím dodávat, že jsem v závěru svého pobytu trpěla chronickým spacím deficitem. Nutno podotknout, že v Panamě neexistuje něco jako noční klid, proto buďte připraveni na dunivou hudbu i ve tři v noci. Panama přetéká mrakodrapy a na první pohled byste si město klidně mohli splést s nějakým americkým protějškem. Je tu ale rozhodně co zdokonalovat, například vystavět kanalizaci, která by z části města nedělala smrdutou stoku. V části starého města, které bylo zapsáno na seznam UNESCO, na mě dýchla koloniální architektura a já jsem zapomněla na moderní dobu. Z mnohých domů tady zůstaly jen fasády podpírané pilíři, zdi jsou často pomalované a občas se na mě zvědavě z balkonu podívá neposedný ušatý tmavovlasý kluk. Setkáte se tu i s policisty vypadajícími jako vojáci (Panama však armádu nemá), kteří tu usměrňují dopravu v blízkosti prezidentského paláce. Minout jsem nemohla ani prodavače takzvané hoblované zmrzliny. Z obřího kvádru muž hbitě nahobluje led, dá ho do papírového kornoutu, zalije ovocným sirupem, třtinovou melasou a kondenzovaným mlékem. Doprostřed zapíchne brčko, neboť tato přeslazená zmrzlina se cucá.

Číst dál...

Chihuahua!

Chihuahua!

TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK

„Bezpečnostní situace v Mexiku je v současné době vyhrocena v důsledku eskalace násilí mezi drogovými kartely. Z tohoto důvodu se turistům nedoporučuje cestovat do států na hranicích s USA,“ varuje na svém webu ministerstvo zahraničí. No, to zní jako výzva ne?

Dnes, zpětně, mohu z vlastní zkušenosti říct, že severní Mexiko není zdaleka tak nebezpečné, za jaké se považuje. Tedy pokud se vyhnete příhraničním městům a dodržujete jistá pravidla hry. S přítelkyní jsme procestovali vnitrozemní státy Chihuahua a Durango a z naší cesty si odnesli nezapomenutelné zážitky. Jmenované státy cestovateli nenabídnou ani příjemné pláže, ani mayské pyramidy jako jih země, zato ho provedou zajímavou horskou krajinou s obrovskými kaňony, vesničkami s „drsnými“ domorodci, ranči se skutečnými kovboji a vlijí mu do žil trochu povinného dobrodružství, o němž bude později tak rád nad sklenicí piva vyprávět svým kamarádům.

Zatoužíte-li po cestě do stejných míst, jakými jsme putovali my, obrňte se pořádnou dávkou trpělivosti. Určitě ji oceníte při čekání na sporadicky projíždějící auta, které se může protáhnout i do druhého dne. V horách totiž nenarazíte na žádné autobusy, jež by vám pomohly cestu zkrátit. Zdolání některých dlouhých úseků, pospojovaných jen horskými prašnými silničkami připomínajícími místy spíš vyschlé koryto řeky než cestu, nám tak zabralo i několik dnů. Byly dny, kdy se neobjevilo ani jediné auto. Když už nám ale panenka Marie, jejíž obrázky a sošky jsme potkávali při silnici téměř na každém kilometru, do cesty některé z nebe seslalo, vždy zastavilo. V těchto ztracených drsných končinách neexistuje, že by si lidé vzájemně nepomohli.

Číst dál...

Sýrie se bouří

Sýrie se bouří

TEXT A FOTO: PETR ZOUHAR

Demonstranti si to asi představovali jinak. Mysleli si, že stejně jako v Egyptě nebo Tunisku dojde v zemi k rychlým změnám, po kterých volají. Místo toho se už přes rok zmítá Sýrie v konfliktu podobném občanské válce. Která strana je blíže k vítězství?

Psal se srpen 2010 a my jsme odpočívali na malé syrské pláži v Ras Al Basitu nedaleko tureckých hranic. Kousek vedle nás opravoval svou loďku opálený padesátník. K našemu překvapení nás vzápětí oslovil německy. Vrátil se do Sýrie po čtyřicetileté zkušenosti z Evropy, v Darmstadtu učil Turky jazyky. Plánoval si v rybářské osadě užít klidného stáří. K večeru se v přístavu objevil i mladý pekař Ibrahim a jeho kamarád. I oni uvítali příležitost poklábosit si se zahraniční návštěvou. Přes týden se vždy věnovali malému krámku v nedalekém městě Latákii, víkendy trávili u rodičů na venkově. V noci nebo časně ráno sbalili harpuny, baterky, sítě, ploutve, šnorchly a velký nafukovací kruh a s touto výbavou pak dlouhé hodiny křižovali pobřežní vody, chytali ryby a korýše. Pozvali nás také do hor, kde žije manželka jednoho z mladíků. Pod starým fíkovníkem jsme seděli u čaje a opunciových plodů. V Latákii jsme se pak rozloučili bez výměny kontaktů, protože Ibrahim neměl přístup k internetu. Naposledy jsme mu zamávali z autobusu.

Číst dál...

Nočník Kuby

Nočník Kuby

TEXT A FOTO: ZDENĚK PRŮŠA

V roce 1511 přikázala španělská královna kolonizaci Kuby a první městem se stala Baracoa. Královna si předsevzala, že bude ve všem první, a tak se také stalo. Poprvé se zde vylodil Kolumbus, stojí tu první kostel na Kubě, Baracoa je nejvýchodnějším městem, nejdeštivější oblastí a protékají tudy největší řeky ostrova Duaba a Toa.

KOLUMBOVA HORA

Každého, kdo tento doposud nepříliš turismem zasažený kus země navštíví, ohromí El Yunque. Jedná se o stolovou horu ležící asi sedm kilometrů od Baracoy, která je součástí pohoří Sierra del Purial. Její název v překladu znamená kovadlina, protože El Yunque tvarem opravdu připomíná známý kovářský nástroj. Od místních se dozvídáme, že horu pojmenoval Kryštof Kolumbus, který na ni ale nikdy nevylezl.

Číst dál...

Lovec kilometrů

Lovec kilometrů

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: archiv

Ale snad i to má smysl, když někdo podlehne klukovské touze po dobrodružství a nevykoná sice nic pro vědu, ale přibližuje lidem vzdálený svět. Slova cestovatele, spisovatele, reportéra, fotografa, zapáleného skauta, propagátora motorismu i vlastence bez svatozáře. František Alexander Elstner procestoval kus světa a kam se dostal, tam šířil slávu českého automobilismu. Mezi peóny v Argentině, beduíny na Sahaře i „nafoukanými“ Američany, kteří se domnívali, že na vozy z Detroitu nikdo nedosáhne.

CESTA ZA KLUKOVSKÝM SNEM

Narodíte se do vážené pražské rodiny na počátku minulého století a svoji životní dráhu máte určenou předem. Nejen tím, že kulisu vašeho dětství tvoří bohaté Vinohrady, ale vy sám vyrůstáte v měšťanském domě, který postavil váš otec. Přáním rodičů je, abyste vystudoval práva a stal se váženým občanem…

Zpočátku to vypadalo, že František vizi svých rodičů naplní. Studoval reálné gymnázium a připravoval se na maturitu. V sedmnácti však školu přerušil a odjel jako člen protityfové brigády Mezinárodního červeného kříže na Podkarpatskou Rus, do bohem zapomenuté oblasti. Touha po dobrodružství? Touha pomáhat? Těžko říci. Rodiče mu ovšem na cestu nepožehnali. František se ale vrátil zdravý, gymnázium dokončil a pustil se do studia práv. Nakonec si udělal nástavbu pro učitele s odůvodněním, že bude mít dlouhé prázdniny a bude se věnovat svým nesčetným aktivitám.

Číst dál...

Poslední divočina

Poslední divočina

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vydat se do přírody a nepotkat živáčka dá v Evropě pěknou práci. Zavítáte-li při svých toulkách do Švédska, je tu místo, kde se to splní každému.

Fascinující příroda a víceméně opuštěné oblasti národního parku Langfjallet přitahují dobrodruhy, ale také ty, co milují samotu uprostřed divočiny. Už jen příjezd po úzké, místy rozbité silničce, jedné z mála přístupových cest, představuje mimořádnou jízdu hlubokými lesy. Každý řidič musí být obezřetný, protože cestu obzvláště brzy ráno a večer křižují sobi a losi. Takové setkání je fascinujícím zážitkem, zvířata bez jakéhokoliv strachu zastaví a zvědavě na vás zírají, kde jste se tu vzali. Cíl cesty, chata Grövelsjön, je opravdu poslední výspou civilizace v tomto divokém kraji. Tady můžete nakoupit potraviny, dovybavit se a také získat poslední informace. Odsud už každý musí jen po svých, žádná auta, ale pouze klikatící se značené stezky pro turisty. Hned za chatou chápu, proč Švédi nosí na batozích gumovky, terén je dosti podmáčený a cesta spíše připomíná brodění potokem. Zato po chvíli mizí zakrslé keříky, během stoupání končí pás lesa a střídá ho rozlehlá tundra se zelenými kopci na obzoru. Tady člověk putuje mlčky se svými myšlenkami a horizont se vůbec nechce přiblížit, jen občas poutníka vytrhnou z poklidu kamenní mužíci značící cestu. Na první pohled nepatrné kopečky se zničehonic zvedají do výše a člověk najednou zjišťuje, že to bude docela záběr vystoupat nahoru. Cestou potkávám popásající se stádo sobů, podle průvodce jsou domestikovaní, v létě je zde mají místní Samové na pastvě. Není divu, protože pláň plná mechů a lišejníků je pro tato zvířata opravdovým prostřeným stolem. Hora Storvätteshogna, vysoká 1204 metrů nad mořem, nabízí skvělý výhled a také překvapivě na samotném vrcholu jezero. Odsud se jen klesá do rozlehlých lesů nebo skalnatějších partií, které jsou už v sousedním Norsku.

Číst dál...

UJFA žije i v Keni

UJFA žije i v Keni

PTAL SE: TOMÁŠ NÍDR

Kapitáne, tady ti ho vedu, haleká na bývalého obránce české fotbalové reprezentace Tomáše Ujfalušiho jeden ze spoluhráčů, když mě v tréninkovém centru nejslavnějšího tureckého klubu Galatasaray Istanbul vede k rozhovoru. Dlouhovlasý bek se zarostlou tváří, který se v každém mužstvu stane vůdčí postavou kabiny, mu s úsměvem odpovídá v angličtině, ze které přejdou do španělštiny. Po telefonu Tomáš ještě německy poprosí svého šoféra kvůli našemu interview o trpělivost. Cestování na zápasy po celé Evropě z našeho nejlepšího obránce posledního desetiletí učinilo polyglota.

Do kolika zemí jste se s fotbalem dostal?

V Evropě si troufám říct, že do každé.

Když jedete na pohárový zápas, je tam prostor, aby si fotbalista vyrazil s fotoaparátem za pamětihodnostmi?

Vůbec ne. Vše je přesně zorganizované. Z letiště se jede rovnou do hotelu, tam tak hodina a půl na oddech, pak na předzápasový trénink a pak jídlo. Někdy se jezdí den dopředu a to pak dopoledne čas je. Většinou ale nedojde ani k té procházce, protože ubytování je kvůli tréninkovým hřištím mimo město, takže hráči tráví volný čas spíše na pokojích.

Cestujete v pozici celebrit. Má to nějaké výhody třeba na letišti?

Létáme speciálem, takže odbavení je jen pro nás. Snáze se projde i bezpečnostní kontrolou, protože většinou jednu bránu otevřou výhradně pro tým. Ale asi pětkrát se mi v případě našeho vítězství nad domácím mužstvem stalo, že policie naschvál prohlížela všechny tašky a zdržovala nás. V Turecku nám nic takového nehrozí. Fotbalisty vůbec neřeší a klidně nás nechají projít, ať pípáme nebo ne.

Číst dál...

Hašler kašle? Nevadí

Hašler kašle? Nevadí

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMOVÁ, FOTO: archiv FRANTIŠKA LHOTSKÉHO

Hašlerky mlsáme již pěknou řádku let, ať kulaté, šišaté, balené v ruličkách nebo jednotlivě v „mašličkách“. Pojďme se podívat na to, díky komu se začaly více než před devadesáti lety objevovat na pultech českých obchodů.

Zazvonila jsem před pohledným domkem pana Františka Lhotského s cílem získat informace takříkajíc z první ruky. Tento člověk je totiž synem prvorepublikového továrníka Františka Lhotského, který hašlerky – a nejen je – vyráběl. Přivítal mě příjemný a usměvavý pán, který se v obývacím pokoji ochotně pustil do vyprávění. Vzpomínal, jak se otec vyučil prodavačem v Ledvicích u Duchcova a po čase odešel do Prahy, kde pracoval díky dobrým doporučením u předních lahůdkářských firem, mezi nimiž nechyběl známý Lippert. Po čase se začal živit jako obchodní zástupce firmy National, vyrábějící účtovací pokladny, vydělal slušné peníze, roku 1912 se osamostatnil a investoval do vlastního velkoobchodu s potravinářským zbožím. Vůně prvních cukrovinek, které začal František Lhotský v metropoli vyrábět a mezi nimiž v létě převažovaly oblíbené šuměnky, se začala z jeho vlastní výrobny linout po skončení 1. světové války, a to z dnes přestavěného objektu v Belgické ulici 226/8 (dříve Komenského 226/35). Pravděpodobně v té době se seznámil s vídeňským kolegou, podnikatelem a výrobcem cukrovinek Erichem Kirchsteinem, který mu prý zřejmě nejen předal řadu zkušeností důležitých pro tento obor, ale mimo jiné mu prozradil recept na výrobu bonbonů nazvaných po slavném italském zpěváku Carusovi. Tehdy ovšem budoucí pan továrník dozajista netušil, jak tento recept zasáhne do jeho života.

Číst dál...

Nevinné bestie

Nevinné bestie

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Navenek zákeřní a neúprosní zabijáci, ve vlastní smečce však ta nejsolidárnější zvířata s úžasným vztahem k vlastním mláďatům.Vyfotografovat psy hyenovité je však někdy velmi obtížné.

Z letadla vypadala krajina kolem řeky Kwando jako rovná plocha bez vyššího porostu: zvěří vyšlapané cesty propojující modrá jezírka, ve kterých se líně povalovali hroši; stáda slonů viditelná i z výšky 800 metrů, ve které jsme se nad pevnou zemí pohybovali v malých cessnách. Oblaka prachu zvířeného vylekanými impalami se spojovala v šedou skvrnu, na jejímž hrotu skákaly desítky hnědých kopytníků. Úchvatný pohled na otevřenou krajinu sliboval nádherné fotografování v ráji zvířat. Plánovali jsme sledovat asi dvacetičlennou smečku psů hyenovitých, která území obývá, a nemohli jsme se dočkat, až dosedneme na pevnou zem. 

Číst dál...

Hra s ohněm

Hra s ohněm

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (Magazín Maxim)

Na thajských plážích můžete každou noc sledovat bizarní představení. To, co na první pohled vypadá jako „mystická asijská tradice“, je ve skutečnosti novodobá atrakce pro turisty. Ale co na tom? Vypadá to efektně a hlavně to živí lidi, kteří by jinak možná měli hlad.

Pláž Hat Sai Kaew na ostrově Ko Samet se pomalu noří do tmy. Číšníci z nedalekých hotýlků už při západu slunce rozmístili řady nízkých stolečků osvětlených svíčkami a roztopili grily. Romanticky kýčovitá večeře pod hvězdami, podmalovaná šploucháním vln, může začít. Zatímco si objednáváme barakudu na rožni, grilované chobotnice a kraby se sladkokyselou omáčkou, vynoří se ze tmy několik polonahých postav. Tři kluci v rozmezí asi osm až patnáct let nesou podivné předměty. Muž, zřejmě jejich otec, má na zádech plechový kanystr. Pár metrů od první řady stolků se skupinka zastaví a začne instrumenty z kanystru polévat jakousi tekutinou. Otec škrtne sirkou.

Číst dál...

Hyena v posteli

Hyena v posteli

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

Slunce ještě nevyšplhalo příliš vysoko, a tak se dá v klidu mašírovat po ulicích bez jeho nepříjemného doprovodu. Máme dva dny volna, a když už jsme tady, proč nenavštívit jeden z nejdéle osídlených klášterních komplexů na světě.

Flo, můj německý kamarád Florian, se snaží procpat přes bránu do Betléma našeho štěněčího ochránce, vlčáka Budyho. „On snad opravdu ví, že tam nesmí,“ směje se. „Je to izraelský pes, tak se mu na západní břeh moc nechce,“ podotýkám. „No tak to moc nekřič, ať ho ještě nedostaneme do problémů. Vždyť víš, že Židé do Betléma nesmějí,“ uculuje se Flo. Po krátkém boji nad odrostlým štěnětem vítězíme a jsme na cestě s cílem dojít k řeckému ortodoxnímu klášteru Mar Saba. Ten je ukrytý asi 25 kilometrů na jihovýchod od Jeruzaléma na palestinském okupovaném území. Máme před výplatou, a tak nejlepší možností dopravy jsou naše nohy. Většina lidí, které potkáváme, se nám pokouší domluvit taxíka. „Je to moc daleko, tam nedojdete,“ říkají snad všichni Palestinci, které seznámíme s naším plánem. Diví se a nechápou, dva turisté bez peněz, to není zrovna obvyklý jev v Betlémě a vlastně ani nikde jinde v okolí. První kilometry ubíhají lehce, až na časté dětské pokřikování a provokování Budyho jde vše dobře. Někteří Arabové a Židé mají ze psů strach, někdy dost velký, jiní jimi opovrhují a házejí po nich kameny. Malé děti naše štěně dráždí a některé se ho dokonce pokoušejí bouchnout. „Pusť ho. Třeba utečou,“ zoufale navrhuji Florianovi. Ten jen zakroutí hlavou, a tak trávíme ve společnosti dětského davu ještě pár minut, než je zažene starší muž. „Šukran,“ děkujeme arabsky.

Číst dál...

Prales léčí

Prales léčí

TEXT A FOTO: PAVEL BORECKÝ

„Amazonie není nic než zelené peklo, které musejí Peruánci přetvořit v něco hodnotného, gringo!“ slyšíte od novousedlíků, kteří chtějí pít nebo alespoň usrkávat z jejích životadárných zdrojů. Nevšimli si ovšem, že už je dávno nejenom používá, ale dokonce i uctívá někdo jiný.

Skolegou Jiřím z Institutu tropů a subtropů jsme se snesli na jediné místo, kde se v okruhu desítek kilometrů dalo přistát, vystoupili na travnatou ranvej a mě přepadl silný pocit nespravedlnosti při pohledu do tolika vážných tváří, které se shlukly kolem letadla se směsí očekávání, ale i nedůvěry. Podobně nejistě si asi musela připadat pramáti želv motelo, která podle vyprávění kdysi žila s opicemi ve větvích daleko od reálného světa. Když se však poprvé a naposledy vypravila dolů, zůstaly v liáně její hluboké stopy. Mnohá amazonská etnika proto věří, že právě liána escalera de motelo (Bauhinia guianensis), přidaná do tradičního ayahuaskového odvaru, povznáší lidského ducha výše a přináší mu vize z nadpozemského světa. Přišel proto čas začít zde hledat šamana ochotného sdílet to, co mu předaly generace předků, a zachovat pro něj i jeho potomky extrakt tradičních znalostí o prostředí, které peruánský stát tolik touží kolonizovat a ekonomicky využít.

Číst dál...

Erotika na hrobech

Erotika na hrobech

TEXT A FOTO: VLADIMÍR LEMBERK

Evropané při spatření sakalavských hrobů jsou nejprve šokováni a nevěří svým očím. O chvíli později propukají v smích. Někteří se jen cudně usmívají nebo dokonce červenají. Zdejší hroby zkrátka vypadají poněkud jinak, než jak jsme zvyklí…

Procházím opadavým pralesem severně od města Morondava na západním pobřeží Madagaskaru. Sotva znatelná pěšina se klikatí v hustém porostu, kde dominují nápadně silné kmeny baobabů. Moji pozornost upoutá skotačíčí skupina lemurů v koruně stromů. S pohledem upřeným vzhůru snadno přehlédnu nevelkou dřevěnou ohrádku, do které doslova vrazím. Úlek je to vskutku velký a ještě graduje v okamžiku, kdy zjistím, že „to“ dřevěné, do čeho málem narazila má hlava, jsou mohutná ženská prsa. Musím poodstoupit tři kroky, abych pohledem obsáhl celou nečekanou překážku v cestě. Dřevěná prsa patří dřevěné ženské postavě, která obkročmo sedí na dřevěné soše muže se ztopořeným údem. Toto erotické dřevěné sousoší zde není jediné. V jiných pozicích jsou vyřezány ještě další tři dvojice. Celou nezvyklou a velmi pitoreskní skupinu doplňují solitérní sošky zvláštních ptáků, nejspíš čápů s dlouhými zobáky.

Číst dál...

Věže života a smrti

Věže života a smrti

TEXT: JAN FALTYS, FOTO: SHUTTERSTOCK

Když se řekne Írán, spousta lidí si vybaví nějakého šejka nebo ropného magnáta v bílém kaftanu, s mercedesem a tučným kontem v bance. Avšak zde jsou k spatření zajímavější věže než ty ropné, pumpující černé zlato z nitra země.

Pokud mám vybrat dvě největší odlišnosti tohoto místa v srdci Íránu proti ostatním částem země, tak jsou to architektura a náboženství. Všichni vědí, že Írán je muslimskou zemí, ale to neznamená, že by zde neexistovala pluralita vyznání. Ostatně křesťané, židé i zoroastriánci jsou právě pro Jazd příznační. Mají i své stálé zástupce v íránském parlamentu. Místní obyvatelé jsou velice vstřícní, pokud návštěvníkům není něco jasné, stačí se zeptat kohokoliv, kdo je po ruce. Pokud dorazíte do Jazdu v brzkých ranních hodinách, což není zas tak ojedinělé vzhledem k praktičnosti nočních dálkových autobusů, tak ideálním místem pro dospání je mešita na autobusovém nádraží. Můžete se zde bez otálení natáhnout na měkký koberec a na pár chvil si zdřímnout. Nikoho tím nepohoršíte – praktikuje to zde mnoho lidí, a hlavně získáte autentickou zkušenost.

Číst dál...

Psí muži

Psí muži

TEXT: ROMAN TADIČ, FOTO: archiv autora

Na webu kultovní kapely Psí vojáci čteme, že si dali jméno podle válečnické organizace Šajenů z románu Malý Velký Muž. Psí vojáci si ve skutečnosti říkali Hotametaneo'o, Psí muži, a byli jedním ze šesti šajenských válečnických bratrstev. Existují dodnes. Před pár lety navštívil jeden ze šajenských Psích mužů Česko. Přijel bez tomahavku a četl zde své verše. Inu, časy se mění.

Dějiny Šajenů (Čejenů) jsou plné putování a válčení. Sousedé je téměř vždy převyšovali počtem. Jestliže chtěli přežít, museli prokázat více bojovnosti a organizovanosti než jiní. Není proto divu, že v 19. století drtivá většina bojeschopných Šajenů patřila k některému z válečnických spolků. Každý uchovával mýtus o svém původu a magické předměty. Spolky se těšily velké úctě, ale občas svého postavení a moci zneužívaly.

Číst dál...

Život v nájmu

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (zpravodaj ČRo v Číně)

Čínští Kazaši jsou dnes posledním čínským etnikem žijícím ve volné přírodě. Navzdory vládě, která je chce nastěhovat do paneláků, si tito lidé chtějí zachovat svou svobodu a život v zemi svých předků. Letadlo se nepříjemně klepe. Naštěstí krátce na to přistáváme v I-ningu, nejzápadnějším čínském městě, nacházejícím se v blízkosti hranice s Kazachstánem. Nasednu do jednoho z čekajících taxíků. O chvíli později už se proplétáme mezi obrněnými transportéry. Od největších násilných střetů mezi Číňany a Ujgury v Urumči uplynuly už skoro tři roky, přesto v době výročí jsou komunistické jednotky v maximální pohotovosti. Cestou autobusem do Bole, metropole mongolské autonomní prefektury, si všímám, že Číňané prakticky nedodržují žádná pravidla, a na silnicích to platí 100%. Naštěstí nám štěrkovitý povrch neumožňuje vyvinout vyšší rychlost, i tak nás od srážky s některým z nákladních automobilů dělí jen centimetry. Po zhruba pěti hodinách se dokodrcáme do nadmořské výšky dvou tisíc metrů a před námi se rozprostře jezero Sayram. Pohled na azurovou vodní plochu připomíná spíše nějakou fototapetu než reálnou scénu. A když spatřím několik Kazachů uhánějících na koních, je rozhodnuto. „Zastavte,“ vykřiknu a vystoupím. K mým uším ještě dolehne šťavnatá nadávka řidiče na adresu cizinců, já už ale vnímám jen panenskou přírodu před sebou. Z hlavní silnice zamířím na zpevněnou cestu lemující jezero a s baťohem na zádech si tak vykračuji ještě asi pět kilometrů. Pak ale najednou zahlédnu strážní budku se závorou. Nejde sice o kontrolní stanoviště čínských bezpečnostních sil, přesto musím zaplatit poplatek za vstup do kazašského, pardon čínského ráje. V nejlidnatější zemi světa si totiž musíte koupit lístek prakticky do každého národního parku, přírodní rezervace či na posvátnou horu. Po zvednutí závory však rychle zapomínám na svět, který nechávám za sebou. Můj cíl je jasný, dorazit k mým kazašským známým.

Číst dál...

Gorilí mystéria

Gorilí mystéria

TEXT A FOTO: TOMÁŠ JŮNEK

Půl roku v kamerunském pralese, každodenní výstupy, všudypřítomné vlhko, moskyti, housenky a další nástrahy divočiny. To vše s jediným cílem – najít gorily nigerijské, nejvzácnější lidoopy planety.

Na pomezí Kamerunu a Nigérie, ve zbytcích pralesů v povodí řeky Cross žije gorila nigerijská (Gorilla gorilla diehli), poddruh gorily nížinné. Jejich život zůstává dodnes zahalený tajemstvím. Gorily žijí po obou stranách hranice a středisko výskytu je severně od města Mamfé. Celá populace čítá něco kolem pouhých dvou stovek goril. Rozdílná velikost lebky i analýza mitochondriální DNA potvrdily, že jde o skupinu zvířat lišících se od ostatních afrických goril. V pánvi řeky Cross zůstaly, jako množství jiných druhů zvířat i rostlin, uvězněny při pleistocénním zalednění proto, že lesy se na okolních náhorních pahorkatinách změnily v suché travnaté savany. V zelené pralesní oáze nerušeně žily až do příchodu lidí. Ti je později s rozvojem střelných zbraní začali lovit a hlavně postupně přeměnili jejich životní prostředí natolik, až se gorila nigerijská dostala do sice prestižní, avšak smutné společnosti zvířat uvedených v Červené knize v kategorii Kriticky ohrožení. Zatímco gorilám severně od Mamfé se ochrany dostává a zvířata mohou mezi jednotlivými rodinami migrovat, odhadovaných třicet goril v Lebialemu je patrně zcela izolovaných, a ten zbytek pralesa na úbočí mezi vesnicemi Bechati, Besali a Fossimondi nikdo nechrání. Kamerunská nevládní organizace ERuDeF se o vyhlášení rezervace již několik let snaží. Spolu se studentkou ekologie na České zemědělské univerzitě Pavlou Vymyslickou a bývalým kolegou z pražské zoo Markem Ždánským jsme založili iniciativu Diehli a snažíme se pomoci ERuDeFu rezervaci vyhlásit. Mimo jiné i tím, že gorily v Lebialemu jako vůbec první nafilmujeme a vyfotografujeme, zaznamenáme jejich pobytové stopy, zjistíme početnost a zmapujeme areál výskytu. S tímto plánem jsme s Pavlou do Kamerunu na půl roku odjeli...

Číst dál...

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group