ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 12 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Šibuja nikdy nespí

Šibuja nikdy nespí

TEXT A FOTO: Martin Ondráček

Šibuja wa nemuranaj! Šibuja nikdy nespí! Rčení, které zná v Tokiu každý. Dobře vystihuje atmosféru jednoho z nejživějších míst města – místa pulsujícího energií, bláznivých módních kreací, nočních klubů, fashion obchodů a mladých lidí, ženoucích se za zábavou a povyražením.

Tokio patří k unikátním místům. Desetimilionová megapole má neopakovatelnou atmosféru, lze tu najít takovou spoustu zajímavostí, že během jediné návštěvy je prostě nemůžete vidět všechny. Dnes se vypravíme za tanoší, tedy zábavou. Navštívíme Šibuju, Haradžuku a Šindžuku, neboť ta jsou v této souvislosti pověstná. Kaneli tanoší!

Číst dál...

Tisícero vůní

Tisícero vůní

TEXT: Denisa Mikešová, FOTO: Denisa Mikešová a Tomáš Jeřábek

Letmá přeháňka odezněla tak rychle, jako přišla. Chladivé kapky probudily dřímající, sluncem rozžhavený ostrov a do vzduchu se uvolnilo nesčetně vůní. Každá je jiná a spolu tvoří nezaměnitelnou kompozici. Zhluboka jsme se nadechli a ověřili si, že Napoleon měl pravdu.

Přímořské stráně Korsiky pokrývá hustá, stálezelená macchie. Je to společenství převážně trnitých křovisek a mnoha druhů bylin. Jen při zběžném pohledu do strání jsme objevili keříky rozmarýnu, levandule, myrty, tymiánu a různé druhy vřesu. V době květu se však i tyto nepoddajné a ostnaté šlahouny macchie odějí celou škálou barev a začnou vydávat nenapodobitelné aroma. Procházet se zjara po cikcak se vinoucích pěšinách macchií musí být jako ponořit se do voňavé koupele. Vždyť i nejznámější korsický rodák Napoleon Bonaparte říkal: „Se zavřenýma očima poznám Korsiku podle její vůně.“ Druhá věc typická pro Korsiku jsou malebné hory. Ostrov působí divoce, drsně až nespoutaně. Svérázná krajina s četnými skalami a rozšklebenými útesy rozsetými podél pobřeží je okouzlující. Celý půvab ostrova ještě více podtrhuje starobylé pojmenování Kallisté – Nejkrásnější, jak ostrov nazývali staří Řekové.

Číst dál...

Teritorium gigantů

Teritorium gigantů

TEXT A FOTO: Anna Sedláčková

Na blátivé stezce vládne zvláštní ticho a příšeří. Vše je jaksi mimo měřítko – do nadměrné velikosti vyrostly stromy, kapradí, ale i šťovík. Ve společnosti sekvojí s výškou přesahující petřínskou rozhlednu se člověk neubrání pocitu, že je součástí čehosi vznešeného.

Sekvoje vždyzelené z pobřeží Pacifiku žijí déle než většina jiných organismů na zeměkouli. Podle nálezů fosilií rostly stromy příbuzné dnešním sekvojím již v jurské periodě druhohor před 160 miliony let, takže se okolo nich kdysi mohli procházet již dinosauři. Z kalifornských lesů pochází též legenda o bigfootovi, obrovském stvoření podobajícím se napůl opici a napůl člověku. Tento divý tvor, vysoký přes dva metry a vážící půl tuny, s chodidly delšími než 40 centimetrů (odtud pojmenování bigfoot, tedy velká noha) byl v lesích na západě Spojených států údajně mnohokrát spatřen, vyfotografován a dokonce zachycen v krátkém videu. Přesvědčivě prokázána jeho existence nicméně nebyla.

Číst dál...

Oblečeni do kostí

Oblečeni do kostí

TEXT A FOTO: Petr Jahoda

„Kombajové.“ Jen jsem to vyřkl, malému domorodci přede mnou ztuhly rysy, přesto jsem chtěl k jejich znepřátelenému kmeni jít. „Komabjové ne,“ odpověděl po chvíli rozvážně. „Kombajové nás zabijí. Nikdo z nás s vámi nepůjde na území Kombajů. Ani vy tam nechoďte! Nevrátíte se! Od Kombajů se nedá vrátit!“

Sedím s kamarádkou ve stínu chatrného přístřešku a přemýšlím co dál. Dal jsem dohromady peníze a vypravil se na západ ostrova Nová Guinea, tehdy nazývaný Irian Jaya. Mám tam jasné cíle – navštívit co nejvíce přírodních národů. Mám na to jen dva měsíce, delší vízum mi nikdo nedá. Píše se rok 1998. Korowajové byli fantastičtí. Domy vysoko v korunách stromů, kamenné sekery, kostěné nože. Prošli jsme mnoho vesnic a strávili spoustu času s těmi úžasnými lidmi, ale nestačí mi to. Chci víc. Chci ke Kombajům. Dívám se na kamarádku. Pot z ní jen lije, může být kolem 45 °C ve stínu. Nemusíme mluvit. Je také rozhodnutá. 

Číst dál...

Apulie k nakousnutí

Apulie k nakousnutí

TEXT A FOTO: Lenka Požárová

V kamenných pecích se tu peče jedinečný chleba, proudem teče skvělé víno, dělají se tu úžasné mozzarellové váčky plněné smetanou a jedí se tu těstoviny, k jejichž výrobě není třeba jediného vejce. Krajinu zdobí nekonečné olivové háje a 900 kilometrů pobřeží s bílými písečnými plážemi a zelenomodrým mořem...

Spěchám do městečka Bisceglie. Právě zde začala sklizeň oliv a já chci s pracovníky mlýna Galantino stihnout dopolední sběr. Malý traktůrek obejme jakýmisi kleštěmi kmen stromu a razantně jím zatřese. Olivy ze stromu spadnou do připravených sítí, z horních větví se pak olivy shodí dlouhými tyčemi. Z jednoho stromu se získá až 70 kg oliv. Plné sítě pak chlápci odtáhnou na vlečku. Hej rup! Olivy putují do mlýna, kde se nejpozději do 48 hodin od sklizně začíná lisovat olej. Olivový olej se uskladní v podzemí při teplotě 13 až 18 stupňů a do láhví se stáčí až podle potřeby. Specialitou Galantina jsou ochucené oleje. K ochucování se používají zásadně čerstvé suroviny: s olivami se tak v kamenných kolech drtí i chilli papričky, citrusy, bazalka nebo česnek.

Číst dál...

Rangůn express

Rangůn express

TEXT: Magdalena Sodomková, FOTO: Jana Čavojská

Lidi nejlépe poznáte, když se k nim dostanete dostatečně blízko a strávíte s nimi nějaký čas. Napadá vás lepší místo než vlak, do kterého nastupují lidé všech věků i povolání?

Takže dva lístky? To máme dva dolary,“ říká úředník v bílé košili. Vytáhne razítko a začne vypisovat lejstro. K tomu si vyžádá i naše pasy. Chtěli jsme jen jízdenku. Jízdenku na „Rangún expres“. Na okružní jízdu po prastarém barmském městě (Pozn. red.: Název Barma se od roku 1989 oficiálně nepoužívá, uvádí se Myanma.).

Číst dál...

Nejsem Kryl

Nejsem Kryl

Ptal se a nafotil: Martin Dlouhý

Mladý a talentovaný hudebník, textař a herec, z kterého přímo čiší pohoda a vyrovnanost. V rámci kariéry se u něj dá předvídat úspěch, a přesto není namyšlený. Dokonce se o něm psalo jako o renesančním člověku. Takový je Tomáš Klus.

Jak vzpomínáte na dětství v Třinci?

Na dětství se nedá vzpomínat jinak než s láskou. Osobně si myslím, že jsem měl štěstí na rodiče. Můj táta se rozhodl, že ve mně bude uchovávat dítě co nejdéle, takže jsem měl dětství bohaté na zážitky a žil jsem jako v pohádce. Táta se snažil stírat hranici mezi realitou a fikcí. Například, když jsem přestal věřit na pohádkové bytosti, tak se domluvil s kamarádkami, aby v noci tančily jako víly okolo vykotlané vrby, a o půlnoci mě s kamarádem k té vrbě přivedl a na vlastní oči nás přesvědčil, že víly ještě existují. A v takovém duchu se neslo mé dětství. 

Číst dál...

Reality show po mexicku

Reality show po mexicku

TEXT A FOTO: Michal Kašparovský

Výstavba domů za extrémně nízké ceny určené pro chudé? Skvělý nápad. Jen vás při jeho realizaci budou snímat kamery televizní reality show.

Je nás tak pět, stojíme kolem ohně v basecampu s nářadím a materiálem. Dva Češi, dva Mexičani a Švýcar. Je večer a citelně se ochladilo, přeci jenom jsme okolo tří tisíc metrů nad mořem a je začátek listopadu. Po dni plném práce je to příjemný odpočinek. Bavíme se o tom, co nás sem, do vesnice Rancho Escondido, přivedlo, když vtom přijíždí náklaďák s tím, že je prý potřeba postavit ještě jeden, poslední barák. „Zbláznili se snad?“ nechápavě se po sobě díváme. Vždyť je skoro deset večer a za dvanáct hodin soutěž končí. To snad museli na ten poslední dům zapomenout… a jak to chtějí stihnout… ty ostatní domy se stavěly šest dnů… Takové myšlenky se nám honí v hlavě. Navíc nás chytají zaječí úmysly – radši bychom do pelechu než na stavbu. Ale nakonec sedáme na korbu auta a kodrcáme se po rozbité cestě do kopce.

Číst dál...

Ukradené děti

Ukradené děti

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Marcos Suárez Vedoya z Buenos Aires si jméno i obě příjmení změnil, když mu bylo třicet. „Zvykl jsem si rychle. Jako bych jméno Marcos měl od narození v sobě,“ říká. Nebyl za tím žádný rozmar. Jen se vrátil k tomu, jak ho pokřtili jeho rodiče předtím, než je tajná policie argentinské diktatury nechala na konci roku 1976 zmizet. Tehdy roční batole místo předání nejbližším příbuzným skončilo se zfalšovanými dokumenty v cizí péči. Podobně dala vojenská tyranie do rukou svých stoupenců na čtyři stovky potomků levicových rebelů, které brutálně zabila.

Číst dál...

Lovci pokladů

Lovci pokladů

Text: Martin Dlouhý

Při prvním pohledu to vypadá, jako by ti lidé louky nebo lesy luxovali, ale snad i nezasvěcený člověk lovce pokladů, takzvané detektoráře, pozná. Již po revoluci se začali objevovat první nadšenci, kteří s detektorem kovů či minohledačkou, chcete-li, začali pročesávat českou zem. A to doslova. V té době to byly zlaté časy. Detektorářů bylo málo a artefaktů, čekajících na objevení, dost. Dnes je v České republice přibližně 20 tisíc hledačů pokladů, ale jen maximálně čtvrtina z nich si toulky s detektorem zvolila jako svůj životní styl. Zbytek jsou spíše hledači sváteční. Jedno mají ovšem všichni společné, touhu zaslechnout ve sluchátkách zvuk, zvěstující nález velkého a významného pokladu.

Číst dál...

Dobrodruhem v Afghánistánu

Dobrodruhem v Afghánistánu

TEXT: Aleš Gill, FOTO: V. Popelka

Lze se vůbec vydat do válkou rozervané země na normální vandr? S batohem na zádech, bez průvodce a vojenského doprovodu na každém kroku? My jsme to zkusili. A přežili jsme.

Jako před každou cestou jsem se sám sebe ptal – co o navštívené zemi vím. Lovím v paměti, co se v Afghánistánu stalo – v osmdesátých letech válka a sovětská okupace, na přelomu století vláda Tálibánu. Vím, co v Afghánistánu je – od roku 2001 válka s terorismem, občas nějaký bombový útok v Kábulu. Přestože se v médiích slovo Afghánistán skloňuje ve všech pádech, málokdo z nás ví něco víc. Možná si vzpomeneme na „rozvinuté zemědělství“, zejména pak mák a konopí. Víme, že je tam někde provincie Lowgar, kde pomáhá i naše armáda, a že problémové jsou zejména město Kandahár a provincie Helmand a Vardak.

Číst dál...

Africká gotika

Africká gotika

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

„Až uvidíš hrady, zvané Tata Somba, nepřestaneš zírat,“ chvástal se jeden z hostů v baru v Lomé, hlavním městě Toga. „Takové paláce v Evropě vůbec nemáte, tam jeď, tam uvidíš Afriku.“

Togo je vlastně jen taková nudle, vtísněná mezi Ghanu, Burkinu a Benin. Asi největší atrakcí země jsou podivuhodné domy etnika Somba, připomínající spíše hrady, které jsou k nalezení na severu Toga u hranic s Beninem. Jméno Somba pochází od kolonistů, původními jazyky se kmeny v Beninu nazývají Betammaribé a v Togu Tamberma. Jedná se v podstatě o stejný národ, jen nesmyslně rozdělený hranicí. Když jsem se ptal po rozdílu, odpověď spolucestujícího v autobuse byla jednoduchá. „Je tu stejná úřední řeč – francouzština, půda i domy jsou stejné, venkovští lidé mluví podobným dialektem, používáme stejné peníze, jen v Beninu je levněji. Pouze prezidenta máme jiného, ale hranici mezi státy nehledejte, ta tu není.“

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group