ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 13 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Opičí hora

Opičí hora

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Palmy a opice v Alpách? Není to hloupost? Kde by se tam vzaly a co by tam dělaly? To byla klasická odpověď pokaždé, když jsem chtěl po návratu z Rakouska někomu vyprávět své zážitky.

To, co je pro Francouze Provence nebo pro Rusa Krym, jsou pro Rakušana Korutany, spolková země na jihu Rakouska. A pro mě do té doby místo, které jsem znal jen podle jména. Hned po přejezdu hranice Korutan jsem si začal do paměti zapisovat své poznatky a zážitky. Cíl putování byl jasný, Faaker See, Klagenfurt a okolí, především pak Affenberg. Před tím, než jsem se zaměřil na přírodní krásy Korutan, kterých tu je nespočet, jsem zamířil na chvilku do Klagenfurtu, hlavního města Korutan a šestého největšího města v celém Rakousku. Jeho název by se dal přeložit jako „brod nářků“, a to podle legendy vyprávějící o vílách a démonech, kteří údajně žijí v okolních bažinách, ale to je ovšem jen jedna z pověstí.

Číst dál...

Továrna na sny

Továrna na sny

TEXT A FOTO: Martin Loew

Co mají společného slavné tituly velkých hollywoodských filmů? Všechny vás vtáhnou do děje v obřím zábavním parku filmových studií Universal. Tady i ty nejdivočejší filmové sny přeskočí do reality intenzivních zážitků na geniálních pouťových atrakcích.

Celé to začalo tak, že pana Carla Leammle, zakladatele filmových studií Universal Studios, napadlo vybírat 25 centů od zvědavců, kteří chtěli na živo sledovat opravdové natáčení filmů. Psal se rok 1915 a veškeré filmování se odehrávalo pod otevřeným nebem, na pozemcích, které Leammle koupil na severním okraji Hollywoodu. Jeho nápad se osvědčil, zájemci se hrnuli, a každý dolar se začínajícímu filmovému studiu hodil. Fungovalo to skvěle, dokud neskončila éra němého filmu. Najednou diváci při natáčení rušili absolutní klid, který zvukový film od 30. let vyžadoval. Společnost Universal Studios se musela návštěvníkům na dlouho uzavřít.Teprve na začátku 60. let se zdejší filmový svět opět veřejnosti otevřel.

Číst dál...

Mrtví odcházejí

Mrtví odcházejí

TEXT A FOTO: Mnislav Zelený

Zažít dnes slavnost mrtvých zvanou kuarup není nic výjimečného. Indiáni rádi sehrají za příslušný obnos celé divadlo se vší parádou. Mnislav Zelený je jedním z mála bělochů, který se rituálu zúčastnil v dobách, kdy byl celý obestřen dávkou tajemství.

Indiánské kultury mají celou řadu obřadů vztahujících se ke kalendářnímu a životnímu cyklu. Je zajímavé, že indiáni Amazonie některé z nich spojují do jednoho kulturního fenoménu. Indiáni z povodí řeky Xingú, obecně zvaní xingúští, dokonce směšují dva obřady z jejich životního cyklu. Jedná se o slavnost mrtvých – kuarup – a obřad dospívání, iniciaci. Dívky, které od posledního kuarupu dostaly menstruaci, mohou vytvořit skupinu pro iniciaci. Xingúští indiáni tvoří pacifickou koexistenci čtrnácti etnik. Jazykově patří k různým jazykovým rodinám, arawacké, tupiské a karibské, avšak kulturně tvoří jeden celek. Vedle stejných obřadů a ritů dodržují například i matrilokalitu, což znamená, že muži odcházejí žít do osady své manželky. Manželství tak společně s intertribálním ritem kuarup či zápasy huka-huka svým způsobem upevňují jejich mezikmenové a mírové spojenectví. A kuarup, podobně jako yurupary či jiné obřady indiánů jsou součástí celé jejich kosmologie.

Číst dál...

Osamocený vulkán

Osamocený vulkán

TEXT A FOTO: Lenka Vaňková

Na Novém Zélandu, na západním pobřeží Severního ostrova, dřímá stratovulkán Mount Taranaki. Tato mnohovrstevná sopka je vysoká 2518 metrů a je proslulá jako jeden z nejsouměrnějších sopečných kuželů na světě.

Prvním Evropanem, který horu Taranaki spatřil, byl britský mořeplavec James Cook. Ten jí dal jméno, pod kterým ji většinou známe – Mount Egmont. V současnosti je tato hora nejnavštěvovanějším vrcholem v zemi. Ročně na ni vystoupí téměř 250 tisíc lidí. Již od roku 1881 byly svahy této hory v okruhu téměř desíti kilometrů od vrcholu chráněny, a roku 1900 zde na 33 530 hektarech vznikl národní park Egmont, druhý národní park v zemi. Pro Maory byl vrchol posvátným tabu. V jeskyních a puklinách pohřbívali své mrtvé náčelníky a hustý les na úbočí jim poskytoval úkryt v době nebezpečí.

Číst dál...

Lechtání se žraloky

Lechtání se žraloky

Ptal se: Jiří Škoda, FOTO: Martin Dlouhý, archiv M. Rutzena

Již více než dvacet let se v domovské Jihoafrické republice potápí k velkým bílým žralokům a zkoumá jak žijí, jak se chovají a bojuje za jejich záchranu. Také tvrdí, že jde o velmi inteligentní a společenské tvory, kterých se není třeba bát. „Zbývá jich na světě poslední tisícovka,“ varuje však, a nabádá při svých cestách po světě lidi, aby se vážně přemýšlelo o jejich záchraně. Mike Rutzen, žraločí muž.

Proč vůbec děláte to, co děláte?

Musím přiznat, že celá ta fascinace žraloky začala tak trochu náhodou. Byla to moje běžná pracovní náplň, vozit lidi za žraloky, ale čím déle jsem s těmito mořskými tvory trávil, tím více mě přitahovali. Jsou velmi inteligentní. A musím říci, že jak jsou inteligentní, tak jsou schopní být v kontaktu s jinými inteligentními tvory, jako je například člověk. Jsou také velmi společenští. A kdyby lidé věděli, jak s nimi komunikovat, a dělali to správně, tak bychom byli schopní se do toho jejich společenského systému začlenit.

Číst dál...

Žraločí jatka

Žraločí jatka

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Ekvádorští rybáři lovili žraloky odjakživa, ale v zanedbatelných počtech. Globalizační proces však přinesl do zapadlých vesnic na pobřeží Pacifiku zajímavou informaci: Číňanům žralok chutná. Tedy přesně řečeno – chutnají jim jejich ploutve, ze kterých vaří polévku.

Příběh ekvádorských žraločích ploutví je jedním z mnoha řekněme – globalizačních – příběhů. Přes kaluže žraločí krve, které se každodenně lesknou za svítání na pacifických plážích, lze těžko po důkladnějším pohledu označit někoho za viníka, či hledat nějaké hrdiny. Z nejednoznačného a mnohovrstevného příběhu však ční jeden nezpochybnitelný fakt: více než kdykoli v minulosti jedeme všichni na jedné společné lodi. Otázkou zůstává, kdo na jaké palubě.

Číst dál...

Všichni svatí

Všichni svatí

TEXT A FOTO: Michal Kašparovský

Nikde jinde v Americe není koncentrace původního indiánského obyvatelstva tak velká, jako právě v Guatemale. A to i přes drsné zacházení ze strany bílého obyvatelstva ještě v nedávné historii.

Slepičáky, tak jsem si přeložil lehce hanlivý název chicken buses, který mají turisté pro guatemalské autobusy. Tyto autobusy jsou sice tématem pro samostatný článek, nicméně žádný článek o Guatemale se nevyhne tomu, aby se o nich nezmínil. Jsou nejlevnější možností dopravy. Slepičáky se vyznačují neobyčejnou živelností, barevností a různorodostí zážitků. Jedním z důvodů, proč je i pro chudé domorodce cestování slepičáky dostupné, je jejich téměř nafukovací kapacita. Pokud je možné na dvousedačku ve vyspělém světě s pozvednutím obočí usadit tři děti, v Guatemale je možné na stejnou dvousedačku usadit pětičlennou rodinu. Plné zvuků, pachů i chutí, jsou jako neustále se vyvíjející příběh hyperaktivního spisovatele, jenž zapomněl, kdo je jeho hlavní postava. Kromě cestujících do nich neustále naskakují a vyskakují prodejci všeho možného – teplého jídla, pití, hodinek nebo třeba zdravotních mastí, které by dle jejich prodejců vzkřísily snad i mrtvého. Střechy slepičáků také slouží k přepravě všeho, co je potřeba, včetně stavebního materiálu, zboží na trh nebo zvířat.

Číst dál...

Divoké Švýcarsko

Divoké Švýcarsko

TEXT A FOTO: Petr Slavík

Země helvétského kříže je dáma s konzervativní pověstí. Přesné hodinky, úctyhodní bankéři… Jenže i Švýcarsko dokáže být pěkná divočina. Třeba když se vydáte za kozorožci do největšího kantonu země, která nevoní jen sýry a čokoládou, ale také dobrodružstvím.

Na horskou chatu Lischana si musíte všechny věci vynést. Jediný způsob dopravy je vrtulníkem a ten je příliš nákladný.“ Dozvídám se na turistické centrále ve Scuolu, v malém městečku uprostřed švýcarských Alp. Koukám do kufru auta a nemám sebemenší představu jak dostat veškerý fotografický materiál do výšky Gerlachovského štítu.

Číst dál...

Smolař na trůně

Smolař na trůně

TEXT: Stanislava Jarolímková

U kolébky přemyslovského knížete Jaromíra se zřejmě sešly pouze zlé sudičky, které zařídily, aby jeho život byl od začátku do samého konce výjimečný – byť spíše v tom špatném slova smyslu. Narodil se v 70. letech 10. století, zemřel 4. listopadu 1035, a dnů, které prožil ve štěstí, bylo jistě jen pomálu. Tak tomu bylo přesto, že si brával pouze to, nač měl nárok, takže pro něj tak trochu platilo známé „za dobrotu na žebrotu“. Boleslava II. (935–999), kterého byl Jaromír prostředním synem, zřejmě inicioval koncem 10. století vyvraždění Slavníkovců. Postupně měl několik manželek, z nichž jedna, snad Adivea, mu dala prvního syna budoucího knížete Boleslava III. (60. léta 10. století–asi 1037), zatímco Jaromíra a nejmladšího Oldřicha (kolem 975–1034) přivedla na svět další žena, jejíž jméno historici neznají. (Dlouho se uvádělo, že to byla Emma Franská, narozená před rokem 950 a zemřelá asi roku1005; ta se však dostala do Prahy v roce 988 či spíše 989, a její manželství s Boleslavem II. zůstalo bezdětné.) Boleslav II. byl přísný otec a všem třem dal jaksepatří tvrdou školu; nejstarší a nejmladší chlapci byli přičinlivými žáky, ale Jaromír zřejmě nedával při výuce příliš pozor.

Číst dál...

Filologické perličky

Filologické perličky

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (magazín Maxim)

Únor 1994, moje první pozemní cesta do Indie. V pákistánské provincii Sindh klimbáme v lokálním vláčku, ploužícím se na sever do Láhauru. „To není možný!“ zařve najednou kamarád Dáda a s nevěřícným smíchem zírá z okna. Vyhlédnu taky a spatřím nádražíčko s názvem, který vidíte na fotce. Vystoupit jsme tehdy neměli čas. Stanice Nasrat se mi ale do paměti zapsala tak silně, že jsem ji na jedné ze svých dalších pozemních cest na Východ chtěl navštívit znovu. „Jací lidé tam asi žijí? V co věří a k jakým hodnotám vychovávají své děti?“ ptal jsem se sám sebe v duchu. Jenže najít Nasrat byl docela problém. Kde přesně leží jsem si nepamatoval a Google Earth ho neznal. Až po složitém googlování jsem objevil stránku železničních fandů, kde je Nasrat popsán. A tak jsme si na jaře 2010 ve městě Sukkur najali auto a vyrazili k jihu. Řidič se musel složitě vyptávat, protože o Nasrat nevěděli ani domorodci. Z hlavní silnice tam vedla jen prašná cesta. U nádražní cedule zevlovalo pár místních obyvatel. „Jak se vám tady žije?“ ptal jsem se jich. Muži mlčeli, protože anglicky neuměli. Pak jsem se rozhlédl a spatřil sluncem vyprahlou pustinu a opuštěnou stanici na cestě odnikud nikam, kde staví jen lokální couráky. Spatřil jsem hliněné chatrče opodál, jejichž zdi byly oplácány koláči kravského trusu, který se v Pákistánu používá na topení. Spatřil jsem špinavé hábity mužů, kteří na nádraží postávali jen proto, že zrovna neměli co dělat, a netušili, čím zaplnit prázdnotu. Prostě existenční situace, která člověku sevře srdce představou, že by v Nasrat musel taky žít.

Číst dál...

Pocta nedotknutelným

Pocta nedotknutelným

TEXT A FOTO:Ivan Brezina (magazín Maxim)

Tádž Mahál? Váránasí? Arunáčala? Bódhgája? Na všechna tahle „duchovní“ místa zapomeňte. Pokud chcete skutečně pochopit Indii, rozjeďte se raději do nenápadné budovy na předměstí Dillí.

Proč to nepřiznat? Do okrajové čtvrti Mahavir Enclave jsem mířil jako hledač povrchní novinářské senzace. Indii mám projetou křížem krážem, ale „Mezinárodní muzeum záchodů“ slibovalo něco nového, lehce bizarního. Ukázali nám ho ale až potom, co jsme se po přivítání zúčastnili ranního „obřadu čistoty“. Desítky dětí ve školních uniformách zpívaly pod transparentem s nápisem „Sanitace je naše náboženství“. My tři poutníci z Evropy jsme byli veřejně dekorováni květinovými věnci a označeni za „vzácné hosty“, kteří prý vážili dalekou cestu do Dillí jen proto, aby se tu poklonili čistotě. „To je nějaká sekta?!“ varovala mě moje kritická západní mysl. Vzápětí jsem byl ale vyveden z omylu. V muzeu záchodů a přilehlé škole jsme se totiž seznámili s celoživotní misí obdivuhodného muže, který bez nadsázky zlidšťuje celou dnešní Indii. „Na rozdíl od tělesných funkcí, jako je třeba tanec, zpěv, běh nebo zápas, je defekace považována za něco ošklivého a nečistého, o čem se na veřejnosti nemluví,“ vyprávěl nám dr. Bindheshwar Pathak, charismatický muž v bělostné košili. „Nositel Nobelovy ceny za medicínu Charles Richet toto mlčení odvozoval od zápachu a neužitečnosti produktů lidského zažívání. Jiní autoři spojují tabu s blízkostí vyměšovacích a pohlavních orgánů. Společnost defekaci každopádně ignoruje a vědci se jí nezabývají. V roce 1968 jsem se to rozhodl změnit potom, co jsem jako sociolog prováděl terénní výzkum tzv. nedotknutelných – skupiny, která v indickém kastovním systému stojí až na nejnižší příčce...“

Číst dál...

Lví zlotřilec

Lví zlotřilec

TEXT A FOTO: Richard Jaroněk

Hledáním lvů stráví fotografové celého světa týdny. Když pak konečně objeví statného lva, není nikdo, kdo by si nepřál, aby byl trochu blíž. Alespoň na pár metrů. Někdy však nastane situace, že je až příliš blízko! 

Vysoký kopec s jedinou cestou, která jej obepnula jako snubní prsten, jsem projížděl potřetí. Hledal jsem smečku, ale dosud marně. Hustý porost, suchá, ale vysoká tráva, keře a stromy ukrajovaly z cesty a místy byl úsek tak nepřehledný, že jak vždy z recese říkám: „Pokud nebude na cestě lví ocas a málem jej nepřejedeme, nemáme šanci je najít!“ Sjíždím z kopce dolů a na chvíli zastavím. Stahuji špinavé okno, abych co nejvíce viděl do dálky. Zpozorním. Možná kilometr vzdušnou čarou leží uprostřed trávy hnědý…, ale ne…, to je určitě kámen. Ještě chvíli jej upřeně sleduji, ale ten šutr se ne a ne pohnout. Po několika minutách už opět stoupáme a za chvíli se maska mého automobilu objeví za stromem v místech, kde jsem viděl onen kámen. Nevěnoval jsem mu vůbec pozornost, myslel jsem si, že mám zrak již dostatečně vytrénovaný a lva nepřehlédnu. Do té doby, než balvan švihnul ocasem. Přitlačil jsem pedál plynu až k podlaze a houknul na posádku: „Držte si klobouky, dámy a pánové, show může začít!“

Číst dál...

Padouch nebo hrdina

Padouch nebo hrdina

TEXT: Martin Krsek, historik Muzea města Ústí nad Labem, Foto: Martin Dlouhý

Hlubokým labským údolím cválá náčelník Apačů na svém koni. Nad hlavou se mu vypíná zřícenina hradu Střekov a kouřové signály vydávají komíny chemických továren. Tak by mohla vypadat scenerie filmového cyklu o legendárním indiánském náčelníkovi, kdyby se filmaři striktně drželi knižní předlohy.

Duchovní otec Vinnetoua, saský spisovatel Karl May, do svých dobrodružných románů vtělil mnohé motivy z pobytů v Čechách. Nahrazoval si tak neznalost skutečných reálií Divokého západu. Vždyť Severní Ameriku poprvé navštívil až v roce 1908, sotva čtyři roky před svou smrtí, tedy v době, kdy už měl většinu svých románů sepsanou a vydanou.

Chorvatská kulisa

V Chorvatsku, kde se natáčelo nejznámější filmové zpracování mayovek, patří kulisy příběhů náčelníka Apačů k největším turistickým atrakcím země. Nádherná Plitvická jezera navštíví ročně nesčetné zástupy, a přestože jde o přírodní památku UNESCO, velká část turistů sem míří právě kvůli Vinnetouovi. Je to trošku nespravedlivé, neb románové prostředí nejslavnějších příběhů Divokého západu leží zcela mimo zájem veřejnosti a cíleně ho vyhledávají jen nejdetailnější znalci Mayova díla.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group