ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 55 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Editorial 4/2019

Editorial 4/2019
Když sakury pláčou   Byla to jarní líná sobota, kdy se vám nechce nic. Vůbec nic. Jenže víte, jak to dopadá, když si naplánujete pyžamový den. Nějaký úkol si vás vždycky najde. Cesta do obchodu s nákupním seznamem v kapse byla deštivá. Kupodivu v tomto nečase a ještě v sobotu se ozýval řev motorových pil. Před naším obchodem stála leta letoucí alej plná sakur, a když rozkvetly, bylo to jako v růžové pohádce. Ne náhodou Japonci slaví svátek sakur Hanami, v překladu to znamená obdivování květů sakur. Japoncům rozumím. Sakura nebo také třešeň japonská kvete jen pár dní a symbolizuje i stesk a pomíjivost. Když jsem viděla motorové pily dřevorubců zařezávající se do kmenů sakur, taky jsem pocítila obrovskou lítost. Tam, kde byl před chvílí ještě strom, zbyl jen oholený pahýl. „Maminko, proč to dělají, ty stromy to bolí!“ křičí dcera a tahá mě přitom za rukáv. Já být strom, chtěla bych se bránit, ale jak? Jenže, jak už to v životě chodí, nic není jen bílé nebo černé. Následující den volám, pátrám, zjišťuji. „Muselo se to udělat, protože jinak by lidi v ulici skončili bez teplé vody a topení. Bude se kopat. Nás to taky mrzí, až se to opraví, vysadíme sakury nové,“ vysvětluje mi trpělivě úřednice po telefonu. Chápu. Pohled z okna na sakury musí být krásný, ale kdybych se u toho musela balit do peřin, přiznávám, že by ve mně ten obdiv ke květeně slábl. Znamená to, že lásku k přírodě ohraničuje naše komfortní zóna? A neměli bychom si raději trochu obrousit hrany našeho pohodlí, protože civilizační potřeby nejsou dlouhodobě slučitelné s možnostmi zeměkoule? Vyvinuli jsme se v běhu času z Homo sapiens v Homo comfortus? Vyměnili jsme rozum za pohodlí? A kam nás to dovede? Do ráje nebo do propasti? Mnoho otázek a složité hledání správných odpovědí. Narozeninové téma – Koktejl slaví 27 let – jsme věnovali právě těmto myšlenkám.   Přeji vám krásné jaro plné energie.     Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka
Tagy:

Editorial 3/2019

Editorial 3/2019
Stovce zdar   Jsou setkání, na která nezapomenete. Mohla být jen letmá, a přesto se vryla do srdce i mysli. Moje krásná práce mi umožnila celou řadu setkání s jedinečnými osobnostmi včetně hollywoodských hvězd. Jsem za ty příležitosti vděčná, protože prostřednictvím rozhovoru se dozvíte hodně i o sobě samých. Pokaždé se tiše konfrontuji s otázkami na dotazovaného a ptám se sama sebe, co bych mohla odpovědět já. Jenže nikdo nemůže chodit v cizích botách. Každý lidský příběh je jedinečný. Vzpomínám si na návštěvu cestovatelského festivalu v Prosiměřicích na Jižní Moravě. Je to už pár let zpátky. Vzala jsem si Koktejl pod paži a vyrazila za šedovlasým pánem, který si u každé přednášky pečlivě zapisoval poznámky. „Dobrý den pane Zikmunde, já jsem Barbora Literová, šéfredaktorka Koktejlu, mohla bych vás požádat o rozhovor?“ Sumírovala jsem si v hlavě, jak matadora naší cestovatelské scény oslovím. „Dobrý den pane Zikmunde.“ Šedovlasý pán se na mě upřeně podíval. Byl to pronikavý a naprosto soustředěný pohled. Úplně mě paralyzoval, připravené otázky se mi zasekly v hlavě a pár minut trvalo, než se mozek restartoval. Nestalo se mi to nikdy předtím ani nikdy potom. Můžeme to nazývat kouzlem osobnosti. Miroslav Zikmund, který letos v únoru (narodil se na sv. Valentýna) oslavil neuvěřitelných 100 let, tvrdí, že věk není zásluha. My si myslíme, že životní vitalita zlínské legendy je do značné míry ovlivněna jeho neochvějnou pílí, což už zásluha je. Miroslavu Zikmundovi jsme v tomto čísle věnovali velký materiál od Petra Horkého, autora dokumentárního filmu Století Miroslava Zikmunda.   A co vy byste chtěli stihnout do své stovky? Inspiraci můžete najít na stránkách Koktejlu.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka
Tagy:

Editorial 2/2019

Editorial 2/2019
Zázrak všedního dne   Je mi zima, odolávám i hotelové vaně, protože představa, že bych se do ní nejdřív musela svléknout, je mrazivá. Tady v Alishanu, přírodním parku uprostřed Tchaj-wanu právě odbíjí půlnoc. Ideální chvíle, abych se přepnula na evropský čas a začala řešit neodkladné maily. Jsou dvě hodiny ráno místního času. Cink. Telefon mi připomíná, že za dvě hodiny vstávám, abych na vlastní oči viděla přírodní divadlo – východ slunce. Není na Tchaj-wanu kohout, který by zakokrhal až v deset? Ne, vážně se mi chce. Přesvědčuji ne úplně přesvědčivě své horší já. Už nemá smysl ulehnout, a tak se pomalu začínám soukat do několika vrstev oblečení. Na recepci mi přijde vhod horký čaj. Recepční si zkoumavě prohlíží mou ospalou tvář a volá na kolegyni. „Blue eyes, blue eyes.“ Pochopila jsem, že modrá je dobrá a že se na Tchaj-wanu cení. Vykouzlím úsměv a pomalu se probouzím z letargie. Naproti mně usedá skupinka buddhistických mnichů. Jsou dobře naladěni, buď se dobře vyspali, nebo je k ranní aktivitě posiluje víra. Nejspíš obojí. Vyjíždíme. Venku ještě vládne tma. Než dojedeme k vyhlídce, čeká nás pár zastávek. Obloha je posetá hvězdami zářícími jako diamanty. Ano, z této látky bych si nechala ušít večerní šaty. Vrchol dne ale má teprve přijít. Východ slunce nad nejvyšším tchajwanským pohořím, jemuž kraluje 3952 metrů vysoká hora Jü-šan, zvaná také Nefritová. Dostávám do rukou speciální sklíčko, aby mě ranní paprsky neoslepily. O čekání na magický okamžik mají ale různí lidé různé představy. Kolem mě se odehrává něco jako cirkus „Sunrise“. Ne úplně outdoorově oblečení turisté štelují své fotoaparáty, mobily a selfie tyčky pro akci. Nechybějí stánky s občerstvením, z megafonu se ozývají slova, jimž nerozumím. Pocházejí od muže, který má na hlavě čelenku z peří a v puse jeden zub, barevně poznačený horlivou konzumací betelových oříšků. Rysy v jeho tváři budí dojem, že by mohl být příslušníkem některého z původních domorodých etnik. Zatímco huláká, na obloze se odehrává tichý zázrak, který každé ráno udržuje lidi v naději, že je čeká další den na Zemi. Štěstím si ho ale musejí naplnit sami. A když se nezadaří, mohou směle doufat, že zítřejší reparát bude možný.     Přeji vám klidné putování krajinou zázraků, ať už v říši snů nebo s nohama pevně na zemi.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 
Tagy:

Editorial 1/2019

Editorial 1/2019
Kde bydlí štěstí?   Venku už přituhuje. Před hlavním nádražím postávají postavy s prázdným pohledem čekající na dodání své pravidelné dávky chemického štěstí. Štěstí v neštěstí. Eskalátorem rovnou do temných hlubin závislostí. Beru si taxi. „Prosím, do Nuslí.“ Taxíkář se na mě usměje tím nejmilejším úsměvem, i když Praha v dopravní špičce v čase vánočním není něco, o čem by si řidič chtěl nechat zdát. „Jak se vám tady jezdí?“ zajímají mě historky ze zákulisí taxíkářského života. „Víte, já měl ještě nedávno několik hospod, ale už mě to tak vysávalo, že jsem všechno prodal a začal dělat něco úplně novýho. Taxikařím teprve tři měsíce a jsem šťastnej, úplně vyklidněnej, povídám si s lidma a nikdo po mně nic nechce.“ Zase se usměje, nasadí výraz Buddhy a není pochyb, že je šťastný zrovna tady a teď.   Statisticky bychom měli najít nejvíce šťastných lidí v Bhútánu, kde se spokojenost obyvatel poměřuje takzvaným indexem štěstí. Byl bhútánský král marketingový guru nebo monarcha, jenž kladl blaho svých obyvatel na první příčku důležitosti…? Těžko říct. Bhútán má dnes na čele nalepené štěstí, ale růžový opar se rozplývá, když přihlédneme k počtu sebevražd mladých Bhútánců. Jejich otcové, dědové a pradědové možná byli šťastnější ze samé podstaty svého bytí, než se na štěstí začaly dělat reklamní analýzy. Být šťastný, protože si to společnost žádá, je paradoxně také druhem nátlaku.   Jednoho tyrolského rána. Škrábu se na vrchol hory a mé netrénované tělo mi to dává s každým šlápnutím znát. Jdu a nezastavuju, protože jinak by zvítězilo mé horší já. „Už nemůžeš? Nevadí. Nemusíš. Tady si sedni a odpočívej…“ „Ne.“ Rychle zaplaším démona v hlavě. Lusknutím prstu se změnilo počasí. Tam, kde ještě před chvílí byla blankytná obloha, se vaří temně šedá mračna. Nemůžu dál, musím se vrátit. K lanovce je to ale ještě kus. Běžím, jak nejrychleji můžu. Moc rychle to ale není, do obličeje mě bičují kroupy. Špatně se mi dýchá. V patách mám zdatnější trekaře. „Are you O.K.?“ Ozve se starostlivý hlas za mými zády. Anděl převlečený za alpinistu se tváří, že nebude pokračovat, dokud se nevzpamatuju. Otáčím hlavu, vidím stanici lanovky, je blízko, ale pro mě v této chvíli nedosažitelně daleko. Vím, že musím. Nadechnu se a z posledních sil beru za kliku dveří, za nimiž je teplo, sucho a dá se dýchat. Jsem šťastná.   Nejsem odborník na štěstí, ale troufnu si tvrdit, že štěstí nebydlí nikde jinde než v nás samotných.   V roce 2019 vám přeji, aby se u vás pěkně zabydlelo.   Barbora Slavíková Literová šé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial 12/2018

Editorial 12/2018
V metropoli laskavosti   Ve víru velkoměsta to hučí jako v úlu. Lidské mraveniště, které se ráno dá do pochodu. Doprava, doleva, rovně… Každý má svůj směr a cíl. Stanice metra jako ústa velryby polyká to lidské hemžení. Před vchodem je vyznačena červená čára a na ní nekompromisní sdělení: nepít, nejíst, nežvýkat. Ano, to se v metru v tchajwanské metropoli Tchaj-pej nesluší. A když se to nesluší, tak se to nedělá. Jak prosté. Procházím turniketem a dál útrobami čisťounkého dopravního uzlu ve městě s více než dvou a půl milionem obyvatel. Na zemi i na stěnách jsou nálepky varující cestující před možným nebezpečím: Pozor schod, pozor, ať neuklouznete, pozor, držte se zábradlí, pevně. Máte pocit, že procházet prostorem metra je jako se pohybovat na válečné stezce. Na druhou stranu mají Tchajwanci pravdu, že obezřetnosti není nikdy nazbyt a jistá organizovanost není od věci. Míjím cedulku „Watch your step“ a směle otevírám dveře toalety. Na nich nechybí nálepka „Don´t forget your belongings“. Tak jo, kontroluji si, jestli jsem na záchodě nezapomněla tašku, a jdu na peron. Ani bych si jich nevšimla, kdyby mě neupozornil průvodce Albert: „You must stand here in the line.“ Na zemi jsou žluté čáry s nápisem „Line up here“. Rozhlédnu se kolem a skutečně, cestující se způsobně řadí do vyznačeného prostoru. Nepsané pravidlo říká, že ten, kdo je mimo čáru, je zpravidla cizinec. Nechci dělat České republice ostudu, a tak si stoupám pěkně do fronty. Nastupuji do metra, kde se nikdo nestrká, každý ví, kde je jeho místo, kudy má jít a kde má sedět. Albert mě upozorňuje, že modré sedačky jsou pouze pro seniory, handicapované a těhotné ženy. V překladu to znamená, že by vás měla hanba fackovat, zasednout jim místa. Na okně visí nálepka: sundejte si batoh, ať nemačkáte ostatní. Desetiminutová vyjížďka tchajwanským metrem byla zároveň exkurzí o pravidlech lidské slušnosti uplatňovaných v běžné praxi.   O 24 hodin později v metru v Praze. V bistru do sebe rychle soukám sendvič a kafe, orbitky zasouvám hluboko do kabelky. Čekám, až přijede metro, a kdyby na zemi byl označený prostor pro cestující, stojím ve frontě. Člověk si zjevně zvykne nejen na šibenici, ale i na dobré mravy. Cestování kultivuje a dělá z nás lepší jedince.   Přeji vám spolu s redakcí krásný rok 2019 bohatý na cesty blízké i vzdálené.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka  
Tagy:

Editorial 11/2018

Editorial 11/2018
Kam se poděl podzim?   Věci přece mají mít svůj řád. V prosinci má padat sníh a v květnu pučet květy. Letos je krásný podzim, slunečný a teplý, jako by babí léto mělo trvat věčně. Až mi přijde nepatřičné chodit v druhé půli října v tričku. A co bych si jako měla přát? Škrábat ráno námrazu u auta (už jsem si na to pořídila sprej) a hledat cestu v mléčné mlze? Ta věčná lidská nespokojenost. Rozmarnost duše. Asi nás to pronásleduje celý život a českou náturu obzvlášť. Nikdy není nic dost dobře. Vzpomněla jsem si na Trautenberga a jeho věčné reptání: „To kyselo je málo kyselý a bramborák málo bramborovej.“ Taky byl věčně nespokojený. Snad ta naše lokální nespokojenost nemá hlubší kořeny a je jen takovou preventivní obranou před životní fackou, kdy člověk neví, odkud přiletí, tak aby se dopředu moc neradoval. Co by ale měli dělat v takové Kibeře, největším africkém slumu, kde prostá radost ze života je jedinou cestou, jak ho žít, aniž byste se zbláznili z toho, proč zrovna vy máte tak špatně rozdané životní karty. V tomto čísle najdete kromě mnoha jiného i reportáž z tohoto bohem opomenutého místa, kde kupodivu není nouze ani o veselé příběhy.   A když se tak dívám z okna na tu podzimní slunečnou oblohu, povím vám, houby zle.   Přeji vám krásné dny na cestách po světě i k sobě samým,   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka  
Tagy:

Editorial 6/2018

Editorial 6/2018
Zdraví místo ropy   Když jsem byla malá, většina mých spolužáků měla o letních prázdninách jasno: jede se k Balatonu. Já jsem „maďarské moře“ viděla až o pěkných pár let později. Připadalo mi nekonečné a krásně zbarvené. Odtud se započala má maďarská lázeňská odysea. Na Maďarsku je fascinující jeho termální bohatství, místo ropy tu ze země tryská zdraví. Neodolala jsem a v městečku Hévíz se ponořila do jezera zázraků. Jeho mírně radioaktivní voda je proslulá svými blahodárnými účinky na lidský organismus a údajně přispívá také k regeneraci mysli. Vyzkoušela jsem si to v praxi, když mě nadnášely léčivé proudy a já si plula mezi lekníny. Akt znovuzrození jsem završila poctivou porcí závinu v jedné z blízkých kavárniček. Rakousko-uherské dědictví dotažené do delikatesního detailu.   Navzdory své relativní blízkosti, bylo Maďarsko dlouho mému srdci vzdálené. Důvodem byl asi jazyk, který je všude klíčem otevírajícím cestu k místním, a maďarština mě nikdy neoslovila natolik, abych zvládla víc než několik základních frází. Má chyba. Hibáztam.   Letošní léto může být záminkou k dalšímu maďarskému putování. Objevovat je co.   Přeji vám krásné červnové dny nabité pohodou.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2018

Editorial 5/2018

Přejít na články z Koktejlu 5/2018

Černá práce pro čistý život

Nasazuju si gumáky a rukavice, které něco vydrží. Pode mnou koberec z haraburdí. Nespočet petláhví, vysloužilého kuchyňského náčiní, láhví neidentifikovatelného obsahu, igelity připoutané tak hluboko v zemi, jako by měly umělohmotné kořeny. Objevuji i předměty, které mi otevírají vzpomínky do dětství. Poznávám mléko, co kdysi dávno stávalo v regálech samoobsluhy nebo mýdlo, jež nemohlo chybět v žádné koupelně. Mezi haldou zrezivělých plechovek vykukuje ručička gumové panenky. Kdo si s ní asi hrál? Černá skládka je špinavou expedicí do dějin i do černých koutů lidských povah. Znechucená třídím, co se dá a co poberu. Pomíjím pračky, torzo auta nebo umyvadla. Pneumatiky vrstvím na sebe, už z nich vyrostl statný panáček Michelin. Zatímco se peru s letitými nánosy lidského nepořádku, za zády slyším pohyb. To srna proběhla tak rychle, že jsem sotva zahlédla její bílou skvrnu na pozadí. Příroda si svou cestu najde, a tak i mezi harampádím potkávám slepýše i mloka skvrnitého. V hlavě mi zvoní jediná otázka: Proč toto děláme krajině i sobě samým?

Náš bezohledný přístup a víra v to, že každý bordel po nás nějak zmizí, si začíná vybírat svou daň. Populární turistický ostrov Boracay, ležící jihovýchodně od Manily, bude na půl roku uzavřen turistům. Minulý rok navštívily pohádkový ostrov dva miliony turistů a ekologický dopad je katastrofální. Filipínský prezident Rodrigo Duterte prohlásil, že ostrov se mění v „žumpu“. Špatnou ekologickou situaci na ostrově přičítá provozovatelům hotelů, restaurací a dalším firmám napojeným na turismus, kteří dobře nenakládají především s odpadní vodou. Často ji svádějí přímo do moře. Problém má i celá Indonésie. Podle balijské ekologické organizace ROLE se zde vyprodukuje 130 tisíc tun plastového a pevného odpadu. Denně. Bali, ostrov bohů by se brzy mohl stát ostrovem plastů, pokud včas nezatáhneme za záchrannou brzdu.

Při likvidaci skládky mi rukama prošlo tolik igelitových pytlíků a plastových láhví, že si od té doby chodím pro oběd s vlastními kelímky. Nechci na tu horu odpadu, kterým zemi zatěžujeme, přidávat další. Je to mikro kapička uvědomění pro zdravější život, ale i ty tvoří oceán.

Přeji vám krásný májový čas a nezapomeňte se políbit pod rozkvetlou třešní.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 4/2018

Editorial 4/2018

Přejít na články z Koktejlu 4/2018

Když se psal rok 1992…

Někdy je užitečné ohlédnout se. Pohlédnout minulosti do tváře. Co bylo, bylo. Mělo se to tak stát? Mohlo se to stát jinak? Poučili jsme se poté, co jsme dostali ránu, nebo jsme ničím nenapravitelný druh? Obracet kapitoly v knize osudu a hledat odpovědi. V roce 1992 došlo k řadě významných událostí i zcela bezvýznamných epizod, které jsou dnes jen škytnutím v historické paměti lidstva. K těm zlomovým v našich dějinách (aniž bychom si toho tenkrát asi byli v plné míře vědomi), patřilo připojení Československa k internetu. Nebo dnes neblaze proslulé první kolo kuponové privatizace, kdy mnozí uvěřili, že jim drží palce samotná štěstěna. Chyba lávky. Byl to také rok, kdy se lámal československý chléb. Přesně o půlnoci 31. prosince už ho byly jen dvě samostatné části – česká a slovenská. V amerických prezidentských volbách zvítězil Bill Clinton, anglikánská církev rozhodla, že bude světit na kněze i ženy, v Barceloně se konaly letní olympijské hry… V dubnu roku 1992 vyšlo na novinovém papíře první číslo Koktejlu. Právě tato událost v budoucnu znatelně ovlivní můj život.

Magazín Koktejl slaví tímto číslem 26 let své existence. V jeho živelných začátcích by mu takový věk prorokoval málokdo, díky úsilí dlouhé řady spolupracovníků a přízně čtenářů, ale došel až sem.  

Děkujeme, že jste na té mnohdy trnité cestě s námi. 

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2018

Editorial 3/2018

Přejít na články z Koktejlu 3/2018

Vystoupit z krabice

Laskavé ticho a tmu protrhne zvonění budíku. Jsou čtyři hodiny ráno a z mobilu se ozývá kokrhání, které nechcete slyšet, obzvlášť v tuto hodinu. Mozek se zatím jen neochotně probírá k aktivitě a tělo se musí hodně přemlouvat. Až na svědomí, které mi svědomitě připomíná, že jsem Sáře slíbila, že v půl páté ráno (švýcarského času) budu stát venku. V polospánku si čistím zuby a soukám se do teplého oblečení. Proč tak brzy, honí se mi hlavou otázka otravná jak moucha. V momentě, kdy otevřu dveře a vyjdu ven, pochopím. V čase, kdy se nový den teprve začíná probouzet k životu, to v Lucernu už vře. Dokonce mám pocit, že já jsem ten poslední opozdilec. „Pojď, rychle musíme na náměstí, ať stihneme Fritschiho.“ „Fritschiho?“ Ze Sářina pohledu je mi jasné, že teď zrovna není ta pravá chvíle zdržovat se vysvětlováním. „Tady máš klobouk, dej si ho na hlavu, ať nevypadáš divně. A pomaluj si trochu obličej.“ Nasazuji si tedy špičatý klobouk a připadám si jako zmalovaný čaroděj Gandalf. Na náměstí už je hlava na hlavě. Razím si cestu mezi pejskem, mimozemšťanem, Hello Kitty, bájnou nestvůrou, sněhulákem Olafem a slečnou, které na hlavě vyrostl plameňák. Už rozumím Sářině poznámce abych „vypadala normálně“. Jako Gandalf mám pocit, že sem výborně zapadám. Něco je ve vzduchu. Všichni s napětím čekají, až TO propukne. Tiše závidím lidem na okolních balkonech, kteří na TO čekají s teplým kafíčkem v ruce. Prásk. Ozve se rána. Trhnu sebou. Oblohu nad Lucernským jezerem prozáří ohňostroj. Všichni začnou křičet jako šílení: FRITSCHI! Prásk. Zazní další rána. A další. Z nebe začne padat papírový déšť (rozstříhané telefonní seznamy). Než se stihnu vzpamatovat, už vidím Fritschiho, kterak kráčí v doprovodu své ženy a družiny na náměstí, kde už na něj všichni čekají. Je to muž s dřevěnou maskou, symbol lucernského karnevalu, jenž právě zahájil šestidenní veselí, kdy se odváže i ten nejserióznější Švýcar. „Lidi vystoupí z té své krabice a v podobě maškary se pořádně vyblbnou. Je to jako terapie.“ Osvětluje mi Sára, proč je masopust užitečný pro duševní hygienu. Uznávám, že něco na tom je.

Přeji vám radostný březen, jenž hlásí, že jaro už je za rohem.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 2/2018

Editorial 2/2018

Přejít na články z Koktejlu 2/2018

Na cestě

Mám ráda ticho. Chvíli, kdy roztěkané myšlenky usednou a tělo přestane mít nutkavou touhu být jinde než tady a teď. Mám těžké kilometry v nohách a v hlavě lehko. Srdce bije jako o závod a oči se kochají patagonskou pampou. Je paradoxem, že tato pro lidské osídlení nehostinná krajina si zaslouží veškeré patetické přívlastky jako čarokrásná, dech beroucí, magická. Jaká první slova asi měl na jazyku Fernão de Magalhães, potom co proplul divokými vodami a jako první Evropan stanul u břehů dnešní jižní Patagonie? „El cóndor pasa,“ vyruší mě z rozjímání ranger národního parku a prstem ukáže nahoru na krále andské oblohy. Jako duch si plachtí na svých obrovských křídlech nad krajinou a vyhlíží, kde se mu naskytne hostina. Plazím se do kopce, kde pod skalním převisem nechali své stopy první lidé, kteří tuto nevyzpytatelnou krajinu obývali. Jejich skalní kresby jsou cestou ke kořenům člověka, jehož život tady nebyl zadarmo.

V Punta Arenas se dívám přes Magellanův průliv a v dáli vidím kousky Ohňové země. Tierra del Fuego. Jakoby dál už nic nebylo. Stojím před branami pekla nebo ráje? Zase ta nutkavá touha. Ne, tady a teď, ale dál.

Přeji vám mnoho cestovatelské inspirace s novým číslem Koktejlu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 1/2018

Editorial 1/2018

Přejít na články z Koktejlu 1/2018

RESTART 2018

Leden by se mohl jmenovat „měsíc nových začátků“. Vybízí k naplnění novoročních předsevzetí, k ledu je nepošle jen ten, kdo neztrácí víru v sebe. Každý rok věří, že to dokáže. Zvítězit sám nad sebou, nad svými slabostmi, což je boj z nejtěžších. Každý leden praskají posilovny ve švech. Připomínka bramborového salátu s majonézou (plnotučnou), vanilkových rohlíčků a smažených brambůrků u televize (když těch pohádek je tolik) dokážou se svědomím pohnout. Nově příchozím hříšníkům říkají v posilovně „ledňáčci“, do února vydrží jen ti, kteří slib sobě samým mysleli vážně. Ti, kdo svůj boj vzdají bez boje nebo ho odsunou na příští rok (mohlo by to jít snáz) se mohou cítit frustrovaně. Novoroční předsevzetí by ale měla být příslibem naděje. Nechat za sebou závaží z minulého roku, zbavit se kil, dluhů nebo myšlenek brzdících náš životní restart. „Všechno je ve vaší hlavě.“ Věta, která se objevuje ve všech knihách, radících jak dosáhnout blaženosti každého dne v roce. Ladislav Zibura vykročil jako středověký poutník od prahu svého domova a šel, až došel do Říma. Zjistil, že chůze má svůj neopakovatelný půvab, že může ujít tisíce kilometrů, což ho naplňuje absolutní svobodou a tím, co považuje za nejvíce obohacující – setkáváním s lidmi. Inspirativní příběh muže, který „prostě vykročil“, najdete v tomto čísle.

Co člověka naplňuje štěstím, zaměstnává vědce z Harvardu již 75 let, po tu dobu monitorovali životy 724 lidí. Jednu skupinu tvořili absolventi Harvardovy univerzity, a druhá měla zástupce z nejchudších oblastí Bostonu. Účastníci studie prošli zdravotními testy, pohovory, rozhovory se vedly i s lidmi z jejich blízkého okolí. Výsledek? Nebyl nikterak šokující, klíčem ke štěstí jsou zdravé vztahy. Tak prosté to je.

V době sociálních sítí je ale těžké odlišovat realitu od virtuální mlhoviny. Jsou „přátelé“ přátelé? To bychom si mohli dát jako kolektivní předsevzetí pro rok 2018: pěstujme opravdová přátelství, jejichž síla není měřena počtem liků, ale počtem objetí.

Přeji šťastné vykročení do nového roku,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 12/2017

Editorial 12/2017

Přejít na články z Koktejlu 12/2017

Dýchat dobro

Sál je zaplněný do posledního místečka. Převažují v něm Afroameričané, kteří se pro tuto událost maximálně vyfintili včetně ratolestí. Ve vzduchu visí atmosféra velkého očekávání, že se něco bude dít. Napětí rozetne hlas jako břitva, který by mohl klidně patřit Mariah Carey nebo Whitney Houston. Z publika se ozývá nadšený aplaus. Někteří zpívají, tančí a vzývají boha. Vypadají jako posedlí. Posedlí dobrem. Místo vzduchu jako bychom najednou vdechovali esenci laskavosti, úsměvů, tolerance a vzájemného respektu. Pastor nás vyzývá, abychom se otočili, pozdravili se a objali svého souseda. Otevřeli svá srdce. Na malý okamžik mám pocit, že se může dít něco tak utopického, jako je láska mezi všemi lidskými bytostmi navzdory jejich vyznání, barvě pleti, pohlaví a dalším mnoha odlišnostem, jež nás dělají jedinečnými. Gospelová bohoslužba v Harlemu pro mě byla vrcholným zážitkem, který jsem si odvezla z New Yorku, a to nejsem věřící.

Prosincové téma jsme věnovali síle, bez níž nelze zvládnout životní zkoušky. Ať už pramen své energie čerpáte v kostele, v přírodě či jinde, přeji vám, aby nikdy nevyschl.

Užijte si rok 2018 v plné síle.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 11/2017

Editorial 11/2017

Přejít na články z Koktejlu 11/2017

Zdivočelá země

Víme o sobě. Já a srna. Oblíbila si okolí naší chaty, kde to má z nějakého důvodu stejně ráda jako já. Často tuhle štíhlonohou krasavici proklínám. To když se lopotím na zahradě, pleju, sázím a těším se na rozkvetlé plody své práce, na všechny ty růže, jiřiny a zvonky… Jenže sotva se objeví květy, ukáže se i srna a jejich ozdoby je bez milosti zbaví. A pak je tu pan krtek. Nevím, proč si vybral svůj podzemní obývák na tom jediném místě na zahradě, kde jsem se rozhodla mít květinový záhon. Letos už mi svitla jiskřička naděje, že se odstěhoval, ale nikoliv, vypadá to na trvalého rezidenta. A když se náhodou stane, že na mém bývalém květinovém záhoně něco zbyde, nastoupí slimáci a zůstane po nich jen oslizlá stopa. Jenže pak začne pršet a člověk jen zírá, kolik vyleze dalších sousedů. Bydlí u nás i slepýši a žáby. Sem tam se objeví plachý mlok skvrnitý, který na trávě svítí jako diamant. Jak mě upozornila pětiletá dcera, musím si dávat při sekání trávy pozor, abych tyhle tvorečky neporanila. Je to jako na houpačce. Nemám radost, když se divočáci rozvalí na trávníku a nechají po sobě spoušť. A mám radost, když vidím srnu s mládětem  schovanou ve vysoké trávě, kde se cítí bezpečně.

Pochopila jsem jedno, že zahrada nepatří mně, jsem tam jen v laskavém pronájmu. Rezignací na krtince, rozrytou trávu a oholenou zeleň jsem se osvobodila. Příroda tu není pro nás, to my jsme její součástí. Téma tohoto čísla je věnováno džungli. Dobrá zpráva, na Zemi je stále místo, které by mohlo být předobrazem ráje – gabonský prales. Kéž bychom k němu přistoupili jako k pokladnici, která se nesmí vykrást, ale uchovat jako klenot pro další pokolení. 

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2017

Editorial 10/2017

Přejít na články z Koktejl 10/2017

Nohama na zemi a hlavou v oblacích

Granado, ty město prastarých krás,tvoje kouzlo lákalo staletí a vábí mne zas,píseň tvá dnes jako dřív nás svádí,píseň tvou již dávno v duši mám,zas slyším jásat a hrát.

Naskakujeme mi v hlavě text známé písně, zatímco se proplétám uličkami, jež mě dovedou k pevnosti Alhambra (arabský výraz pro červenou), krásné připomínky z dob, kdy Andalusie patřila maurským vládcům. Nejhezčí pohled na „Rudý hrad“ je z vrcholku Albaicín, na vyhlídce se tlačí turisté toužící ukořistit ty nejlepší záběry středověkého komplexu paláců a pevností. Do štěbetání ve všech možných jazycích se linou libé tóny kytary. To hraje parta hippíků v naději, že návštěvníci rozněžnělí pohledem na dokonalé lidské dílo upustí nějaký ten chlup a podpoří tak jejich svobodomyslnou životní pouť. Granada je sice střediskem ekonomicky nejchudší provincie Španělska, její energie je ovšem k nezaplacení. Ve čtvrti Sacromonte se mi zrychluje tep. V této části města tradičně obývané španělskými gitanos se vám dostane životního zážitku. Podupávání, zpěv a kastaněty… Flamenco na vás dolehne v plné síle. Opouštím jeskyni, kde představení probíhalo, venku se zatím spustil prudký liják. Sundavám si boty. Je příjemné dotýkat se nohama země a přitom mít hlavu v oblacích. Srdce ale běží jako o závod. Lovím v paměti, jak že ta oslavná píseň o Granadě pokračuje…

Jsi krásná, když měsíc se prochází nocí, Granado,jsi krásná jak dívka, jež houpá se v bocích, Granado,noc utápí se v číši a kytary slyší, kdo vášeň chce znát.

V tomto čísle najdete reportáž z vášnivé Andalusie a další inspirativní čtení na dlouhé podzimní večery.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 9/2017

Editorial 9/2017

Přejít na články z Koktejlu 9/2017

Za poklady blízkými i vzdálenými

Měsíc obklopený hvězdami osvětluje i zemi pod mýma nohama. Kam oko dohlédne, vine se jen písečný koberec, který jako by nikde nezačínal a nikde nekončil. Magickou chvíli podkresluje zpěv beduínů. Jak může panovat život a radost na tak zdánlivě nehostinném místě? V egyptské poušti se mi vybavuje úryvek z románu Alchymista o cestě španělského pastýře za zakopaným pokladem. Paulo Coelho, jenž se nechal inspirovat středověkou arabskou sbírkou pohádek Tisíc a jedna noc, ve svém nejslavnějším díle píše:„Ukaž mi život v poušti,“ řekl Alchymista. Jen ten, kdo najde život, může nalézat poklady. Vydali se po písčinách ještě ozařováni měsícem. – Nevím, jestli se mi podaří najít život v poušti, – dumal Santiago, – ještě se tu nevyznám. Nejraději by se otočil a řekl to Alchymistovi, ale měl z něho strach. Dojeli ke kamenitému místu, kde předtím uviděl krahujce; teď tu panovalo jen ticho a vítr. „Neumím najít v poušti život,“ řekl Santiago. „Vím, že tu je, ale najít jej neumím.“ „Život přitahuje život, odpověděl Alchymista.“

Pro Tuaregy, jeden z berberských národů, je poušť jediným dobrým místem k životu. Symbolem svobody, která pro ně představuje nejvyšší hodnotu. O majetek nestojí. Chtějí vlastnit jen to, co se vejde na hřbet velblouda. Kritické sucho ale dohnalo i tyto svobodomyslné kočovníky, aby se usadili v oázách a pěstovali datlové palmy. V tomto čísle najdete reportáž od Jitky Soukopové, odbornice na pravěké saharské umění z alžírského Djanet, kde se pod navátým pískem ukrývají archeologické poklady světového významu.

A našel svůj poklad i Coelhův pastýř? „Povedu tě pouští, řekl Alchymista.“ „Chci zůstat v oáze,“ namítl Santiago. „Už jsem našel Fátimu. Ta je pro mě cennější než poklad…

Možná ale pastýř přece jen oázu opustil a nechal se vést k naplnění svého osobního příběhu mezi zrnky písku.

Přeji hodně štěstí na vaší cestě za poklady,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 7-8/2017

Editorial 7-8/2017

Přejít na články z Koktejlu 7-8/2017

Mýdlová radost

Slunce se ztrácí za obzorem a na Tenerife, v turistickém kotlíku plném národností, je tato chvíle příslibem dlouhé noci naplněné veselím. Na promenádě posedávají Afričanky v barevných šatech, tyto ženy původem ze Senegalu svými hbitými prsty splétají titěrné copánky, jimž mnohé návštěvnice ostrova nemohou odolat. Hlouček dětí pozoruje pouliční umělce. Bublináři dávají capartům do rukou jednoduché náčiní, aby samy vytvořily tuhle prchavou krásu. Nohama čvachtají v mydlinkové směsi a smějí se na celé kolo. Místo zaplavila čirá radost. Když bublinářka dává dítěti instrukce, jak na to, slyším v její angličtině slovanský akcent. Že by Slovenka? Ptám se a dozvídám se, že je z České republiky, vysokoškolská studentka, momentálně „on the road“. Představuje mi svého španělského přítele a chlapíka, s nímž se během svého kanárského dobrodružství seznámili, a který je přizval k bublinaření. Jsou tady tři týdny, kam pojedou dál? To se uvidí. Jejich život je otevřená kniha.

Téma letního vydání magazínu Koktejl jsme věnovali fenoménu 21. století. Digitálnímu nomádství. Co si pod tím představit? Jednoduchou věc: nežijeme proto, abychom jen pracovali, ale pracujeme tak, abychom mohli naplno žít. Mít radost z toho, co je tady a teď a třeba úplně nevědět, co bude zítra. Nechat vesmír dělat svoji práci a nechat se překvapit. Novými lidmi, zážitky a zkušenostmi. Digitální nomád je doma kdekoliv a kanceláří mu díky sofistikovaným technologiím může být celý svět. Jistě, tímto způsobem nelze vykonávat každou profesi. Pokud si ale odstraníme bloky v hlavě, proč to nelze, zjistíme, že možná nejtěžší je rozhodnout se, že takto opravdu chceme žít. V tomto čísle najdete inspirativní příběhy lidí, kteří se po cestě moderního kočovníka již vydali.

Spolu s redakcí vám přeji krásné letní dny nabité pozitivní energií.

PS: Víte, že na Tenerife je kromě nejvyšší hory Španělska také vavřínový prales, kde si mezi několikametrovými kapradinami budete připadat jako na expedici do pravěku? Reportáž najdete v tomto čísle.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 6/2017

Editorial 6/2017

Přejít na kompletní přehled článků v čísle

Manuál po život

Pestrobarevné vlaječky jsou zavěšené na zdi. Na každém praporku je vepsána moudrost a k ní domalovaný obrázek. Zastavím se a čtu, z řetězu slov si skládám vlastní životní desatero.

Žij naplno, jako v ráji na zemi. Dívej se, pravda je vidět z mnoha úhlů pohledu. Užívej si, co děláš, dělej rád. Vytvářej pro radost z tvoření. Prožívej krásu přítomnosti. Žij svůj sen, pro který ses narodil. Zpívej, jako by tě nikdo neposlouchal. Naslouchej, abys víc věděl a rozuměl. Miluj v dobrém i zlém. Směj se, až tě budou bolet tváře.

Do místnosti se přikradl zvonivý smích. Myšlenky tížící mou hlavu odehnal do kouta. Po chvíli se objevují usměvavé tváře, vidím čirou radost ze života. Právě z téhle chvíle, kdy jsme na světě. Jsem snad v buddhistickém chrámu? Nikoliv. Byli to mniši, kteří rozvěsili vlaječky vědění tak, aby je žádný návštěvník nemohl minout? Ne. Jsem v mateřské školce a utvrzuji se v myšlence, že jsme to my, kdo by se měl učit od dětí. Prázdniny před námi jsou ideální příležitostí k zábavě i k naslouchání. Užijte si léta naplno až tam, kam vás vaše cesty dovedou.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2017

Editorial 5/2017

Přejít na články z Koktejlu 5/2017

Cesty příběhů a příběhy cest

Na cestách se stane ledacos. Můžete někoho potkat nebo si někdo či něco najde vás. Inspirace, myšlenka, poznání… Mě si takto chytil nápis na pamětní desce v Kyjovském údolí, kde bylo napsáno: „Koho neosloví láska k domovu, kdo necítí se být jí posílen, kdo pro ni v srdci nemá prostoru, zdá se mi Bohem opuštěn.“ Až později jsem zjistila, že tato krásná slova jsou spojena s tragickým příběhem bratří Bienertových, vzdělaných sudetských Němců, které kromě sourozeneckého pouta pojila láska k turistice a Šluknovsku. Po druhé světové válce směl v Čechách zůstat jen František a Eduard byl vypovězen. Osudu se ale vzepřel, z transportu uprchl a léta se skrýval na půdě svého domu, kde žil spolu s bratrem a sestrou. Upnul se k četbě a studiu vlastivědných knih, své znalosti pak předával bratrovi, který vedl turistický kroužek. Další osudová rána tentokrát kladivem přišla 16. září 1990, kdy bratry brutálně zavraždil recidivista. Cesta se uzavřela, ale odkaz bratrů Bienertových přetrval.

Cesty jsou protkány příběhy. Mohou být klikaté, rovné, příkré nebo vůbec nemusejí být. Prozatím. V Himálajích se k nevoli mnohých pravověrných cestovatelů nyní budují cesty i tam, kde by vůbec neměly být, protože s komfortem dostupnosti zmizí kouzlo zapomenutého ráje. Světa, do něhož prcháme, abychom si od vymožeností civilizace oddychli, ale jen na chvíli, protože pak se vrátíme zpět ke svým iPhonům, pračkám a mikrovlnkám. Ke všem těm věcem, které dělají náš život tady tak pohodlný. Každý si ale chce život ulehčit včetně obyvatel Himálaje a my to musíme přijmout, protože na této cestě nejsme sami (reportáž o proměnách himálajských cest od Ivana Breziny si přečtete v tomto čísle).

Mějte oči a srdce otevřené nejen na cestách.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 4/2017

Editorial 4/2017

Přejít na články z Koktejlu 4/2017

Čtvrtstoletí magazínu KOKTEJL

Slavíme narozeniny. Koktejlu je krásných pětadvacet let, kdy už ví něco o životě, ale ještě nepřišel o své sny bez hranic. Když v dubnu roku 1992 vyšlo první číslo, bylo to ještě nedochůdče na novinovém papíře, ale s obrovskou vůlí k životu. Jen největší optimista by si tehdy vsadil, že vyroste v jeden z nejvýznamnějších geografických magazínů v zemi s tisíci čtenářů a předplatitelů. V roce 1992 se vůbec děly věci. Například byla odeslána první textová zpráva. Dvaadvacetiletý Neil Papworth ji poslal přes mobilní síť řediteli Vodafone Richardovi Jarvisovi. Obsah zněl prostě: Merry Christmas. Toho roku se díky nikotinovým náplastem ulevilo kuřákům i jejich okolí. Mohli si je poprvé nalepit na lékařský předpis. Třináctého února u nás došlo k budoucí informační revoluci, o níž měli tušení zatím jen akademici. Toho dne se Česká a Slovenská federativní republika připojila k internetu. Haleluja.

Během čtvrt století se udály velké i menší zázraky. Některé pronikly do našich životů a neodmyslitelně se v nich zabydlely. Magazín Koktejl jde s vámi po té objevné cestě a věřím, že ještě dlouhý kus naplněný poznáváním planety Země se vine před námi.

Užijte si jaro všemi smysly,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group