ikoktejl

Dvakrát prý nevstoupíš do jedné řeky. Ale výjimky stvrzují pravidlo jako vzácné prvku, dodávající oceli ušlechtilý ráz. Takže se můžeme s ledovým klidem zeptat: proč do té řeky nevstoupit, zejména když obsahuje vodu v tuhém skupenství? V pětaosmdesátém úspěšně velel hokejistům ke zteči na nejvyšší svě- tovou příčku. Ve světě získal na váž- nosti, jeho cena na hokejovém trhu rázem měla cenu zlata.

Číst dál...

Zámek Lipová leží až na samém chvostě Šluknovského výběžku. Silnice se pozvolna mění v špatně uhlazenou okresku vine se jak had podzimními lesy a čím dál menšími vesnicemi. To, co jsem viděla v zámeckém parku, předčilo i nejsmutnější očekávání. Slunce prosvicuje protlučenou ruinu skrz na skrz, stropy téměř neexistují a střecha už vůbec neplní svou funkci.

Číst dál...

Jsou místa, kam vás nepřivede žádná náhoda, a přesto tam žijí lidé. Nevede tam žádná dálnice, často žádná železnice, nenajdete tam žádnou pamětihodnost. Jediné, co je činí trochu zajímavými, je fakt, že se nalézají jen pár kilometrů od hranic. Frýdlantský výběžek na severu a Šumava na jihu tyto podmínky dokonale splňují. Pídíme se po místních. V této chvíli tušíme, že není pohraničí jako pohraničí.

Číst dál...

Červenobílá liazka s kvílející houkačkou zastavila jednoho slunečného jitra zrovna u našeho domu. Okamžitě ve mně hrklo. Copak tady někde hoří? Aha, sousedi odnaproti spálili snídani. Ovšem to, s jakou vervou se vrhli dva muži v kožených kabátech a očazených přilbách do domu, dávalo tušit pořádný požár. „Lokalizujeme, jde o spálené potraviny. Budeme odvětrávat.

Číst dál...

Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu neuvěřím,“ řekl ředitel Divadla Bolka Polívky Petr Bílek, který se vrátil z toalety a utřel si orosené čelo. Na WC se schoval před borcem Ondoněm, který v hospodě v Olšanech předváděl své oblíbené číslo: tanec s pilou. Když to na Ondoně přijde, posype se před odchodem do hospody pilinami a bere do rukou motorovou pilu.

Číst dál...

Při shánění informací o Tono Stanovi, zvláště ženy pookřáli a vyzkoušeli úsměv: „Tono, to je náš miláček." Až to ve mně budilo nedůvěru. Tono mi začal být podezřelý. Znáte to...? Rozhovor jsem dlouho odkládal. Ale nebylo zbytí. Po třech hodinách jsem odešel z jeho ateliéru a na mých rtech mě šimralo něco příjemného. Pozitivního. „Je to takový medvídek", býval bych řekl, kdybych si neuvědomil, že bych jen opakoval větu dcery „indiána", kterou častovala muže, jež nám tak mile ráčkuje.

Číst dál...