STŘELBA NA SARKOFÁG, ATENTÁT na Lenina?
Poprvé jsem viděl Lenina v létě 1970. Jako malý kluk jsem si odstál asi dvoukilometrovou frontu táhnoucí se takřka od Kamenného mostu, sadem kolem hrobu Neznámého vojína, okolo muzea Vladimíra Iljiče Lenina až na Rudé náměstí. Iljič, jak mu důvěrně říkal sovětský občan, ležel v rakvi přikryté skleněným poklopem. Nevýrazné světlo osvětlovalo jeho nažloutlou tvář.
DVOJÍ STRACH
První telefonát vzala jeho žena. L. Mňačko je totiž na své rakouské adrese jen velmi těžko k zastižení. Teprve za pár dní se mi podařilo hovořit se samotným Mňačkem. Vysvětluji, proč s ním chci mluvit a o čem a z druhé strany jsem přerušen: „To je zajímavé, přijeďte..." Ptát se na popis cesty v Grosshoffleinu je ovšem zbytečné - místní mě okamžitě směrují k domku na Vídeňské ulici...
VLASTNĚ SE NIC NESTALO. Nezapomeňte!
Chtěl jsem s tím člověkem už delší dobu mluvit, proto že se o něm povídalo lecos. Zeptat se ho třeba co je pravdy na tom, že prohrál v ústeckém casinu statisícové částky. Nějak k tomu ale vždy z různých důvodů nedošlo. Až mě jednou zastavil pan Slepčik sám: „Novináři, něco pro tebe mám... Budeš v tom mít všechno: podsvětí, drogy i konkurenční boj, vyřizování účtů." A já na to kývnul, proto že to znělo víc než lákavě.