ikoktejl

Tomáš Nídr
Tag: Tomáš Nídr Nalezeno 6 výsledků.
Tag: Tomáš Nídr Řazení

Uruguay v termosce

Uruguay v termosce

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Správný Uruguayec bez ní nedá ani ránu. Nádobu udržující teplotu horké vody vrazí do podpaží, do ruky chytne hrnek s namletými lístky a za chůze ho dolévá, aniž by kápnul vedle. Pak z něj zamyšleně potahuje a tváří se blaženě. Pít maté je národní vášeň.

Kněz Víctor Hugo Briani sedí na parkové lavičce v centru uruguayské metropole Montevideo, vedle sebe má položenou speciální kabelu s termoskou a v ruce drží kravský roh. Z netradičního poháru srká hořké maté. „Usnadňuje to konverzaci. Lidé sdílejí jeden hrnek, začnou se bavit o kvalitě maté a pak přejdou na jiná témata. Při popíjení se vám taky lépe přemýšlí nad argumenty v diskusi,“ říká s tím, že uruguayské národní pití nikdy nechybí ani v jeho kostele, když pomáhá svým farníkům vyřešit nějaký spor.

Číst dál...

Přesolené peklo

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Na náhorní plošině to vypadá, jako by si tady král z pohádky Sůl nad zlato hrál s bezednou slánkou a zapomněl jí říci dost. Soli je tu tolik, že každodenní špetku na dochucení jídla by si kousek za bolivijským městečkem mohl nabrat každý obyvatel planety, a to po několik generací.

Procházím se po bílé planině Salar de Uyuni ve výšce téměř čtyř tisíc metrů a pod nohama mi svými charakteristickými zvuky chroupe prašan. Ohnu se a dám si kousek bělostného sněhu do úst, osvěžení však nečekám. Zajímá mě jeho slanost. Krystalky soli, které v plné kráse předvádějí svou krychlovou formu, jsou dvojnásobné oproti těm na našich rohlíkách a také jejich chuť není nijak ošizena. Sůl se táhne po rovině „od nevidím do nevidím“. Pokrývá plochu deset a půl tisíce kilometrů čtverečních (tedy více než osmina České republiky) a podle odhadů se tu v poušti, kde na sladkou chuť není ani pomyšlení, nachází 10 miliard tun chloridu sodného. Prokalkulujte si sami, kolik životů by vám trvalo, než byste vaší spotřebou zdejší naleziště projedli.

Číst dál...

Nastartovaný Vietnam

Nastartovaný Vietnam

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

První dominuje severu, druhé jihu. V prvním sídlí vládní úřady, v druhém koncentrují své pobočky největší světové firmy. První má prestižnější univerzity, druhé lepší infrastrukturu. Hanoj si drží tradičnější tvář, zatímco Saigon je kosmopolitní. Dvě největší města Vietnamu bezvýsledně soupeří o to, které je tím opravdovým centrem země.

Složitě se proplétám uličkami historického centra Hanoje. Nejde o jejich křivolaký půdorys, ale hlavně o to, že ve vietnamském hlavním městě jsou až do vozovky vystrčeny živnosti jednotlivých obchodníků od kořenářů až po železáře. Mezi tím se motají drobné ženy, které veškerou svoji nabídku přepravují na nosiči přes rameno, který připomíná několikanásobně zvětšené lékárnické váhy. Svůj obchod mají tam, kde na ně houkne potenciální zákazník. Nařízení radnice tento způsob prodeje sice zakazuje, ale nezdá se, že by to někdo respektoval. Obchodnice zmizí, jen když dostanou echo, že se blíží policejní hlídka. To se rozprchnou do všech stran jak detonací vystrašení vrabčáci. Další překážkou na chodníku ve spleti úzkých uliček jsou zaparkované motorky japonských značek vyrobené na vietnamském území, které v Hanoji nemilosrdně okupují zóny určené výhradně pěším. Člověku tak většinou nezbude, než pokračovat ve své cestě po silnici. Více než kde jinde je potřeba udržovat oční kontakt s řidiči na malých skútrech a stále se koukat doprava i doleva. To, že někdo jede v protisměru, tady není žádná rarita a výstředníkovi ostatní účastníci silničního provozu nijak nespílají. Cesta na oběd se tak stává adrenalinovým sportem. I když Vietnamci s chodci jako normální součástí vozovky počítají, takže tomu přizpůsobují i svou rychlost.

Číst dál...

Křováci nejsou šílení

Křováci nejsou šílení

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Nedobrovolný skok Sanů z pravěku do moderní doby nevyšel. Jejich předci byli prvními obyvateli jižního cípu Afriky a ještě před několika dekádami se živili sběrem a lovem. Dnes jsou spodinou africké společnosti přežívající jenom z vládních dávek.

Představujete si Křováka jako človíčka oblečeného pouze v kožené bederní roušce, který neví, co si počít s láhví od Coca-coly? Tak to jste na velkém omylu. Dnešní Sanové jsou do kůže oblečeni stejně často jako vlčnovští do slováckého kroje a hnědou limonádu konzumují po litrech. Realita se od představy vytvořené filmem Bohové musejí být šílení nemůže víc lišit.

V severonamibijské vesnici Tsintsabis jich žije několik desítek. Někteří z nich dříve obývali oblast Etosha, kde je dnes africkou faunou a turisty nabitá rezervace. Jedna žena s kojencem u povislého prsu mrkne na rozvěšené prádlo a zkontroluje klokotající obsah v kovovém hrnci, který stojí před chatrčí z vysušené trávy. Takovýchto tradičních kulovitých staveb, které si narychlo budovali při svém sběračsko-loveckém způsobu života v savaně a polopoušti, je tu pět. Ještě více je však vidět typicky slumová architektura – různorodé plechy, kůly a rohože narafičené ve strukturu domečku. Mezi nimi a pár ubohými stvoly kukuřice děti prohánějí obruče nebo táhnou šikovně udělaná autíčka z drátů. Ostatní sedí v roztrhaném oblečení v prachu pod stromem a dělají to, co vždycky: nic.

Číst dál...

Korida bez krve

Korida bez krve

TEXT: TOMÁŠ NÍDR, FOTO: SHUTTERSTOCK

Francouzští toreadoři těm ze španělsky mluvícího světa dokazují, že se mohou v aréně odvážně popasovat s býkem, aniž by to jejich protivníka s rohy stálo život.

Mladík se mihne kolem černého býka, hmátne mu na čelo a pádí od něj. Půltunový pořízek si tuto drzost nenechá líbit a s funěním muže pronásleduje. Jenomže ten už je u červené ohrady. Odrazí se, skok plavmo v rozcapeném stylu vakoveverky a... zachytává se zábradlí před první řadou diváků. Je v bezpečí. Zvíře nazlobeně odfrkne a běží ztrestat dalšího provokatéra, který ho k sobě přivolává máváním paží nad hlavou.

Jsem v římské aréně v Arles v oblasti Camargue na jihu Francie. V pískovcových kulisách z prvního století našeho letopočtu se kdysi proháněli vozatajové, na život a na smrt zde bojovali vytrénovaní gladiátoři. Dnes se tu konají býčí zápasy, které jsou však přístupné i slabším povahám. Krev při nich – na rozdíl od španělsky mluvících krajů – neteče. Ale adrenalinu si lidé a (snad i) němé tváře užijí do sytosti.

Číst dál...

Cena života

Cena života

PTAL SE: TOMÁŠ NÍDR

U třiašedesátiletého Uruguayce Eduarda Strauche si světová média podávají dveře. Je totiž jedním ze šestnácti aktérů slavného příběhu o lidské touze přežít. V roce 1972 se s ním a jeho spoluhráči z ragbyového mužstva zřítilo letadlo v Andách. Aby přežili, museli se uchýlit ke kanibalismu. Spásy se dočkali až po dvaasedmdesáti dnech, kdy dva nejsilnější došli do civilizace pro pomoc. Spolupracovník Koktejlu se Strauchem mluvil v den, kdy probíhalo úspěšné vytahování chilských horníků ze zasypaného dolu.

Sledoval jste záchrannou operaci v Chile?

Když vyjel první horník, naprosto jsem se s ním ztotožnil. Jako bych znovu prožíval ten moment, když nás po třech měsících po havárii helikoptérou přivezli do civilizace. Ten moment, kdy už víš jistě, že jsi opravdu přežil. Cítil jsem se s nimi spojen. Věděl jsem, co se jim odehrává v hlavě. Naše situace měly přes mnohé odlišnosti i řadu styčných bodů, třeba izolovanost od světa nebo střídání stavů zoufalé bezmoci a naděje.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group