ikoktejl

Evropa
Tag: Evropa Nalezeno 36 výsledků.
Tag: Evropa Řazení

Země půlnočního slunce

Země půlnočního slunce

TEXT: Jiří Černý, FOTO: Jan Kavan

V České republice moc přírodních extrémů nenajdete. To ale neznamená, že jsou nám cizí! Své o tom mohou vyprávět účastníci expedice na stálou českou základnu v polárních Špicberkách.

Byly dvě hodiny ráno, když jsem vystupoval v Longyearbyenu z letadla. Půlnoční slunce jasně zářilo na obloze a odráželo se od ledovců na opačné straně Ísfjordu, které se v jeho paprscích leskly jako diamanty. Na chvíli jsem se v úžasu zastavil a pokusil se vrýt si do paměti každou podrobnost. Srdce mi radostí poskočilo, když jsem si zplna uvědomil, že jsem na Svalbardu (Špicberky). Konečně! Výzkumná a studijní expedice Centra polární ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity na Svalbard začíná!

Číst dál...

Na hraně

Na hraně

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

I mistr tesař se utne, stačí drobná chybička, malá nepozornost či jen přehlédnutí nějaké skutečnosti, a docela obyčejný výlet může nabrat diametrálně jiné rozměry. Vcelku stačilo jen málo a tento článek by už nikdo nenapsal.

Oblíbená destinace českých turistů, příjemné ceny, slunce, krásné moře a pro našince i vzdálenostně dosažitelná. Co víc si přát? Nechal jsem se tedy zlákat představou o poznání alespoň části Chorvatska, když se mi naskytla díky kamarádkám Lucii a Eli příležitost navštívit ostrov Murter, ležící mezi Šibenikem a Zadarem. Byl jsem zvědavý, jak na mě místo, které je vyhlášené pro klidné dovolené, zapůsobí, protože mé cesty mají většinou do klidu hodně daleko. Murter má výbornou polohu, leží v podstatě u Jadranské magistrály, a i když je to ostrov, pojí ho s pevninou asi čtyřicetimetrový padací most, který spojuje ostrovní a pevninskou část městečka Tisno. Most se dvakrát denně zvedá na půl hodiny, aby mohly proplout Murterskou úžinou vyšší lodě. Říká se, že kdo neviděl aspoň jednou most zdvižený, jako by na Murteru nebyl. Most se zvedá v devět hodin dopoledne a v pět hodin odpoledne. 

Číst dál...

Kanárská mrňata

Kanárská mrňata

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

Kromě celoročního tepla, čistého vzduchu bez exhalací a perfektní turistické vybavenosti lákají Kanárské ostrovy svou syrovou krásou sopečné krajiny a nabízejí přehlídku surrealistických vulkanických děl naší matičky Země.

Vynechejme turisty nejoblíbenější východněji ležící ostrovy, efektní zeleno-bílo-černé Lanzarote, rozlehlou Fuerteventuru s jejími plážemi, centrální Gran Canarii i největší ostrov Tenerife, na které utíkají nastřádat trochu sluníčka a tepla ti, kdo už nemohou zimní zataženou evropskou oblohu vydržet. Pro ně mají Kanáry dvě hlavní sezony: hlavní v zimních měsících a druhou v době letních školních prázdnin. My se ale dopravíme na západněji ležící malá a méně známá kanárská mrňata, na Hierro, Gomeru a La Palmu.Na ona tři mrňata dozírá největší z ostrovů, Tenerife. Jinak než přes jeho letiště se na ně nedostanete, dál můžete pokračovat menším letadlem, nebo využít každodenní nepříliš dlouhá lodní spojení. Na Gomeru je z Tenerife dokonce tak blízko, že jednodenní výlety na tohle mrně nabízí i mnoho cestovních agentur sídlících na Tenerife. Tento kanárský velikán má vladařské sklony zřejmě v krvi. Výškou své sopky Pico de Teide (3718 metrů) kraluje horám celého Španělska, je totiž nejvyšší horou iberského království. Pokud nebude zcela výjimečně hustá a hodně vysoká oblačnost, uvítá vás Teide jako správný hostitel hned, jak se přiblížíte na dohled místního letiště. A kam se z něj vydáte dál? Po stopách Kryštofa Kolumba? Do nejmenšího hotelu na světě? Ponoříte se do pohádkových mlžných pralesů a sjedete pak na pláž k moři terasovými poli, která se mohou svou krásou postavit po bok proslaveným balijským rýžovým terasám?

Číst dál...

Noc pohanů

Noc pohanů

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Návštěvníky Pobaltí na konci června určitě překvapí velkolepé oslavy slunovratu, které mnohdy předčí i Vánoce. Dávné propojení pohanských bohů a rituálů se dá náležitě prožít třeba na pradávném historickém sídlišti králů v Kernave•, kde se konají největší oslavy nabité energií.

Chytit ve Vilniusu autobus do Kernave• a dostat se do něj může být velký problém. Toto historické sídlo králů na východ od hlavního města je v období letního slunovratu obtížně dosažitelné, protože davy poutníků už od brzkého rána ucpávají silnici, aby zažili výjimečný den, který je symbolem dávných tradic a propojení s přírodou. Mně se to s trochou štěstí podařilo.

Číst dál...

Ostrostřelci

Ostrostřelci

TEXT A FOTO: Tomáš Trefný

Pracují tak, aby nebyli vidět oni, ale jejich práce. Tu ale nezasvěcený člověk nepostřehne. Jako duchové se pohybují po letištích, abychom my cestovatelé mohli bezpečně dorazit do svého cíle.

Na služebně zásahové jednotky cizinecké policie letiště Václava Havla v Praze zvoní telefon. „Oddělení mobilního zásahu, praporčík Celulák.“ „Tady operační středisko policie letiště Ruzyně, v 10.30 přistane na B 12 let Moskva RU 0473, Boeing 737, kapitán označil na palubě tři podnapilé osoby ohrožující cestující, připravte se.“ „Rozumím, konec.“ Skupina vyzvedává zbraně z trezoru, startuje vozidla a za pár minut je již připravena na místě, kam bylo letadlo navedeno.

Číst dál...

Běla Jensen: Noblesa zavazuje

Běla Jensen: Noblesa zavazuje

PTALA SE: Michaela Košťálová, FOTO: Miroslav Nebeský

Nemá ráda války, bídu, komunisty a dršťkovou polévku. A to je asi tak všechno. Jinak Běla Jensen, elegantní dáma s jiskrou v oku, působí, jako by se snad nad ničím nermoutila. Ještě jsem nepotkala člověka, ze kterého by vyzařovalo tolik optimismu! Ostatně, k úsměvu má důvod, humanitární hnutí na vlastních nohou – Stonožka, které založila, je dnes známé, získalo řadu cen a především pomohlo. Stonožka vybavila desítky nemocnic v Česku; do bývalé Jugoslávie poslala pět sanitek, pořídila školní výbavu tisícům dětí z Iráku i Afghánistánu; v Opařanech postavila farmu pro zooterapii... Vždycky to ale nebylo jednoduché. Běla Jensen studovala s Janem Palachem, a jak říká, když bylo „po tom“, nezvládla vyjít na Václavák. V roce 1969 emigrovala do Norska a už se nevrátila, přestože tam kariéru začala jako obsluha na benzínce. V roce 2012 ji diváci České televize a posluchači Českého rozhlasu zvolili vítězkou ankety Zahraniční Čech roku 2012.

Číst dál...

Zemí Škipetarů

Zemí Škipetarů

TEXT: Petr Mašek, FOTO: Petr Kalač

Karl May ji ve svém románu Ve stínu pádišáha popsal jako nebezpečnou, hemžící se nelítostnými hrdlořezy a krvelačnými medvědy. Procestovali jsme ji od severu k jihu a troufli si i tam, kam Mayův superman Kara ben Nemsí.

Už dřív jsme chtěli tuto nespravedlivě opomíjenou a obávanou zemi navštívit, porovnat fikci Karla Maye (který tam nikdy nebyl) se současnou realitou. Některé Mayovy popisy jsou trefné, na cestě po Albánii jsme našli mnoho míst, jež jsou jak vystřižená z Mayových románů.

Číst dál...

Cesta do minulosti

Cesta do minulosti

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Nikdy bych nevěřil, že během čtvrt kilometru se můžete dostat do jiného světa. První cesta na východ od Česka se člověku vryje do paměti. Vše začalo přejezdem hranic v Užhorodu, rázem jako bychom se vrátili o sto let zpět.

Za první republiky by se žádná hranice nepřecházela, prostě by to bylo domácí putování v rámci Československa, ale časy se mění. Tady se však čas zastavil na přelomu 19. a 20. století. Samozřejmě ne ve všem, obzvláště ne ve větších městech. Mobilní telefony, televize, automobily a podobně nejsou žádnou zvláštností. Ovšem rozdíly mezi bohatými a chudými lidmi jsou jasně vidět a právě ti, co žijí pod hranicí chudoby (to je početnější skupina), poukazují na pomalý rozvoj. Můžete zde klidně spatřit vedle koňského povozu prorezavělého žigulíka či nové audi.

Číst dál...

Život je vitráž

Život je vitráž

Ptal se: Martin Dlouhý, Foto: Martin Dlouhý, archiv Jana Pirka

Vlak, kterým vyrážím na domluvený rozhovor, se rozjíždí a v tu chvíli mi zvoní mobil. „Dobrý den, tady IKEM, sekretariát profesora Pirka. Nemohl byste přijet dříve, pan profesor má naléhavý případ a půjde na sál,“ ozve se z něho. Po příjezdu do Prahy běžím z vlaku do metra, pak na autobus a v běhu dorážím i do IKEMu, kde mi sekretářka sdělí, že musím počkat, než skončí první operace. Asi po půl hodině čekání pan profesor Jan Pirk, světová kapacita kardiochirurgie, přichází. Čiší z něj klid a vyrovnanost, ač je ve stresu i časovém skluzu, protože mu na sál právě přivážejí nového pacienta.

Číst dál...

Za 4 rýnský

Za 4 rýnský

TEXT A FOTO: Jiří Škoda

Co kdybych vám řekl, že hned za našimi hranicemi se nachází krajina pohádek, která zatím uniká pozornosti většiny českých turistů?

Co v Německu? Ať před cestou, nebo po ní, všichni se mě ptali úplně stejně. Příroda, lidé, památky? Reakce většinou nechápavé. Přestože průzkumy veřejného mínění říkají, že se vztahy Čechů a Němců rok od roku lepší, v mém okolí to není moc znát. Občas někdo chválí výhodné nákupy nebo působivou atmosféru drážďanských vánočních trhů, ale stejně je rád, když může konzumovat oblíbené potraviny, sice polepené německými etiketami, pěkně doma v české kotlině. Je to zvláštní, když si uvědomíme, jak mnoho společného s našimi velkými sousedy máme.

Číst dál...

Gaskoňské Duny

Gaskoňské Duny

TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Jako střípek africké pouště vypadá z výšky Dune du Pyla. Právě ve francouzské Akvitánii narazíte zcela nečekaně na nejvyšší písečnou dunu v Evropě. Zatímco cestovatelům skýtá možnost pořídit unikátní snímky, vědcům dělá vrásky, jak její expanzi do vnitrozemí zastavit.

Dune du Pyla se nachází na pobřeží francouzského Atlantiku poblíž zálivu Arcachon, zhruba 60 km jižně od vinařské metropole Bordeaux v srdci d´Artagnanova Gaskoňska (re¬gion Akvitánie). Kromě červeného vína, které miloval i čtvrtý ze tří mušketýrů, je tento kraj proslulý také mezi geology. Na ploše desítek kilometrů čtverečních se nachází neuvěřitelné množství písečných dun – podle poslední statistiky Francouzského geografického institutu (FGI) to je 47 dun, které dosahují výšky 70–100 metrů, 350 dun o výšce 50 až 70 metrů a 710 relativně malých dun o maximální výšce 50 metrů. Celkem je v regionu neuvěřitelný počet 1500 dun!

Číst dál...

Za oponou Nepálu

Za oponou Nepálu

TEXT A FOTO: Mysha Košťálová

Pro turistu duchovní krajina střežená Himálajem. Pro zasvěcence i místo s tíživými problémy. Co se skrývá za mírumilovnou tváří Nepálu odhaluje naše spolupracovnice, která se již několik let snaží pomoci Nepálčatům ke vzdělání.

„Jak to myslíš, že tvůj táta běžně bije mámu?“ zeptala jsem se nevěřícně, a Sabita na mě koukla podobně vyjeveně. Zamrkala svýma mandlovýma očima, a pak řekla docela klidně: „To je u nás normální, vlastně nevím o žádným muži z vesnice, který by nikdy nepil a nevylíval si zlost na rodině.“ To byl jeden z prvních velkých šoků, které mi Nepál přichystal. Jenže přišel až dneska, napoprvé jsem tuto zemi pod Himálajem poznala jako typický turista, jako idylickou, pohodovou a osvícenou buddhismem.

Číst dál...

V bukovem přítmí

V bukovem přítmí

TEXT A FOTO: Zdeněk OndrušBuková hora u Ústí nad Labem, Bukovec v samém jádru Jizerských hor, Malý a Velký Buk v Lužických horách nebo také Bučina na Šumavě. Bukové lesy se už po celá staletí zapisují do místopisu naší krajiny.

Buky v minulosti představovaly jednu z nejvíce zastoupených dřevin našich lesů. Po ústupu doby ledové před přibližně 12 000 lety se začal středoevropský les výrazně měnit. Severské tundry a ustupující ledovce postupně zarůstaly nejprve náletovými dřevinami, jako jsou břízy a lísky, za kterými rychle následovaly další listnaté dřeviny. Smrky se naopak stahovaly do vyšších horských poloh. V nížinách smrk nemohl konkurovat listnatým stromů, které během dlouhého, teplého léta měly mnohem větší přírůstky. Krajina střední Evropy byla zalesněna prakticky celoplošně. Jehličnany představovaly jen pětinu stromového porostu.

Číst dál...

Rudolf Krautschneider: Žiju svoje sny

Rudolf Krautschneider: Žiju svoje sny

Ptala se: Jordanka Jirásková, FOTO: archiv R. Krautschneidera

Ten člověk změnil můj pohled na život, i když jsem aktivní cestovatelka, po setkání s ním jsem si připadala jako marnotratný, neschopný, ufňukaný a sebestředný snílek, který nikdy nic nedotáhne do konce. Rudolf Krautschneider si své sny plní. Cestou do Ameriky si zamíří na Kanáry, vezme batoh a nasbírá si u kamarádů v horách pomeranče, aby měl na lodi co jíst. Základní potraviny si však veze s sebou z Čech, teď, když už na ně má, byly totiž doby, kdy ho při životě na lodi držela i strava takřka nepoživatelná. Jeho sen byl ale silnější než jeho chuťové buňky a pro spatření tučňáka byl připraven obětovat i více než dobrou českou kuchyni. Lodě staví s láskou a poctivě a taky jim věří víc než čemukoli jinému. A jak sám říká, žije fantastický život, který předčil i jeho dětské sny. Řídí se zvláštními pravidly, která by málokdo přijal a možná i chápal. Je to velkorysý muž, který někdy i rozdává své lodě, a na palubu vezme kohokoli. Nyní o sobě ale tvrdí, že je spíše zkrachovalý mořeplavec.

Číst dál...

Džin z kašny

Džin z kašny

TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek

Do zítřejšího rána obrostou všechny stromy, co jich v havířské kolonii stojí, jitrnicemi a jelítky a v potoce poteče místo vody pivo. Taková přání se však splnila jen Pandrholovi, a navíc jen v pohádce. Nebo že by něco podobného bylo možné?

Věřte, že je na světě město, kde z kašny na náměstí neteče voda, ale jalovcová. Není to sice stále, jen jeden den v roce a k tomu ještě pouhých třicet minut, ale takové místo skutečně existuje. Nachází se v belgických Flandrech. O Hasseltu, provinčním městě na severovýchodě Belgie se sedm­desáti tisíci obyvateli se proto s nadsázkou říká, že je nejbohatším městem v Belgii, kde zlato teče proudem. Tím zlatem je míněn právě jalovcový jenever, který se ve zdejších palírnách vyrábí. Dříve byl nespočet palíren, nyní zůstaly pouze tři největší.

Číst dál...

Tři kola bez sedla

Tři kola bez sedla

TEXT A FOTO: Silvia Vaculíková

Dav hučí, zatímco se žokejové řadí podle vylosovaného pořadí na start. Celé náměstí zmlkne, a pak ticho prořízne ohlušující výstřel, palio začíná.

Dvakrát do roka ožije italská Siena dostihovým nadšením a náměstí Piazza del Campo zaplaví na třicet tisíc fanoušků. Za vstup se tady neplatí. Náměstí se ale nedá nafouknout, a tak ti, co chtějí palio vidět, se tu shromažďují už od tří od rána, i když hlavní závod začíná v sedm večer. Italové jsou však národ podnikavý. S trochou štěstí se lze domluvit a palio sledovat z některého balkonu soukromého bytu. Získáte dobrý výhled i příležitost fotografovat. Zadarmo to ale není, připravte si zhruba čtyři sta eur.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group