Křováci nejsou šílení
TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR
Nedobrovolný skok Sanů z pravěku do moderní doby nevyšel. Jejich předci byli prvními obyvateli jižního cípu Afriky a ještě před několika dekádami se živili sběrem a lovem. Dnes jsou spodinou africké společnosti přežívající jenom z vládních dávek.
Představujete si Křováka jako človíčka oblečeného pouze v kožené bederní roušce, který neví, co si počít s láhví od Coca-coly? Tak to jste na velkém omylu. Dnešní Sanové jsou do kůže oblečeni stejně často jako vlčnovští do slováckého kroje a hnědou limonádu konzumují po litrech. Realita se od představy vytvořené filmem Bohové musejí být šílení nemůže víc lišit.
V severonamibijské vesnici Tsintsabis jich žije několik desítek. Někteří z nich dříve obývali oblast Etosha, kde je dnes africkou faunou a turisty nabitá rezervace. Jedna žena s kojencem u povislého prsu mrkne na rozvěšené prádlo a zkontroluje klokotající obsah v kovovém hrnci, který stojí před chatrčí z vysušené trávy. Takovýchto tradičních kulovitých staveb, které si narychlo budovali při svém sběračsko-loveckém způsobu života v savaně a polopoušti, je tu pět. Ještě více je však vidět typicky slumová architektura – různorodé plechy, kůly a rohože narafičené ve strukturu domečku. Mezi nimi a pár ubohými stvoly kukuřice děti prohánějí obruče nebo táhnou šikovně udělaná autíčka z drátů. Ostatní sedí v roztrhaném oblečení v prachu pod stromem a dělají to, co vždycky: nic.