ikoktejl

2013
Tag: 2013 Nalezeno 13 výsledků.
Tag: 2013 Řazení

Ostrov čertů

Ostrov čertů

TEXT A FOTO: Alexandra Synac

Už při pohledu z letadla dolů na tu hornatou krásu posetou tisíci jezer, která v odpoledním sluníčku zářila jako safíry na zeleném sametu, se to ve mně zachvělo. Místo jako stvořené pro Tolkienovu fantazii nebo pro Spielbergův Jurský park.

Poslouchám Tonyho, který nám právě poskytl auto ze své půjčovny: „Myslím, že s ní budete spokojeni. Ale držte ji pod devadesátkou.“ Starší podsaditý pán s onošeným kloboukem na hlavě spokojeně poplácal karavan po kapotě a předal nám klíče. „Pršet by dneska už nemělo, tak ji nechte ještě chvíli vyvětrat, ale jinak všechno v pohodě.“ Naše cíle byly jasné – vidět ježuru, tasmánského čerta, ptakopyska, vombata, takzvanou „borovici huon (Lagarostrobos franklinii) patřící mezi nohoplodovité (Podocarpaceae) a místní druh cypřiše (Athrotaxis selaginoides), zvaný „borovice King Billy“, případně cokoliv jiného endemického, čím se tento bezdůvodně opomíjený ostrov může pyšnit.

Číst dál...

Roboti a ti druzí

Roboti a ti druzí

TEXT A FOTO: David Těšínský

Jedna země a dva světy. Japonsko je pokrokový stát, ale jakou cenu má místo na špici? Lidští roboti pracují od úsvitu do soumraku, na odpočinek není čas. Také zde žijí lidé bez práce a bez domova, kteří se narozdíl od nich ještě nezapomněli smát.

Zivot japonského businessmana je stereotypní a suchý. Probudí se okolo páté ranní, pak vyrazí do práce, nastoupí do přeplněného vlaku s přestupy na přelidněných stanicích a pozdě večer ho čeká stejně úmorná cesta zpět. Není divu, že tito živí roboti rádi svůj každodenní stres po práci spláchnou v místních hospodách (izakaya) a mnohdy pak ani netrefí domů.

Číst dál...

Cesta do minulosti

Cesta do minulosti

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Nikdy bych nevěřil, že během čtvrt kilometru se můžete dostat do jiného světa. První cesta na východ od Česka se člověku vryje do paměti. Vše začalo přejezdem hranic v Užhorodu, rázem jako bychom se vrátili o sto let zpět.

Za první republiky by se žádná hranice nepřecházela, prostě by to bylo domácí putování v rámci Československa, ale časy se mění. Tady se však čas zastavil na přelomu 19. a 20. století. Samozřejmě ne ve všem, obzvláště ne ve větších městech. Mobilní telefony, televize, automobily a podobně nejsou žádnou zvláštností. Ovšem rozdíly mezi bohatými a chudými lidmi jsou jasně vidět a právě ti, co žijí pod hranicí chudoby (to je početnější skupina), poukazují na pomalý rozvoj. Můžete zde klidně spatřit vedle koňského povozu prorezavělého žigulíka či nové audi.

Číst dál...

Život je vitráž

Život je vitráž

Ptal se: Martin Dlouhý, Foto: Martin Dlouhý, archiv Jana Pirka

Vlak, kterým vyrážím na domluvený rozhovor, se rozjíždí a v tu chvíli mi zvoní mobil. „Dobrý den, tady IKEM, sekretariát profesora Pirka. Nemohl byste přijet dříve, pan profesor má naléhavý případ a půjde na sál,“ ozve se z něho. Po příjezdu do Prahy běžím z vlaku do metra, pak na autobus a v běhu dorážím i do IKEMu, kde mi sekretářka sdělí, že musím počkat, než skončí první operace. Asi po půl hodině čekání pan profesor Jan Pirk, světová kapacita kardiochirurgie, přichází. Čiší z něj klid a vyrovnanost, ač je ve stresu i časovém skluzu, protože mu na sál právě přivážejí nového pacienta.

Číst dál...

Světlo z výkalů

Světlo z výkalů

TEXT A FOTO: Vlastibor Čermák

„Cože, on používá bioplyn? Tady v Tanzanii?“ „Ano, už několik let,“ odpovídá průvodce. Zvědavost mě zavedla na venkov, kde panuje černočerná tma, než ji rozřízne světlo z místní farmy.

Byli jsme v centrální Tanzanii již několik dní, a i když tu elektřina byla, často vypadávala, a to i přesto, že za ni lidé platili nemalé peníze. Nespolehlivost dodávek elektrického proudu znepříjemňovala život těm, kdo elektřinu zavedenou měli, a její cena (především cena zavedení) zase odradila ty, kdo po ní zatím jen toužili.

Číst dál...

Za 4 rýnský

Za 4 rýnský

TEXT A FOTO: Jiří Škoda

Co kdybych vám řekl, že hned za našimi hranicemi se nachází krajina pohádek, která zatím uniká pozornosti většiny českých turistů?

Co v Německu? Ať před cestou, nebo po ní, všichni se mě ptali úplně stejně. Příroda, lidé, památky? Reakce většinou nechápavé. Přestože průzkumy veřejného mínění říkají, že se vztahy Čechů a Němců rok od roku lepší, v mém okolí to není moc znát. Občas někdo chválí výhodné nákupy nebo působivou atmosféru drážďanských vánočních trhů, ale stejně je rád, když může konzumovat oblíbené potraviny, sice polepené německými etiketami, pěkně doma v české kotlině. Je to zvláštní, když si uvědomíme, jak mnoho společného s našimi velkými sousedy máme.

Číst dál...

Pomoz nám, svatá Smrtko

Pomoz nám, svatá Smrtko

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

V Mexiku se kvůli násilnostem drogové války rozmáhá kult Santa Muerte. Církev o světici s kosou nechce ani slyšet a snaží se, aby ji Mexičané pustili z hlavy.

Smrtka v červeném se mocně rozmachuje kosou, její kolegyně v černém vztahuje pařát na celou planetu, další má rudou kápi a sedí na trůně jako král. Ta největší měří metr, kolem krku má „dolary“ s lebkovými motivy a mezi prstními kůstkami vonnou tyčinku. Pouliční prodejce Israel v centru mexické metropole nabízí ke koupi Smrt. Svatou Smrt neboli Santa Muerte.

Číst dál...

Vodopády Emila Holuba

Vodopády Emila Holuba

TEXT: Marie Imbrová, FOTO: archiv autorky

Těžko říci, co mne k tomuto cestovateli tak přitahuje. Jeho životní příběh, pohled na svět či možná sdílená síla prožitku. Když se to vše skloubí s krásou Viktoriiných vodopádů, je o dokonalý africký zážitek postaráno.

Poprvé jsem u Viktoriiných vodopádů stanula v roce 1997. V místní, skoro autentické dědině jsem si nechala provést věštbu z kostí. Byla velmi stručná, celý život se sem budete vracet, řekl místní věštec v roli šamana, a můj průvodce se tomu smál. Já ne. V letech 2005 až 2008 jsem v Zimbabwe pracovala a žila, a teď se tam z různých důvodů neustále vracím. K Viktoriiným vodopádům pak speciálně kvůli Emilu Holubovi. Letos to bylo již po dvaadvacáté.

Číst dál...

Gaskoňské Duny

Gaskoňské Duny

TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Jako střípek africké pouště vypadá z výšky Dune du Pyla. Právě ve francouzské Akvitánii narazíte zcela nečekaně na nejvyšší písečnou dunu v Evropě. Zatímco cestovatelům skýtá možnost pořídit unikátní snímky, vědcům dělá vrásky, jak její expanzi do vnitrozemí zastavit.

Dune du Pyla se nachází na pobřeží francouzského Atlantiku poblíž zálivu Arcachon, zhruba 60 km jižně od vinařské metropole Bordeaux v srdci d´Artagnanova Gaskoňska (re¬gion Akvitánie). Kromě červeného vína, které miloval i čtvrtý ze tří mušketýrů, je tento kraj proslulý také mezi geology. Na ploše desítek kilometrů čtverečních se nachází neuvěřitelné množství písečných dun – podle poslední statistiky Francouzského geografického institutu (FGI) to je 47 dun, které dosahují výšky 70–100 metrů, 350 dun o výšce 50 až 70 metrů a 710 relativně malých dun o maximální výšce 50 metrů. Celkem je v regionu neuvěřitelný počet 1500 dun!

Číst dál...

Zahrady bohyně Pele

Zahrady bohyně Pele

TEXT A FOTO: Martin Loew

Kráčíme přes sluncem rozžhavenou černou planinu. Kam oko dohlédne, obklopuje nás jen zkamenělé moře rozbouřených lávových vln se stříbřitě lesklým povrchem. V dálce před námi se uprostřed kamenné pustiny rýsuje ostrov zeleného života – kipuka Royal Gardens.

Havajský vulkanický národní park na ostrově Hawaii chrání jednu z nejdynamičtěji se měnících krajin na světě. Co tu vidíme dnes, už zítra nemusí existovat. Nacházíme se na svazích sopky Kilauea, jedné z nejaktivnějších sopek naší planety, která během posledních sta let vykazuje prakticky nepřetržitou aktivitu. V jejím rozlehlém vrcholovém kráteru Halemaumau ještě na začátku 20. století bublalo jezero žhavé lávy. To v roce 1924 zmizelo při explozivní erupci, po které se sopečná aktivita na vrcholu sopky na čas zklidnila. Mezitím však Kilauea o své aktivitě dává opakovaně lidem vědět, dokonce poslední čtyři roky se Halemaumau opět probouzí a poodkrývá svůj kotel žhavé lávy.

Číst dál...

Zakonzervujte Bali

Zakonzervujte Bali

TEXT A FOTO: Lucie Radová

Na Bali jsem se moc netěšila. Bála jsem se, že v džungli starbucksů, mekáčů a bílých turistů s látkovými čepičkami nenajdu nic zajímavého. Živý svět Ostrova bohů mě však adoptoval dříve, než jsem se stačila rozkoukat. Balijci svůj způsob života zbožňují a neváhají se o něj s kýmkoliv podělit.

„Za čtrnáct dní musíš přijít na kremaci, už máme tři nebožtíky a možná brzy přibude čtvrtý!“ říká mi s obrovským pobavením a úsměvem na tváři Yan, nejstarší syn rodiny, u které jsem se na Bali ubytovala. S hrůzou a překvapením pozoruji veselou náladu, kterou v něm evokuje zpopelnění člověka. Za dva dny mi nakoukne do pokoje a vítězně říká: „Máme čtvrtého!“

Číst dál...

Hřbitov fantazie

Hřbitov fantazie

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Smutek nemá konce, štěstí ano,“ zpívá básník, a tomu odpovídá i pohled na hřbitovy karnevalové fantazie. Odpočívají tu sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat.

„Tristeza não tem fim, felicidade sim…“ zpívá Vinicius de Moraes ve své nesmrtelné písni A Felicidade z roku 1956. „Smutek nemá konce, štěstí ano…“ Nikdo nedokázal říci o brazilském karnevalu tolik pravdy, jako tento legendární básník bossa novy řekl několika řádky svého písňového textu.

Poetinha, básničkář, jak Viniciovi říkali jeho současníci, v několika málo prostých slovech vykreslil marnivou a prchavou podstatu každoročního světoznámého spektáklu, který na pět dní pohltí nejen Rio de Janeiro, nýbrž celou Brazílii. „Štěstí je jako pírko – které vítr lehce nese vzduchem – má však krátký život – touží po větru bez konce…“

Číst dál...

Země Kanaků

Země Kanaků

TEXT A FOTO: Roman Vehovský

Je to Pacifik s jemnou příchutí Francie. Servíruje přírodní delikatesy, které lákají turisty i těžaře. Nová Kaledonie chutná sladce i hořce. Je největším zámořským územím Francie, ovšem domorodí Kanakové se s touto příslušností nesmířili dodnes.Při cestě po Nové Kaledonii se nedá zabloudit. Země má tvar dlouhé nudle. Pět set kilometrů na délku a padesát na šířku. Roku 1774 sem připlul James Cook, objevil tu ostrovy, které mu připomínaly Skotsko a pojmenoval je Nová Kaledonie (Římané při své expanzi dali Skotsku název Caledonia). O sto let později si tuto část Černých ostrovů - Melanésie přisvojila Francie a začala sem vysílat trestance. Z trestanců se postupně stali farmáři, kteří domorodé Kanaky zotročili. Vřelé kanacko-francouzské vztahy tu nepanují dodnes. Přestože na severu východního pobřeží Francouzi téměř nežijí, několikrát mě svezli stopem. Většinou stejně jako já projížděli touto oblastí poprvé. „Ještě nedávno tohle nebylo pro Francouze bezpečné,“ vysvětluje mi za jízdy Jenevieve. Tato mladá kanacká dívka jela se svým francouzským přítelem Fabienem na dovolenou. Využívám její znalosti angličtiny a ptám se na „černo-bílé“ vztahy a nedávnou historii země.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group