Roční předplatné 499 KčOstrov hudebního boha
TEXT A FOTO: Veronika Pešková
Tento ostrov ležící v Indickém oceánu přibližně třicet pět kilometrů od břehů Afriky by neměl ujít žádnému cestovateli, který se pohybuje ve východní Africe. Kde jinde najdete rodiště legendy a rajskou přírodu v jednom?
Přilétáme do Dar es-Salaamu v Tanzanii. Druhý den máme v plánu přesun na ostrov Zanzibar. Taxíkem se necháváme odvézt do přístavu, jízda městskou hromadnou dopravou je totiž chaotická, vyznat se v ní zabere hodně času a i tak nemáte jistotu, že skončíte na místě, kam se dopravit chcete. Všude postávají skupinky mužů čekající hlavně na turisty a předhánějící se v prodeji lodních lístků. I když se snažíme, nevyhneme se jim. Muži se strkají, překřikují a asi deset z nich nás obstoupí hned, jak vystrčíme hlavu z auta. Jednoho, který na nás působí nejserióznějším dojmem, následujeme do kanceláře. Z průvodce víme, že cesta rychlou lodí trvá dvě hodiny a stojí čtyřicet dolarů. „Loď odplouvá za chvíli, je to ta rychlá, cesta trvá jen hodinu a stojí čtyřicet dolarů,“ říká muž. Hned poté nás za stálého popohánění, aby prý loď neodplula bez nás, odvádí na můstek. Pak bez rozloučení zmizí. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že ve frontě dlouhé několik desítek metrů jsme jediní běloši. Začínám tušit podvod. A taky že ano. Loď je sice přistavena, ale rozhodně neodplouvá. Dvě hodiny do ní muži nakládají pytle rýže a krabice s potravinami. Plavba nakonec trvá pět hodin místo slibovaných dvou. Ani nás to nepřekvapuje. Na cestách se často setkáváme s tím, že na nás chce někdo vydělat. Lístek na pomalou loď, kterou jsme nakonec jeli, měl stát jen dvacet pět dolarů za osobu. Přeplatili jsme o třicet dolarů a přispěli tak místnímu podvodníkovi. Skvělý výdělek za pár minut práce pro člověka, jehož spoluobčané mají průměrný měsíční příjem padesát dolarů na osobu.
Masajský šerosvit
TEXT A FOTO: Ondřej Kolman
Do této odlehlé domorodé vesnice jsem putoval se svým masajským přítelem Lonyem několik hodin bušem. Sestávala z několika chatrčí a v modravé dálce se rýsovaly pahorky Tanzanie. Děti přede mnou plačky utíkaly, protože se bály bílého bubáka.Vnější znaky západní civilizace zavítaly k těmto lidem v podobě digitálek či triček. Jejich duše je však zaplaťpánbůh stále čistě africká. Nemají ani elektřinu, ani tekoucí vodu, neumějí číst ani psát, neznají noviny ani časopisy.
Válka v patách
TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš
Jeden den samé úsměvy a suvenýry, a druhý den tanky v ulicích. Jak říká jeden můj kamarád, „v tu chvíli je nutné co nejrychleji opustit zemi, jinak půjde o krk.“ V Africe nic výjimečného, v poslední době je celá subsaharská Afrika v jednom ohni.
Letošní výprava do západní Afriky měla přinést i poznání dlouho odkládané turistické země, Mali. Během února jsme na naší cestě zamířili z Burkiny Faso k malijské hranici. Ještě během samotné cesty jsme ale rychle pochopili, že z vysněné cesty do Timbuktu opět sejde. Rostoucí množství přepadů přineslo i větší počet policistů v ulicích, kontrolujících všechny podezřelé osoby. A my jsme patřili k nim. „Žádný běloch tudy už pár týdnů neprojel,“ komentoval naši přítomnost velitel policejní stanice. A měl pravdu. V Mali jsme skoro žádné turisty mimo hlavní město Bamako nepotkali.
