ikoktejl

Barbora Literová
Tag: Barbora Literová Nalezeno 57 výsledků.
Tag: Barbora Literová Řazení

Editorial 11/2015

Editorial 11/2015

Přejít na kompletní obsah Koktejlu 11/2015

Příběhy dušičkové

Když jsem byla malá, ráda jsem podnikala výlety se strejdou Pavlem. Byl originál, což se projevovalo i tím, že jsme v rámci našich vycházek několikrát zabrousili také na hřbitov. U hrobů jsme zapalovali svíčky, kytkám doplňovali vodu a tu a tam oprášili zanedbaný náhrobek za laskavého přihlížení nebožtíků z černobílých fotografií. Naše dušičkové výpravy se mi silně vtiskly do paměti. Nevím, jestli ze strejdovy strany šlo o pokus, jak dítě v praxi seznámit s lidskou smrtelností, řadu věcí jsem si ale začala uvědomovat… Hřbitov pro mě byl místem ticha, kde odpočívají babičky, dědové a pradědové a my je tam chodíme navštěvovat a postarat se o jejich příbytek. Později pro mě hřbitov představoval unikátní sbírku lidských příběhů, z nichž mnohé by neměly být zapomenuty. Pokud se tak stane, je to selhání smrtelníků. Pro zajímavost, třetinu uren si v České republice nikdo nevyzvedne, což je fakt, který šokoval naše sousedy z katolického Polska. Znamená to snad, že nemáme rádi naše předky nebo to odráží postoj českého neznaboha, pro kterého lidská pouť kremací končí? Na Taiwanu jsem viděla pragmatický přístup k posmrtnému životu. Pozůstalí nakupují papírové miniaturky běžného zboží jako jsou pračky, mikrovlnky a podobně a ty pak v chrámech spálí a tímto způsobem je pošlou nebožtíkům, aby na druhém břehu nestrádali. Pálí se i papírové peníze. Jak se dočtete v tomto čísle, ve Vietnamu také na předcích nešetří, vidět to můžete na hřbitově, který je přehlídkou okázalosti a uměleckých výstřelků, zároveň je zajímavou architektonickou studií. Nepostarat se o nebožtíka je ve vietnamské kultuře považováno za nestoudné. My jsme se v rámci našeho dušičkového tématu vypravili na bohnický hřbitov, jestli jste se dosud nebáli, vězte, že začít věřit na duchy, není obtížné.

Mějte krásný listopad špatnému počasí navzdory,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2015

Editorial 10/2015

Přejít na články z Koktejlu 10/2015

Útěk do divočiny

Každé mrazivé ráno nastartoval Mike svou loď, abychom se plavili krajinou ticha. Divočinou, kde člověk není pánem a kde mu od nepaměti jen pokora a zdravý rozum pomáhají přežít. Do té doby jsem nevěděla, jak moc mám ticho ráda. Žádná zbytečná slova. Cítím, jak mi z hlavy mizí myšlenky, které ji dosud zaměstnávaly, a duše ožívá. Vaše pravé JÁ. Pod nánosy každodenních starostí jako kdybyste na něj zapomněli. Tady na Aljašce, na ostrově Kodiak, kde si medvědi dávají dobrou noc, o něm ale víte a máte na něj čas. Čtrnáct dní bez mobilu a internetu, zmizet z virtuální reality do skutečného světa, kde přežití nesouvisí s počtem liků na vašem profilu.

„Ježišmarjá!“ vykřiknu. Někdy by se člověk neměl ohlížet. Kdybych to neudělala, neviděla bych grizzlyho, který si jen několik metrů od nás škrábal svůj hnědý hřbet o kmen stromu. Celou dobu byl poblíž. Na Aljašce jsem pochopila, že divočina vám neodhalí to, co nechce, a to, že jste slepí, i když vidíte. V tom šoku jsem zapomněla na všechna pravidla, která je vhodné dodržovat při kontaktu s touto šelmou, jak nás instruoval průvodce. Hlavně neutíkat a nepanikařit! V případě, že se ocitnete v blízkosti huňatého obra, je ale snadné a krajně nebezpečné na teorii zapomenout. Chvílemi jsem si připadala jako v Jurském parku, některé přírodní scenerie působily apokalypticky. Reálný svět a reálné prožitky. Každá chvíle tady měla svůj smysl. Odjíždíme. Zapnula jsem si mobil. Píp. Píp. Valí se na mě vzkazy, úkoly… Část mých myšlenek ale stále pluje krajinou ticha, k blízkým setkáním s tvory, kteří umějí být neviditelní.

Přeji vám krásný říjen, s očima a srdcem otevřeným,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 9/2015

Editorial 9/2015

Přejít na články z Koktejlu 9/2015

Nálady matky přírody

„Prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme…,“ přehrává se mi v autě stále dokola CD s dceřinými písničkami. Zní to trochu jako špatný vtip, protože venku teploty atakují osmatřicítku a na déšť to zdaleka nevypadá. Ti, kteří se těšili na pěkné domácí léto u českého rybníka už brblají, že toho tepla je letos nějak moc. Zemědělci pláčou nad ztracenou úrodou, zahrádkáři nemají čím zalívat a starostové některých obcí již vyhlásili zákaz napouštění bazénů. Obyčejná voda najednou přestala být samozřejmostí. Média píší o katastrofálním suchu a prý bude hůř. Teploty se zvýší a s nimi počet lidí na planetě, kteří půjdou tam, kde najdou vodu. Podle údajů OSN žije na Zemi zhruba miliarda lidí bez přístupu k nezávadné pitné vodě.

O pár dní později leje jako z konve. Vyprahlá země nasává proudy vody. Dívám se z okna na Labe, které opět začíná připomínat řeku. Kamenité ostrůvky mizí pod vodní hladinou, tam kde se včera dalo přejít suchou nohou, už je mokro. Od posledních povodní, které jsme na nábřeží pocítili navzdory protipovodňové stěně, mi pohled na dlouhotrvající déšť nedělá dobře. Přiznám se, že polosuché koryto mě naplňuje větším klidem, i když to jistě není optimální stav. Kdo nezažil povodně, nepochopí. Voda je rychlý živel, sucho zase plíživá pohroma. Kéž by se planeta dostala do rovnováhy a to nejen z hlediska klimatu.

Mějte krásný barevný podzim, a pokud možno, bez nemilých extrémů

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 6/2015

Editorial 6/2015

Přejít na články z Koktejlu 6/2015

Zelená síla

Pokaždé když se dívám na zfilmovanou Babičku Boženy Němcové, mám slzu u oka při scéně, kde se kácí strom a s ním symbolicky odchází i žena představující nejvyšší lidské dobro… Dojímám se stále dokola, jednak proto, že mám ráda tuto klasiku (v naší domácí knihovně má své čestné místo), a jednak proto, že je mi líto každého poraženého velikána – v tomto případě stromu. Jako by s ním odcházel i kus naší vlastní historie.

Nejsem nikterak morbidní, ale zaujal mě projekt Capsula Mundi navržený italskými designery Annou Citelli a Raoulem Bretzelem, který přináší originální způsob, jak si dopomoci k zelenějšímu a snad i duchovnějšímu světu. Řešením je ekologické pohřbívání. Tělo nebožtíka se uloží ve fetální poloze, tedy jako před svým zrozením do schránky připomínající vejce, jako semínko se uloží do země a nad něj se vysadí strom. Nutno říci, že tento projekt je zatím ve stadiu vize, protože italská legislativa takový způsob pohřbívání nedovoluje. Designéři se ale nevzdávají, založili asociaci v naději, že se jim podaří zlomit staré zákony. Pokud by k tomu došlo, pomníčkové hřbitovy by se mohly proměnit v zelené parky, v nichž by naši předci žili svým způsobem dál.

V tomto čísle najdete reportáž z Nigérie, kde se odlesňuje takovou rychlostí, jako by místní už nikdy nechtěli vidět živý strom. Kořeny problému leží hluboko v této lidnaté africké zemi, která má bohatá naleziště ropy a zemního plynu, a přesto zde má přístup k elektrické energii sotva polovina populace. A tak kácejí, protože musejí.

Často si vzpomenu na Velikonoční ostrov, kde domorodci kvůli přemisťování soch moai káceli urputně stromy a nevšimli, že se zbavili posledního dřeva, z něhož by si postavili loď a mohli si tak zajistit potravu. Průvodce Yoyo nám při pohledu na vulkán Rano Raraku, kde gigantické monolity vznikaly, prozradil: „Každý rok sem chodím se synem a zasadíme strom. Učím ho, že každý poražený kus musí přírodě vrátit, jinak bychom mohli dopadnout jako kdysi dávno naši předci.“

Mějte krásný červen a objímejte stromy (doporučeno devíti z deseti dendrologů :)).

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2015

Editorial 5/2015

Přejít na články z Koktejlu 5/2015

Pod hvězdami

Slova své modlitby šeptal do písku, přesto vyznání určená bohu jemně doléhala i k mým uším. Ticho. Klid a mír. Ve své duši i všude kolem. Hvězdy na nebi byly svědkem mého zastavení kdesi v egyptské poušti. Noc byla chladná, a tak s povděkem přijímám nabídnutou deku. Pohostinnost se cení.

„Vyrazíme,“ zavelel řidič Omar k odjezdu zpět do civilizace a vytrhl mě z rozjímání. Návštěva u beduínů utekla neuvěřitelně rychle. Myslím na dívku, která si do šátku sbalila nejnutnější a odešla porodit dostatečně daleko mimo zraky své vesnice. Další den se její muž půjde podívat na výsledek bolavé dřiny, kterou ženy podstupují od nepaměti, aby se mohl nadýchnout nový život. Potkala jsem děti, které se dorozumívaly posunky a skřeky, jejichž skrytému významu rozuměli jen zasvěcení. Hluchoněmí potomci pouště.

Nikdo přesně neví, kolik beduínů dnes po Sinajském poloostrově kočuje. Pojem státní hranice je pro ně nepochopitelný a mnohdy neznámý. Jsou svobodní, i když také na ně dolehl soumrak 21. století a musejí se živit, jak se dnes dá. Třeba poblíž turistických letovisek nechat za poplatek cizince nahlédnout do svých životů. Přesto mám pocit, že vidím jen závoj, kulisy jakéhosi představení „o životě beduína“, ale dveře do zákulisí mají zůstat zavřené.

Než nastoupím do džípu, ještě se podívám na oblohu osvícenou drahokamy hvězd. Jeden zrovna padá.

Přeji vám květen plný lásky, ať jsou vám hvězdy nakloněny.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 4/2015

Editorial 4/2015

Přejít na články z Koktejlu 4/2015

Papírová vůně vzpomínek

Bylo mi třináct, když v dubnu roku 1992 vyšlo první číslo Koktejlu. Teď by se slušelo napsat, že mě již jako mladou dívku zaujal tento perspektivní titul, z jehož obsahu přímo sršela dravost a ambice jeho zakladatelů… Nebudu vám lhát. Měla jsem jiné starosti, i když vůně časopisů mi byla blízká od dětství. Vnímala jsem ji jako součást naší domácnosti, kde se kupily tiskoviny, jež byly zrovna k dostání. Pravidelné zastávky u trafiky s obligátním dotazem „A Čtyřlístek, máte?“, byly rodinným rituálem. Jaké bylo mé dětské zklamání, když paní ve stánku jen omluvně zakroutila hlavou.

Vzpomínám si, že ještě v dobách předrevolučních vozil táta z jistého pražského antikvariátu německé společenské časopisy, které svým vzhledem byly jako z jiného – barevnějšího světa. Bavilo mě si u nich snít a zatrhávat si věci, o kterých jsem si mohla nechat zdát. Výstřižky jsem pak přichystala Ježíškovi do obálky a byla zvědavá, jak si s tím poradí… Coby puberťák jsem propadla „Bravíčku“. Vzpomínám si na autobusový zájezd s rodiči do Jugoslávie a čekání v brzkých ranních hodinách, než otevřou novinový stánek, abych si mohla koupit svou pravidelnou dávku bravíčkovských informací. Pranic mi nevadilo, že byly v němčině, svoje znalosti jsem si pravidelnou četbou utužovala. Tímto mohu potvrdit, že čtení určitých periodik může mít kladný vliv na vývoj lidské osobnosti Po sametové revoluci přišla éra prvních ryze holčičích časopisů, v nichž jsem si také načetla svoje. A pak jednou… vzpomínám si, když jsem poprvé ve své oblíbené trafice uviděla Koktejl. Přitáhl si mě jako magnet a už nepustil.

Magazín Koktejl tímto číslem slaví své 23 narozeniny. Miroslav Zikmund říká: „Věk není zásluha.“ Chápu, taky nemám ráda oslavy s tím spojené, ale u časopisu si troufám tvrdit, že to zásluha je. A to nejen týmu, který každý měsíc číslo usilovně připravuje a piluje, ale také inzerentů, bez jejichž financí bychom byli na mediálním trhu jako rytíři bez brnění. Hlavně je to ale vaše zásluha – našich věrných čtenářů, bez nichž nic z toho, co děláme, nedává smysl. Děkujeme, že jste s námi za každého počasí.

Přeji vám krásné a voňavé jaro,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2015

Editorial 3/2015

Přejít na články z Koktejlu 3/2015

V továrně na textil

Je to pár let, kdy jsem byla na TAIWANU. V krásné zemi, o níž víme tak málo, což je velká škoda. Cesta sem byla mou první opravdovou exotikou, kde bylo tolik věcí a vjemů odlišných. Tehdy jsem poprvé pocítila, jak křehká je hranice vzájemného chápání a respektování cizích kultur. Například českému vtipu jsem se smála jen já, na druhou stranu vášeň pro karaoke mě nechávala chladnou. Kromě toho, že Taiwan byl mou první „expedicí“, přinesl mi i řadu nových poznání. Jedno se mi nesmazatelně vrylo do paměti – děkuji, že nemusím dřít v továrně. V duchu jsem takto děkovala své rodině, Bohu a zaměstnavateli poté, co jsme opustili prostor fabriky vyrábějící textil. V obrovské hale bylo dusno, hluk a prach, Filipíncům a Filipínkám, kteří se zde u strojů krčilo nejvíc, ale jako by to nevadilo. Člověk si asi opravdu zvykne na všechno. Anebo jsme my, hýčkaní Evropané, jen zbytečně „cimprlich“?

Největší norské noviny Aftenposten vyslali na konci loňského roku módní bloggery Anniken, Fridu a Ludwiga, do KAMBODŽE, aby si na měsíc vyzkoušeli práci dělníků v tamní textilce. Projekt byl koncipován jako reality show s příznačným názvem Sweatshop – Deadly Fashion. SweatShop je hanlivý výraz pro místo, kde se člověk zapotí, a to se mladým Norům naplnilo vrchovatě. Někteří se při konfrontaci s realitou, která stojí za levnými oděvy z Asie, začali hroutit a Frida se spolu s Annike nakonec staly aktivistkami, které žádaly vedení nadnárodních řetězců o zkvalitnění pracovních podmínek.

V ÚSTÍ. Pochválila jsme kamarádovi kalhoty. „Díky, povídá, byly v akci za tři stovky, ale venku asi moc nevydrží. „A proč sis nekoupil kvalitnější, které by ti nějaký čas sloužily? Tamhle v centru je česká značka, šije u nás a má dobrý věci,“ povídám. „Jo, jenže tam by mě ty kalhoty stály tři tisíce.“ „To asi jo, ale zase by byly kvalitní a měl bys je na dlouho.“ „A víš, kolik bych si za tuhle cenu koupil těch čínskejch?“ Z této konverzace plyne, že kvalita a ušlechtilé cíle budou vždy na nože s argumentem nejsilnějším – penězi.

Mějte krásné jaro

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

PS: Přečtěte si v tomto čísle reportáž od Patricie Sudik o legendě z denimu. Historii džín známe, ale jak a kde dnes vzniká tento ikonický kousek z šatníku?

 

Editorial 2/2015

Editorial 2/2015

Přejít na články z Koktejlu 2/2015

Sonda do švýcarské duše

Mám ráda Švýcarsko, a to nejen kvůli čokoládě, sýrům, hodinkám či kvalitním zubním pastám. Země helvétského kříže mi pokaždé dává naději, že svět, jemuž rozumím stále méně, funguje a nabízí jistoty, na něž se lze spolehnout. Třebaže váš vlak přijede opravdu ve 12.22 a ne dříve ani později. Opět jsem se o tom přesvědčila při nedávné návštěvě Davosu. I když máme tendenci Švýcary škatulkovat jako „nabubřelé a blahobytem zhýčkané“, ze svých setkání s obyvateli této svébytné země mám spíš opačný pocit. Jsou to především majitelé zdravého selského rozumu, jenž jim velí neskočit každému na špek. A právě díky této racionalitě je Švýcarsko rájem vybudovaným na solidních základech.Nemáte doma protiatomový kryt? Pak vězte, že Švýcarovi neslouží sklep jen k uskladňování jablek, ale také jako skrýš v případě válečné hrozby či přírodní katastrofy (přečtěte si rubriku očima reportéra, kde se k tomuto tématu vyjadřuje Ludmila Čarnecká, která ve Švýcarsku už roky žije).Sedím v útulné alpské hospůdce s Martinem, Švýcarem, který dlouhá léta působil v turistickém ruchu a dnes je v důchodu. Aktivním. Jako člen několika spolků – horského, turistického, golfového a dalších nemá na zahálku čas. „Spolkaření“ je způsob, jak si tady najít přátele, což se nabízí, když se scházejí lidé stejných zájmů. Jak jednoduché, praktické a švýcarské.„Martine, čím si vysvětlujete, že z hlediska bezpečnosti nejsou podobně obezřetné i jiné evropské národy, když o potencionální hrozby není v současnosti nouze?“ vyzvídám u sklenky bílého z místních hroznů. „My Švýcaři se necítíme jako Evropané. Tím nechci říct, že jsme lepší nebo horší. Pro nás je zásadní, abychom si o svých záležitostech rozhodovali sami. Kdo jiný by to taky měl za nás dělat?“ dostává se mi jednoduché odpovědi. V Bruselu by to asi neradi slyšeli, ale je zjevné, že Švýcaři vědí, co činí a nehodlají na tom nic měnit.

Ať vám rok 2015 šlape jako švýcarské hodinky

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial Special Zima v ČR

Editorial Special Zima v ČR

Přejít na články ze Specialu Zima v ČR

Vánoce v plavkách

Je prosinec. Teploměr ukazuje 28 stupňů Celsia. Slunečno. Z reproduktorů se linou známé tóny amerických koled. Jingle Bells, Jingle Bells, Jingle all the way. A tak stále dokola. V plážovém baru si objednávám osvěžující nápoj. „What to drink?“ Ptá se mě barman v květované košili, na níž má našitou jmenovku – Ahmed. „Mojito, please.“ Usměje se a na jeho hlavě zabliká čepice s nápisem „Merry Christmas“. V hotelové hale má Santa u vánočního stromečku ozdobeného bonbony z růžového papíru zaparkované sáně s početným sobím spřežením. Jsou přece Vánoce a tady v turistických centrech u Rudého moře se snaží, aby hosté nebyli o adventní atmosféru ochuzeni. Před pár lety jsem totiž dostala ten špatný nápad, že vyměním českou zimu za hřejivou exotiku. V Egyptě mi došlo, že atmosféra je nepřenosná a i kdybych si dovezla kapra, františky a vanilkové rohlíčky, nikdy to nebude ono. „A jaká je u vás zima?“ vyzvídá Mohamed prodavač koření v tom nejvoňavějším krámku z celé Hurghady, kde sedím na taburetu a popíjím silný mátový čaj. „Jak kdy a jak kde. Někdy je pošmourno a někdy sněží.“ „Sníh? To znám jen z televize,“ rozesmál se na celé kolo a vypadalo to, že se smál ještě dlouho poté, co jsem jeho království provoněné šafránem opustila. Nevím, co se ten den stalo, zda NĚCO zahýbalo kartami osudu či šlo o pouhý metereologický úkaz, ale v Hurghadě začalo sněžit. Z oblohy najednou padaly malinkaté chomáčky vaty, na které turisté zírali s větším údivem nežli sami Egypťané. Zázraky zkrátka k Vánocům patří, ať jsme kdekoliv. Nejdůležitější je, mít je s kým sdílet.

Přeji vám šťastné a veselé, ladovskou zimu a teplomilcům Karibik.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial 12/2014

Editorial 12/2014

Přejít na články z Koktejlu 12/2014

Vůně dálek a benzinu

Nikdy jsem neviděla modřejší nebe nežli to, které jako koberec beze šmouh viselo nad Atacamou. Dokonalost je krásná. Máme naložený džíp a vyrážíme k Národnímu parku Nevado Tres Cruces, do opuštěného solného království. Ideální chilská destinace pro ty, kteří se nechtějí strkat o místo s dalšími cestovateli. Tady můžete mít problém opačný - potkat vůbec někoho, i kdybyste si to přáli, snad kromě horníků, kteří se dřou ve zlatoměděných dolech. Auto máme naložené zásobami včetně kanystrů s benzinem, nehrozí, že bychom cestou minuli pumpu. Sjíždíme z hlavní silnice a s ní jako by zmizely ukazatele, které by nás navedly. Místní vědí a turistů sem jezdí poskrovnu, takže v lepším značení asi Chilané nespatřují smysl.

GPS nemáme. Na letišti v Copiapó se pán v autopůjčovně tvářil překvapeně, že byla součástí naší objednávky. Nada. Musíme se spolehnout jen sami na sebe Stoupáme a nepříjemný tlak v mé hlavě sílí, jako by v ní někdo bouchal kladívkem. Benzin je cítit všude, nenápadně proniká do našeho oblečení, sušenek, toastového chleba... Příště si půjčíme auto, kde kanystry pojedou připevněné zvenčí a nikoliv s námi. Teď nezbývá než vydržet. Naštěstí všechny cesty vedou do Říma. Otřepané rčení se naplnilo i tentokrát, a my jsme nakonec dorazili k malebné Laguně de Santa Rosa uprostřed nehostinné pustiny. Ticho nebylo nikdy tišší, civilizace vzdálenější a duše zklidněnější.

Přeji vám krásné svátky a ať pokaždé najdete svůj cíl.

Barbora Slavíková Literovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial 10/2014

Editorial 10/2014

Přejít na články z Koktejlu 10/2014

Kráčíme kupředu

Vážený čtenáři, Koktejl ve své 22leté historii vstoupil do další éry, reaguje na vaše potřeby a přání, které se odrazily v jeho nové podobě. Tento Koktejl je o něco menší a stejně tak o něco větší. Ujednotili jsme formát, osvěžili obsah a grafiku. Místo dvou Koktejlů nyní máte jeden a v trafice ho seženete za atraktivní cenu 49 Kč.

Do knihy Barevný svět – to nejlepší z magazínu Koktejl jeho zakladatel Josef Formánek napsal: „Žiji v bublině klidu a bublině stresu. Tu druhou jsem vytvořil, abyste nebyli ochuzeni ani o jednu barvu, chuť a jedinečnost tohoto světa.“ Obrazová publikace, která byla výkladní skříní časopisu, na jehož existenci by si pár let předtím vsadil jen snílek či blázen, vyšla v roce 1998. Bylo to zlomové datum nejen pro časopis, jenž povstal jako fénix z popela díky Formánkově nezlomné vizi, ale také pro mě. Ve stejnou dobu jsem vstoupila do světa „exotů“, kteří až do úmoru žili své sny. Cestovali, poznávali a informovali bez pomoci mobilů, internetu či digitálních fotoaparátů.

Dnes jsme ve věku elektronických médií, kdy se hovoří o soumraku papírových titulů. Neviděla bych to tak černě, protože reálný dotyk s tím, co máte rádi, je nenahraditelný. Koktejl je český magazín, který není ovládán finančními zájmy nadnárodních korporací, takže si troufneme i na projekty, které jsou vedeny více srdcem nežli penězi. Snad to ucítíte, až si budete magazínem listovat.

My víme, že naším největším bohatstvím jste vy, čtenáři, kteří s námi jdou bez ohledu na přízeň či trendy doby.Díky vám za to.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

P.S. Chcete více informací o změnách v Koktejlu? Klikněte zde.

Editorial 9/2014

Editorial 9/2014

Nic není ztracené

Téma tohoto čísla jsme věnovali ztrátám a nálezům. Kolikrát jste něco ztratili a v lepším případě to zase našli? Jsou ztráty, které nebolí, jako staré kecky, které jsem zapomněla kdesi v šatně. Jsou ztráty krásné – ztratit někdy pro někoho hlavu může být opojné, a ztráty bolestivé, ty nejtěžší, protože, jak zpívá Jarek Nohavica „se smrtí smířit nejde se…“ Každá z nich ale asi má svůj smysl, neboť, jak praví legenda Miroslav Zikmund: „Život je přesný součet náhod.“ A věřit mu je na místě, protože ve svých 95 letech toho již obsáhl tolik, že by na to běžný smrtelník potřeboval několik životů.

Vzpomínám si, že jsem kdysi v rychlosti nastoupila do fabie, telefon na uchu, a zapomněla na tašku, kterou jsem postavila vedle auta. Byl v ní diktafon pořízený z první výplaty, zápisky, kontakty, mé velké bohatství… V tu dobu jsem ještě neměla mobil (dnes nepředstavitelná představa), takže nálezci volali k nám domů na pevnou linku (zařízení, které dle aktuálních průzkumů mnohé děti již neznají). Díky ochotným nálezcům se tehdy ke mně opět vrátilo ztracené a já mohla pokračovat v práci a zavolat lidem, jimž jsem to slíbila.

Taky máte pocit, že je to rovnice života? Plus a minus? O něco přicházím, abych zase něco našel? Byla jsem s největším „nálezem“ svého života, dcerou Sofií na hřišti. Fí okamžitě zaregistrovala malou růžovou plyšovou tašku, kterou si tady zapomněla jiná holčička, a okamžitě si ji schovala do kočárku. Má ji v pokojíčku a raduje se z ní dodnes. To mi jednoznačně potvrdilo mou teorii, že nemá smysl dělat si hlavu z věcí, o které přijdu, protože zcela jistě někomu jinému udělají radost. Od té chvíle už tedy neztrácím, ale obdarovávám.

Přeji vám jen krásné ztráty.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 7-8/2014

Editorial 7-8/2014

Přejít na články z Koktejlu 7-8/2014

Co přináší řeka?

Řeka zpívá, řeka čaruje. Řeka je ta, do které nikdy nevstoupíš dvakrát. Je cestou dávných kupců i matkou hladových. Umí pohladit, ale také strhnout ke dnu. Má rodina žije na břehu Labe po celá pokolení. Když přišla povodeň v roce 2002, babička říkala: „Nikdy odsud neodejdu.“ Při vyhlášení evakuace jsme ji museli z bytu dostat téměř násilím. Vzala si jen kabelku a svoji kočku.

O jedenáct let později jsem ten byt opouštěla já, s roční dcerou v náručí. Manžel zrovna vedl fotoexpedici v Norsku, když se začaly stupňovat zprávy o valící se vodě. Se sousedem jsem ze sklepa vynášela stojany na výstavy, v potu tváře jsme je přemisťovali na půdu. Vnitřně jsem věřila, že to děláme zbytečně. Ráno jsem se Sofií opouštěla náš domov. S plínami a taškou nejnutnějších věcí jsem procházela kolem protipovodňových zábran, které nebyly tak vysoké, aby nás ochránily.

„Msabu, ta voda bydlí v Mombase,“ řekl sluha Farah své paní, poté co se urputně snažila přehradit řeku. Vzpomněla jsem si na scénu z filmu Vzpomínky na Afriku a musela dát moudrému Farahovi za pravdu. Vodu nespoutáš. Vodě neporučíš. A přesto bych nežila jinde nežli u Labe, stejně jako sádhuové, svatí muži, kteří by za nic nevyměnili posvátné břehy Gangy (reportáž o jejich životě a rituálech najdete v tomto čísle).

Největší řeka Indie je z našeho pohledu špinavá a málokterý běloch by si v ní smočil prst. Chemické čištění nepřichází v úvahu, protože podle Indů by ztratila svůj magický účinek. Lidé v ní koupou sebe i svá zvířata, perou prádlo, pohřbívají své zemřelé… Hinduisté a džinisté věří, že kdo zemře ve Váránasí, městě ležícím na jejím břehu, ten okamžitě dosáhne mókši, tedy blaženého stavu, kdy se vymaní z koloběhu životů. Vodu z Gangy všichni považují za amrtu – elixír života, který očišťuje vše živé a přináší spásu mrtvým.

Právě přivírám oči, jsou dvě hodiny ráno a venku kvákají žáby. Řeka si tiše prozpěvuje. Polabská symfonie je jako ukolébavka. I to dává řeka.

Přeji vám krásné léto plné silných zážitků.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2014

Editorial 5/2014

Přejít na články z Koktejlu 5/2014

Citová investice

Přišel mi mail od Josefa, pozvánka na akci. Žádné májové rande, ale sraz dobrovolníků! Ano, něco takového u nás skutečně probíhá a to již desátým rokem. Jsou lidé, kteří v rámci projektu Adopce nablízko věnují rok svého života opuštěným či znevýhodněným dětem a nic za to nechtějí. Opravdu NIC. Tedy kromě úsměvu, radosti v očích či podobných „pošetilostí“, za které si nic nekoupíte, a přesto se cítíte vnitřně bohatší. Během akce nazvané Aksanti (svahilsky děkuji) bude několik dobrovolníků vysláno do šesti zemí světa a zúčastní se jí také 151 jedinců, kteří svou dobročinnou misi již absolvovali. Finančníka z Wall Street byste citovou investicí nejspíš nedojali, ale co je víc nežli vsadit rok vlastního života na to, že ho změníte někomu jinému? To je velká sázka a do takového rizika by šel málokterý investor. A proto díky bohu, že máme srdcaře.

„Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas,“ napsal klasik Mácha. Téma květnového čísla jsme ne náhodou nazvali: srdeční záležitost. Kdy jindy nežli v tomto čase se věnovat orgánu, jenž je motorem našeho bytí? Mezi našimi spolupracovníky je řada srdcařů, kteří pomáhají, kde mohou, třeba v Africe zachraňovat slony, jak se dočtete v reportáži Probouzení afrických obrů od Arthura F. Sniegona. Holanďané zase mají slabost pro své monarchy. A když se slaví královy narozeniny, raduje se z toho celé Holandsko. Jak moc? Podívejte se na článek Oranžová radost Tomáše Kubeše.

A nezapomeňte se políbit pod rozkvetlou třešní (počítá se i jabloň či jiná větev), více lásky znamená lepší život na Zemi.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 4/2014

Editorial 4/2014

Přejít na články z Koktejlu 4/2014

Hledání v čase

Kovové police jsou plné starých knih. Od podlahy až ke stropu nacházíme svědectví o existenci našich předcíchků, tajemství rodu a jeho rozplétání je dobrodružství hodné Indiana Jonese. Dozvědět se, kdo byl ten či onen můj předek…?

Pátrání teď bude významně snazžší, ale možná o to méně romantické. Už nemusíte hledat pátrat po svýché prapředky prapředcích v objemných matričních knihách, ale díky americkým mormonům je toto nyní můžeme hledatožné pohodlně a odkudkoliv. Žijeme přece v online věku a i tento krok je toho důkazem. Materiál od historika Martina Krska o aktivitách tohoto náboženského hnutí spojených s digitalizací genealogických dat najdete v tomto čísle.

S čím větší nejistotou hledíme do budoucnosti, o to raději se vracíme do dob minulých. Snad i proto ta touha vědět, odkud jsme se vzali a kam patříme. Koktejl tento duben oslaví své dvaadvacáté narozeniny, pro vVesmír je to jako jen když škytnutíe, pro nás je to ale velké číslo. Inspirováni hledáním v minulosti jsme i my v redakci provětrali svá stará alba a probudili vzpomínky na své první dětské expedice, které nás dříve nebo později dovedlyi do redakce Koktejlu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 12/2013

Editorial 12/2013

Přejít na články z Koktejlu 12/2013

Reálně (ne)reálné

V Paříži jsem pochopila, že linka mezi tím, co skutečně je a co skutečně není, je proklatě tenká. Možná tenčí nežli jediný list papíru. Nejdřív jsem se ale musela potopit, abych uvěřila. „Připravená na ponor?“ zeptal se mě anglicky Cedrick s roztomilým francouzským přízvukem. Nemohla jsem jinak, nežli mu odpovědět stejně roztomile: „Oui.“. A tak jsme se propadli devadesát metrů hluboko do hlubin Středozemního moře v blízkosti Toulonu k vraku lodě Ludvíka XIV., s poetickým názvem –- La Lune (Měsíc). Její osud však byl tragický. V roce 1664 nebyla vpuštěna do bezpečí toulonského přístavu, potopila se a spolu s ní i stovky mužů a šedesát tisíc artefaktů. A my jsem se teď po 350 letech procházeli po dně, abychom probádali tyto podmořské Pompeje. „Vidíš tenhle kanoón,?“ ukazuje Cedrick na místo pod mýma nohama. „Ten je z litiny“. „Podíváme se pod zem, jak je hluboko. A támhle tenm je ze železa, poznáš to podle usazenin. A támhle…“ Chrlí ze se sebe Cedrick jednu informaci za druhou. Asi po hodině se mi začíná točit hlava. Ne však z mořské hloubky, ale z brýlí. 3D brýlí. To celé totiž bylo jen jako, i když tak blízko skutečnosti. Co jsme viděli na dně, totiž skutečně na dně je. Společnost Dassault Systemes se zabývá možnostmi využití virtuální reality ve vědních oborech, a tak vyslala na dno robota, který vše důkladně naskenoval. Odborníci data převedli do 3D a historikům se tak otevřelyi netušené možnosti dalšího výzkumu.

Abych nezapomněla, během tří hodin jsem se potopila k historickému vraku, procházela se po ledovcích v Grónsku, stala se součástí obrazu Paula Gauguina…

Do té doby jsem 3D technologie vnímala jen jako neškodnou zábavu v kině anebo jako nebezpečí pro ty, kteří utíkají ze svého skutečného života do toho umělého a pak se ztratí. Díky vlastní zkušenosti jsem pochopila, že virtuální realita v sobě skrývá možnosti, které by posunuly možnosti vědeckých výzkumů., Dděti by začala bavit výuka, a nikomu by se nechtělo z muzea. Cesta k takovému cíli je dlouhá, i když nikoliv nereálná.

A co vám virtuální realita nedá? Vůni rozkvetlé louky, radost ze sSlunce, ruměnce ve tvářích, požitek z dobrého jídla… Tak nezapomeňte opravdu žít.

Barbora Slavíková Literovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial 10/2013

Editorial 10/2013

Přejít na články z Koktejlu 10/2013

Letem světem

O čem asi člověk přemýšlí na dně? Myslím tím opravdu dole, v hloubi země, stovky metrů pod jejím povrchem? Co se asi honilo hlavou chilským horníkům, kteří před třemi roky zůstali uvězněni v hloubce 720 metrů? Padesátník Barrios je jedním z třiatřiceti zachráněných havířů, kteří se pomocí speciální kabinky dostali z předpeklí zpět. Tuto záchrannou akci sledovala světová média a z přeživších horníků se staly vyhledávané celebrity. Jenže „sláva polní tráva“. Některým se zhroutil jejich osobní život, někteří propadli drogám nebo už nemohou svou práci dál dělat. Barrios žije v dodávce a do dolů se už nevrátí.

Jak si představujete indiánského náčelníka? Jako Vinnetoua s čelenkou z ptačího peří? Náčelníka kmene Yekwana jsem potkala v nákupním centru, kde měl domluvenou schůzku. Chlapík v maskáčích se stiskem, který by mohl zabíjet. A stejně tak i jeho pohled, autorita, o níž se nepochybuje. Náčelník dorazil do Čech, aby se setkal se svými přáteli a pomohl v plzeňské zoo vybudovat chýši v expozici věnované Amazonii. Předal své zkušenosti dřív, než na ně další generace zapomenou. Stejně jako se zapomněly zeptat šamanů na jejich kouzla.

Zkuste si vzít kolo a vyrazit do Afriky. Ale ne kamkoliv, to by bylo příliš jednoduché. Musíte jet do jejího středu, kde jsou ještě země, ve kterých bílý turista budí rozruch. Tak to udělal náš spolupracovník Arthur F. Sniegon. Už měsíce se takto toulá Afrikou s cílem pomáhat slonům. Chce je zachraňovat, aby v divočině ještě nějací zbyli. Zdá se vám to naivní? Možná. Ale i jedinec někdy dokáže strhnout lavinu.

Svět se změnil. Lidské neštěstí prodáváme online. Běda pomalému připojení! Média produkují rychlohvězdy. Umět nemusíte kupodivu nic. Indiánští náčelníci již nemají kontrolu nad svými kmeny. Šamani a kouzelníci se stali pohádkovými bytostmi. Český kluk zachraňuje v Africe slony a vyhlásil boj pašerákům… Konec zpráv. Více se ke každému z témat dočtete v tomto čísle :)

Barbora Slavíková Literová

Maurský sen

TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ

„Dej almužnu, ženo, chudákovi. Vždyť není na světě nic horšího, než být slepým v Granadě.“ Tento verš napsal mexický básník Francisco A. de Icaza v zahradách Alhambry. A jen ten, kdo srdce Andalusie už objevil, pochopí pravdu jeho slov.

Největší autonomní oblast Španělska je pastvou pro oko, ale ani duši strádat nenechá. Stejně jako tanečnice flamenca má mnoho tváří. Nepřehlédnete ji. Jak byste si taky mohli nevšimnout území velkého přibližně jako celé Portugalsko? Překypuje životem. Pro více než osm milionů obyvatel je jižní cíp země mi casa – domovem. Ten protínají horské štíty, zúrodňují řeky, lemuje mořské pobřeží… Města jako Granada, Sevilla, Córdoba, Cádiz patřila v době maurské nadvlády k tomu nejlepšímu, co mohla středověká Evropa nabídnout. Města, o nichž byste si mohli číst v pohádkách tisíce a jedné noci a přesto jsou tady v Evropě, i když tak blízko Africe. Stačí zavřít oči a není těžké představit si, jakou tíhu muselo mít srdce Nasrovců, když odevzdávali „svou“ Granadu zpět do rukou katolických králů.

Číst dál...

Pupek světa

Pupek světa

TEXT: BARBORA LITEROVÁ, FOTO: PETR SLAVÍK

Představte si, že byste mohli hodit kamenem, který by letěl z Moskvy až do Barcelony. Urazil by více než 3600 kilometrů a zhruba tolik je Velikonoční ostrov vzdálený od chilské pevniny. Iorana. Vítejte na nejodlehlejším obydleném místě na Zemi, na ostrově plném otázek.

Během pětihodinového letu ze Santiaga mám o čem přemýšlet. Co je to ale pět hodin oproti týdnům nebo možná měsícům, když polynéští navigátoři vyrazili z Markéz bez map a kompasů, aby našli svou zemi zaslíbenou? Legenda praví, že v pátém století dorazil ke břehům ostrova rapanujský „Praotec Čech“, král Hotu Matua se svou družinou. Prohrál válku kvůli ženě, a tak musel uprchnout. Ale kam? Nakonec uvěřil snu Hau Maka, svého dvorního tetovače, jehož duše v noci uviděla osamělý ostrov s tyčícími se vulkány, lemovaný plážemi. Hodiny v letadle se pomalu vlečou a pod námi není nic než Tichý oceán. O čem asi přemýšleli Matuovi muži, když brázdili tyto nekonečné vody a jak dokázali trávit měsíce na otevřeném moři? Nejenže to se svými vahadlovými plavidly uměli, ale také rozuměli řeči přírody. Orientovali se podle hvězd, sledovali pohyb ptáků, reagovali na změny větru… Jejich potomci, kteří na ostrově vytvoří jednu z největších megalitických kultur už nebudou přírodě naslouchat a nakonec jim nezbude, než bojovat o holé přežití.

Číst dál...

Mini koráby

Mini koráby

TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ

V dílně se víří prach a vzduch je plný štiplavého zápachu z lepidla. Řemeslníci nesmějí podcenit žádný detail. Kdyby tohle viděl Kolumbus, asi by neodešel s prázdnou. Ale nejen srdce námořníků tady jihnou nad dokonalými replikami dávných korábů.

Nejsem žádný fanda do technických hračiček, nikdy jsem nepatřila do klubu mladých modelářů, přesto se v téhle dílně na exotickém Mauriciu cítím jako dítě vypuštěné v té nejlepší cukrárně. Procházím prvním patrem mezi vyleštěnými vitrínami, kde jsou pečlivě naaranžované repliky lodí od malých až po opravdu důstojné křižníky vodních hladin. Nejsem ani znalcem námořní historie, takže se neorientuji v problematice, kdy a u jakých břehů daná loď válčila. Ale jako žena mající smysl pro detail musím ocenit, s jakým řemeslným umem je každá loď vytvořena. Samozřejmě, vše vzniká zcela ručně.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group