ikoktejl

2016
Tag: 2016 Nalezeno 9 výsledků.
Tag: 2016 Řazení

Editorial 12/2016

Editorial 12/2016

Přejít na články z Koktejlu 12/2016

Strážní andělé nás potřebují

Je hezké najít ve schránce dopis. Škoda, že ve zrychlené době jim věnuje svůj čas už jen málokdo, a tak schránku plní složenky, faktury a letáky se super slevami. Ty si svou cestu vždycky najdou. Před pár dny ke mně dorazila objemná obálka, už jsem ji chtěla vyhodit v domnění, že jde o předvánoční marketingovou akci, ale neudělala jsem to. Otevřela jsem ji a začetla se do příběhů lidí investujících svůj život do pomoci lidem tam, kde je jich nejvíce třeba. Strážní andělé v akci, kteří ale nemohou dělat zázraky bez léků, očkovacích látek a nezbytné zdravotní péče. Černý puntík o velikosti většího knoflíku vyobrazený v dopise měl děsivé sdělení: tudy by extrémně podvyživené dítko protáhlo ruku. Pravda občas bolí a tohle byl ten případ. Nemohu změnit svět, ale svým darem dokážu někomu změnit život, a to není málo.

Dcera už má napsaný dopis Ježíškovi, a tak i já musím napsat své přání, snad svého adresáta najde:Milý Ježíšku, nevím, jestli mi to můžeš splnit, protože je mi jasné, že toho máš nad hlavu. Přeju si, aby české časy hojnosti trvaly co nejdéle a otiskly se nejen do materiálních radostí, ale i do mezilidských vztahů. Potřebujeme co nejvíce slušnosti a porozumění. Protože jak známo, láska je jediná hodnota, která se dělením násobí. Tak na nás prosím nešetři.

Přeji vám krásné Vánoce a vymazlený rok 2017

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 11/2016

Editorial 11/2016

Přejít na články z Koktejlu 11/2016

Poslední večeře

Sedím u dlouhého kamenného stolu, jehož se dotýkaly mnohé ruce přede mnou. Pomáhaly jíst, gestikulovat, utírat slzy od smíchu i neštěstí… Kdyby tak tento němý svědek minulosti mohl vyprávět příběh rodiny, jež ho stvořila, aby jim i v nouzi nejvyšší dal pocit naděje a sounáležitosti. Sytý sotva uvěří bídě, obzvláště zde, v jihošvýcarském kantonu Ticino, který je vydařeným spojením švýcarské preciznosti a italské dolce vity. Ještě před dvěma sty lety měl zdejší život trpkou příchuť. Pro nejednu rodinu byl každodenním bojem o holou existenci. I malé děti musely tvrdě pracovat. Chlapci se vydávali pěšky do Itálie, aby si přivydělali jako kominíci a vylepšili rodinný rozpočet. A tak se u dlouhého kamenného stolu nad hrncem polenty spřádaly sny o lepší budoucnosti. Vize se začala zhmotňovat v roce 1849, kdy v Kalifornii propukla zlatá horečka. Pro stovky a později tisíce ticinských mužů to byla šance dostat se ven z hladové pasti, cesta k zaopatření členů rodiny.

Grotto America ve vesničce Ponte Brolla je dnes restaurace s pověstným geniem loci, který neutváří jen kouzelné prostředí plné zeleně, šumění řeky Maggia či výtečná kuchyně. Je to jeho minulost, na níž jsou nám vzpomínkou kamenné stoly, u nichž se rodiny scházely na poslední večeři. Poslední společné jídlo před odjezdem do Ženevy, kde se nalodili většinou jen muži a vyrazili daleko od domova, naplnit svůj americký sen. Pracovali na farmách, dojili krávy, pěstovali víno. Ne všichni zbohatli, některým ale štěstí přálo. Grotto America byla pojmenována jako připomínka na exodus obyvatel Ticina do Spojených států. Dnes zase jiní klepou na jejich dveře a hledají lepší život tam, kde ho jejich předci opustili. Historie se opakuje. Bez ohledu na dobu všichni hledáme to stejné. Dobře žít.

Přeji vám krásný a ničím nezkažený listopad,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2016

Editorial 10/2016

Přejít na články z Koktejlu 10/2016

Kudy chodí múzy

Nasadit si toulavé boty a vyrazit do světa, který je daleko za českými humny, je obohacující zkušenost. Zážitek utvářející naše další životní kroky a postoje k odlišnostem všeho druhu. V zahraničí jsme jako houby nasávající každičký detail, zajímavost, odchylku od našich běžných životů. Cestování je nejlepší investicí do urovnání si vlastních hodnot, vidět reálnou chudobu znamená vážit si teplého oběda, tekoucí sprchy a topení, které si zapnu, kdy chci. Koho by napadlo, že je to luxus? Je. Važme si těch darů, byť si na ně vyděláváme svou prací.

Ve svých zajetých domácích kolejích jako bychom měli klapky na očích. Nevidíme, protože se nedíváme. Neslyšíme, protože neposloucháme. Procházím Lázeňskou uličkou v Teplicích a v uších mi zní slavná Devátá symfonie. Není to náhoda. V roce 1811 časně ráno vjel do lázeňského města dostavník z Vídně. Vezl muže menší postavy a mohutných kadeří, jenž se do knihy hostů zapsal jako Ludwig van Beethoven. Během několika týdnů svého lázeňského pobytu vytvořil první skicu Deváté symfonie, převratného díla v dějinách hudby. Jak se svěřil ve své korespondenci, Teplice mu vnesly lehkost a chuť do života. „To, k čemu mě ve Vídni chtěl kníže marně donutit násilím – hrát na přání k potěše jiných, zde rád a hojně rozdávám.“

Až budete sedět v teplické kavárně na severu Čech a ukusovat sladkou oplatku, vzpomeňte na mistra, jenž se držel zásady „Nulla dies sine linea“ – ani dne bez čárky. Múzy chodí kolem a někdy je potkáte i nečekaně blízko.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 9/2016

Editorial 9/2016

Přejít  na články z Koktejlu 9/2016

Mezi námi sousedy

„A proč vy nás nemáte rádi?“ ptá se mě bez obalu polská novinářka během oběda. „Nemyslím, že bychom vás neměli rádi, spíš jsme si ještě nedali tu práci, abychom pronikli do polské duše, což nelze bez toho, aniž bychom poznali vaši zemi,“ snažím se o česko-polskou diplomacii. V duchu si ale říkám, že sama bych svým know-how o Polsku uchvátit nemohla.

„My vám závidíme tu pohodu, jak nic neřešíte. Berete život s nadhledem, to my neumíme,“ pokračuje Ania ve své analýze. My Češi prý máme humor jako obranu. Když si vybavím vtipy, které mi chodily na mobil v době povodní, musím dát Polákům za pravdu. Asi je to náš mnohdy morbidní způsob, jak ustát životní zkoušky.

Před patnácti lety jsem byla v Polsku poprvé. Ve Varšavě. Bydlela jsem ve čtvrti Praga, na níž bylo hezké jen její jméno. Depresivní atmosféru navíc umocňovalo počasí, město jako by někdo přikryl šedou dekou a pár dní ji nechtěl odhrnout. Dnes je Praga čtvrtí umělců, kteří v bývalých továrnách otevřeli své galerie, kluby, kreativní dílny. Místo se našlo i pro kina a koncertní sály. Varšavská Praha, kdysi nepěkná a nevlídná se stala trendy místem, kam se jezdí za kulturou. Mám chuť se tam znovu vypravit, byť bych před lety přísahala opačně.

Náš spolupracovník Libor Budinský Polsko projel a připravil pro Koktejl inspirativní reportáž o našem sousedovi, kterého jako cestovatelé zanedbáváme. Naše škoda, protože tahle země zraje jako víno.

Pohodové cestování a šťastné návraty vám přeje,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2016

Editorial 5/2016

Přejít na články z Koktejlu 5/2016

Česká nit

V New Yorku nastupuji do výtahu a rychlým tempem se vydávám do xtého patra mrakodrapu. Ve výškách si nelibuji, ale někdy je třeba uzemnit své fobie. „Za chvíli už musíme narazit na nebe,“ neodpouštím si poznámku, kterou šeptám kamarádce stojící opodál. Ve výtahu s námi jedou další čtyři lidé. Jeden z nich s americkým výrazem věčně spokojeného optimisty ke mně přistupuje a povídá: „Hello. Ty z Czech Republic. Já žít na chvíle v Olomouc. Krásný city. Jako ve fairy tale. V pohádka.“ Načež se ozve italský pár se slovy: „Repubblica Ceca? Sí. Praga. Che bella cittá.“ A začali básnit o Praze a o mostě, který nechal postavit jistý Karel, a než to dořekli, vystoupili jsme v patře, z něhož byl výhled hodný bohů. Z ptačí perspektivy se mi zdá, že se svět zmenšuje a s ním všechny zdánlivě neřešitelné situace. Neony na okolních budovách divoce blikají, jako bychom byli součástí nějakého spektáklu. Je fajn být na chvíli divákem a pozorovat to lidské hemžení pod námi. Kam se všichni ženeme a proč? Je čas vrátit se na zem. Výtah nás rychlým tempem veze dolů. Italové zatím prohledávají fotografie ve svém mobilu. Žena jménem Chiara mi vítězoslavně ukazuje snímek, kde stojí na Karlově mostě. „Ponte Carlo. Che bello.“ A s tím jsme se rozloučili.

Karel IV. by byl asi potěšen, jak významnou stopu zanechal a že jeho dílo i dnes spojuje národy, jež na sebe narazí třeba na jiném kontinentě. Letos uplyne 700 let od jeho narození a téma tohoto čísla jsme věnovali především postavě Karla IV., největšího Čecha, jenž by se podle historiků sám Čechem nenazval. Považoval se za otce svých národů a dalo by se říci, že smýšlel jako moderní Evropan.

Karel IV. se narodil 14. května, v máji, čase lásky. Užijte si ho a nezapomeňte na prvomájové políbení.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 4/2016

Editorial 4/2016

Přejít na články z Koktejlu 4/2016

Když nemůžeš, přidej

Jsem v Dolomitech. Horští vůdci naplánovali bella passegiatta. Už bych měla vědět, že člověk nemá věřit horalům, když s úsměvem na rtech slibují procházku. Cílem je horská chata, k níž musíme dojít, či spíše se probrodit mohutnou vrstvou prašanu. Vzpomínám na svoje trekové hole zavřené v komoře. Nohy bořím do stop, které přede mnou nechává polský kolega. Průvodci slibovali krásné počasí. Nelhali. Slunce se mi opírá do zad, nebe je modré jak z reklamy. Funím. Už nemůžu. V duchu si opakuji Zátopkovo heslo: „Když nemůžeš, přidej.“ Snažím se. Přede mnou se pomalu rýsuje střecha refugia. Raduji se zbytečně, to není náš cíl. Ten náš leží výš. Samozřejmě. Nabírám dech a lezu dál. Už jsem skoro tam. Kdyby se sbíraly medaile, moje by byla bronzová, vavříny přede mnou by dostali polští sousedé. Odměna za snahu je sladká. Před chatou se ve sněhu chladí láhve prosecca, které je takovým místním šampaňským. A jak mi bylo řečeno, je dobré ho konzumovat k snídani, obědu i večeři... Na stole je připravena sušená šunka, sýry a další pochutiny. Dolce vita. Italové umí žít zjevně kdekoliv. Se skleničkou šumivého vína si vychutnávám panoramata. Únava se mění v radost. Cestou zpátky je mi hej, Dolomity mě nabily optimismem, probudily k životu.

Životabudiče jsou také tématem tohoto čísla. Někdo se nabíjí kávou, energetickými nápoji nebo dobrým skutkem. Spolehlivým nabíječem je příroda, dokud jí to nezačneme našimi zásahy kazit, a samozřejmě láska.

Přeji vám krásné jaro a hodně sil.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2016

Editorial 3/2016

Přejít na články z Koktejlu 3/2016

Ministryně štěstí

Pokud je štěstí „muška jenom zlatá“, pak se v Dubaji rozhodli, že nic neponechají náhodě a že si ji pěkně chytí do síťky. V rámci vládních reforem vytvořil vládce tohoto pohádkově bohatého emirátu, šejk Mohammed bin Rashid Al Maktoum speciální post ministra štěstí a do funkce jmenoval ženu. Ohood Al Roumi, ředitelka kanceláře premiéra bude vedle této agendy zároveň usilovat o spokojenost občanů. „Národní štěstí není přání. Vládní plány, projekty a programy budou fungovat k jeho dosažení,“ nechal se slyšet osvícený vládce. Že by peníze nakonec opravdu nebyly všechno? Anebo platí, že „štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš…“?

Hledání štěstí neboli životního uspokojení je asi denním bojem každého z nás. Kupujeme si knihy obsahující zaručené návody „jak na to“ a nejlépe v co nejkratší časové lhůtě, protože ani se štěstím nelze otálet. A tak nás štěstí často míjí, i když projde kolem, protože si ho nezasloužíme, když primárně nezměníme sebe a svoje postoje ke světu a sobě samým. Na nástěnce v redakci máme pro výstrahu pověšený citát dalajlamy: „Jestliže si myslíš, že všechno je chyba někoho jiného, budeš se hodně trápit. Když si ale uvědomíš, že všechno vychází z tebe, nalezneš obojí, radost i mír.“

A možná, že nejvíc jasno v tom mají děti nezatížené filozofickými pravdami a životními zkušenostmi, které člověku často pokřivují zrcadlo, kdysi poskládané z ideálů. „Co je to maminko štěstí?“ zeptala se mě ani ne čtyřletá dcera poté, co jsme si přečetly pohádku o jeho hledání, které pro hlavního hrdinu dopadlo zaplať bůh dobře. „To je, když jsi moc spokojená,“ odpovídám té zvídavé dušičce. „Jako když jdeme do zoo?“ „Ano, Sofi, třeba když jdeme do zoo,“ přitakávám dceři, které se rozzářily oči a začala jedním dechem chrlit: „Anebo na zmrzlinu, na bruslení, na pohádku, na hřiště, když pečeme cukroví nebo velikonočního beránka…“ A o tom to možná je. Štěstí jsou drobné korálky radostí. Umíte pojmenovat a posbírat ty svoje?

Kdo hledá, ten prý najde. Ať to vyjde i vám.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na obsah čísla 2/2016

Štafeta dobra

Ve víru negativních zpráv člověka stále více těší hřejivé lidské příběhy. A i když bychom mohli lehce propadnout beznaději, že dobro již došlo, není to tak. Metál dobroty by si zasloužila japonská železniční společnost, která denně dojíždí do vzdálené stanice Kami–Širataki, aby svezla jediného pasažéra. Místní holčičku, která by bez tohoto vlakového spojení nemohla navštěvovat školu. Vlak pro ni přijíždí každý školní den v 7:04 a v 17:08 ji odváží zpět, a bude to tak dělat do 26. března, kdy dívce školní docházka skončí. Pak se železniční stanice Kami–Širataki uzavře, jak se mělo stát již před třemi lety. Když ale železniční společnost zjistila, že by tímto krokem dívku odřízla od školy, rozhodla se stanici udržet, dokud to bude její výuka vyžadovat. Ekonomicky to asi nebyl správný krok, jeho lidskou hodnotu ale nelze vyčíslit.

Před Vánoci jsme s dcerou vzaly lucerničku a vyrazily na vlakové nádraží, aby nám skauti zapálili svíčku světlem z Betléma. Chtěly jsme toto poselství dobra předat a jako světlonoši jsme ho nesly dál… Ještě nikdy jsem si nedávala takový pozor, aby mi nezhasla svíčka. Zazvonil mi telefon. Na displeji se objevilo jméno kamaráda. Na druhé straně mluvila paní, že někdo ztratil telefon a že mu ho chce odevzdat. Poděkovala jsem za její laskavost a začala shánět svého kamaráda. Paní „andělka“ mu telefon odvezla, peníze za benzín nepřijala a nálezné nechtěla.

Jdu vynést odpadky a na popelnici leží balíček s doklady. Mám pocit, že bych něco měla udělat, ale… venku hustě sněží, silnice kloužou, nechce se mi. Pak si vzpomenu na „andělku“, zlomím v sobě všechnu nechuť a vyrazím na policejní stanici, překvapení policisté se usmějí, poděkují a doklady dopraví tomu, komu patří. Mám radost, štafeta dobra se nesmí zpřetrhat.

Přeji vám hodně dobrých andělů ve vašem okolí, je jich třeba.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 1/2016

Editorial 1/2016

Přejít na články z Koktejlu 1/2016

Srdeční záležitost

Často mi lidé pokládají otázku: „A kde se vám nejvíce líbilo?“ Jednoduchá otázka a složitá odpověď, alespoň pro mě. Mám zvolit Island? Taiwan? Anebo snad Chile? Jak srovnávat nesrovnatelné? Na cestování mě baví pestrost, jedinečnost každého místa a kultury. Nemám jednoho cestovatelského vítěze, ale mnoho favoritů, kteří úspěšně atakují slabiny mého srdce. Takovým místem je i Velikonoční ostrov. Tolik literatury jsem si přečetla o jeho historii a všech menších i větších záhadách a teoriích, jež jsou s ním spojeny. A stejně jsem se nestačila divit, kolik věcí jsem neobsáhla, neboť Rapa Nui je životní badatelskou výzvou. Rozplést hádanky ostrova proslaveného sochami moai se snažili mnozí, k nejznámějším jménům patří Thor Heyerdahl a Čech Pavel Pavel. Přicházejí další vědci i amatéři, kteří chtějí světu objasnit způsob, jakým Rapanujci transportovali tunové sochy na kilometry daleko a to za pomoci primitivních nástrojů. Prokáže se aktuální hypotéza místního archeologa Sergia Rapy? A bude model jeho těžkotonážní moai po ostrově skutečně „chodit“? To se ukáže při chystaném pokusu, podrobnosti vám ale přinášíme již teď v reportáži, kterou najdete v tomto vydání.

Možná si ostrov své největší tajemství uchová a možná to bude dobře, protože nejsmutnější by bylo, kdybychom už neměli nad čím žasnout a co objevovat.

Přeji vám krásný rok 2016 a s ním i splněné (nejen) cestovatelské sny.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group