ikoktejl

2018
Tag: 2018 Nalezeno 7 výsledků.
Tag: 2018 Řazení

Editorial 11/2018

Editorial 11/2018
Kam se poděl podzim?   Věci přece mají mít svůj řád. V prosinci má padat sníh a v květnu pučet květy. Letos je krásný podzim, slunečný a teplý, jako by babí léto mělo trvat věčně. Až mi přijde nepatřičné chodit v druhé půli října v tričku. A co bych si jako měla přát? Škrábat ráno námrazu u auta (už jsem si na to pořídila sprej) a hledat cestu v mléčné mlze? Ta věčná lidská nespokojenost. Rozmarnost duše. Asi nás to pronásleduje celý život a českou náturu obzvlášť. Nikdy není nic dost dobře. Vzpomněla jsem si na Trautenberga a jeho věčné reptání: „To kyselo je málo kyselý a bramborák málo bramborovej.“ Taky byl věčně nespokojený. Snad ta naše lokální nespokojenost nemá hlubší kořeny a je jen takovou preventivní obranou před životní fackou, kdy člověk neví, odkud přiletí, tak aby se dopředu moc neradoval. Co by ale měli dělat v takové Kibeře, největším africkém slumu, kde prostá radost ze života je jedinou cestou, jak ho žít, aniž byste se zbláznili z toho, proč zrovna vy máte tak špatně rozdané životní karty. V tomto čísle najdete kromě mnoha jiného i reportáž z tohoto bohem opomenutého místa, kde kupodivu není nouze ani o veselé příběhy.   A když se tak dívám z okna na tu podzimní slunečnou oblohu, povím vám, houby zle.   Přeji vám krásné dny na cestách po světě i k sobě samým,   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka  
Tagy:

Editorial 6/2018

Editorial 6/2018
Zdraví místo ropy   Když jsem byla malá, většina mých spolužáků měla o letních prázdninách jasno: jede se k Balatonu. Já jsem „maďarské moře“ viděla až o pěkných pár let později. Připadalo mi nekonečné a krásně zbarvené. Odtud se započala má maďarská lázeňská odysea. Na Maďarsku je fascinující jeho termální bohatství, místo ropy tu ze země tryská zdraví. Neodolala jsem a v městečku Hévíz se ponořila do jezera zázraků. Jeho mírně radioaktivní voda je proslulá svými blahodárnými účinky na lidský organismus a údajně přispívá také k regeneraci mysli. Vyzkoušela jsem si to v praxi, když mě nadnášely léčivé proudy a já si plula mezi lekníny. Akt znovuzrození jsem završila poctivou porcí závinu v jedné z blízkých kavárniček. Rakousko-uherské dědictví dotažené do delikatesního detailu.   Navzdory své relativní blízkosti, bylo Maďarsko dlouho mému srdci vzdálené. Důvodem byl asi jazyk, který je všude klíčem otevírajícím cestu k místním, a maďarština mě nikdy neoslovila natolik, abych zvládla víc než několik základních frází. Má chyba. Hibáztam.   Letošní léto může být záminkou k dalšímu maďarskému putování. Objevovat je co.   Přeji vám krásné červnové dny nabité pohodou.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 5/2018

Editorial 5/2018

Přejít na články z Koktejlu 5/2018

Černá práce pro čistý život

Nasazuju si gumáky a rukavice, které něco vydrží. Pode mnou koberec z haraburdí. Nespočet petláhví, vysloužilého kuchyňského náčiní, láhví neidentifikovatelného obsahu, igelity připoutané tak hluboko v zemi, jako by měly umělohmotné kořeny. Objevuji i předměty, které mi otevírají vzpomínky do dětství. Poznávám mléko, co kdysi dávno stávalo v regálech samoobsluhy nebo mýdlo, jež nemohlo chybět v žádné koupelně. Mezi haldou zrezivělých plechovek vykukuje ručička gumové panenky. Kdo si s ní asi hrál? Černá skládka je špinavou expedicí do dějin i do černých koutů lidských povah. Znechucená třídím, co se dá a co poberu. Pomíjím pračky, torzo auta nebo umyvadla. Pneumatiky vrstvím na sebe, už z nich vyrostl statný panáček Michelin. Zatímco se peru s letitými nánosy lidského nepořádku, za zády slyším pohyb. To srna proběhla tak rychle, že jsem sotva zahlédla její bílou skvrnu na pozadí. Příroda si svou cestu najde, a tak i mezi harampádím potkávám slepýše i mloka skvrnitého. V hlavě mi zvoní jediná otázka: Proč toto děláme krajině i sobě samým?

Náš bezohledný přístup a víra v to, že každý bordel po nás nějak zmizí, si začíná vybírat svou daň. Populární turistický ostrov Boracay, ležící jihovýchodně od Manily, bude na půl roku uzavřen turistům. Minulý rok navštívily pohádkový ostrov dva miliony turistů a ekologický dopad je katastrofální. Filipínský prezident Rodrigo Duterte prohlásil, že ostrov se mění v „žumpu“. Špatnou ekologickou situaci na ostrově přičítá provozovatelům hotelů, restaurací a dalším firmám napojeným na turismus, kteří dobře nenakládají především s odpadní vodou. Často ji svádějí přímo do moře. Problém má i celá Indonésie. Podle balijské ekologické organizace ROLE se zde vyprodukuje 130 tisíc tun plastového a pevného odpadu. Denně. Bali, ostrov bohů by se brzy mohl stát ostrovem plastů, pokud včas nezatáhneme za záchrannou brzdu.

Při likvidaci skládky mi rukama prošlo tolik igelitových pytlíků a plastových láhví, že si od té doby chodím pro oběd s vlastními kelímky. Nechci na tu horu odpadu, kterým zemi zatěžujeme, přidávat další. Je to mikro kapička uvědomění pro zdravější život, ale i ty tvoří oceán.

Přeji vám krásný májový čas a nezapomeňte se políbit pod rozkvetlou třešní.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 4/2018

Editorial 4/2018

Přejít na články z Koktejlu 4/2018

Když se psal rok 1992…

Někdy je užitečné ohlédnout se. Pohlédnout minulosti do tváře. Co bylo, bylo. Mělo se to tak stát? Mohlo se to stát jinak? Poučili jsme se poté, co jsme dostali ránu, nebo jsme ničím nenapravitelný druh? Obracet kapitoly v knize osudu a hledat odpovědi. V roce 1992 došlo k řadě významných událostí i zcela bezvýznamných epizod, které jsou dnes jen škytnutím v historické paměti lidstva. K těm zlomovým v našich dějinách (aniž bychom si toho tenkrát asi byli v plné míře vědomi), patřilo připojení Československa k internetu. Nebo dnes neblaze proslulé první kolo kuponové privatizace, kdy mnozí uvěřili, že jim drží palce samotná štěstěna. Chyba lávky. Byl to také rok, kdy se lámal československý chléb. Přesně o půlnoci 31. prosince už ho byly jen dvě samostatné části – česká a slovenská. V amerických prezidentských volbách zvítězil Bill Clinton, anglikánská církev rozhodla, že bude světit na kněze i ženy, v Barceloně se konaly letní olympijské hry… V dubnu roku 1992 vyšlo na novinovém papíře první číslo Koktejlu. Právě tato událost v budoucnu znatelně ovlivní můj život.

Magazín Koktejl slaví tímto číslem 26 let své existence. V jeho živelných začátcích by mu takový věk prorokoval málokdo, díky úsilí dlouhé řady spolupracovníků a přízně čtenářů, ale došel až sem.  

Děkujeme, že jste na té mnohdy trnité cestě s námi. 

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2018

Editorial 3/2018

Přejít na články z Koktejlu 3/2018

Vystoupit z krabice

Laskavé ticho a tmu protrhne zvonění budíku. Jsou čtyři hodiny ráno a z mobilu se ozývá kokrhání, které nechcete slyšet, obzvlášť v tuto hodinu. Mozek se zatím jen neochotně probírá k aktivitě a tělo se musí hodně přemlouvat. Až na svědomí, které mi svědomitě připomíná, že jsem Sáře slíbila, že v půl páté ráno (švýcarského času) budu stát venku. V polospánku si čistím zuby a soukám se do teplého oblečení. Proč tak brzy, honí se mi hlavou otázka otravná jak moucha. V momentě, kdy otevřu dveře a vyjdu ven, pochopím. V čase, kdy se nový den teprve začíná probouzet k životu, to v Lucernu už vře. Dokonce mám pocit, že já jsem ten poslední opozdilec. „Pojď, rychle musíme na náměstí, ať stihneme Fritschiho.“ „Fritschiho?“ Ze Sářina pohledu je mi jasné, že teď zrovna není ta pravá chvíle zdržovat se vysvětlováním. „Tady máš klobouk, dej si ho na hlavu, ať nevypadáš divně. A pomaluj si trochu obličej.“ Nasazuji si tedy špičatý klobouk a připadám si jako zmalovaný čaroděj Gandalf. Na náměstí už je hlava na hlavě. Razím si cestu mezi pejskem, mimozemšťanem, Hello Kitty, bájnou nestvůrou, sněhulákem Olafem a slečnou, které na hlavě vyrostl plameňák. Už rozumím Sářině poznámce abych „vypadala normálně“. Jako Gandalf mám pocit, že sem výborně zapadám. Něco je ve vzduchu. Všichni s napětím čekají, až TO propukne. Tiše závidím lidem na okolních balkonech, kteří na TO čekají s teplým kafíčkem v ruce. Prásk. Ozve se rána. Trhnu sebou. Oblohu nad Lucernským jezerem prozáří ohňostroj. Všichni začnou křičet jako šílení: FRITSCHI! Prásk. Zazní další rána. A další. Z nebe začne padat papírový déšť (rozstříhané telefonní seznamy). Než se stihnu vzpamatovat, už vidím Fritschiho, kterak kráčí v doprovodu své ženy a družiny na náměstí, kde už na něj všichni čekají. Je to muž s dřevěnou maskou, symbol lucernského karnevalu, jenž právě zahájil šestidenní veselí, kdy se odváže i ten nejserióznější Švýcar. „Lidi vystoupí z té své krabice a v podobě maškary se pořádně vyblbnou. Je to jako terapie.“ Osvětluje mi Sára, proč je masopust užitečný pro duševní hygienu. Uznávám, že něco na tom je.

Přeji vám radostný březen, jenž hlásí, že jaro už je za rohem.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 2/2018

Editorial 2/2018

Přejít na články z Koktejlu 2/2018

Na cestě

Mám ráda ticho. Chvíli, kdy roztěkané myšlenky usednou a tělo přestane mít nutkavou touhu být jinde než tady a teď. Mám těžké kilometry v nohách a v hlavě lehko. Srdce bije jako o závod a oči se kochají patagonskou pampou. Je paradoxem, že tato pro lidské osídlení nehostinná krajina si zaslouží veškeré patetické přívlastky jako čarokrásná, dech beroucí, magická. Jaká první slova asi měl na jazyku Fernão de Magalhães, potom co proplul divokými vodami a jako první Evropan stanul u břehů dnešní jižní Patagonie? „El cóndor pasa,“ vyruší mě z rozjímání ranger národního parku a prstem ukáže nahoru na krále andské oblohy. Jako duch si plachtí na svých obrovských křídlech nad krajinou a vyhlíží, kde se mu naskytne hostina. Plazím se do kopce, kde pod skalním převisem nechali své stopy první lidé, kteří tuto nevyzpytatelnou krajinu obývali. Jejich skalní kresby jsou cestou ke kořenům člověka, jehož život tady nebyl zadarmo.

V Punta Arenas se dívám přes Magellanův průliv a v dáli vidím kousky Ohňové země. Tierra del Fuego. Jakoby dál už nic nebylo. Stojím před branami pekla nebo ráje? Zase ta nutkavá touha. Ne, tady a teď, ale dál.

Přeji vám mnoho cestovatelské inspirace s novým číslem Koktejlu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 1/2018

Editorial 1/2018

Přejít na články z Koktejlu 1/2018

RESTART 2018

Leden by se mohl jmenovat „měsíc nových začátků“. Vybízí k naplnění novoročních předsevzetí, k ledu je nepošle jen ten, kdo neztrácí víru v sebe. Každý rok věří, že to dokáže. Zvítězit sám nad sebou, nad svými slabostmi, což je boj z nejtěžších. Každý leden praskají posilovny ve švech. Připomínka bramborového salátu s majonézou (plnotučnou), vanilkových rohlíčků a smažených brambůrků u televize (když těch pohádek je tolik) dokážou se svědomím pohnout. Nově příchozím hříšníkům říkají v posilovně „ledňáčci“, do února vydrží jen ti, kteří slib sobě samým mysleli vážně. Ti, kdo svůj boj vzdají bez boje nebo ho odsunou na příští rok (mohlo by to jít snáz) se mohou cítit frustrovaně. Novoroční předsevzetí by ale měla být příslibem naděje. Nechat za sebou závaží z minulého roku, zbavit se kil, dluhů nebo myšlenek brzdících náš životní restart. „Všechno je ve vaší hlavě.“ Věta, která se objevuje ve všech knihách, radících jak dosáhnout blaženosti každého dne v roce. Ladislav Zibura vykročil jako středověký poutník od prahu svého domova a šel, až došel do Říma. Zjistil, že chůze má svůj neopakovatelný půvab, že může ujít tisíce kilometrů, což ho naplňuje absolutní svobodou a tím, co považuje za nejvíce obohacující – setkáváním s lidmi. Inspirativní příběh muže, který „prostě vykročil“, najdete v tomto čísle.

Co člověka naplňuje štěstím, zaměstnává vědce z Harvardu již 75 let, po tu dobu monitorovali životy 724 lidí. Jednu skupinu tvořili absolventi Harvardovy univerzity, a druhá měla zástupce z nejchudších oblastí Bostonu. Účastníci studie prošli zdravotními testy, pohovory, rozhovory se vedly i s lidmi z jejich blízkého okolí. Výsledek? Nebyl nikterak šokující, klíčem ke štěstí jsou zdravé vztahy. Tak prosté to je.

V době sociálních sítí je ale těžké odlišovat realitu od virtuální mlhoviny. Jsou „přátelé“ přátelé? To bychom si mohli dát jako kolektivní předsevzetí pro rok 2018: pěstujme opravdová přátelství, jejichž síla není měřena počtem liků, ale počtem objetí.

Přeji šťastné vykročení do nového roku,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group