ikoktejl

Speciál
Tag: Speciál Nalezeno 14 výsledků.
Tag: Speciál Řazení

Editorial Koktejl Special Léto 2019

Editorial Koktejl Special Léto 2019
O cestách k princeznám i popelkám   Byl to den jako malovaný. Labe se líně povalovalo ve svém korytě obklopené kaňonovitým údolím známým jako Porta Bohemica. Bránou Čech proplouvaly výletní lodě i motorové čluny, které na chvilku rozvlnily kadeře naší nejmohutnější řeky. Sluneční paprsky se opíraly o střechy chat roztroušených v zelených kopcích, pronikaly do vysoké čedičové skály hradu Střekov a stejně tak do hroznů na vinohradech ve Velkých Žernosekách. Vlčí máky zbarvovaly do červena trsy trávy, lekníny u břehu se už chystaly rozevřít své květy, ale jako by čekaly, až odpluje hladový párek labutí. Místo jako stvořené pro výletníky, romantiky i umělce číhající na své múzy. Hudební skladatel Richard Wagner, spisovatel dobrodružných románů Karl May nebo věčný poutník Karel Hynek Mácha by mohli vyprávět nejen o krásách zdejších panoramat… A kde že to jsem? Na Ústecku, v Českém středohoří, kterým se jako zelená nit vine jedna z nejmalebnějších krajin Česka. Kdo by ji na průmyslovém severu čekal? Populární seriály ho nejraději zpodobňují jen jako krajinu temna, a to bohužel k rozvoji turismu zrovna nepřispívá. Takových popelek s krásnými šaty schovanými v truhle bychom našli v České republice mnoho. Čekají na své poutníky, až si najdou čas a objeví je. Co třeba toto léto?   Přeji vám krásné letní dny plné pohody a poznávání.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka   PS: Zabrousili jsme i za hranice Česka a přichystali pro vás několik speciálních tipů na evropské toulky.
Tagy:

Editorial Koktejl Special Švýcarsko

Editorial Koktejl Special Švýcarsko
Švýcarsko je jako jeho čokoláda – vysoce návykové Laskavé ticho a tmu protrhne zvonění budíku. Jsou čtyři hodiny ráno a z mobilu se ozývá kokrhání, které nechcete slyšet, obzvlášť v tuto hodinu. Mozek se zatím jen neochotně probírá k aktivitě a tělo se musí hodně přemlouvat. Až na svědomí, které mi tvrdošíjně připomíná, že jsem Sáře slíbila, že v půl páté ráno (švýcarského času) budu stát venku. V polospánku si čistím zuby a soukám se do teplého oblečení. Proč tak brzy, honí se mi hlavou otázka otravná jak moucha. V momentě, kdy otevřu dveře a vyjdu ven, pochopím. V čase, kdy se nový den teprve začíná probouzet k životu, to v Lucernu už vře. Dokonce mám pocit, že já jsem ten poslední opozdilec. „Pojď, rychle musíme na náměstí, ať stihneme Fritschiho.“ „Fritschiho?“ Ze Sářina pohledu je mi jasné, že teď zrovna není ta pravá chvíle zdržovat se vysvětlováním. „Tady máš klobouk, dej si ho na hlavu, ať nevypadáš divně.“ Nasazuji si tedy špičatý klobouk a připadám si jako čaroděj Gandalf. Na náměstí už je hlava na hlavě. Razím si cestu mezi pejskem, mimozemšťanem, Hello Kitty, bájnou nestvůrou, sněhulákem Olafem a slečnou, které na hlavě vyrostl plameňák. Už rozumím Sářině poznámce – abych vypadala normálně. Jako Gandalf mám pocit, že sem výborně zapadám. Něco je ve vzduchu. Všichni s napětím čekají, až TO propukne. Tiše závidím lidem na okolních balkonech, kteří na TO čekají s teplým kafíčkem v ruce. Prásk. Ozve se rána. Trhnu sebou. Oblohu nad Lucernským jezerem prozáří ohňostroj. Všichni začnou křičet jako šílení: FRITSCHI! Prásk. Zazní další rána. A další. Z nebe začne padat papírový déšť. Než se stihnu vzpamatovat, už vidím Fritschiho, kterak kráčí v doprovodu své ženy a družiny na náměstí, kde už na něj všichni čekají. Je to muž se dřevěnou maskou, symbol lucernského karnevalu, jenž právě zahájil šestidenní veselí, kdy se odváže i ten nejserióznější Švýcar. „Lidi vystoupí z té své krabice a v podobě maškary se pořádně vyblbnou. Je to jako terapie,“ osvětluje mi Sára, proč je masopust užitečný pro duševní hygienu. Uznávám, že něco na tom je.   Ano, i takové je Švýcarsko. Kdo hovoří o rezervovaných Švýcarech, pak rozhodně nebyl v Lucernu v době karnevalu. Země helvétského kříže, to je dvacet šest kantonů, tedy dvacet šest světů, který je každý trochu jiný, trochu svůj. Jak říká Martin Nydegger, ředitel Switzerland Tourism, i když se Švýcaři spolu ne vždy domluví svou rodnou řečí (země má čtyři úřední jazyky), spojuje je DNA, která umožňuje, aby Švýcarsko fungovalo tak, jak funguje.   Švýcarsko je moje cestovatelská láska, je to s ním jako s čokoládou, nikdy nemáte dost.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 
Tagy:

Editorial Koktejl Special Kanárské ostrovy

Editorial Koktejl Special Kanárské ostrovy

Přejít na články z Koktejlu Special Kanárské ostrovy

Kanárský genius loci

Slunce se ztrácí za obzorem a na Tenerife, v turistickém kotlíku plném národností, je tato chvíle příslibem dlouhé noci naplněné veselím. Na promenádě posedávají Afričanky v barevných šatech, tyto ženy původem ze Senegalu svými hbitými prsty splétají titěrné copánky, jimž mnohé návštěvnice ostrova nemohou odolat. Hlouček dětí pozoruje pouliční umělce. Bublináři dávají capartům do rukou jednoduché náčiní, aby sami vytvořili tuhle prchavou krásu. Nohama čvachtají v mydlinkové směsi a smějí se na celé kolo. Místo zaplavila čirá radost. Když bublinářka dává dítěti instrukce, jak na to, slyším v její angličtině slovanský akcent. Že by Slovenka? Ptám se a dozvídám se, že je z České republiky, vysokoškolská studentka, momentálně „on the road“. Představuje mi svého španělského přítele a chlapíka, s nímž se během svého kanárského dobrodružství seznámili, a který je přizval k bublinaření. Jsou tady tři týdny, kam pojedou dál? To se uvidí. Jejich život je otevřená kniha. Kanárské ostrovy jsou tradiční baštou hipíků a volnomyšlenkářů všeho druhu. Celoroční přívětivé klima nahrává životnímu stylu v rytmu „don´t worry be happy“. Už dlouho se tu ale neusazují jen květinové děti či němečtí důchodci. Kanáry jsou aktuálně zemí zaslíbenou také pro digitální nomády, kteří mají svou kancelář tam, kde jsou zrovna online.

Pro mnohé jsou Kanárské ostrovy synonymem plážové dovolené. To je určitě pravda, ale zároveň nemusí. Můžete to tady pojmout také outdoorově. Nazout si pohorky a vyrazit na nejvyšší horu Španělska (je na Tenerife), nebo objevovat vavřínový prales, kde si mezi několikametrovými kapradinami budete připadat jako na expedici do pravěku...

Kanárské ostrovy jsou barevnou mozaikou zážitků a svůj střípek si tu najde každý. Věřím, že náš Special vám bude bohatou inspirací.

Krásnou dovolenou nebo trvalejší pobyt zalitý sluncem. Olé.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial Special Léto v ČR

Editorial Special Léto v ČR

Přejít na články z Koktejlu Special Léto v ČR 2017

Kudy? Tudy!

Stojím na rozcestí a jako v pohádce se musím rozhodnout, jakou cestou se vydat. Kudy k Mlýnskému potoku? Po modré, po žluté nebo po zelené? Široko daleko nevidím žádnou kouzelnou babičku, která by mi dala radu cennější než sůl. Odpověď nalézám díky turistické značce, jež mě neomylně zavede ke správnému cíli. V duchu děkuji značkařům obětujícím svůj volný čas, aby nám putování po naší krásné vlasti co nejvíce zjednodušili. Značkování turistických tras má v Česku více než stoletou tradici. První turistické trasy v českých zemích vyznačila v roce 1884 Pohorská jednota Radhošť v Beskydech. Mohlo by se zdát, že jde o jednoduchou (neplacenou) práci spojenou s pobytem v přírodě. Obnova a malování nových značek má ale svá přísná pravidla. Jak říká zkušený značkař Václav Hieke, který se své zálibě věnuje už 31 let: „Občas z toho bolí ruce.“

Má to určitou symboliku se životem. Kolikrát hledáme správný směr, kudy jít a nezabloudit? V krajině našich dní ale nejsou ukazatele, které by nás jednoduše dovedly k cíli. A tak občas skončíme ve slepé uličce, škobrtneme, ztratíme se, abychom se pak zase dostali na správnou cestu. Poznání má svoji cenu, ale stojí za to.

Přeji vám krásné léto a věřím, že vám Koktejl Special přinese bohatou výletní inspiraci. Ať vás turistické značky i váš instinkt hladce dovedou k vysněným cílům.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial Special Zima v ČR

Editorial Special Zima v ČR

Přejít na články z Koktejlu Special Zima 2016

Poklady za kopcem

Stále raději a intenzivněji objevuji místa, kam dojedu, co by kamenem dohodil. A pak se nestačím divit, jaký netušený poklad se skrýval za blízkým kopcem. Je v tom asi lidská přirozenost, považovat zajímavosti na domácí půdě za běžné, zatímco ty vzdálené mají ten správný nádech tajemství a exotiky. V příhraničních oblastech je radost z objevování znásobena poznáváním vzájemných sousedských vlivů, i když si je mnohdy neuvědomujeme nebo si je nechceme přiznat. Každý rok jezdím na vánoční trhy do Drážďan, abych se naladila na adventní notu, a pokaždé obdivuji cípaté hvězdy, jež pro mě symbolizují německé Vánoce. Zatímco si prohlížím zářící ozdoby, průvodkyně dodá: „Krásné, že? To jsou ochranovské hvězdy, máme je od vás. Začaly je tady vyrábět děti protestantských misionářů, kteří sem prchli z Čech a Moravy.“ Ať chceme nebo ne, lidské kořeny jsou propojeny a je jen na nás, jak daleko či blízko k sobě budeme mít.

Jedno dobré slovo hřeje celou zimu. Tak ať jich slyšíte co nejvíc, a to nejen o Vánocích, ale po celý rok.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial Special Léto v ČR

Editorial Special Léto v ČR

Přejít na články z Koktejlu Special Léto v ČR

Magie kolem i v nás

Nad mladoboleslavskou krajinou se snesla noc. Kamarádi tleskali a poskakovali do rytmu, každý podle své chuti a tempa. Uvnitř mě ale bylo ticho jako v chrámu. Posvátná chvíle. Dívala jsem se na žhavé uhlíky před sebou a cítila nepochopitelnou potřebu přejít ten ohnivý koberec, jenž před chvílí uhrabal zkušený instruktor. Uhlíky jsou nažhavené na 400 stupňů Celsia a pokud věříte v sebe, máte dostatek schopností přejít bez sebemenší úhony. Zakázala jsem si přemýšlet o tom, zda a jak je to možné… Vnímám jen svůj vnitřní hlas, který mi dal jasný povel: Běž! A tak jsem bosou nohou vstoupila do neznáma a prošla magickým prostorem sebepoznání, na jehož konci byla má ohněm neposkvrněná chodidla. Z tohoto rituálu, jehož intenzitu překonalo jen narození mé dcery, jsem si odnesla zásadní osvícení: „Čemu věřím, to dokážu, i když se to může jevit jako holý nesmysl.“

Česká republika je bohatá na magická místa, kde lze zažít nezapomenutelné. Vybrali jsme pro vás zajímavosti, které vás mohou inspirovat při objevování naší země i sebe samých.

Krásné léto, ať vám slunce svítí.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial Special Švýcarsko

Editorial Special Švýcarsko

Přejít na články z Koktejlu Special Švýcarsko

To pravé je uvnitř

Jsem v čokoládovně Lindt a naslouchám mistru chocolatiérovi. Vypadá přesně tak, jak jsem si ho představovala. Bílá uniforma se zlatými knoflíky a vysoká čepice. S pečlivostí profesionála odstraňuje aluminiový obal, vyndává tabulku čokolády a naplno si k ní přivoní. Na tuto lekci čokoládového sommeliérství si vzpomenu pokaždé, když si doma rozbalím švýcarskou čokoládu, je to jako koupit si kousíček Švýcarska určený ke konzumaci. Zelené louky se spokojeně se pasoucími krávami, jejichž mléko je alfou a omegou toho, co od švýcarské čokolády očekáváme. Lahodnost a kvalitu. Stejné je to se sýry nebo bylinnými bonbony – originální vůni a chuť namíchala sama příroda. Pro mě tady začíná podstata toho pravého Švýcarska, pěkně v zemi, která vám zadarmo nic nedá, ale za snahu vás odmění. Švýcarsko má pět P: poctivost, pravost, pokoru, profesionalitu a pýchu či zdravou hrdost na to „býti Švýcarem“. Důvody jsou oprávněné, jak se můžete dočíst v tomto Specialu, věnovaném malé zemi s velkými příběhy.

Už víte, co podniknete v létě? Co třeba si prožít svůj vlastní švýcarský příběh plný jedinečných chutí? Bohatou inspiraci naleznete na dalších stránkách.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial Special Zima v ČR

Editorial Special Zima v ČR

Přejít na články z Koktejlu Special Zima v ČR

Každý je vyslancem své země

„V září k nám přijede na návštěvu kamarádka z Jihoafrické republiky.“ Jakmile jsem se od manžela dozvěděla tuto novinu, už se mi hlavou honily myšlenky, jaký program vymyslíme slečně z Johannesburgu, která nade vše miluje africké národní parky. Jako Čech patriot jsem se chtěla vytáhnout a ukázat jí česká nej všeho druhu, aby odjela plná silných zážitků a chtěla se do České republiky zase vrátit, třeba s partou přátel… Začala jsem si psát seznam, co by bylo reálné vidět, navštívit, ochutnat, degustovat, prožít během deseti dní a zároveň se z toho nezhroutit. Nechtěla jsem, aby Ellen absolvovala turistický maraton, ale příjemný výlet, u něhož se nezapomíná ani na relax. Za povinnou návštěvu jsem považovala Prahu, protože co by to bylo za výlet do Česka, kdyby se host neprošel po Karlově mostě? Viděly jsme historické jádro, objevovaly Prahu historickou, kulturní, magickou i kulinární… Ellen zářily oči a já byla hrdá, že se nemáme za co stydět, další eso jsem ale měla ještě schované v kapse. „Na zítřek si zabal batoh, ukážeme ti něco z české přírody.“ A vyrazily jsme na sever, k branám národního parku Českosaské Švýcarsko, kde již čekal průvodce, aby nás provedl tím malebným koutem pískovcových skal. Tichá krajina a blížící se příchod zimy, který o sobě už dával vědět, dodával naší mini expedici tajemný ráz. V jedné z jeskyní se rozezněla flétna. Její jemný zvuk se proplétal s větrem… Byl to náš průvodce, který si vzal do ruky hudební nástroj a překvapil nás nečekanou hudební vložkou v lůně přírody. Ellen měla slzy v očích, tipuji, že v žádném z národních parků světa, které projela, neslyšela hru na flétnu. Někdy stačí málo k velkým věcem. Další dny jsme měly naplněné výlety a nejrůznějšími ochutnávkami, ale já věděla, že už nic nepředčí hudební okamžik z národního parku, který patří k nejkrásnějším místům Evropy. Když Ellen odjížděla, dostala od nás na památku hrníček s typickým cibulovým vzorem, který v porcelánce Dubí malují nepřetržitě už celé jedno století… Až z něj bude pít, snad si vzpomene na zemi uprostřed Evropy, malou rozlohou, ale velkou svým srdcem, kulturou, bohatstvím krajiny a šikovností lidí.

Každý je zástupcem své země a podle našeho chování, přístupu a zvyklostí , vytváříme cizincům obraz o zemi, v níž žijeme a jací jsme. Snažím se proto, ať už jsem kdekoliv nebo kohokoliv usadím u našeho stolu, aby odcházel s tím nejlepším pocitem o Češích. Věřím, že kdyby se toto prosté pravidlo ctilo mezi lidmi a národy, bylo by na světě více smíchu a méně slz, více přátel než nepřátel a více pochopení pro vzájemné odlišnosti, které dělají svět bohatým.

OBJEVUJTE A MILUJTE ČESKO, v zimě stejně jako v kterémkoliv ročním období.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial Special Léto v ČR

Editorial Special Léto v ČR

Přejít na články z Koktejlu Special Léto v ČR

Zemský ráj to na pohled

Všude narážím na české stopy. „Jakou řečí se to bavíte?“ zeptal se nás řidič ve městě Punta Arenas, v jižním cípu Chile, které omývají vody Magalhãesova průlivu, jenž dodnes patří k nejnáročnějším námořním úsekům. Za ním jakoby už nic pozemského nemohlo existovat. Klidně by se to tady mohlo jmenovat „na konci světa“. O to více překvapí řidičova reakce. „Čeština?“ Hned pookřál a vyhrkl: „Česká republika, kdysi Československo, znám, odtamtud byl přece Baťa. Založil tu fabriku, kde pracoval můj táta. Jiné boty než baťovky nenosím.“

Ve Washingtonu D. C. ve výtahu jednoho hotelu. „Jé, vy mluvíte česky,“ říká mi překvapený Afroameričan stojící vedle mě. „To je super, mám kámoše v Ostravě.“ Výtah je docela plný, a tak se vzápětí přidávají další. Italští turisté mi vyprávějí, že byli v Praze a že je uchvátil Karlův most. „Praga è bellissima.“ Ano, s tím se nedá než souhlasit. „A víte, že tenhle hotel koupili Trumpové? Ta Ivana je přece od vás…“ Cink. Výtah zastavil a já už neslyšela konec českoamerického příběhu.Tiskem proběhla zpráva, že prestižní britský cestovatelský web zařadil Litoměřice mezi deset nejkrásnějších míst v České republice. Na Litoměřicku a v blízkém okolí se také natáčel nový seriál BBC o Třech mušketýrech, který by mohl být skvělou reklamou na krásy české vlasti. Doufejme, že nebude inspirací jen pro cizince. I když Češi jsou povětšinou škarohlídi, v hymně svou zemi láskyplně opěvují jako snad žádný jiný národ. Buď jim tento Special námětem k dalšímu objevování své domoviny.

Krásné léto

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial Special Austrálie

Editorial Special Austrálie

Přejít na články z Koktejlu Special Austrálie

Země OZ íků

Když jsem byla malá – hodně malá, dostala jsem od táty přívěšek, který jsem si hrdě připínala na každý kus oblečení. Byl na něm klokan s podivně zářícíma rudýma očima, mně se ale i tak líbil, protože představoval něco velmi exotického, ze země nepředstavitelně vzdálené. Říše snů, která se mi zjevovala jen v atlase. Později mě zasáhl podobně jako generaci mých vrstevníků seriál o klokanici Skippy. Vzdálený kontinent si mi tak stával bližší, i když jsem do něj vstupovala jen v pyžamu při sledování Studia Kamarád. Ve škole jsme Austrálií proletěli a marně se snažím vzpomenout si, co jsme se o ní učili. Moje myšlenky asi tehdy běhaly po jiných rovnoběžkách. Po sametové revoluci, kdy se hranice otevřely a nic už nebylo tak odlehlé a nepředstavitelné, se moji kamarádi dychtivě rozletěli do všech stran světa. Někteří z nich, jakoby chtěli dohlédnout až na jeho konec, dosedli na oranžově zbarvenou půdu, aby viděli zemi, o níž dosud mohli jen snít. Sny jsou ale šálivé a realita skutečná.

Mnoho vody uteklo a moji kamarádi tam stále jsou a jejich řady se rozrůstají, založili rodiny a „v zemi Ozíků“ zapustili kořeny. I když chuť českého piva je v představách často šimrá na jazyku a v mysli stále mají malebnost Českého středohoří, nechce se jim už sundat žabky a vzdát se „nesnesitelné lehkosti bytí“ v australském podání. Buď jim to přáno. A my, kteří máme rádi Říp na dohled, už nemusíme snít o zemi „někde tam dole“, ale můžeme ji objevovat, co nám chuť a peněženka dovolí.

Ozzie, ozzie, ozzie! Oi! Oi! Oi! (kapitolu věnovanou australskému slangu najdete na straně …)

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial Special Zima v ČR

Editorial Special Zima v ČR

Přejít na články ze Specialu Zima v ČR

Vánoce v plavkách

Je prosinec. Teploměr ukazuje 28 stupňů Celsia. Slunečno. Z reproduktorů se linou známé tóny amerických koled. Jingle Bells, Jingle Bells, Jingle all the way. A tak stále dokola. V plážovém baru si objednávám osvěžující nápoj. „What to drink?“ Ptá se mě barman v květované košili, na níž má našitou jmenovku – Ahmed. „Mojito, please.“ Usměje se a na jeho hlavě zabliká čepice s nápisem „Merry Christmas“. V hotelové hale má Santa u vánočního stromečku ozdobeného bonbony z růžového papíru zaparkované sáně s početným sobím spřežením. Jsou přece Vánoce a tady v turistických centrech u Rudého moře se snaží, aby hosté nebyli o adventní atmosféru ochuzeni. Před pár lety jsem totiž dostala ten špatný nápad, že vyměním českou zimu za hřejivou exotiku. V Egyptě mi došlo, že atmosféra je nepřenosná a i kdybych si dovezla kapra, františky a vanilkové rohlíčky, nikdy to nebude ono. „A jaká je u vás zima?“ vyzvídá Mohamed prodavač koření v tom nejvoňavějším krámku z celé Hurghady, kde sedím na taburetu a popíjím silný mátový čaj. „Jak kdy a jak kde. Někdy je pošmourno a někdy sněží.“ „Sníh? To znám jen z televize,“ rozesmál se na celé kolo a vypadalo to, že se smál ještě dlouho poté, co jsem jeho království provoněné šafránem opustila. Nevím, co se ten den stalo, zda NĚCO zahýbalo kartami osudu či šlo o pouhý metereologický úkaz, ale v Hurghadě začalo sněžit. Z oblohy najednou padaly malinkaté chomáčky vaty, na které turisté zírali s větším údivem nežli sami Egypťané. Zázraky zkrátka k Vánocům patří, ať jsme kdekoliv. Nejdůležitější je, mít je s kým sdílet.

Přeji vám šťastné a veselé, ladovskou zimu a teplomilcům Karibik.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial Special USA

Editorial Special USA

Přejít na články ze Specialu USA

Spřízněni touhou

Spojené státy americké jsou supervelmocí už od druhé světové války a zdá se, že ještě dlouho budou. Vpřed je však nežene jejich zbrojní arzenál nebo burzy plné hulákajících makléřů. Není to ani jejich jedinečná poloha, kdy mohou jako jediný stát planety ovládat dva největší oceány. Tou hlavní silou USA je touha. Touha lidí z téměř celého světa mít se jako Američané a touha Američanů samotných mít se ještě lépe.

Ostatně známe to sami. Touha po lepším životě hnala našince za velkou louži už za časů monarchie. Komunismus pak přes všechnu negativní propagandu dosáhl přesného opaku. Lidé vnímali Ameriku jako lákavý symbol Západu a zemi snů, což se jim také po pádu režimu potvrdilo. Zvedla se opona a ukázalo se pestrobarevné jeviště plné do té doby netušených zážitků. Následovalo samozřejmě vystřízlivění, protože ideální svět neexistuje – kupodivu ani v Americe. Ovšem lehká kocovina je průvodním jevem každého opojení.

Důležité je, že velká část světa se k USA stále upíná, což Američané dobře vědí a dokážou toho brilantně využít. Vytvářejí proto takové podmínky, aby do země přivedli ty nejlepší mozky z celého světa. Také proto šíří své myšlenky a kulturu daleko za své hranice. A vstupují do konfliktů tam, kde jsou jejich ideje v ohrožení.

Orel bělohlavý na státním znaku USA svírá ve svém obrovském zobáku stuhu s heslem E PLURIBUS UNUM, tedy Z mnohých jeden. Původně třináct, dnes padesát států, se spojilo v jeden, aby si byly oporou. Jako oporu je dnes vnímají i země vzdálené tisíce kilometrů, což je ale nadmíru ošemetné. Stačí jeden chybný krok či špatně vyložené gesto a nenaplněné naděje se promění v odpor. Být supervelmocí je zkrátka zavazující, ale pokud Spojené státy upnou své touhy směrem, který se nám i s odstupem času bude jevit jako správný, nečeká je snad špatná budoucnost. Ani nás.

Příjemné čtení vám přeje

Michal Dvořákšéfredaktor

Editorial Koktejl Special Bulharsko

Editorial Koktejl Special Bulharsko

Přejít na články z Koktejlu Special Bulharsko

Bitva o budoucnost

Bulharsko, Polsko, Česká republika. Všechny tři země mají kromě slovanské krve společnou také slavnou historii. Ve své době šlo o státy, které dominovaly celému regionu. Pravda, v případě Čechů nebo Poláků to netrvalo příliš dlouho, ale Bulhaři měli našlápnuto na to, aby mocensky obsáhli celý Balkán. Jenže pak se na hranicích utvořila síla, které zkrátka nešlo vzdorovat, a Bulharsko pohltila na dlouhá staletí.

Také Bulharsko si prošlo svým národním obrozením, po němž následoval velký skok do nezávislosti. Ovšem to netrvalo příliš dlouho – opět jako v případě Čechů a Poláků. Komunistický výplach mozků pak na bulharském sebevědomí zanechal možná hlubší rýhy než pětisetleté turecké područí. Někdy se zdá, že jediné, co v lidech zůstalo ze slavné minulosti, jsou velmi silné rodinné vazby, které pomáhají překonat nástrahy života.

Dnes se tato balkánská země potýká s velkým odlivem své budoucnosti. Mladí lidé berou nohy na ramena, nechtějí žít v zemi prolezlé korupcí a klientelismem. Vstup do Evropské unie se pro ně stal šancí na nový začátek, který ale zavání koncem Bulharska takového, jaké ho známe. V roce 1989 mělo Bulharsko přes devět milionů obyvatel, odhady pro rok 2060 hovoří o 5,4 milionu obyvatel. Země tak nyní poprvé v historii nebojuje proti nepříteli, který se šikuje na hranicích. Bitva bude probíhat v poslaneckých lavicích a následně při demonstracích na náměstích (nebo obráceně), ale hlavně v srdcích těch, kteří daleko od domova jihnou při vzpomínkách na svou vlast, i těch, kteří v ní prozatím zůstali právě proto, že jejich vazby na rodinu jsou příliš silné.

Doufejme, že Bulharsko svou bitvu o budoucnost vyhraje a pravdu budou mít nakonec ti prognostici, kteří tvrdí, že 21. století bude na starém kontinentu stoletím východoevropských národů. Poláků, Čechů i Bulharů. 

Příjemné brouzdání překrásným Bulharskem vám přeje

Michal Dvořákšéfredaktor

Editorial Koktejl Special Nizozemsko

Editorial Koktejl Special Nizozemsko

Přejít na články z Koktejlu Special Nizozemsko

Hrdí, otevření, pragmatičtí

Nizozemsko, země grachtů, tulipánů a větrných mlýnů? Ano, hlavně pro turisty. Z novin se o něm ale dočteme nejčastěji jako o zemi otevřené imigrantům. Mnozí odpůrci multikulturalismu si klepou na čelo a zvedají varovně prst: „Nizozemsko jednou špatně skončí! Asi nemají pořádný vztah ke své zemi.“ Skutečně?

Otevřenost Nizozemců má kořeny v 16. a 17. století, kdy se vrhli do boje za svou nezávislost. Úspěšně. V následujících dekádách a staletích pak poskytovali útočiště imigrantům z národů, které tolik štěstí neměly. Často šlo o vzdělance či obchodníky, kteří se nemohli doma dostatečně uplatnit. V Nizozemsku ano. Nizozemci jsou totiž lidé pragmatičtí, a tak věděli, že sice budou muset chvíli trpět odlišné kulturní zvyklosti imigrantů, ale že tito lidé ve výsledku jejich zemi obohatí. A tak se skutečně stalo a země kvetla do krásy i věhlasu. Lidé si zde zvykli na kulturní odlišnosti a máloco je překvapí. Ale že by však ke své zemi proto neměli vztah? Bláhovost! Právě Nizozemci jako málokterý národ vědí, co slovo „země“ skutečně znamená. Velkou část své půdy museli vyrvat moři, aby ji mohli obdělávat. A rvou se o ni dál.

Jsem si ale vědom toho, že situace se oproti minulým desetiletím přeci jen změnila. Ne vždy totiž patří noví imigranti k elitám svých národů a jejich podíl na rozvoji země je sporný. Věřím však, že Nizozemci jsou lidé natolik sebevědomí, že se s těmito nástrahami současnosti vyrovnají se ctí.

Příjemné čtení vám přeje

Michal Dvořák

šéfredaktor

 

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group