ikoktejl

Richard Jaroněk
Tag: Richard Jaroněk Nalezeno 1 výsledků.
Tag: Richard Jaroněk Řazení

Agresivita žraloků

Agresivita žraloků

 

   Text a foto Richard Jaroněk

 Potopit se k rozvášněným žralokům vyžaduje klid, respekt a úctu, zapomenout na vnitřní strach, nedovolit adrenalinu, aby rozpumpoval krev v žilách. S přibývající agresivitou predátorů se navíc i obrnit pevnými nervy.

 

   Přivítání na hladině

Věděl jsem, že okolo člunu před pár minutami kroužil žralok tygří. Dříve, než jsem se ale stačil nachystat a obléct se do potápěčské výstroje, zmizel do hlubin. Skočil jsem do vody dřív, protože více jak polovina posádky neustála Neptunovo zběsilé přivítání v podobě velkých vln a houpajícího se člunu a zoufale zvracela. Jejich příprava bude ještě nějaký ten čas trvat, protože zeslabeni nečekanou mořskou nemocí neměli zdaleka tolik sil, aby si vůbec na sebe natáhli neopren.

Sotva jsem udělal pár temp od skákajícího člunu, tygr připlaval. Objevil se po mé levé ruce a plaval těsně pod hladinou. Pátral po původu pronikavé vůně, kterou zanechával olej vypouštěný z našeho barelu na hladině. Křižoval pachovou stopu a hledal uhynulou rybu. Netušil, že jsme jej pouze oklamali a nastražili na něj sice několik kilogramů shnilých ryb, ale doposud ukrytých v bezpečí barelu. I když ten pro něj není překážkou, což dokazují dva doslova na kusy roztrhané plastové barely v garáži našeho potápěčského koutku.

Nyní jsem mu nevědomky zkřížil jeho plavební plán a vstoupil do neviditelné stezky predátora na lovu. Okamžitě zamířil ke mně. Usoudil, že lákavý pach pochází pravděpodobně z mé maličkosti a bez sebemenšího zaváhání začal otevírat tlamu. Doposud jsem fotil jeho příjezd, ale jakmile se před objektivem objevila hrozivá čelist plná zahnutých zubů, bylo třeba jednat. Chytil jsem jej za špičku rypce a mírně na něj zatlačil.

Žralok se zachoval tak, jak jsem předpokládal. Tlamu prudce zavřel a překvapený reakcí „mrtvé ryby“ se prohnul a začal prudce klesat. Trochu jsem jeho rychlého počinu litoval, protože pořizovat fotky těsně pod hladinou patří mezi mé nejoblíbenější. Ryby dostávají úplně jinou barvu a odlesk slunce barví jejich těla do mramorových odstínů.

 

   Rossie II

Po dvaceti minutách ponoru máme okolo sebe čtyři žraloky tygří. Téměř pravidelně se střídají, ale stále jsou neuvěřitelně opatrní. Něco se v jejich chování změnilo. Ten nejmenší, třímetrový prcek, je obezřetný nejvíce a jakmile se k němu otočím, zmizí. Přitom je neuvěřitelné, jak tygr reaguje na pohled očí. Suchozemec by řekl, že toto „tupé“ zvíře přece nemůže vědět, čím ho sledujeme a jestli o něm víme, či nikoliv. Stokrát jsme již s Walterem Bernardisem odzkoušeli, jak se tento prehistorický predátor chová. Vždy připlouvá za našimi zády. Proč tak činí? Chce nás překvapit a nechce, abychom o něm věděli. Plave pomalu a velmi opatrně. Jakmile se ale přiblíží na několik metrů, musíme se otočit i my, abychom mohli lépe odrazit možný kontakt. Vždy, jakmile se na něj podívám, změní směr. Padesátkrát se vyhne střetu a jen jednou ze všech možných nájezdů pokračuje. Žraloci nesnesou pocit, že o nich také víme. Ztrácejí tak moment překvapení a mění trasu, jako by o nás ztratili zájem. Jen na chvíli. To aby znovu připlavali a znovu nás zkusili překvapit. Úmyslně rychle klesám ke dnu a lehám si na něj. Je zde více než dvacet metrů a zprava se ke mně blíží tygr. Velký. Téměř čtyři metry. Tento moment lovu u dna jim přesně vyhovuje.

„Aha, tady leží mrtvola,“ říkají si, „a teď ji můžeme sežrat!“ a přiblíží se ještě více. „Je to tak, je to mrtvé, vůbec se to nehýbá, anebo je to zraněné,“ přemýšlejí, „a to stejně sežereme!“ Najednou se otočím a namířím na žraloka fotoaparát. Znechuceně sebou trhnul a urychleně odplaval. Jsem trochu zklamán, ale jeho reakci jsem předvídal. Instinktivně se otáčím, protože zde budou další. Pokud si ještě nepředali informaci, budou mě zkoušet. Lehám si na záda do měkkého žlutého písku. Do úplného pohodlí mi překáží láhev, která mi nedovolí se přirozeně natáhnout. Holt úděl potápěčů. Očkem pomrkávám po žralocích, odkud se ukážou, a po chvíli přece jen přišli zkontrolovat podivnou „mrtvolku“. Menší predátor se opatrně blíží a téměř úplně lehá na dno. Kormidluje mohutnou ploutví a její spodní částí se skoro dotýká písku a víří jej. Plave elegantně a s nádhernou ladností. Až by měl člověk chuť zavřít oči a nechat na sebe skočit toho blížícího se domácí plyšáka. Jejich způsob plavání nás fascinuje a málem bychom zapomněli, že ten plyšák, ten hodný pejsek se umí proměnit v hroznou smrtící mašinu. Během vteřiny.

Úmyslně dělám „nevšímáka“. Když jsem se včera s Walterem bavil o jejich reakcích, legračně prohodil: „Musíš si dát ruku přes oči a dělat, že jej nevidíš,“ načež si dá ruku přes obličej a roztáhne prostředníček s prsteníčkem, „a pak jen uděláš takovou malou škvírku, jako když děláš před děckem, že o něm vůbec nevíš.“ Neopakuji sice Walterovu tak trochu komickou radu, ale daleko do ní nemám. Ležím a čekám. Žralok je ode mne sotva tři metry. Zvednu hlavu a pravou rukou na něj namířím slepě foťák. Není čas mířit, chci jen fotku tygra na písku. Sotva se jen pohnu, prudce se otáčí a „zbaběle“ mizí. Srab!

Dneska je ten třímetrový prcek opatrný, ale zato čtyřmetrová nezjizvená a téměř dokonalá samice je příliš drzá. Rozjíždí se obrovskou rychlostí a nekompromisně si udělá prostor mezi útesovými žraloky. Ti ji dlouho nechtějí k barelu pustit, ale ona nedbá žádných jejich výpadů a rozhodně si jde si za svým cílem. Plavu urychleně k ní a otáčím se s fotoaparátem tak, abych ji mohl vůbec vyfotit. Pohyb a reakci už dokážu odhadnout. Vždy přijede odspodu a zakousne se, nebo očichá barel. Pak se zhoupne výš a snaží se ukousnout a utrhnout našeho tuňáka. Jakmile se již drží, začne kroutit celým tělem a vždy mi ocasem a celým trupem zastíní výhled. Musím předvídat, kterým směrem se bude točit dál, a nadběhnout jí protipohybem. Dostanu se tak rovnou před její tlamu, a konečně mám šanci udělat pár snímků otevřených čelistí. Stávající situace má ale jiný scénář. Nebudu fotit. Svůj milovaný přístroj jsem před chvílí předal Walterovi a s holýma rukama se pokusím žraloka zastavit. Nebude to nic jednoduchého, protože toto monstrum je příliš rychlé a tvrdé. Dávám mu ruku na jedno oko a snažím se jej zbrzdit. Vůbec se mi to nedaří a lovec sebou prudce trhá a ve chvíli zmizí. Jen na sebe s Walterem pohlédneme a hodíme rameny: „Hm, nic, tak příště!“

Blíží se třetí žralok. Náš nejoblíbenější. Nová Rosie. Tentokráte Rosie číslo dvě. Rozárka byl náš první aktivní herec, který hrál v úspěšném filmu režiséra Mirka Hrdého Relax! Don't do it! (Relaxuj..., a nedělej to!) Byl to náš miláček, s kterým jsme dělali všechny možné pokusy. Pojmenovali jsme ji podle pigmentu, který měla na pravé straně těla. Skvrna ve tvaru růže. Rosie II nemá sice tak velký a výrazný flíček, ale na stejném místě má znamení, které bude možná za pár let vypadat jako růže.

Rosie II je velmi aktivní a za celou dobu nevynechala ani jednu šanci proplavat okolo nás co nejblíže. Teď se otočila k barelu a já jí zastupuji cestu. Mám ji rád, už jen proto, že se vymyká všem ostatním zvykům jiných žraloků. Většinou neuhne, tak jako její prehistoričtí spoluobyvatelé, a jde si za svým cílem. Možná jen ze své mladické nerozvážnosti. Dříve, než se přiblížila k barelu, zakryl jsem jí oči. Chtěl jsem ji původně chytit za Lorenziniho ampule a na chvíli ji tak zastavit, ale ruce mi sklouzly k očním otvorům. Okamžitě je překryla ochrannou blánou a zůstala na chvíli nečinně viset. Šimral jsem ji a lehce ťukal prsty okolo očí, nozder a ampulí. A abych nebyl příliš skromný, tlačil jsem ji postupně k Walterovi, přímo před fotoaparát.

Vždy se ukáže, zda žralok chce, nebo nikoliv po takovém kontaktu spolupracovat. Jakmile odplave, nelíbilo se mu to. Když se vrátí, nikterak ho mé šimrání či možná trápení neobtěžuje, a stalo se, že místo k barelu najíždí samice rovnou na mne či Waltera. Záleží, kdo z nás si s ní zrovna hrál, či jinak řečeno, zahrával. Rosie II se ale vrací několikrát. Plave přímo na Waltera, ale ten si s ní moc hrát nemůže, protože drží můj fotoaparát. Míří na mou maličkost, natahuji ruce, abych ji zastavil. Situace, jak vůbec chytit zkušeného a miliony let testovaného lovce, se nikdy neopakuje a je pokaždé jiná. Když zastavuji Rossie II podruhé a ona se pokouší mě chytit a pomalu otevírá tlamu, všímám si, jak má strašně zkažené zuby. U kořenů jsou černé a dásně mají do růžové barvy taktéž hodně daleko. Je to zvláštní, protože s pravidelnou výměnou zubů přibližně do šesti měsíců u velkých žraloků by neměl mít náš lovec žádné problémy. Možná je nemocná, kdo ví, ale v každém případě Rossie II je přesně ten typ tygra, se kterým lze spolupracovat. Pro filmové záběry by byl samozřejmě lepší mnohem větší lovec, ale se stávajícím počtem žraloků si nemohu příliš vybírat. Obávám se toho nejhoršího. Příští rok se už tyto hrátky konat nebudou.

 

   Příliš agresivní

Visím ve volné vodě v hloubce deseti metrů a nechávám se unášet proudem. Při pohledu na několik prvních útesových žraloků musím myslet na včerejší průšvih. Či spíše několik průšvihů.

Celý týden, lépe řečeno už deset dní, kdy se potápíme na jednom místě se stejnou smečkou tygřích žraloků a útesových „blacktipů“, pozorujeme překvapivé chování. Že se útesoví žraloci, kterých je okolo nás vždy půl stovky, dostali na post před tygří žraloky. Jsou mnohem důmyslnější v taktikách chňapání po možné kořisti, běžně se otírají o potápěče a narážejí do nich tvrdými rypci či bouchají ocasními ploutvemi. Jakmile připlave žralok tygří, nedají mu vůbec prostor, aby se k pochoutce jakkoliv dostal. Uzavřou okolo barelu neprostupný kruh a nejen že já i Walter máme co dělat dostat se k další návnadě, ale i pán místních vod, žralok tygří, neobstojí. Dokonce zaznamenáváme útoky větších útesových žraloků na samotnou hyenu moří. Několikrát se ji dokonce pokusili kousnout do ploutví. Vrchol agresivity útesových žraloků byl útok na břicho tygra. Velmi zranitelnou část, která ukrývá mohutná játra lovce, sloužící i jako balast ke srovnávávání výšky pohybu, znají velmi dobře delfíni. Ti, když se cítí ohroženi, útočí právě na žraločí břicho a tvrdými nárazy rypce mu je doslova rozbijí a žralok se tak udusí vlastní krví. Nikdy ale tento jev nebyl pozorován u vlastního druhu. Neznám případ a nikdy jsem neslyšel, že by tuto taktiku používali samotní žraloci.

Mohutný, více než dvoumetrový černocípý žralok byl celý týden velmi aktivní. Nebál se a vrhal se do boje o kus ryby jako první. Nyní se rozjel z hlubin a namířil si to na menšího, sotva více než tři metry dlouhého žraloka tygřího. Ten se mezitím zoufale snažil probít mezi smečkou útesáků, aby si tak aspoň uloupil kus tuňáka. Dříve, než se mu vůbec podařilo přiblížit, dostal úder od svého soka. Prudce se otočil a překvapený nenadálým zrádným počinem urychleně opustil arénu. Dravý „blacktip“ se vítězoslavně přiřítil k ocelovému barelu a vší silou se do něj zakousl. Příliš tygrovi neublížil, ale dal tak najevo svou autoritu a ukázal konkurenci své vůdčí schopnosti.

Možná tento počin byla jen souhra náhod či mimořádná reakce. V každém případě se chování útesových žraloků výrazně mění. Pátráme-li po důvodu, není třeba chodit příliš daleko. Odpověď bude, jak tomu žel již bývá, velmi jednoduchá a chyba bude v nás, lidech.

Ještě před čtyřmi lety byl zde výskyt žraloků tygřích běžný a početnost smečky se odhadovala na osmdesát až sto jedinců. Jenže kvůli našemu počínání v podobě nelegálního rybolovu a hlavně kvůli rádoby ochraně plavců v podobě natažených sítí umírají desítky žraloků. Jen za jeden týden v prosinci 2008 zaznamenáváme osm uhynulých tygrů v „ochranných“ sítích. Obrovská smečka byla za několik let doslova zdecimována. Netušíme, kolik tygrů přežilo, ale podle denního počítání a evidence jednotlivých druhů (běžně je rozeznáváme dle jizev, pigmentů, značek či elektronických čipů) odhadujeme maximálně patnáct tygrů. Za posledních čtrnáct dní vidíme stejné jedince a připlavalo k nám okolo osmi až deseti různých hyen moří.

Pokud se na území, které patřilo tygřím lovcům snížil tak výrazně jejich počet, nabízí se okamžitě varianta náhrady. Příroda tak vybavila všechny predátory. Jakmile jeden druh zeslábne, jiný ho v mžiku nahradí. Dříve doslova zbabělí útesoví žraloci, kteří jakmile uviděli blížit se tygřího lovce vzali do „žraločích“ a zmizeli či si udržovali bezpečný odstup od nebezpečného a mnohem silnějšího konkurenta. Nyní je ale situace opačná, a menší žraloci vycítili svou šanci. Vědí, že tygří jistota je tatam a nemůže se opírat o sílu obrovské smečky. Pár jedinců, kteří přežili naše systematické lidské zabíjení, nemá sílu obstát. Černocípí se naopak semkli a tvoří jako jeden jedinec dokonalou masu. Dokonce se i rozrostli.

Jejich síla se ale odráží i v přístupu k potápěčům. Dříve jsme tyto žraloky nazývali hanlivě „jezevčíky“ a téměř jsme je přehlíželi. Nebrali jsme je vážně. Nyní, od prvního dne „nových časů bez tygří nadvlády“, cítíme každým momentem jejich agresivnější chování. Sotva se snažíme s Walterem hodit pár rybiček, abychom tak do vody rozmělnili zápach rybiny, ani nás nenechají, abychom rybku upustili z rukou. Okamžitě se vrhají na prsty a spíše se divíme, že je máme ještě všechny. Útočí na obličej a lesklé věci na technice. Pryč jsou doby, kdy jsme se jim smáli. Mají náš respekt a tento týden i setsakramentsky podepsaný krví.

Na dorážení na fotoaparát jsem si zvykl. Dostávám do něj pořádné rány a jsem i rád, že jej vůbec mám. Slouží jako dokonalá obrana. Dnes stačil jednomu z padesátky rozzuřenců jako podnět i můj holý ukazováček na spoušti. Prst mám krytý černou rukavicí, jen na špičce pro lepší ovládání ustřiženou. I tak málo stačilo, a když jsem levou rukou odrážel jednoho z útesáků, ucítil jsem ostré píchnutí a náraz tlamy. Okamžitě jsem věděl, co se stalo. Žralok se probil mezi ostatními a v domnění, že ten bílý bod mého prstu, který se pro něj příjemně zaleskl proti slunci se podobá rybě, cvaknul. Naštěstí pro mne jen zarazil jeden zub kousek za nehet.

Již před pár dny jsem si plánoval výměnu rukavic a neučinil jsem tak. Varování ale přichází velice rychle a pro příště bude má výstroj černější než noc sama.

Mnohem hůře ale dopadl místní průvodce z druhého člunu. Kolegové z vedlejšího města Scottburgh vždy využívali tak trochu našich návnad a postávali s člunem opodál. Jakmile jsme měli žraloky, hodili svůj barel do vody a potápěli se od nás někdy i sotva na patnáct metrů vzdáleni. Trochu jsem jim to i zazlíval, protože s druhou návnadou nám občas přetáhli naše tygry. Domorodý černoch se světlou tváří míšence a hustými dredy připomínal spíše jamajského Boba Marleyho v mladším provedení. Zdravívali jsme se na člunu, vyměňovali si zkušenosti a dávali nové a dobré rady. Pod vodou mi vždy ukazoval potápěčské „OK“. Dnes, když jsme měli sotva půl ponoru za sebou, začali urychleně vytahovat svůj barel s návnadou. Vynořil jsem se ke člunu a hladina byla plná žraloků. Krev, která je možná zajímala, se již rozplynula.

Divemaster s dredy byl na hladině pro novou návnadu a pokoušel se ji dostat do deseti metrů k barelu. Nepočítal ale s dravostí žraloků, kteří v dnešních dobách tuto činnost již nedovolí dokončit. Když u sebe držel téměř metrového, shnilého a krev vypouštějícího tuňáka, lovci se na něj zuřivě vrhli. Pravá ruka byla několikrát prokousnuta a potrhána. Nedokážu odhadnout, zda jej pokousal jeden žralok či několik najednou. Nejhorší bylo zranění bicepsu, ten celý chyběl.

Nečekaná krvavá podívaná zanechá v každém nepříjemný, až mrazivý pocit. Všichni jsme velmi blízko nějakému neštěstí. Nikdy jsem žraloky nepodceňoval, ale je pravdou, že jsem některé z nich vždy nebral tak zcela vážně. O tom, že umějí kousat, jsem se již přesvědčil, ale s jejich přibývající agresivitou musíme do budoucna vážně počítat.           

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group