Roční předplatné 499 KčŽivot v nájmu
TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (zpravodaj ČRo v Číně)
Čínští Kazaši jsou dnes posledním čínským etnikem žijícím ve volné přírodě. Navzdory vládě, která je chce nastěhovat do paneláků, si tito lidé chtějí zachovat svou svobodu a život v zemi svých předků. Letadlo se nepříjemně klepe. Naštěstí krátce na to přistáváme v I-ningu, nejzápadnějším čínském městě, nacházejícím se v blízkosti hranice s Kazachstánem. Nasednu do jednoho z čekajících taxíků. O chvíli později už se proplétáme mezi obrněnými transportéry. Od největších násilných střetů mezi Číňany a Ujgury v Urumči uplynuly už skoro tři roky, přesto v době výročí jsou komunistické jednotky v maximální pohotovosti. Cestou autobusem do Bole, metropole mongolské autonomní prefektury, si všímám, že Číňané prakticky nedodržují žádná pravidla, a na silnicích to platí 100%. Naštěstí nám štěrkovitý povrch neumožňuje vyvinout vyšší rychlost, i tak nás od srážky s některým z nákladních automobilů dělí jen centimetry. Po zhruba pěti hodinách se dokodrcáme do nadmořské výšky dvou tisíc metrů a před námi se rozprostře jezero Sayram. Pohled na azurovou vodní plochu připomíná spíše nějakou fototapetu než reálnou scénu. A když spatřím několik Kazachů uhánějících na koních, je rozhodnuto. „Zastavte,“ vykřiknu a vystoupím. K mým uším ještě dolehne šťavnatá nadávka řidiče na adresu cizinců, já už ale vnímám jen panenskou přírodu před sebou. Z hlavní silnice zamířím na zpevněnou cestu lemující jezero a s baťohem na zádech si tak vykračuji ještě asi pět kilometrů. Pak ale najednou zahlédnu strážní budku se závorou. Nejde sice o kontrolní stanoviště čínských bezpečnostních sil, přesto musím zaplatit poplatek za vstup do kazašského, pardon čínského ráje. V nejlidnatější zemi světa si totiž musíte koupit lístek prakticky do každého národního parku, přírodní rezervace či na posvátnou horu. Po zvednutí závory však rychle zapomínám na svět, který nechávám za sebou. Můj cíl je jasný, dorazit k mým kazašským známým.
