Roční předplatné 499 KčPan bohatý
TEXT: JUDITA KOVÁŘOVÁ
Drancování kolonií přineslo některým nezměrné bohatství. Svou trošku si vzal i Jakob Fugger (1459–1522), zvaný Bohatý – nejbohatší muž středověku. Pocházel z Augsburgu (Bavorsko), z významné obchodnické rodiny, a byl to právě on, kdo z rodinné firmy vytvořil nadnárodní impérium. A to si jeho otec původně přál, aby se stal knězem… To by se také stalo, nebýt smrti Jakobova bratra, který měl stanout v čele rodinné firmy. Jakob měl obchod v krvi a za sebou studium účetnictví, které piloval v Benátkách. S čísly to uměl jako nikdo jiný. Nashromáždil majetek, jehož hodnota by se dnes vešla do sotva představitelné sumy – jednoho trilionu eur. Jakob Fugger nebyl ale jen nechutně bohatý, byl i velkorysý. V Augsburgu vybudoval nejstarší sociální sídliště pro lidi v nouzi, které je dodnes vzorem a je stále v provozu. A jaký se platí u Fuggera nájem? Euro ročně – částka v přepočtu stejná už téměř pět set let.
Obloučky pod Zugspitze
Text a foto: Antonín J.Grimm
Češi milují zimní lyžování a houfně se o zimních prázdninách a různých volnech valí do Alp. Sám jsem několikrát absolvoval dlouhé přejezdy, nadával při kolonách na Brennerském průsmyku a hledal drobné na placené úseky dálnic. A přitom jsou i možnosti, kdy se dá čas výrazně zkrátit a ušetřit i na kilometrech a mýtech. Vítejte v Zugspitz Arena, hodinu jízdy z Mnichova.
Nejvyšší hora Německa Zugspitze leží na hranicích s Rakouskem. Přístup na vrchol je možný z obou zemí. Zůstaňme ale v Rakousku, respektive v Tyrolsku. Lyžařská oblast nazývaná Zugspitz Arena uspokojí opravdu každého. Hlavními centry jsou městečka Ehrwald a Lermoos. Díky jednotnému skipasu můžete projezdit 148 km sjezdovek.
Za 4 rýnský
TEXT A FOTO: Jiří Škoda
Co kdybych vám řekl, že hned za našimi hranicemi se nachází krajina pohádek, která zatím uniká pozornosti většiny českých turistů?
Co v Německu? Ať před cestou, nebo po ní, všichni se mě ptali úplně stejně. Příroda, lidé, památky? Reakce většinou nechápavé. Přestože průzkumy veřejného mínění říkají, že se vztahy Čechů a Němců rok od roku lepší, v mém okolí to není moc znát. Občas někdo chválí výhodné nákupy nebo působivou atmosféru drážďanských vánočních trhů, ale stejně je rád, když může konzumovat oblíbené potraviny, sice polepené německými etiketami, pěkně doma v české kotlině. Je to zvláštní, když si uvědomíme, jak mnoho společného s našimi velkými sousedy máme.
Za černou branou
TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK
V době, kdy byl Berlín neprostupnou bažinou a v místě budoucího Mnichova si vlci značkovali své teritorium, žilo v Trevíru sto tisíc lidí. Bylo to největší město severně od Alp. Dnes už tento primát dávno neplatí, titul nejstaršího německého města však Trevíru už nikdo neodpáře.
Od 4. století, kdy se toto město těšilo největšímu rozkvětu, uplynulo skoro 1700 let. Počet jeho obyvatel je dnes ale opět na sto tisících, ač to tak nevypadá. Trevír se během staletí rozsypal po okolních kopcích, kde se tak dobře daří vínu, a obsadil oba břehy řeky Mosely, kam až oko dohlédne. Ovšem to nejzajímavější a nejcennější – tedy centrum města – projdete křížem krážem během jediného dne, aniž by vám hrozily puchýře.
BEZDOMOVCEM Z NOUZE, Z PŘESVĚDČENÍ I PRO RADOST
„Za bezdomovce považujeme toho, kdo nemá trvalé bydliště, kdo nemá prostředky, aby bydlel v podnájmu, v penzionu, kdo přenocuje v charitativních noclehárnách, v parcích, v domech určených k demolici a tak podobně," vysvětluje mně Genie Nussbergerová ze sociálního odboru senátu, městské vlády třiapůlmilionového Berlína. Prý se počet bezdomovců ve městě dá jen odhadnout na padesát až sedmdesát tisíc, prakticky každý den se mění, bezdomovci přicházejí do Berlína a také hlavně v pošmourných podzimních a zimních měsících, kdy se jako tažní ptáci přesunují do jihoevropských zemí.
AUSCHWITZ-BIRKENAU
Nikdy už nikdo nepopíše, co bylo Auschwitz-Birkenau. Tři spisovatelé, kteří je přežili, spáchali sebevraždu. první Tadeusz Borowski, největší talent polské literatury, skoro hned potom, co popsal hrůzy pekla, které vytvořil člověk pro člověka v podmínkách vyspělé technické civilizace. Jean Amery, rakouský humanista a esejista, když shledal, že skutečnosti z Auschwitz-Birkenau zůstanou zdrojem vysvětlení pro mnoho událostí, které teprve přijdou, a Primo Levy, jeden z nejlepších, který se snažil sdělit, co viděl, jen aby shledal, že to je nemožné zprostředkovat.
HITLEROVA PUMA
Byl to svým způsobem omyl. Do švábského městečka Haigerlochu, vzdáleného asi padesát kilometrů jihozápadně od Stuttgartu, ale v posledních dnech války poklidného, dorazily francouzské tanky. Jeden francouzský poddůstojník a čtyři Marok nci vybourali zeď a prorazili vchod do podzemní štoly, jinak pivního sklepa hostince U labutě, vyhloubeného pod zámeckým barokním kostelem.
MNICHOV 1939 OČIMA AGENTA
ROMAN CÍLEK text, foto
Od dvoufázového rozbití Československa ve smršti mezi podzimem 1938 a jarem 1939 uplynul již věk dvou tří generací. Zdá se nám, že víme vše, známe přece rozhovory státníků, jejich korespondenci, jsou zveřejňovány stěžejní dokumenty... Jenomže politika, diplomacie, pohyby armád, veřejné projevy - to je v okamžicích, kdy se hraje o mnoho anebo o vše, jen jednou stranou karty.
PRÁVO NA VRÁCENÍ NADVAKRÁT
U příležitosti Sudetoněmeckého sjezdu probíhajícího v Bavorsku koncem května prohlásil v Norimberku vedoucí představitel bavorského „landsman šaftu Franz Neubauer, že „jakákoli náhrada škod Čechům, kteří se stali obětí německé okupace, by znamenala provokaci, jestliže by se současně nedostalo odškodnění také sudetským Němcům. Motto „odsoudit vyhnání, respektovat právo na domov ukončilo tuto událost a shromáž- dění více než 100 000 lidí.
Život za všechny peníze
Tolik bankovek na jedné hromadě, vidlemi bys je mohl nabírat, a přece nikomu kolem nezaručovaly klidný život. Dalo by se říci, že tomu bylo právě naopak. Ti, kteří je vyráběli, byli mrtvými lidmi. Dobře o tom věděli. Jaká ironie - tolik peněz měli v ruce, a přece si za ně život koupit nemohli. Jak to vlastně tehdy bylo? Muž s černými vlasy, kterému bych ani ve snu nehádal osmasedmdesát let, mi ve spořilovské vilce přátelsky tiskne ruku.
TRÁMOVÉ DOMY
Oblast architektonicky historických domů, které jsou charakteristické svou zvláštní, jedinečnou stavbou, leží v oblasti Hesenska a Dolního Saska a zahrnuje skupinu asi 80 měst. Mezi mnoha speciálními rysy vyniká jejich trámová konstrukce, často s vyřezávanými figurkami a ornamenty.
REEDOVA Rock "A" Rollová OZDRAVOVNA
Čtyřiapadesátiletý Lou Reed, zakladatel legendární skupiny Velvet Underground, typický Newyorčan a autor depresivních songů, odehrál 14. dubna v mnichovském sále Circus Krone vynikající koncert. Reed stál v čele čtyřčlenné kapely poháněné dynamickou černošskou rytmikou a skrze zuby cedil staré písně jako Sweet Jane - nebo ty úplně nové, které zařadil na své poslední album Set The Twilight Reeling.
SE STEILMANNEM NA VELETRH
Musím se z něčeho upřímně a veřejně doznat: k smrti nerad nakupuji oblečení. Je pro mne obrovský problém zkoušet si v obchodě dvoje nebo troje kalhoty či saka. Čtvrtý pokus rozhodně odmítám a se svou nedokonalou postavou si odcházím hojit sebevědomí do knihkupectví nebo hudebnin, kde trávím obvykle čtyřikrát víc času.
Kamenolom Sparman
Kamenolom Sparmann
- potápění uprostřed města
Text Petr Vaverka
Foto Petr Vaverka, Jost Krause
Historka o potopeném tanku? To bylo to první, co před lety přivedlo naše myšlenky na potápění v dosud neznámém kamenolomu nedaleko hranic s Německem, v saském městě Kamenz! Kdo by také reagoval jinak. Povídaček bylo samozřejmě víc. Pod vodou byla údajně ukrytá i Jantarová komnata... Dnes už lom pravidelně navštěvují stovky potápěčů. Tank ani ruský poklad se jaksi nekoná. Jiných zajímavostí je zde ale víc než dost a výlet za potápěním sem rozhodně stojí za to.
Naleziště pokladů
Po příjezdu na lokalitu oči všech návštěvníků zabloudí většinou přímo na vodní hladinu. Parkovat je totiž možné bezprostředně u prvního kamenného schodiště. Přístup do vody je zhotoven z ocelových, žárově zinkovaných schodů a malé plošiny na severním břehu. Pokud se odtud vydáme na ponor při západní stěně, dostaneme se k nejdelšímu zdejšímu kolmému sestupu. Při tomto postupu je třeba sledovat prostor pod sebou. Z hladce kolmé skalní stěny na četných místech vystupují různé konzole, lávky a zbytky jiných konstrukcí. Zranit se o jejich hrany nebo poškodit suchý oblek je záležitostí okamžiku. Severovýchodní partie zdejšího lomu je mělká, s hloubkami do 30 metrů. Dno je opět bohaté na různé nálezy. Podél východní strany najdeme v hloubkách do 20 metrů rozvětvené kmeny stromů. Místo je místními označováno jako les. Oblast v jižní části je pro svou vzdálenost potápěčům s jednou láhví nedostupná. Ideální pro průzkum tohoto prostoru je dvojče a spolehlivý UW skútr. Pokud bychom hledali podobné místo k potápění, musela by naše cesta vést až k Lipsku do zatopeného lomu Wildschutz. Ten je svou hloubkou 74 metrů na čele tabulky extrémních sladkovodních lokalit v širokém okolí.
Čistá voda je základ
Jost Krause, majitel potápěčské školy Kamenz a nájemce lomu Sparmann, zde uvedl do života potápěčskou základnu s perfektním zázemím včetně ubytování, klubovny i plnírny láhví. Velký díl práce se mu ale povedl v zatopené části lomu. Voda zde před pár lety jen zapáchala a viditelnost byla nulová. Důmyslným systémem okysličování hlubokých partií dosáhl během pár let obnovení cirkulace vody. Do hloubek přes padesát metrů je spuštěna na plovoucích bójích konstrukce ze silných PVC trubek. Ta je zásobená tlakovým vzduchem z kompresoru na břehu a provzdušňuje ode dna vodu v lomu. Ostatní zařídila už matka příroda. Biologické procesy se opět rozeběhly v plné síle a organické nečistoty zetlely. Voda je zase průzračná. Stálo to dobrý nápad, investici do hadic, trubek a nosných bójí s lany. Přísun vzduchu zajišťuje starší vzduchový kompresor. Systém je mobilní, hloubku rámu s tryskami lze jednoduše měnit. Nejvýhodnější je podle Jostovy zkušenosti provzdušňovat vodu v zimě, kdy teplota vzduchu klesne pod 4 °C.
Náročná lokalita
Svým charakterem se potápění v lomu Sparmann řadí mezi náročné. Do vody je přístup pouze z plošiny, na kterou sestoupíme prudkým schodištěm. Pro jednoho potápěče je to velmi komfortní, dva už mají problém s vyhýbáním. Vstup je přímo na hloubce 15 metrů(!). Nově jsou nyní v nejzajímavějších místech nataženy vodící šňůry, díky kterým je orientace pod vodou jednoduchá a hlavní atrakce potápěči při ponorech už tak snadno neminou. Kolmé stěny po celém obvodu, studená voda a tma většinou už od dvacetimetrové hloubky kladou poměrně velké nároky na zkušenosti jednotlivců. Zbytky stromů, keřů nebo různě trčící konstrukce a lana mohou být příčinou uvíznutí a podobných nepříjemností v temné hloubce. Tady se rozhodně vyplatí potápění v sehrané dvojici. Ale nehoda není náhoda. Ani této krásné lokalitě se nevyhýbají fatální potápěčské příhody. Je proto na místě k potápění v místní vodě přistupovat s maximálním respektem. Základna sice disponuje rescue soupravou a německý systém lékařské první pomoci je rychlý a dokonalý, lépe je však takovým situacím předcházet.
Potápění
Sestupujeme podle kolmé západní stěny a vodítkem je nám silná ocelová roura od bývalých čerpadel vody. Jednotlivé díly jsou spojovány přírubami. Jak je míjíme, dostáváme se až do hloubky přes 50 metrů. Ano, vodou zatopený kamenolom Sparmann je hodně hluboký. Už dávno je úplná tma, temnotu dokonale rozřezávají kužele silných xenonových lamp. Jsme tady ve správnou dobu. Čistota vody a tím i viditelnost zde závisí nejen na ročním období, ale i na zásazích nájemce lokality. Dnes vidíme minimálně na vzdálenost 10 metrů. Orientace je dobrá, kompas však nezbytný. Světla postupně odkrývají mnoho pozůstatků po dřívější činnosti. Žebříky, lávky a různé konstrukce. Jako lákadlo pro návštěvníky je od loňského roku pod vodou v hloubce15 m umístěný kompletní WC z dopravního letadla. V hloubce necelých 30 metrů je možné vidět domek pro střelmistra. Pokud se pohybujeme víc ke středu lomu, můžeme objevit stavby z příhradové ocelové konstrukce, připomínající věže. Takové objekty jsou pokryty silnou vrstvou červenohnědých oxidů. Lahůdkou, určenou potápěčům s heliovými směsmi, je zachovalý motocykl neznámé značky v hloubce 62 metrů pod kolmou stěnou se žebříkem. To už není daleko od nejhlubšího místa lomu. Tam ale nemíříme. Náš ponor směřuje do části nejbohatší na „vzácné“ nálezy. Nejvíc artefaktů je totiž k vidění v první třetině plochy dna nejblíže ke vstupu. Celé dno je ale velmi rozsáhlé. K jeho kompletnímu průzkumu bude zapotřebí mnoha ponorů.
Trocha historie
Lom jako těžební místo existoval už před 2. světovou válkou. Hlavním majitelem byl v těch dobách Carl Sparmann. Ten vlastnil ještě další kamenolomy. Podle něj neslo toto místo jméno až do roku 1959, kdy znárodněním přešel celý provoz pod východoněmecký VEB Grünsteinwerke Kamenz. Jméno bylo kamenolomu jako místu pro potápění a rekreaci navráceno až v současné době. Kámen se zde již od 70. let netěží. Důvodem bylo postupné rozšiřování města Kamenz. Potom, kdy se pumpy čerpající vodu ze dna lomu zastavily, došlo ke kompletnímu zatopení díla. Klidná hladina hlubokého lomu pak příležitostně sloužila k „úklidu“ nepotřebných věcí. Proto nyní při ponorech na dno můžete spatřit rozličné harampádí. Bicykly, tříkolky, celé televize, toaletní mísy a další atrakce zpestřují zdejší potápění. Doba, kdy lom stál na okraji zastavěného území, je dávno minulá. Nyní leží celá lokalita uprostřed města, což jí rozhodně přidává na atraktivitě. Komfortní bydlení v nově vybudovaných chatkách, převlékárna a exkluzivní klubovna se sociálním zařízením umožňuje celoroční provoz. To se samozřejmě projevuje na návštěvnosti. Díky své poloze v Sasku, odkud je blízko jak k českým, tak i polským hranicím, potkáte vedle svých kolegů potápěčů z Česka i skupiny z Polska. A přesto, že je v nedalekém okolí dost podobných lokalit (Steina, Prelle, Wetro), stahují se na Sparmann i němečtí potápěči. Není se čemu divit. Čistá voda, postupné zarybňování zajímavými rybími druhy a dokonalý servis k tomu přímo vybízejí.
Mramorové doly Miltitz
Mramorové doly Miltitz
Text Radek Procházka,
Foto Luboš Parent
Důl se nachází poblíž německého města Míšně (Meissen). Z Prahy je lokalita vzdálena přibližně 200 km. Cesta vede po dálnici do Drážďan, odtud už je to jen 30 km a jste na místě. Mramor se zde začal těžit na přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Jako u většiny těchto dolů se po úvodní povrchové těžbě přešlo v roce 1850 na těžbu hlubinnou.
Těžil se zde vápenec a práce se prováděly pouze ručně za pomoci vrtaček, trhaviny se nepoužívaly. Při těžbě bylo nutno řešit velké průsaky vody. Vápenec se tady přestal těžit v roce 1924.
V období druhé světové války nezůstaly tyto strategické prostory bez povšimnutí. Bylo navrženo vybudovat v nich rafinerii na letecký benzin. Zůstalo však pouze u přípravy a později prostory posloužily jako skladiště pohonných hmot a výrobna součástek pro letecké motory. Důl byl po ukončení prací zatopen.
Lokalita přístupná pro veřejnost
Kolem roku 1997 se v zatopeném dolu začala potápět skupina speleo potápěčů z Drážďan. Lokalita se stává přístupnou pro širokou veřejnost v roce 1998. O provoz se zde stará Udo Krause.
Suché části dolu s hlavním suchým dómem slouží v létě jako astmatická léčebna hlavně pro děti, protože nabízí unikátní 99% vlhkost při teplotě 10 stupňů. Konají se zde také pěvecké a hudební slavnosti. Suché části jsou barevně podsvíceny, což při vstupu do těchto prostor vytváří krásná zákoutí.
Ponor s fixními šňůrami
Pod vodou jsou trasy vystrojeny fixními šňůrami (jejich nákres je na obrázku, který je pouze orientační a neručíme za případné změny). Většina potápěčů, které jsme potkali, byla na lokalitě poněkolikáté a cítí se tu jako doma. Při prvních ponorech však není od věci si plánek zalaminovat nebo překreslit na destičku či do wetnotesu.
Udo také nabízí pro první ponor domácího průvodce, s nímž po domluvě na plynech a brífinku absolvujete tento ponor po vyvázaných cestách, uděláte si obrázek o velikosti dolu a zorientujete se v něm. Je však jen na vás, jestli budete preferovat vlastní hledání cest, a nebo budete mít ve skupině člověka, který tento důl zná. Za ponor se platí a účastník by měl mít platnou jeskynní kvalifikaci. V suché části se musejí používat přilby, které jsou tu k dispozici a kontrolují je členové zastupitelstva obce, kteří se zde střídají ve službách. Teplota vody v dolu se pohybuje v rozmezí 8−12 stupňů. Viditelnost je většinou velmi dobrá. Samozřejmě v zanořovacím jezírku a v restrikcích se zhoršuje, ale vždy jde jen o pár metrů. Zázemí s toaletami, nastrojovací stoly, vozíky na odvezení výstroje, vše je zde k dispozici na výborné úrovni. Cestu k vodě odhaduji tak na sto metrů, což je proti jiným lokalitám brnkačka. První patro se nachází v hloubce 4−6 m, druhé je v hloubce kolem 30 m a třetí je mezi 45−65m. Hlavním prostorem je hala Adolfa von Heynitz s výškou 25 m a délkou 80 m. V hale je maximální hloubka 45 m, jsou v ní krásné klenby s neodtěženými sloupy o průměru i více než 4 m, podpírajícími strop. Objevit zde můžete lopaty, jízdní kolo, kostlivce, zbytky vozíků a betonové patky nádrží, u některých jsou ještě vidět zbytky armatury. Velice zajímavé jsou ale prostory jako takové: zákoutí, chodby, klenby, schody a mnoho dalšího.
Potápění
Volíme příjezd v pátek s přespáním. Přijíždíme na lokalitu kolem deváté hodiny. Všude panuje čilý ruch. Naše druhá skupina vedená Radimem a Tomem, která z Čech vyrážela brzy ráno, má už nanošeno a jde do vody v prvních sledech. Zanořujeme se mezi posledními a kvalita vody a viditelnost jsou super. Milda, náš hlavní kameraman, může pořizovat velmi pěkné záběry.
Je to vždy nádherné potkávat tolik stejně postižených lidí, a že jich tu je! Zdravíme se s našimi kluky, jsou tu tři skupiny, dále je zastoupeno Polsko, Rakousko, Německo a vidíme i holandskou značku.
Připravujeme si výstroj, nastrojujeme twiny a stage, vše pomalu navážíme k vodě. Na dopravu rudlem jsme zvyklí, ale máme možnost použít i stavební kolečko, což je pro nás novinka, která na odvezení kamery nemá chybu. Při procházení kolem ostatních prohlížíme CCR a SCR mašinky, jejich zastoupení v celkovém počtu potápějících odhaduji na víc jak polovinu. Naše skupiny čítají sedm lidí na OC, příští návštěva nás už také čeká se znovudechy. Jen co pořádně potrénujeme! Provádíme kontrolu na hladině, výstroj, drily...
První metry pod vodou míjíme deco stanici, pohled je fantastický. Na šesti metrech hloubky je instalováno lano k odložení kyslíkových stage, kterých tu napočítám dvanáct. Zanáříme vpravo dolů, projíždíme chodbami, velkými dómy, obtáčíme sloupy, prohlížíme zadní dlouhé schody. Vše je umocněno světly ostatních potápěčů, kteří nasvěcují různá zákoutí, a tak si mohu udělat zcela přesný obraz o uspořádání a hlavně o velikosti daných prostor. Náš čas se chýlí ke konci a dvacetiminutové deco krásně ubíhá v levých mělčích prostorách, kde je na co se dívat, ale je zde zakázáno se vynořovat. Přejíždíme tedy nad armaturou trčící z betonových základů nádrží, dávajíce pozor na sucháč. Končíme ponor. Osmdesát minut pohody, samozřejmě velká „těšička“ na probrání ponoru u dekompresní klobásky a pivečka.
Při dalším ponoru vyvazujeme na levé straně a protahujeme se restrikcí. Mé atletické tělo trošku dře. Při vyvazování nám na poctivou linku s opletem padá kámen a řeže ji. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych tomu nevěřil.
Na závěr poděkujeme Udovi za super servis a už si plánujeme, na kdy zamluvíme další termín.Všem, kteří ještě neměli tu čest, doporučuji návštěvu této unikátní lokality, nemá chybu!
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Velkoměsto na dlani
TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK
Je tomu deset let, co německá vláda opustila město Bonn a zemi začala řídit z Berlína. Bonn tak setřásl břemeno západoněmecké metropole, které mu neslušelo, a vrátil se k tomu, co mu jde nejlépe – hraje první housle při Beethovenově festivalu a vybízí k vyjížďkám na nejkrásnější úsek Rýna. Osud si s Bonnem pohrál zajímavě.
Pivo šlapačů cibule
Město automobilů
Tropy dovezené do Evropy
Romantika vskutku královská
