ikoktejl

2009
Tag: 2009 Nalezeno 60 výsledků.
Tag: 2009 Řazení

Agresivita žraloků

Agresivita žraloků

 

   Text a foto Richard Jaroněk

 Potopit se k rozvášněným žralokům vyžaduje klid, respekt a úctu, zapomenout na vnitřní strach, nedovolit adrenalinu, aby rozpumpoval krev v žilách. S přibývající agresivitou predátorů se navíc i obrnit pevnými nervy.

 

   Přivítání na hladině

Věděl jsem, že okolo člunu před pár minutami kroužil žralok tygří. Dříve, než jsem se ale stačil nachystat a obléct se do potápěčské výstroje, zmizel do hlubin. Skočil jsem do vody dřív, protože více jak polovina posádky neustála Neptunovo zběsilé přivítání v podobě velkých vln a houpajícího se člunu a zoufale zvracela. Jejich příprava bude ještě nějaký ten čas trvat, protože zeslabeni nečekanou mořskou nemocí neměli zdaleka tolik sil, aby si vůbec na sebe natáhli neopren.

Sotva jsem udělal pár temp od skákajícího člunu, tygr připlaval. Objevil se po mé levé ruce a plaval těsně pod hladinou. Pátral po původu pronikavé vůně, kterou zanechával olej vypouštěný z našeho barelu na hladině. Křižoval pachovou stopu a hledal uhynulou rybu. Netušil, že jsme jej pouze oklamali a nastražili na něj sice několik kilogramů shnilých ryb, ale doposud ukrytých v bezpečí barelu. I když ten pro něj není překážkou, což dokazují dva doslova na kusy roztrhané plastové barely v garáži našeho potápěčského koutku.

Nyní jsem mu nevědomky zkřížil jeho plavební plán a vstoupil do neviditelné stezky predátora na lovu. Okamžitě zamířil ke mně. Usoudil, že lákavý pach pochází pravděpodobně z mé maličkosti a bez sebemenšího zaváhání začal otevírat tlamu. Doposud jsem fotil jeho příjezd, ale jakmile se před objektivem objevila hrozivá čelist plná zahnutých zubů, bylo třeba jednat. Chytil jsem jej za špičku rypce a mírně na něj zatlačil.

Žralok se zachoval tak, jak jsem předpokládal. Tlamu prudce zavřel a překvapený reakcí „mrtvé ryby“ se prohnul a začal prudce klesat. Trochu jsem jeho rychlého počinu litoval, protože pořizovat fotky těsně pod hladinou patří mezi mé nejoblíbenější. Ryby dostávají úplně jinou barvu a odlesk slunce barví jejich těla do mramorových odstínů.

 

   Rossie II

Po dvaceti minutách ponoru máme okolo sebe čtyři žraloky tygří. Téměř pravidelně se střídají, ale stále jsou neuvěřitelně opatrní. Něco se v jejich chování změnilo. Ten nejmenší, třímetrový prcek, je obezřetný nejvíce a jakmile se k němu otočím, zmizí. Přitom je neuvěřitelné, jak tygr reaguje na pohled očí. Suchozemec by řekl, že toto „tupé“ zvíře přece nemůže vědět, čím ho sledujeme a jestli o něm víme, či nikoliv. Stokrát jsme již s Walterem Bernardisem odzkoušeli, jak se tento prehistorický predátor chová. Vždy připlouvá za našimi zády. Proč tak činí? Chce nás překvapit a nechce, abychom o něm věděli. Plave pomalu a velmi opatrně. Jakmile se ale přiblíží na několik metrů, musíme se otočit i my, abychom mohli lépe odrazit možný kontakt. Vždy, jakmile se na něj podívám, změní směr. Padesátkrát se vyhne střetu a jen jednou ze všech možných nájezdů pokračuje. Žraloci nesnesou pocit, že o nich také víme. Ztrácejí tak moment překvapení a mění trasu, jako by o nás ztratili zájem. Jen na chvíli. To aby znovu připlavali a znovu nás zkusili překvapit. Úmyslně rychle klesám ke dnu a lehám si na něj. Je zde více než dvacet metrů a zprava se ke mně blíží tygr. Velký. Téměř čtyři metry. Tento moment lovu u dna jim přesně vyhovuje.

„Aha, tady leží mrtvola,“ říkají si, „a teď ji můžeme sežrat!“ a přiblíží se ještě více. „Je to tak, je to mrtvé, vůbec se to nehýbá, anebo je to zraněné,“ přemýšlejí, „a to stejně sežereme!“ Najednou se otočím a namířím na žraloka fotoaparát. Znechuceně sebou trhnul a urychleně odplaval. Jsem trochu zklamán, ale jeho reakci jsem předvídal. Instinktivně se otáčím, protože zde budou další. Pokud si ještě nepředali informaci, budou mě zkoušet. Lehám si na záda do měkkého žlutého písku. Do úplného pohodlí mi překáží láhev, která mi nedovolí se přirozeně natáhnout. Holt úděl potápěčů. Očkem pomrkávám po žralocích, odkud se ukážou, a po chvíli přece jen přišli zkontrolovat podivnou „mrtvolku“. Menší predátor se opatrně blíží a téměř úplně lehá na dno. Kormidluje mohutnou ploutví a její spodní částí se skoro dotýká písku a víří jej. Plave elegantně a s nádhernou ladností. Až by měl člověk chuť zavřít oči a nechat na sebe skočit toho blížícího se domácí plyšáka. Jejich způsob plavání nás fascinuje a málem bychom zapomněli, že ten plyšák, ten hodný pejsek se umí proměnit v hroznou smrtící mašinu. Během vteřiny.

Úmyslně dělám „nevšímáka“. Když jsem se včera s Walterem bavil o jejich reakcích, legračně prohodil: „Musíš si dát ruku přes oči a dělat, že jej nevidíš,“ načež si dá ruku přes obličej a roztáhne prostředníček s prsteníčkem, „a pak jen uděláš takovou malou škvírku, jako když děláš před děckem, že o něm vůbec nevíš.“ Neopakuji sice Walterovu tak trochu komickou radu, ale daleko do ní nemám. Ležím a čekám. Žralok je ode mne sotva tři metry. Zvednu hlavu a pravou rukou na něj namířím slepě foťák. Není čas mířit, chci jen fotku tygra na písku. Sotva se jen pohnu, prudce se otáčí a „zbaběle“ mizí. Srab!

Dneska je ten třímetrový prcek opatrný, ale zato čtyřmetrová nezjizvená a téměř dokonalá samice je příliš drzá. Rozjíždí se obrovskou rychlostí a nekompromisně si udělá prostor mezi útesovými žraloky. Ti ji dlouho nechtějí k barelu pustit, ale ona nedbá žádných jejich výpadů a rozhodně si jde si za svým cílem. Plavu urychleně k ní a otáčím se s fotoaparátem tak, abych ji mohl vůbec vyfotit. Pohyb a reakci už dokážu odhadnout. Vždy přijede odspodu a zakousne se, nebo očichá barel. Pak se zhoupne výš a snaží se ukousnout a utrhnout našeho tuňáka. Jakmile se již drží, začne kroutit celým tělem a vždy mi ocasem a celým trupem zastíní výhled. Musím předvídat, kterým směrem se bude točit dál, a nadběhnout jí protipohybem. Dostanu se tak rovnou před její tlamu, a konečně mám šanci udělat pár snímků otevřených čelistí. Stávající situace má ale jiný scénář. Nebudu fotit. Svůj milovaný přístroj jsem před chvílí předal Walterovi a s holýma rukama se pokusím žraloka zastavit. Nebude to nic jednoduchého, protože toto monstrum je příliš rychlé a tvrdé. Dávám mu ruku na jedno oko a snažím se jej zbrzdit. Vůbec se mi to nedaří a lovec sebou prudce trhá a ve chvíli zmizí. Jen na sebe s Walterem pohlédneme a hodíme rameny: „Hm, nic, tak příště!“

Blíží se třetí žralok. Náš nejoblíbenější. Nová Rosie. Tentokráte Rosie číslo dvě. Rozárka byl náš první aktivní herec, který hrál v úspěšném filmu režiséra Mirka Hrdého Relax! Don't do it! (Relaxuj..., a nedělej to!) Byl to náš miláček, s kterým jsme dělali všechny možné pokusy. Pojmenovali jsme ji podle pigmentu, který měla na pravé straně těla. Skvrna ve tvaru růže. Rosie II nemá sice tak velký a výrazný flíček, ale na stejném místě má znamení, které bude možná za pár let vypadat jako růže.

Rosie II je velmi aktivní a za celou dobu nevynechala ani jednu šanci proplavat okolo nás co nejblíže. Teď se otočila k barelu a já jí zastupuji cestu. Mám ji rád, už jen proto, že se vymyká všem ostatním zvykům jiných žraloků. Většinou neuhne, tak jako její prehistoričtí spoluobyvatelé, a jde si za svým cílem. Možná jen ze své mladické nerozvážnosti. Dříve, než se přiblížila k barelu, zakryl jsem jí oči. Chtěl jsem ji původně chytit za Lorenziniho ampule a na chvíli ji tak zastavit, ale ruce mi sklouzly k očním otvorům. Okamžitě je překryla ochrannou blánou a zůstala na chvíli nečinně viset. Šimral jsem ji a lehce ťukal prsty okolo očí, nozder a ampulí. A abych nebyl příliš skromný, tlačil jsem ji postupně k Walterovi, přímo před fotoaparát.

Vždy se ukáže, zda žralok chce, nebo nikoliv po takovém kontaktu spolupracovat. Jakmile odplave, nelíbilo se mu to. Když se vrátí, nikterak ho mé šimrání či možná trápení neobtěžuje, a stalo se, že místo k barelu najíždí samice rovnou na mne či Waltera. Záleží, kdo z nás si s ní zrovna hrál, či jinak řečeno, zahrával. Rosie II se ale vrací několikrát. Plave přímo na Waltera, ale ten si s ní moc hrát nemůže, protože drží můj fotoaparát. Míří na mou maličkost, natahuji ruce, abych ji zastavil. Situace, jak vůbec chytit zkušeného a miliony let testovaného lovce, se nikdy neopakuje a je pokaždé jiná. Když zastavuji Rossie II podruhé a ona se pokouší mě chytit a pomalu otevírá tlamu, všímám si, jak má strašně zkažené zuby. U kořenů jsou černé a dásně mají do růžové barvy taktéž hodně daleko. Je to zvláštní, protože s pravidelnou výměnou zubů přibližně do šesti měsíců u velkých žraloků by neměl mít náš lovec žádné problémy. Možná je nemocná, kdo ví, ale v každém případě Rossie II je přesně ten typ tygra, se kterým lze spolupracovat. Pro filmové záběry by byl samozřejmě lepší mnohem větší lovec, ale se stávajícím počtem žraloků si nemohu příliš vybírat. Obávám se toho nejhoršího. Příští rok se už tyto hrátky konat nebudou.

 

   Příliš agresivní

Visím ve volné vodě v hloubce deseti metrů a nechávám se unášet proudem. Při pohledu na několik prvních útesových žraloků musím myslet na včerejší průšvih. Či spíše několik průšvihů.

Celý týden, lépe řečeno už deset dní, kdy se potápíme na jednom místě se stejnou smečkou tygřích žraloků a útesových „blacktipů“, pozorujeme překvapivé chování. Že se útesoví žraloci, kterých je okolo nás vždy půl stovky, dostali na post před tygří žraloky. Jsou mnohem důmyslnější v taktikách chňapání po možné kořisti, běžně se otírají o potápěče a narážejí do nich tvrdými rypci či bouchají ocasními ploutvemi. Jakmile připlave žralok tygří, nedají mu vůbec prostor, aby se k pochoutce jakkoliv dostal. Uzavřou okolo barelu neprostupný kruh a nejen že já i Walter máme co dělat dostat se k další návnadě, ale i pán místních vod, žralok tygří, neobstojí. Dokonce zaznamenáváme útoky větších útesových žraloků na samotnou hyenu moří. Několikrát se ji dokonce pokusili kousnout do ploutví. Vrchol agresivity útesových žraloků byl útok na břicho tygra. Velmi zranitelnou část, která ukrývá mohutná játra lovce, sloužící i jako balast ke srovnávávání výšky pohybu, znají velmi dobře delfíni. Ti, když se cítí ohroženi, útočí právě na žraločí břicho a tvrdými nárazy rypce mu je doslova rozbijí a žralok se tak udusí vlastní krví. Nikdy ale tento jev nebyl pozorován u vlastního druhu. Neznám případ a nikdy jsem neslyšel, že by tuto taktiku používali samotní žraloci.

Mohutný, více než dvoumetrový černocípý žralok byl celý týden velmi aktivní. Nebál se a vrhal se do boje o kus ryby jako první. Nyní se rozjel z hlubin a namířil si to na menšího, sotva více než tři metry dlouhého žraloka tygřího. Ten se mezitím zoufale snažil probít mezi smečkou útesáků, aby si tak aspoň uloupil kus tuňáka. Dříve, než se mu vůbec podařilo přiblížit, dostal úder od svého soka. Prudce se otočil a překvapený nenadálým zrádným počinem urychleně opustil arénu. Dravý „blacktip“ se vítězoslavně přiřítil k ocelovému barelu a vší silou se do něj zakousl. Příliš tygrovi neublížil, ale dal tak najevo svou autoritu a ukázal konkurenci své vůdčí schopnosti.

Možná tento počin byla jen souhra náhod či mimořádná reakce. V každém případě se chování útesových žraloků výrazně mění. Pátráme-li po důvodu, není třeba chodit příliš daleko. Odpověď bude, jak tomu žel již bývá, velmi jednoduchá a chyba bude v nás, lidech.

Ještě před čtyřmi lety byl zde výskyt žraloků tygřích běžný a početnost smečky se odhadovala na osmdesát až sto jedinců. Jenže kvůli našemu počínání v podobě nelegálního rybolovu a hlavně kvůli rádoby ochraně plavců v podobě natažených sítí umírají desítky žraloků. Jen za jeden týden v prosinci 2008 zaznamenáváme osm uhynulých tygrů v „ochranných“ sítích. Obrovská smečka byla za několik let doslova zdecimována. Netušíme, kolik tygrů přežilo, ale podle denního počítání a evidence jednotlivých druhů (běžně je rozeznáváme dle jizev, pigmentů, značek či elektronických čipů) odhadujeme maximálně patnáct tygrů. Za posledních čtrnáct dní vidíme stejné jedince a připlavalo k nám okolo osmi až deseti různých hyen moří.

Pokud se na území, které patřilo tygřím lovcům snížil tak výrazně jejich počet, nabízí se okamžitě varianta náhrady. Příroda tak vybavila všechny predátory. Jakmile jeden druh zeslábne, jiný ho v mžiku nahradí. Dříve doslova zbabělí útesoví žraloci, kteří jakmile uviděli blížit se tygřího lovce vzali do „žraločích“ a zmizeli či si udržovali bezpečný odstup od nebezpečného a mnohem silnějšího konkurenta. Nyní je ale situace opačná, a menší žraloci vycítili svou šanci. Vědí, že tygří jistota je tatam a nemůže se opírat o sílu obrovské smečky. Pár jedinců, kteří přežili naše systematické lidské zabíjení, nemá sílu obstát. Černocípí se naopak semkli a tvoří jako jeden jedinec dokonalou masu. Dokonce se i rozrostli.

Jejich síla se ale odráží i v přístupu k potápěčům. Dříve jsme tyto žraloky nazývali hanlivě „jezevčíky“ a téměř jsme je přehlíželi. Nebrali jsme je vážně. Nyní, od prvního dne „nových časů bez tygří nadvlády“, cítíme každým momentem jejich agresivnější chování. Sotva se snažíme s Walterem hodit pár rybiček, abychom tak do vody rozmělnili zápach rybiny, ani nás nenechají, abychom rybku upustili z rukou. Okamžitě se vrhají na prsty a spíše se divíme, že je máme ještě všechny. Útočí na obličej a lesklé věci na technice. Pryč jsou doby, kdy jsme se jim smáli. Mají náš respekt a tento týden i setsakramentsky podepsaný krví.

Na dorážení na fotoaparát jsem si zvykl. Dostávám do něj pořádné rány a jsem i rád, že jej vůbec mám. Slouží jako dokonalá obrana. Dnes stačil jednomu z padesátky rozzuřenců jako podnět i můj holý ukazováček na spoušti. Prst mám krytý černou rukavicí, jen na špičce pro lepší ovládání ustřiženou. I tak málo stačilo, a když jsem levou rukou odrážel jednoho z útesáků, ucítil jsem ostré píchnutí a náraz tlamy. Okamžitě jsem věděl, co se stalo. Žralok se probil mezi ostatními a v domnění, že ten bílý bod mého prstu, který se pro něj příjemně zaleskl proti slunci se podobá rybě, cvaknul. Naštěstí pro mne jen zarazil jeden zub kousek za nehet.

Již před pár dny jsem si plánoval výměnu rukavic a neučinil jsem tak. Varování ale přichází velice rychle a pro příště bude má výstroj černější než noc sama.

Mnohem hůře ale dopadl místní průvodce z druhého člunu. Kolegové z vedlejšího města Scottburgh vždy využívali tak trochu našich návnad a postávali s člunem opodál. Jakmile jsme měli žraloky, hodili svůj barel do vody a potápěli se od nás někdy i sotva na patnáct metrů vzdáleni. Trochu jsem jim to i zazlíval, protože s druhou návnadou nám občas přetáhli naše tygry. Domorodý černoch se světlou tváří míšence a hustými dredy připomínal spíše jamajského Boba Marleyho v mladším provedení. Zdravívali jsme se na člunu, vyměňovali si zkušenosti a dávali nové a dobré rady. Pod vodou mi vždy ukazoval potápěčské „OK“. Dnes, když jsme měli sotva půl ponoru za sebou, začali urychleně vytahovat svůj barel s návnadou. Vynořil jsem se ke člunu a hladina byla plná žraloků. Krev, která je možná zajímala, se již rozplynula.

Divemaster s dredy byl na hladině pro novou návnadu a pokoušel se ji dostat do deseti metrů k barelu. Nepočítal ale s dravostí žraloků, kteří v dnešních dobách tuto činnost již nedovolí dokončit. Když u sebe držel téměř metrového, shnilého a krev vypouštějícího tuňáka, lovci se na něj zuřivě vrhli. Pravá ruka byla několikrát prokousnuta a potrhána. Nedokážu odhadnout, zda jej pokousal jeden žralok či několik najednou. Nejhorší bylo zranění bicepsu, ten celý chyběl.

Nečekaná krvavá podívaná zanechá v každém nepříjemný, až mrazivý pocit. Všichni jsme velmi blízko nějakému neštěstí. Nikdy jsem žraloky nepodceňoval, ale je pravdou, že jsem některé z nich vždy nebral tak zcela vážně. O tom, že umějí kousat, jsem se již přesvědčil, ale s jejich přibývající agresivitou musíme do budoucna vážně počítat.           

Prehistorický svět v ohrožení

Prehistorický svět v ohrožení

 

   Text a foto Jiří Karbus

 Co nás žene na ostrovy, které byly celá staletí zapomenuty v Pacifiku, na místo na konci světa, kterému se každý námořník raději vyhnul. Ostrovy, kde není pitná voda a ráz krajiny připomíná dračí doupě. Galapágy se nacházejí na křižovatce čtyř oceánských proudů, což zajišťuje neustálý pohyb planktonu, ryb, mořských savců a ptáků v různých ročních obdobích. Přes pět set druhů ryb a neskutečný podmořský svět dělají z ostrovů jednu z nejlepších potápěčských destinací na světě.

Milovníci divoké přírody si přijdou na své i na souši, kde mohou z bezprostřední blízkosti pozorovat neobyčejné zvířecí druhy – zvířata, která byla dříve považována za strašidelná až odporná. A tak ostrovy po staletí zavrhované a pokládané za nezajímavé jsou dnes na vrcholu seznamu všech vědců, oceánografů, filmových štábů a fotografů. Čas jako by se zde zastavil. Příjezd na Galapágy je únik z uspěchaného světa, je to útěk od falešných pokladů dnešní civilizace, za kterými se tolik lidi stále žene. Galapágy jsou ostrovy s unikátní přírodou a s původními obyvateli. Najdete zde hned několik endemických zvířecích a rostlinných druhů, které nežijí nikde jinde na světě. Pokud objevíte zvíře, o němž si myslíte, že ho dobře znáte, překvapí vás absolutně odlišným chováním nebo jiným způsobem lovu. Na tak zdánlivě nehostinném místě se kvůli přežití musel každý živočich přizpůsobit. Jednou z unikátností Galapág je, že zvířata zde nemají strach. Snad nikde jinde na světě nebudete mít bližší kontakt s divokými zvířaty než právě tady. Být na Galapágách, to je návrat do prehistorického světa a kdo si v dětství chtěl uskutečnit cestu do pravěku, pro něj jsou Galapágy místem, které se filmu nejvíce přibližuje.

 

   „Tak tohle je místo!“

Letos v únoru jsem měl to štěstí a mohl strávit čtyři týdny na tomto neobyčejném místě. A tak jako každý milovník přírody, který Galapágy navštívil, užíval jsem si každou chvilku v prehistorickém světě. Hned první den ukázal, že jsem se ocitl v ráji. U ostrova San Cristóbal byly výborné vlny a já jsem neváhal vyzkoušet surfing v Pacifiku hned pár hodin po příletu. Jen co jsem vypádloval na místo, kde se vlny lámou a sedl si na prkno, vynořila se přede mnou ohromná mořská želva, aby se nadechla. Nebylo to ani dvě minuty nato a metr nad hlavou mi prolétl obrovský pelikán, jako kdyby o mně vůbec nevěděl. A když už přišla krásná vlna a já se do ní rozpádloval, abych si ji sjel, ukradl mi ji s lišáckým výrazem v očích lachtan galapážský.

„Tak tohle je místo!“ prohlásil jsem již po dvou hodinách na ostrově. Na různých místech na světě můžete při surfování vidět možná tak delfíny, ale na Galapágách je všechno jinak. Jednou jsem v podvečer surfoval na místě zvaném La Lobería (mimochodem bylo to dva týdny potom, co tady žralok ukousl nohu a kus ruky zdejšímu surfaři). Bylo tak dvacet minut před západem slunce, když začal ze zdvihající vlny před námi v sekundových intervalech vyskakovat menší tuňák. Byl to „bonito“ a rozhodně mu šlo o život. Bylo vidět, že někdo po něm jde, že by žralok! Všiml jsem si, že znejistěli i místní surfaři. V tom se ve vlně objevil obrovský samec lachtana a v pozici torpéda se ukrutnou rychlostí hnal za tuňákem. Za několik okamžiků už jsme viděli lachtana s kořistí v zubech, mlátil s ní o hladinu jako rozzuřený pes.

Každý den jsem propadal kouzlu a hravosti lachtanů galapážských. Pod vodou mě uchvátily jejich obratnost a zvědavost a s pohyby mořské víly jsme si hráli celé hodiny při freedivingu. Jindy jsem zase potají tak, aby to lachtaní samice neviděly, navštívil lachtaní školku. Lehl jsem si v mělkém přírodním bazénku na hladinu a nechal si okusovat prsty zvědavými lachtánky. Někteří okusovali i můj objektiv, a když už to vypadalo, že jsme dobří kamarádi, připlavala samice a spolu s malými lachtánky mě vyhnala z vody ven. Večer jsme pak do nekonečna mohl sledovat pohyb lachtanů na pláži, například jak dominantní samec brání svou pláž, nebo jak členové skupiny vylétají z moře a nemotorně přelézají už spící lachtany a vyrušují je tak ze spánku. Nevěřil bych tomu, že tak často si může lachtan loknout vody. Vidět takového přeborníka ve vodě, jakým lachtan je, zakuckaného je na denním pořádku. Ani po měsíci každodenního kontaktu s těmito zvířaty jsem k nim neztrácel obdiv a oni mě stále překvapovali něčím novým. V lachtaní kolonii se toho děje.

U León Dormido jsme při freedivingu pozorovali ladné siby skvrnité se závěsným doprovodem sib Steindachnerových. Kanálem mezi dvěma mohutnými skalami ladně proplouvali žraloci galapážští a žraloci černocípí. Po ránu jsem rád při potápění pozoroval mořské draky, když se potápěli do několikametrové hloubky, aby se dostali na kameny porostlé zelenými a červenými řasami. Jejich dračí pohyby pod vodou ještě umocňovaly atmosféru tohoto místa. Přes den jsme pak společně s draky sdíleli místo na skále, kde jsme odpočívali mezi plaváním s lachtany.

Na ostrově Isabela jsme si užívali s tučňáky galapážskými v mělkých vodách v blízkosti mangrovníků. Sledoval jsem tučňáky, jak pronásledují hejna malých ryb, pelikány, kteří do nekonečna vzlétali a pak se šipkou vrhali do vody, aby nabrali do obrovských zobanů co nejvíce rybek. Čas od času přiletěli terejové modronozí, a ve tvaru indiánského šípu se z desetimetrové výšky vrhali střemhlav do moře, aby i oni získali svou kořist. A pak fregatky, ti piráti ve vzduchu věčně kroužící nad zálivem a čekající na svou šanci. Se štěstím jsme jeden překrásný den začínali pozorováním přeletu plameňáků kubánských přímo nad pláží. Siby skvrnité, které nepředvídatelně vyskakovaly někdy až jeden a půl metru nad vodu, jsem se marně snažil vyfotografovat. Pořídit jejich snímek pod vodou mi zase zabránila špatná viditelnost, způsobená zvířeným pískem u pláže.

Překrásná podmořská stěna na Floreaně mě uchvátila nespočetným množstvím ryb a proplouvajícími žraloky lagunovými, které sem tam prohnal hravý lachtan. Dalo by se napsat ještě tolik o všech těch krásných setkáních se zvířaty, bohužel to není v rámci tohoto článku možné.

 

   Měsíc na Galapágách

Zůstat měsíc na Galapágách bylo krásné, mohl jsem chodit na svá oblíbená místa v různou dobu a odpozorovat tak denní rytmus zvířat, která jsem chtěl fotografovat. Měl jsem dost času počkat si na příliv či odliv, nebo na lepší počasí. Ceny jsem si po pár dnech domluvil s kapitánem lodě, která nás vozila na moře, vždy s námi jel ještě někdo, kdo zaplatil jednou tolik přes potápěčskou kancelář na ulici. Znalost španělštiny byla výhodou nejen pro vyjednání lepší ceny, ale také pro navázání bližšího kontaktu s místními obyvateli. Zůstat v jedné ze tří osídlených oblastí Galapág znamená vidět, jak se přistěhovalci z kontinentálního Ekvádoru sžívají s místní přírodou z jiného pohledu, než jak to vidí turisté, žijící na lodi. Většina lidí přijíždějících na ostrovy si již na pevnině zaplatí několikadenní okružní jízdu kolem Galapág, objedou pár ostrovů, několikrát se podívají na předem určená místa nebo se jdou potápět. Poslední den si na hlavní ulici v Santa Cruz koupí na památku tričko a jedou spokojeně domů. Vše je pod kontrolou a probíhá za dozoru průvodce nebo divemastra. Nezasvěcený turista si řekne, že navštívil přírodní rezervaci a peníze, které zaplatil jako vstupní poplatek na ostrovy (100 dolarů), jdou na záchranu parku. Bohužel realita je poněkud jiná. Galapážské ostrovy spravuje Ekvádor, stát prohnilý korupcí a s nestabilní ekonomikou a vládou. Jenom to, že v Ekvádoru zvolili osm prezidentů za posledních deset let, mluví za vše. Čtyři sta milionů dolarů ročně vydělaných turistickým ruchem Galapág bohužel neputuje do národního parku.

 

   Stát prohnilý korupcí

Galapágy byly popsány ve filmu Master and Commander kapitánem Jackem Aubreyem jako vzdálená strana země. To bylo začátkem 19. století. Dnes dopraví tucet letadel týdně více a více turistů a pracujících Ekvádorců na tyto odlehlé ostrovy v Pacifiku. Ještě před osmi lety bylo na ostrově Santa Cruz jen jediné místo, odkud jste mohli telefonovat. Dnes jsou v Puerto Ayora desítky internetových kaváren a každý obyvatel vlastní mobil. Navzdory zákonům zakazujícím více automobilů na Galapágách jejich počty stále rostou, zvláště v Santa Cruz, kde v současnosti jezdí kolem 1500 aut. Úřady také nezvládly uhlídat migraci pracujících Ekvádorců na ostrovech, a dnes se už potýkají s pěti tisíci ilegálních přistěhovalců. S rostoucím počtem obyvatel roste počet domácích zvířat. Před několika lety společnost Sea Shepard asistovala při kastraci více než čtyř tisíců koček a psů. I navzdory tomu je rostoucí populace koček velkou hrozbou pro mnoho druhů ptáků, které nikdy před tím neznaly predátory. Toulaví psi často zakousnou mořské iguany, které jsou proti psům naprosto bezbranné.

Peníze a korupce mají v Ekvádoru takovou moc, že starosta Puerta Villamil se rozhodl na ostrově Isabela vybudovat druhé Miami Beach. Letiště pro velká letadla už je připraveno. Tento muž čelí obviněním z vykácení mangrovníků pro přístav pro ekoturismus. Dále má na svědomí úpravy pláže buldozery a tím zničení tisíců vajec mořské iguany. I přes četná obvinění je tento člověk stále na svobodě. Obrovským problémem Galapág zůstává pytláctví. Národní park Galapág se nachází 40 námořních mil kolem ostrovů a v těchto vodách je zakázán jakýkoliv komerční rybolov. Ochranu má na starosti ekvádorské námořnictvo, které je bohužel zkorumpované. A proto se velmi často stává, že posádka zadržené lodě, lovící žraloky pro jejich hřbetní ploutve pro asijský trh, podplatí námořnictvo, a to ji propustí již pár dní po zadržení. Snad každý vám poví, že potápění na Gordon Rock´s nebo Darwin a Wolf už není, jako bývalo před sedmi lety. Bylo zabito mnoho žraloků, přibližně 300 tisíc ročně jich umře, aby byli použiti na výrobu předražené polévky Asiatům přes půl světa daleko. Lachtaní samci jsou zabíjeni a jejich penisy jsou používané jako posilovač erekce pro Čínany.

Podle slov prezidenta Sea Shepard kapitána Watsona bude na ostrovech ještě mnoho práce, ale určitě není vše ztraceno. Musí se vytvořit silná národní ekopolicie a její tréninkové centrum v Santa Cruz. Je třeba limitovat počet turistů, kteří ostrovy navštěvují, a stabilizovat populaci obyvatel. Bude nutné humánní cestou odstranit psy, kočky, kozy a ostatní zvířata, která na Galapágy nepatří. Skoncovat se také musí s korupcí v námořnictvu a přivést pod kontrolu pytláctví. Pokud se tohle vše podaří, máme velkou šanci, že toto překrásné přírodní dědictví bude zachováno i pro budoucí generace a i oni budou mít šanci nahlédnout do prehistorického světa Galapág.          

 

   Jiří Karbus

Velký obdivovatel mořských savců. Milovník oceánu a přírody vůbec. Fotograf, surfař, freediver a záchranář. Už pátým rokem žije na západním pobřeží Irska, na jednom z nejmagičtějších pobřeží naší planety, kde každý den může plavat s delfíny nebo surfovat po vlnách Atlantiku, aby tak mohl nasávat inspiraci pro své fotografie. Za pouhé tři roky se zrdcadlovkou v ruce dokázal uspět v prestižních světových soutěžích jako Digital Camera Photographer Of The Year, nebo vyhrát Nature‘s Best Photography v kategorii Ocean Views.

„Snažím se zachytit krásy tohoto světa a ukázat každému opravdové poklady našich životů. Věřím, že to lidi přiměje žít ve větší harmonii s přírodou.“

Vrak Al Qamar Al Saudi Al Masri

Vrak Al Qamar Al Saudi Al Masri

 

   Text Petr Slezák

   Foto Petr Slezák, Jana Hřebejková

 Klesáme podél sestupového lana do modré hlubiny. Viditelnost je úžasná. Sleduji hloubkoměr, dvacet metrů, třicet metrů… Sluneční paprsky z hladiny se sbíhají do bodu, kde pod námi v modru mizí lano. Čtyřicet metrů, padesát metrů... Najednou se v té dech beroucí modré barvě začne rýsovat tvar obrovského vraku.

Číst dál...

Okysľovanie oceanov

   Okysľovanie oceánov

časovaná bomba pre nás všetkých

 

   Text RNDr. Andrea Novomeská 

Koralové útesy sú jedným z najrozmanitejších a súčasne najkomplexnejších ekosystémov Zeme. Sú domovom nespočetného množstva živých organizmov, rastlinných aj živočíšnych. Sú tiež neoceniteľným zdrojom ich potravy a pre mnohé krajiny sveta majú významnú úlohu v ekonomickom, kultúrnom a historickom meradle. Človek však už oddávna ovplyvňuje svojimi aktivitami „zdravotný stav“ koralových útesov, ktorý sa najmä v ostatných desaťročiach rapídne zhoršil. Jedným z následkov negatívnych krokov človeka voči životnému prostrediu je tzv. acidifikácia, teda okysľovanie vôd oceánov, ktoré významne ovplyvňuje koralové útesy aj ich obyvateľov.

  

   O čo ide?

Je nepochybné, že človek svojimi aktivitami dokáže významne meniť prirodzený stav ekosystémov. Jednou takouto neblahou činnosťou je spaľovanie fosílnych palív (ropa, uhlie, zemný plyn) za účelom získavania energií. Pri spaľovaní sa však generuje množstvo oxidu uhličitého (CO2), ktorý sa ako emisný plyn dostáva do atmosféry. Od začiatku priemyselnej revolúcie v roku 1850 množstvo antropogénneho (človekom vytvoreného) CO2 v atmosfére narástlo až o 38 %, a toto číslo každým rokom narastá. Zväčšovanie množstva oxidu uhličitého je sekundárne aj dôvodom otepľovania atmosféry a hydrosféry, pričom napr. priemerná teplota svetového oceánu stúpla od čias priemyselnej revolúcie o 0,74 °C, čo nie je pre koralové útesy zanedbateľná hodnota.

Oceán sa voči oxidu uhličitému správa ako obrovská špongia. Absorbuje približne jednu tretinu celkového množstva CO2 nachádzajúceho sa v atmosfére. Oxid uhličitý reaguje s vodou za vzniku kyseliny uhličitej (H2CO3). Zvyšovaním množstva CO2 v oceáne sa teda zvyšuje aj množstvo H2CO3, čo vedie k poklesu hodnoty pH morskej vody, teda jej ľahkému okysleniu. K znižovaniu hodnoty pH podobne prispieva aj vznik katiónu vodíka v zložitých chemických reakciách. Tento jav sa nazýva acidifikácia, teda okysľovanie vody (netýka sa však len oceánskych, ale aj kontinentálnych vôd). Od počiatkov priemyselnej revolúcie priemerná hodnota pH svetových oceánov poklesla z 8,2 na 8,1. Rozdiel týchto hodnôt nepôsobí z laického pohľadu nebezpečne, alarmujúca je však rýchlosť týchto zmien, ktoré sa udiali v poslednom období. V roku 2050 vedci predpokladajú zníženie pH svetového oceánu na hodnotu 7,9, v roku 2100 dokonca na 7,8.

  

   Dôsledky ­acidifikácie oceánov

Zvyšovaním množstva CO2 v atmosfére narastá aj jeho obsah vo vode. Prirodzená absorbcia CO2 oceánmi síce napomáha zmierňovať vplyv antropogénnych emisií na celkový stav klímy, má však aj mimoriadne negatívny vplyv najmä na mnohé morské organizmy. Okrem toho, že tak dochádza k znižovaniu hodnôt pH vody (tvorbou väčšieho množstva kyseliny uhličitej), znižuje sa aj dostupnosť uhličitanového iónu CO32-. Tento ión je nevyhnutný pre stavbu schránok a kostier mnohých organizmov, ktoré sú tvorené uhličitanom vápenatým (CaCO3). Ide o mnohé druhy mäkkýšov (Mollusca), kôrovcov (Crustacea), ostnatokožcov (Echinodermata) či dierkavcov (Foraminifera). Najvážnejší vplyv má ale acidifikácia na kolónie koralov, pričom u nich dochádza k výraznému spomaleniu rastu. Uhličitanové schránky koralov a iných organizmov sú krehkejšie a ľahšie sa rozpadajú (v procese tzv. redukovanej kalcifikácie), a preto sú menej odolné voči vplyvu vonkajších činiteľov, akými sú napríklad búrky s vlnami a mechanickým útokom na pevnosť koralov, erózia či živočíchy, ktoré sa nimi živia.

Ďalšie dôsledky acidifikácie zatiaľ nie sú celkom presvedčivo preukázané. Predpokladá sa však, že znižovanie hodnôt pH oceánskej vody môže mať vplyv na reprodukciu niektorých organizmov. Medzi patofyziologické zmeny možno zaradiť napríklad hyperkapniu, teda znižovanie pH telesných tekutín mnohých morských živočíchov, vyvolané zvýšeným množstvom oxidu uhličitého. Sekundárnym dopadom acidifikácie bude pravdepodobne aj pokles množstva oceánskych sedimentov, tvorených odumretými organizmami s uhličitanovými schránkami, prípadne rozpad už existujúcich uhličitanových sedimentov. Vplyv acidifikácie na planktón môže negatívne ovplyvniť celé potravné reťazce v oceánoch a tak postupne viesť k obrovským stratám nielen v rybárskom priemysle.

  

   Budúcnosť...

Vedci predpokladajú, že v prípade, ak by množstvo atmosférického CO2 narástlo ešte o približne 25 %, mnoho koralových útesov by viac nebolo schopných rásť. Výskumy z austrálskeho Veľkého bariérového útesu ukazujú, že za posledných 15 rokov tamojšie koraly znížili svoju rastovú schopnosť až o 15 %. Znižovanie hodnoty pH v posledných rokoch je až stonásobne výraznejšie v porovnaní s poznatkami, ktoré boli získané o morských ekosystémoch našej planéty spred ostatných 20 miliónov rokov. Ukazuje sa, že acidifikácia oceánskych vôd v minulosti už raz prebehla. Približne pred 55 miliónmi rokov, vplyvom intenzívnej vulkanickej činnosti Zeme, iného zloženia atmosféry aj iných pomerov medzi živými organizmami tých čias. Viedla k rovnakému výsledku, ktorý hrozí aj v súčasnosti – k masovému úhynu morských organizmov, ktoré si stavali schránky, čím sa nenapraviteľne narušil celkový potravný reťazec v oceánoch. Od tohto obdobia trvalo koralom milióny rokov, kým sa revitalizovali a opäť dosiahli dnešných rozmerov plošných aj objemových.

Na dobrom, životaschopnom stave koralových útesov závisia milióny ľudí na svete. Sú nepriamo zdrojom ich obživy, ochranou pred nebezpečnými prejavmi počasia či vlnami, ako aj zdrojom príjmov z  turistického ruchu, pre ktorý sú útesy nepochybne veľkým lákadlom. Zmeny acidobázickej rovnováhy oceánskych vodných más však prebiehajú v posledných desaťročiach veľmi rýchlo, pravdepodobne až príliš rýchlo na to, aby sa morské organizmy stihli týmto zmenám prispôsobiť. Koralové útesy tak nastavujú ľudstvu zrkadlo, v ktorom vidieť dymiace komíny elektrární či oblaky smogu z miliónov áut. Ešte je azda čas...

PREZIDENT na vlnách

Prezident na vlnách

 

   Připravil Topi Pigula (šéfredaktor mag. Travelfocus),    foto US NAVY a Northrop Grumman Ship Building

I prezident USA je jen chlap. Ješitný, jako kterýkoli jiný. Když ve svých šedesáti letech stál před nastoupenými mariňáky na vypulírované palubě nového přírůstku US NAVY, měl být na co hrdý. Důvodem jeho návštěvy byl křest americké letadlové lodi. Jmenuje se USS George H. W. Bush (CVN-77)

Číst dál...

Tanker HAVEN

   TANKER HAVEN

   největší vrak ve Středozemním moři

 

   Text: Radek Procházka

 V květnu 2007 jsme podnikli dvanáctičlennou výpravu do Itálie na vrak tankeru Haven. Délka lodi byla 334 metrů, výtlak 250 tis. tun. Vrak je to poměrně mladý. V roce 1991 připlul k přístavu Arenzano plný íránské ropy. Při přečerpávání došlo k poruše čerpadla, která skončila explozí a masivním požárem celé lodi. Při nehodě zemřeli čtyři lidé z posádky. Hořící loď se tři dny téměř nekontrolovatelně pohybovala v okolí přístavu. Došlo k odlomení přední části tankeru, která dnes leží v hloubce 400 m. Délka vraku bez této části je nyní přibližně 250 m a je potopena 1,6 km od pobřeží. Vrak leží ve vzpřímené pozici v hloubce 81 m. Vzhledem k velkému rozsahu hloubek, min. 33 m a max. 90 m, je vrak vhodný pro sportovní, ale hlavně technické potápěče. Teplota vody v šedesáti metrech neklesá celoročně pod 11 stupňů. Z vraku se stal umělý útes, který velmi rychle obrostl. Díky shoření nátěrů byl při teplotě nad 900 st. zcela očištěn, což urychlilo uchycení rostlin a organismů obývajících vrak. Postupně zde našlo útočiště i velké množství ryb, byl tady několikrát spatřen i měsíčník. V útrobách zbylo něco kolem pětiny nákladu, část vyhořela a zbytek zcela zamořil pobřeží. Na odstranění katastrofy se podílelo několik desítek týmů po dlouhé dva roky.

   ZÁZEMÍ

Krom klasiky vně nám vrak nabízí penetraci pěti pater lodní nástavby, kterou doporučuji jako top, hlavně spodní patra, ale i pohled z nákladní paluby na pětipatrový „panelák“ právě této nástavby je velkým zážitkem. Naše výprava si k zázemí vybrala centrum techdive, které se více než 20 let věnuje technickému potápění s důrazem na vrakové. Majitel centra byl také jeden z prvních potápěčů na vraku. Míchání plynů bylo za rozumnou cenu v super kvalitě míchací stolice, měření i zpětná kontrola našich výpočtů. Centrum disponuje velkou lodí, na kterou se nás vešlo čtrnáct potápěčů s dvojčaty a stage, plus dva muži suché asistence. Cesta od mola k vraku trvá pouze do sedmi minut. Brífinky byly vyčerpávající a kromě výkladu a nákresů je zde k dispozici metrový model vraku, rozebiratelný po jednotlivých patrech s prostupy a ostatním. Deco stanici mají jednoduše vychytanou, skládá se z třímetrových nerezových tyčí s okem na obou koncích. Tyče se vozí s sebou na lodi, karabinami se připevní mezi sebou a na dvou fendrech vznikne dekompresní žebřík se schody 3, 6, 9, 12, na kterých je připnut odpovídající záložní plyn. Vše samozřejmě pro nouzové situace, každý si vše táhne sám a většina dělá deco mimo žebřík. Ubytování bylo také zajištěno přes centrum a polovina osazenstva ho měla super, druhá bídu a tak se k nám přestěhovali a bylo.

   LOKALITA

Vzhledem k poměrně velké vzdálenosti  doporučuji prodloužený víkend se 3-4 ponory. Lokalita je vhodná i pro kluby s více rozvrstveným členstvem, kdy vzduchaři brázdí první dvě patra vně i uvnitř, kromě vraku a života na něm mohou pozorovat své kolegy ve spodních partiích vraku. My jsme na malou hloubku chodili s 2x 12 + 9 stage 50 nitrox , na hloubku 2x 12 + 9 st. tmx + 7st. 50 nitrox + 6 st. Oxy. Nemohu zapomenout na Libora s CCR +   stage. Viditelnost se v prvních dvou patrech kvůli většímu ruchu zhoršovala, přesto v pohodě. Spodek má viditelnost skvělou. V prvním patře na kapitánském můstku každého Čecha překvapí soška Pražského Jezulátka, prostory jsou tu velké. Prostupy mezi patry a místnostmi jsou v pohodě, většina místností má otvor se vstupem světla. Do šachty, vedoucí pod nástavbu, jsme pouze nakoukli. Lokalitu doporučuji, jde o pěkné ponory, vrak má velkou atmosféru s hloubkou, s velikostí a penetrace nástavby je pěkným zážitek.    

DVA dny, dva nové rekordy

   Dva dny, dva nové rekordy!

 

   Rozhovor připravila Pavlína Procházková

   Foto: Petr Vaverka

 Český šampion ve volném potápění Martin Štěpánek si vzal zpět světový rekord v královské disciplíně tohoto sportu – konstantní zátěži s ploutvemi. V egyptském Sharm el Sheikhu se ponořil na jeden nádech pomocí monoploutve do hloubky 122 metrů. V takzvané konstantní váze s ploutvemi tak překonal o dva metry dosavadní maximum Rakušana Herberta Nitsche, který jen o měsíc dříve vylepšil rekord rovnou o sedm metrů. Ponor trval Martinu Štěpánkovi tři minuty a 56 sekund.

   Gratuluji k výkonům. Chtěla bych se zeptat, jak hluboko vidíš hranici lidských možností. co se týká freedivingu?

Na to nemám odvahu, abych se pouštěl do nějakého hádání limitů. Myslím si, že stejně jako v každém jiném sportu, i v našem se budou výkony stále posouvat. Možná ne už tak často jako v době současné, ale určitě se posouvat budou.

   Jaké to je, znovu se pak nad hladinou nadechnout?Skoro jako by se člověk znovu narodil.Plánuješ své ponory hodně přesně? Včetně počtu kopů a podobně.

V tréninku si zvyšuju hloubky velmi pomalu, přidávám po metru nebo dvou. Na konci vždycky zanalyzuju celý ponor, zjistím, kde jsem měl rezervy, kde můžu přidat, kde bych měl zrychlit. Pomáháme si videorozborem, abychom zjistili, jak efektivní je můj kop. Dále používáme potápěčské počítače, kdy si můžu do osobního počítače natáhnout křivku ponoru a zjistit, kde jsem byl rychlý, pomalý, jakou rychlostí jsem klesal, stoupal. Pak se člověk rozhodne, jestli může jít hlouběji, nebo ne. Z toho vycházejí počty, kolikrát člověk kopne, než se dostane do hloubky, kde jsou plíce stlačené natolik, že ztratí vztlakovou sílu. Pak už nemusí kopat, jen padá dolů.

   Jak vlastně dokážeš při oficiálním pokusu světového rekordu, že jsi byl dole v dané hloubce a že je světový rekord platný?

Je to několika způsoby, oficiální rozhodčí, kteří přijedou na místo konání rekordu, změří lano, které je napnuté pod stejnou zátěží, které bude napnuté ve vodě, změří lano do určité hloubky, kam se chci ponořit. Dají mi oficiální kalibrovaný hloubkoměr a zároveň je v té hloubce umístěna cedulka, kterou já musím utrhnout a přinést zpátky. Také je tam zapečetěná kamera, která natáčí celý proces. Takže jsou tam vlastně tři způsoby a všechny tři musejí prokázat, že jsem v té hloubce byl. Cedulka, hloubkoměr i kamera, která to natočila. Teprve potom může být ten rekord uznán.

   A potom tě čeká ještě hladinový protokol „surface protocol“? Co všechno zahrnuje?

„Surface protocol“ neboli vynořovací protokol znamená, že závodník se po vynoření během patnácti sekund musí kouknout do očí rozhodčího, sundat si masku, ukázat, že je v pořádku (gestem ruky – spojený palec a ukazováček) a verbálně anglicky říct, „jsem v pořádku“.

   Po tak těžkém úkolu jako je ponořit se do 122metrové hloubky na jeden nádech, mně to přijde jako těžký závěrečný úkol.

Mně to nikdy těžké nepřipadalo, mně to připadne skoro jako ­automatická věc po ukončení ponoru, ale v případě, že člověk tlačí to svoje tělo trošičku za ty hranice, než by měl, tak se to může stát komplikovaným. Protože, když se mozek dostane do hypoxie vlivem nízké hladiny kyslíku, tak nemyslí zrovna nejlépe a je snadné tento vynořovací protokol pokazit nebo ho nestihnout v těch patnácti sekundách. Kdybych nejdřív řekl, jsem ok a pak ukázal jsem ok, kdybych tedy spletl pořadí těchto úkonů, tak by to vedlo k diskvalifikaci a k neuznání rekordu.

   Když se vrátím k samotným novým rekordům. Na FIM jsi vypadal v pohodě, nelituješ, že jsi nenahlásil třeba 115 m?

Rezervu jsem cítil na obou pokusech, ale já se snažím takových věcí nelitovat, nebo se jimi nějak moc nezaobírat. Nahlásil jsem hloubku, o které jsem věděl, že ji zvládnu, a to je pro mne důležité. Jestli všechno dobře půjde, tak se pro těch 115 m můžu pokusit ponořit příště.   

 

   NOVÉ SVĚTOVÉ REKORDY MARTINA ŠTĚPÁNKA

Martin Štěpánek, pokořitel více než desítky světových rekordů v různých kategoriích freedivingu, k tomuto sportu říká: „Freediving je především zábava. Pro mnohé však představuje i sport, který se může provozovat až na špičkové úrovni. Ovšem snad největším kouzlem freedivingu je jeho mnohotvárnost.“

Konstantní zátěž s ploutvemi plavání vlastními silami - 122 m Free immersion ručkování po laně - 110 m

 

   Mistrovství světa jednotlivců v bazénových disciplínách 2009 Aarhus, Dánsko

  

   Text: Martin Petrisko a Pavlína Procházková         

   Foto: Pavlína Procházková, Jan Honysch, Jana Novotná

 Závodní sezona v bazénových disciplínách freedivingu vyvrcholila mistrovstvím světa v dánském Aarhusu. V sobotu 22. 8. zde skončilo mistrovství světa jednotlivců v bazénových disciplínách a pro Českou republiku přineslo stříbrnou medaili. Pro tu si doplaval Martin Petrisko z klubu Apneaman v disciplíně dynamická apnoe bez ploutví (DNF). V první rozplavbě se Martin Petrisko probojoval výkonem 176 metrů do finále „A“. Ve finále pak Martin uplaval na jeden nádech 182 m a to mu přineslo 2. místo. Jeho výkon 182 m DNF je v českém žebříčku zapsán jako nový český národní rekord.

Za Českou a Slovenskou republiku v první disciplíně DFN (dynamická apnoe bez ploutví) plavali také další závodníci. Martin Zajac (SK) trenér Martina Petriska z klubu Apneaman uplaval 150 metrů a stanul na 11. místě. Závodník Ivo Truxa (CZ) se umístil se svými 139 metry na 17. místě. Slovenský závodník Michal Rišian po chybě hladinového protokolu i přes uplavanou vzdálenost 158 metrů bohužel ztratil veškeré naděje na dobré umístění.

Statická apnoe (STA) je disciplína, při níž se měří doba, kterou závodník vydrží pod vodou na jeden nádech. Na mistrovství světa 2009 v Dánsku byla druhou disciplínou. Za CZ a SK startovaly pouze dvě závodnice, Veronika Szalontayová – Apneaman - SK a Jana Škrobová Apneaman - CZ. Veronika Szalontayová i přes velmi málo závodních zkušeností získala krásné 10. místo a vytvořila slovenský národní rekord s časem 5 minut 46 sekund. Jana Škrobová z klubu Apneaman pod vedením trenéra Martina Zajace se umístila na 16. místě s časem 5 minut 25 sekund.

Poslední disciplína, která čekala na závodníky, byla dynamická apnoe tentokrát s ploutvemi. O tuto disciplínu byl mezi závodníky největší zájem. Ještě před několika lety byla hranice 200 metrů neuvěřitelně vzdálená, ale letos ji mělo naplánováno překonat hned několik závodníků. Zlatou medaili vybojoval Novozélanďan Guy Brew, který uplaval na jeden nádech neuvěřitelných 230 metrů. Českému a slovenskému týmu se již nepodařilo získat další medaile, i když výkony, které závodníci předvedli, patří ke špičce světového žebříčku freedivingu. Martin Zajac uplaval 201 metrů, tento výkon ho posunul na 13. místo a zapsal ho do žebříčku národních rekordů. Radek Veverka z týmu East Bohemia se umístil se 150 metry na 31. místě. Také Jana Škrobová CZ uplavala 150 metrů a v ženské kategorii ji to vyneslo na 15 místo. Martin Petrisko CZ kvůli celkové únavě a špatnému hladinovému protokolu skončil na 51. místě, doplaval 150 m. 54. místo patří Michalu Rišianovi SK s 200 metry, ale bohužel s diskvalifikací také za špatný hladinový protokol. 53. místo patří Janu Honyschovi CZ, který se také dostal přes 200m hranici, na 204 metrů, ale bohužel následný black out ho diskvalifikoval.

   Nové tváře

Martin Petrisko „Apneaman“

Freediving nebo potápění na nádech není již neznámým sportem. V posledních letech se tomuto sportu věnuje čím dál tím víc lidí. Také je o mnoho více závodů, jak v bazénových disciplínách, tak v hloubkových disciplínách. Závodníci tak získávají mnohem rychleji zkušenosti nejen na českých závodech, ale i na mezinárodní poli. Úspěchy českých freediverů i v letošním roce ukazují na perfektní připravenost našich sportovců a potvrzují, že český a slovenský freediving patří ke špičkám ve světě.

Jedním z těch, kteří letos sbírají úspěchy na domácích i mezinárodních závodech je Martin Petrisko z Karlových Varů. Martin se poprvé na scéně českého freedivingu objevil loni na Mistrovství České republiky v Ostravě a hned na poprvé si odvezl zlatou medaili. Jeho loňský úspěch byl pro něj motivací a na letošních domácích závodech - Mistrovství ČR 2009 v Praze - potvrdil svou výbornou formu a opět stál na nejvyšších stupních jako absolutní vítěz v součtu tří závodních disciplínách (statické apnoi, dynamické apnoi s ploutví a bez ploutví). Navíc vytvořil dva národní rekordy. Vyvrcholením sezony v bazénových disciplínách bylo v srpnu 2009 Mistrovství světa v potápění nádech v dánském Aarhusu. Martin Petrisko závodil za Českou republiku ve dvou disciplínách, dynamické apnoi bez ploutví a s ploutvemi. V disciplíně dynamická apnoe bez ploutví (DNF) získal Martin stříbrnou medaili za výkon 182 metrů. Tímto výkonem navíc opět posunul stávající národní rekord v DNF.

   1. Získal jsi krásné druhé místo v disciplíně dynamická apnoe bez ploutví na mistrovství světa 2009 v Dánsku. Musíš mít obrovskou radost? Je to pro tebe motivace nebo závazek do budoucna?

Ano radost mám obrovskou. Jsem moc rád, že se tréninky zúročily a podařilo se naladit formu. Ale samozřejmě neusínám na vavřínech a už se připravuji na příští sezonu, kdy nás čeká mistrovství světa týmů v Japonsku.

   2. Konkurence byla letos obrovská. 200metrová hranice v dynamice s ploutvemi byla překonána mnoha závodníky, hlavně v tréninku. Na závodech se to už pak podařilo jen některým. V čem je těžší zdolat tuto hranici při samotném závodu? Nebo je to naopak lehčí?

Těžko říct. Je to hodně individuální a každý závodník to má jinak. Velmi záleží na psychické odolnosti a schopnosti se vyrovnat se závodním stresem. Já osobně sem si nejlepší výkony v disciplíně dynamická apnoe bez ploutví (DNF) zaplaval na závodech.

   3. Máš nějaký vzor mezi freedivery? Nebo osobu, která tě motivuje k lepším výkonům a také se od ní můžeš učit?

Přímo vzor nemám, spíš soupeře, se kterými rád změřím síly. V těžkých chvílích si pro motivaci chodím za trenérem Mgr. Martinem Zajacem. Samozřejmě také rady a celková příprava probíhá pod jeho vedením.

   4. Ve vašem týmu Apneaman jste převážně chlapi, pouze jedna slečna. Jaká je vaše vzájemná podpora, motivace?

V týmu jsme všichni kamarádi a vždy si rádi navzájem pomůžeme. Máme upřímnou radost z úspěchu každého z nás.

   5. Jaká je tvoje další hranice nebo cíl, kam by ses chtěl posunout?

Pro rok 2010 je vrchol sezony mistrovství světa týmu, které by se mělo konat v Japonsku. Doufám, že se nám podaří postavit kvalitní a dobře připravený tým a s ním vybojovat pěkné umístění. A samozřejmě opět posunout národní rekordy v dynamické apnoi bez ploutví (DNF) a dynamické apnoi s ploutvemi (DYN).

   6. Je velký rozdíl mezi freedivingem závodním a rekreačním. Máš vůbec čas a náladu po trénincích, závodech si užívat potápění na nádech jen tak pro radost?

Rozdíl mezi závodním a rekreačním freedivingem je asi v čase a úsilí potřebném pro trénink a přípravu. Ale v zásadě mají jednu společnou věc, která je nejdůležitější a nedalo by se bez ní potápět. A to je, že nás to všechny baví a děláme freediving pro radost. Času moc jen tak si zapotápět nemám, ale samozřejmě, že vždy na konci soustředění u moře si jdu jen tak zašnorchlovat a pokochat se klidem a barvami podvodního světa.

Fotografujeme potápěče

   Fotografujeme potápěče

 

   Napsal a vyfotografoval Jan Hájek

 Snímky podvodní přírody s potápěči působí velmi atraktivně, vnášejí do neznámého světa lidský element a tím vtahují diváka do dění na snímku. Potápěč na fotografii je kreativním prvkem, který umožňuje  „dotáhnout“ kompozici snímku, dodat mu další dimenzi a především přivézt dobré fotografie i z méně atraktivních míst.

Číst dál...

Potápění s uzavřenými okruhy - 2. díl

   Potápění s uzavřenými okruhy – 2. díl

 

   Text: David Skoumal

   Foto autor a Peter Vaverka

 Všechny základní typy rebreatherů mají svá pro a proti, jak bylo probráno v minulém článku. Kyslíkový rebreather je velmi efektivní, ale použitelný jen do malé hloubky. Polouzavřený okruh s aktivní dodávkou je použitelný do MOD (maximální operační hloubky) dané dýchací směsi, ale v menší hloubce a při klidové spotřebě je velmi neefektivní, neboť tryska stálé dávky musí být dimenzovaná pro použití v MOD a pro spotřebu při velké námaze. 

Polouzavřený okruh s pasivní dodávkou je daleko efektivnější, použitelný do MOD dané směsi, ale funguje jen jako spořič dýchací směsi dle zvoleného poměru (např. 1:8) – takže spoří asi osminásobně. Během dekomprese se chová stejně jako otevřený okruh, spoří dekompresní plyn, ale dekompresi nezefektivňuje.

Vývoj šel kupředu směrem, který patří dnes k tomu nejlepšímu, co máme. Prvotní myšlenka byla dodávat do dýchacího okruhu jen spotřebovaný kyslík, a to přesně dle ak­tuálního stavu.

Zlomovým se jeví rok 1951, kdy Carl Holm a Elihu Root představili světu Marion Breathing Device. Tento přístroj naprosto předstihl svou dobu, ale upadl v zapomnění. V době po 2. světové válce byl již znám princip kyslíkového měření paramagnetickou metodou dle nositele Nobelovy ceny Linuse Paulinga, a tento princip byl využit k měření obsahu kyslíku v dýchací smyčce CCR Marion Breathing Device.Pro dávkování kyslíku byl použit vlastní patent – princip dodávky kyslíku na základě rozdílných viskozit mezi kyslíkem a dusíkem.

Po necelých 20 letech počátkem 70. let Walter Stark a John Kanwisher představili Electrolung s vlastnoručně vyrobeným solenoidním ventilem z elektrických kukačkových hodin a polarografickým kyslíkovým senzorem dle J. L. Clarka z 19. století.

Donedávna byl Electrolung považován za první CCR. Po jeho uvedení se začínají objevovat další zajímavé rebreathery a vývoj jde kupředu, zčásti taky díky zájmu armády. Na světě je typ potápěčského přístroje, který je velmi efektivní, umožňuje nasazení do hloubek a nevypouští bubliny.

   Princip CCR Closed circuit rebreatheru

Základem je měření obsahu kyslíku v dýchacím okruhu – smyčce. Pro korektnost měření se obvykle používá konstrukce se třemi senzory a čtvrtý může být samostatně volitelný. Na základě naměřených hodnot se dodává do okruhu metabolicky spotřebovaný kyslík.Dodávka kyslíku je dvojího druhu

a) Mechanická dodávka, kterou musí provádět potápěč sám na základě pozorování hodnot pO2 z čidel. V tomto případě hovoříme o mCCR – mechanicky řízeném CCR. Nejvíce je rozšířen systém KISS autora Gordona Smitha, který je ještě rozšířen o stálou podprahovou dávku kyslíku do okruhu.

b) Automatická dodávka ­ je prováděna samostatně na podkladě informace z kyslíkových čidel, vyhodnocena řídící jednotkou – počítačem, který následně ovládá vstřik kyslíku do okruhu, a to otevřením a uzavřením vstřikovacího solenoidního ventilu. V tomto případě hovoříme o eCCR – elektronicky řízeném CCR

Elektronicky řízené CCR jsou v současné době rozšířenější než mCCR a vyskytují se v mnoha variacích stran provedení, řídící elektroniky, umístění dýchacích vaků atd.

   CCR musí být vybaven dodávkou dvou samostatných plynů

A: KYSLÍKU

B: DILUENTU – ředícího plynu, kterým je nejčastěji vzduch nebo směsi s heliem (Trimix, Heliox). Diluent musí vždy obsahovat i kyslík, nemůže to být jen inertní plyn, neboť slouží i jako záložní systém – tzv. Bail out při přechodu na otevřený okruh.

Diluent slouží v okruhu jako nosný plyn a kyslík ze samostatné láhve dodáváme jen za metabolicky spotřebované množství. Zde je vidět obrovská efektivita tohoto přístroje.

Fyziologická spotřeba kyslíku je v rozmezí 0,5–2 l/min dle stupně námahy. Průměrně můžeme uvažovat o 1 l/min. Tento kyslík je chemicky vázán na krevní barvivo hemoglobin, nacházející se v červených krvinkách. Jedná se o chemickou vratnou vazbu a spotřeba je stejná, ať jste na hladině či na dně – tedy pořád 1l kyslíku za minutu. Z toho vyplývá, jak je CCR efektivní s narůstající hloubkou.

Dalším profitem eCCR je možnost regulovat parciální tlak a tedy obsah kyslíku v dýchacím okruhu. Potápěč může nastavovat hodnotu pO2 – tzv. setpointy běžně od 0,4 do 1,6 bar – a tedy vhodně zvolit parciální tlak pro dno (1,2-1,4) a pro dekompresi (1,4-1,6). Tím, že přístroj drží stále zvolený parciální tlak kyslíku v okruhu – mění se naprosto pohled na efektivitu dekomprese. Žádné snižování pO2 během výstupu a skokové zvýšení při změně dekompresního plynu, ale trvale maximální efektivita kyslíkového okna – schodku parciálních tlaků kyslíku mezi tepennou a žilní krví. Dekomprese při použití CCR přístroje je daleko efektivnější než při použití otevřeného okruhu či polouzavřeného okruhu.

Prim ve světě začíná mít firma Biomarine Instruments(Industries), která počátkem 70. let přivedla na svět CCR 1000 – přístroj používaný v hloubkách 300-450 m při výstupu z potápěčského zvonu. Armádní verze nese označení Mk (Mark)15, 15.5 a 16, posléze značka přechází pod firmu Rexnord a poslední produkce Mk16 je prováděna firmou Carleton Technologies, která jej vyrábí i v nemagnetické verzi, kdy solenoidní ventil byl v provedení piezoelektrickém bez magnetické cívky. Tato armádní nemagnetická verze byla určena pro diverzní či pyrotechnické účely.

Rebreathery Biomarine mají naprosto specifickou konstrukci – tlakové přizpůsobení dýchacího okruhu okolnímu tlaku je řešeno velkou membránou, pokrývající vrchní část pohlcovače CO2. Pro kompaktní řešení tvaru a velikosti byly zvoleny atypické tlakové láhve kulového tvaru. Základní design přístroje je velmi zajímavý a koncepčně inspiruje i moderní eCCR Ouroboros. I v naší republice se oba zmíněné vyskytují – Mk 15 vlastní konstruktér eCCR Menthes Vladan Mickerts a Ouroboros Michal Hanuš. Naše rebreatherová komunita se tedy mohla s oběma typy seznámit a oba rozhodně stojí za pozornost.

Další vývoj vychází z civilního sektoru. Stojí za ním špičkový americký jeskyňář Bill Stone. Při jeho exploracích v jeskynních systémech se záhy stává otevřený okruh neefektivní, množství láhví začíná být při náročných transportech technicky neřešitelné. Bill nazývá svůj program Cis-Lunar a začíná konstruovat svou koncepci eCCR, která následně ovlivnila celosvětový vývoj. První přístroje opravdu vypadají, jako by byly určeny pro zcela jiné účely, než je dýchání na této planetě.

První model Cis-Lunar Mk I byl vyroben v roce l987 a vážil 90 kg, pracovně mu dal Bill jméno FRED – Failsafe Rebreather for Exploration Diving (bezporuchový rebreather pro potápěčský průzkum). 4. 12. 1987 strávil Bill Stone s tímto přístrojem ve Wakulla Springs v hloubce 10 m celých 24 hodin.

Ve vodě jej hlídal dlouholetý kamarád a účastník mnoha společných speleopotápěčských projektů dr. Noel Sloan se sadou láhví otevřeného okruhu. Tento pokus ukázal obrovskou efektivitu použití uzavřeného okruhu pod vodou.

Přístroj byl však prakticky nepoužitelný velikostně, překombinovaným počtem čtyř počítačů s obrovským objemem atd. Následné roky strávil Bill zdokonalováním celého projektu. Model Mk II byl dokončen v roce 1989, byl zdvojený, ale došlo k nehodě díky chybě v propojení elektronického řízení obou systémů. Roku 1992 přichází s verzí Mk III jako mezimodelem a konečně v roce 1993 vyrobí již opravdu funkční model Mk IV, který byl nasazen na expedici do sifonu San Agustín jeskynního systému Huautla v roce 1994. Pro naši představu – sifon San Agustín začíná v hloubce jeskyně okolo 1300 m po extrémně náročném transportu.

Tento jeskynní systém patří mezi nejobtížnější na světě – díky množství vertikál, vodopádů a ve finální části sifonů a zaplavených chodeb, nasazení eCCR se ukázalo jako velmi efektivní.

Počítačový inženýr Nigel Jones zmenšil velikost počítačů a také celého přístroje na polovinu proti verzi Mk II, hmotnost se již pohybuje okolo 40 kg.

Přístroj používal pohlcovač CO2 na bázi hydroxidu lithného, který je velmi efektivní, ale při styku s vodou je mimořádně toxický. Proto musel být umístěn v radiální patroně s voděodolnou, ale plynopropustnou stěnou – podobně jako membrány a la Gore tex. Systém byl koncipován pro možnost výměny patrony i pod vodou v případě nutnosti prodloužení pobytu na více než 10 hodin. Tato konstrukce je naprosto ojedinělá a byla vytvářena s ohledem na aspekty průzkumu v jeskyni. Navíc radiální typ pohlcovače s průstupem vzdušniny stěnou patrony se jeví efektivnější než axiální typ s průstupem vzdušniny dnem a vrškem patrony. Bill své přístroje stavěl velmi robustně, používal drátem zesílené vrapové hadice s nylonovou ochranou, solidní šasi z laminátu, redundantní řídící okruhy atd.

Tlakové přizpůsobení okolnímu tlaku je řešeno dvěma pružnými vaky – nádechovým a výdechovým, umístěnými na ramenou a hrudníku. Toto umístění je velmi efektivní stran dýchacích odporů, jen může někomu překážet. Výdechový slouží jako primární vodní past – při vniknutí vody do okruhu voda zůstává nejdříve v tomto prostoru. Oba vaky byly chráněny pevnými obaly z Cordury.

Expedice ukázala životaschopnost tohoto eCCR, který se začíná prosazovat v komunitě potápěčů. Richard Pyle a členové havajského Ocean Institutu jej používají v moři a daří se jim najít nové druhy ryb v hloubkách pod 120 m.

Dr. Bill Stone ukončil vývoj v roce 1996 modelem Mk5P, který uvedl v komerční verzi na trh v roce 1997.

Tento přístroj byl s úspěchem použit i na expedicích do Wakulla Springs při dlouhých ponorech v hloubkách okolo 90 m. Cis-Lunar používá mnoho floridských jeskynních potápěčů – například přátelé a spolupracovníci z expedic Wes Skiles, Tom Morris, dále Paul a Jill Heinerth, Tom Mount a mnoho jiných… Přístroje se používají na expedicích National Geographic do ledových vod Antarktidy...

Výhoda rebreatheru je mimo jiné v tom, že tendence k zamrzání ve srovnání s otevřeným okruhem je minimální a my dýcháme ve smyčce plyn, který je ohříván exotermní reakcí v pohlcovači CO2.

V roce 2001 Model Mk V používá Bill znovu a zkouší se dostat do Sistema Huautla ze spodní strany, od vývěru v kaňonu Santo Domingo. Expedice se účastní i velmi zkušení jeskynní potápěči z Anglie – Rick Stanton a Jason Mallinson, kteří Mk V použili při průniku sifonem dlouhým 1059 m a hlubokým 65 m .

Bill je špičkový jeskyňář a konstruktér, nicméně v komerční oblasti se mu moc nedařilo a projekt Cis-Lunar dojel na nedostatek investic a vysoké výrobní náklady.Znovuvzkříšení jména Cis-Lunar v posledních letech a uvedení modelu Mk VI na trh společně s firmou Poseidon však nemá nic společného s bývalou koncepcí.

Ve světě se objevují daleko jednodušší a levnější přístroje jako Buddy Inspiration, následně nazvaný Inspiration, lidově Bička, vyráběný firmou Ambient Pressure Diving. Tyto přístroje se komerčně prosadily díky nižší ceně. Kvalitou byly sice nesrovnatelné, ale svět nechtěl a nepotřeboval CCR, kde se dá např.měnit patrona pohlcovače CO2 pod vodou.

Rebreathery Cis-Lunar a Biomarine však historicky patří k největším milníkům ve vývoji dýchacích přístrojů a od nich se odvíjí spousta více či méně úspěšných a zdařilých klonů, či jenom a pouze hraček

Některé jsou pojaté velmi svérázně, s cílem minimalizovat objem a být kompaktní, ale na úkor univerzálnosti, bezpečnosti atd. Jiné jsou například použitelné v módu jak SCR, tak i mCCR (Submatix), což jako kombinace může být na úkor funkčnosti jednotlivých módů.

Dle mého názoru aby byl systém bezpečný, musí umožňovat větší variabilitu řešení a jako poslední možnost umět přejít na efektivní a dostatečný bail out pomocí otevřeného okruhu.

V moderních eCCR, jako jsou Megalodon, IQ Sub Hammerhead, Menthes …je variabilita řešena pomocí velmi robustní konstrukce pohlcovače CO2. Na tuto konstrukci lze následně připevnit jakékoliv láhve s kyslíkem a diluentem, běžně od 2-3 l až po 7 l.

Dodávka kyslíku je řešena počítačem, řízeným solenoidním ventilem, ale umožňuje zvolit i manuální dodávku kyslíku. Diluent – ředící plyn můžeme použít z on board láhve připevněné na přístroji, či variabilně z off board láhve – externí stage či dekompresní láhve a můžeme provádět výměnu ředícího plynu ve smyčce podle libosti. Řídící počítače jsou zdvojeny, zaznamenávají signál ze třech kyslíkových senzorů. Primární počítač řídí solenoidní ventil, počítá dekompresi,zobrazuje pO2…

Při jeho selhání přecházíme na záložní – sekundární počítač, který nám dává informaci o parc. tlaku kyslíku v okruhu, a my jej dodáváme manuálně.Všechny tyto zmíněné eCCR jsou vybaveny, tak jako Cis-Lunar tzv. DIVA HUD (Head UP Display) – což je LED diodová a vibrační kontrolka pO2, umístěná na náustku potápěče v jeho zorném poli.

Vzdělaný potápěč efektivně volí v rozmezí nastavených kyslíkových setpointů a mění je dle průběhu ponoru.

Záložní počítače umožňují i výpočet dekomprese. Při selhání obou počítačů zůstává vzdělanému CCR potápěči jeho hlava a záložní hloubkoměr s hodinkami, kdy je schopen přejít na nouzový SCR (polouzavřený) či nouzový CCR (plně uzavřený režim). Tyto krizové situace se trénují a jako poslední varianta zůstává přechod na otevřený okruh.

Potápěči, kteří přešli na eCCR z oblasti technického potápění s otevřeným okruhem, jsou schopni vhodně zvolit zálohu – bail out pomocí off board lahví, řešit ji týmově při nutnosti změny diluentních plynů atd.

Při vniknutí vody do smyčky máme k dispozici vodní past ve výdechovém vaku a až při jejím přelití se dostane voda do oblasti pohlcovače, kde již může způsobit reakci s natronovým vápnem.Jedině Cis-Lunar byl dříve vybaven voděodolným pohlcovačem s membránou a umožňoval řešení kompletního zaplavení dýchací smyčky.Naše nové přístroje mají tuto vlastnost redukovanou na objem výdechového vaku, což se v praxi ukázalo jako dostačující.

Je potřeba jen vhodně chránit vrapové hadice, aby nedošlo k jejich poškození a tím vniknutí vody do smyčky.Vaky jsou většinou umístěny na hrudníku a ramenech,takže je máme pod kontrolou, ale některým potápěčům tyto vaky vadí a raději by volili konstrukci bez vaků či nově zkoušenou konstrukci s vaky po stranách.

Dobrý a spolehlivý eCCR staví opravdu bezpečnost potápění jako nejvyšší prioritu a současnost potápění ukazuje na něj spolu s pasivními modely SCR jako novodobý trend.

Vzhledem k tomu, že v oblasti eCCR není jednotná koncepce jako při použití otevřených okruhů či pSCR typu RB80, je nejdůležitější, aby potápěč svému CCR dokonale rozuměl a uměl si poradit při jakékoliv nestandardní situaci.

   Historie potápění s CCR u nás

Použití těchto přístrojů na území ČR se datuje prakticky pouze v posledních letech. Od ojedinělých zkušeností Luboše Linharta v 90. létech, a ojedinělé konstrukce Vladana Mickertse počátkem nového milénia se v roce 2001 prakticky prvními eCCR potápěči s přístroji Buddy Inspiration (BI) stali Petr Votava, Jakub Jirásek a Pavel Říha.Po dovezení prvních pár kusů těchto přístrojů začalo potápění s BI ve větším měřítku, následovaly specifické úpravy BI do jeskynních plazivek Martinem Trdlou a vyškolení prvního instruktora Petra Votavy IANTD instruktorem trenérem Jan Jorgensenem. Potom v roce 2003 přivezl Kuba Jirásek ze světa „rolls royce“ v oblasti CCR, a to Cis-Lunar Mk5. Probíhají první kurzy a do republiky je přivážena nová elektronika Hammerhead Kevina Juergensena. Mirek Lukáš konstruuje první vlastní CCR s elektronikou Juergensena, jiný model – Menthes začíná konstruovat Vladan Mickerts. Inspirací je také nový CCR Megalodon a kurz s instruktorem Chrisem Hutchisonem. Nová výroba a design začíná také ve firmě IQ Sub a navazuje se spolupráce s americkou CCR komunitou – díly pro firmu Golem Gear Kuby Reháčka a velmi blízká spolupráce a výroba rebreatherů pro firmu Hammerhead.

Geniální konstruktér Břeťa Vajsar přichází s mnoha tvůrčími zlepšeními, které sám testuje či konzultuje s ostatními, takže vývoj jde uspokojivě kupředu.

CCR komunita u nás není velká, ale celkem dobře spolupracuje. K jejím špičkám rozhodně patří Petr Stejskal, který prošel snad kombinací všech nehod s CCR, které se dají představit a z jeho řešení se poučilo mnoho z nás. Petr prošel modely BI, Hammerhead a nyní Megalodon, a je bezesporu nejzkušenějším hloubkovým CCR potápěčem – viz jako safety diver Martina Štěpánka či na vrakových ponorech k vrakům Garibaldi, Zenta... Další zkušenosti předává Honza Žilina, Silva Pěkník, Mirek Lukáš… Honza, Petr a Mirek používají Megalodony a vlastní eCCR LOLA a provádějí běžně sestupy do Hranické propasti do hloubek pod 100 m. Silvestr používá eCCR Menthes s patronou Cis-Lunar při vrakových sestupech, hlavně na Baltu.

Velmi blízká je spolupráce s našimi polskými kamarády, hlavně s Robertem Kleinem a Tomkem Zabierkem. Oba mají zkušenost s mCCR KISS a Tomek patří v současné době k nejzkušenějším CCR instruktorům v Evropě.

Efektivita CCR se využila opakovaně při ponorech jistících potápěčů při freedivingových rekordech Martina Štěpánka. Přístroje jsme používali do hloubek 130 m, protože jistící potápěči byli rozmístěni ve 20m intervalech podél celého sestupového lana.

Začíná svítat na lepší časy i při výjezdech na safari do Egypta – Břeťa Vajsar a Karel Mikeš ve spolupráci s potápěčským centrem Lighthouse provádějí vrakové sestupy s CCR IQ Sub Hammerhead do hloubek pod 100 m.

Rebreatherové problematice jsme se věnovali na Techmeetingu 2004 v Budišově, kdy mimo jiné Vladan Mickerts předvedl svůj první prototyp Menthesu a následně na Techmeetingu v roce 2006 byl předveden nový Megalodon Petra Stejskala, IQ Sub Hammerhead Břeti Vajsara a Silvestrův nový Menthes.V roce 2008 jsme uspořádali CCR meeting v Alvinu a následně Techmeeting, který se věnoval opět samostatným blokům SCR a CCR. Honza Žilina brilantně moderoval tento blok a myslím, že nikdo z přítomných ještě neviděl takové komplexní srovnání jednotlivých typů rebreatherů.

Jak je vidět, zájem o rebreathery u nás stále sílí a tyto přístroje používá čím dál tím více potápěčů k plné spokojenosti. Navíc je naše země extrémně plodná ve výrobě a produktivitě rebreatherů – pro americké firmy Hammerhead a Golem Gear, ve střední Evropě používaný Menthes a z pSCR modelů je velmi zdařile vyroben Tres Presidentes.

Přítomnost ukazuje, že budoucnost bude těmto přístrojům jednoznačně patřit a pro jejich současné uživatele to rozhodně není slepá ulička.  

   Spokojený uživatel eCCR Menthes IANTD Trimix Rebreather Diver

David Skoumal

Polibek Ráje

 

   Polibek Ráje

SEA LADY UW PHOTO COMPETITION 2009

soutěž podvodních fotografů – 26. září–10. října 2009

 

   Text Jan Wurzel

 Letos v říjnu se konal první ročník potápěčské fotosoutěže SEA LADY UW PHOTO COMPETITION, která probíhala dva týdny v Indonésii na lokalitách u ostrovů Nusa Penida a Komodo.

První týden soutěže proběhl na základně potápěčského centra MM Diving na ostrově Nusa Penida, druhý na lodi Sea Lady, která operuje v okolí národního parku Komodo.

Většina lokalit v okolí Nusa Penida je člunem dosažitelná zhruba do 30 minut. A opravdu je se na co dívat. Pod vodou zde potkáte tak rozmanitý život, že to až bere dech (ještě že máme vzduch v láhvi ;). Nádherná hejna velkých i malých ryb kroužící kolem pestrobarevných korálových zahrad narostlých do bizarních tvarů a výšin. Nic krásnějšího už snad být nemůže. A přeci, druhý týden v okolí Komoda přidal ještě něco navrch.

Dnes se s vámi podělím alespoň o jeden nezapomenutelný zážitek...

   Andělé a blesky

Jeden z nejkrásnějších zážitků potápěče je setkání s mantami. Byli jsme u pahorku v celkem malé hloubce, kde se náchází čisticí stanice. Síla vln byla cítit i v 15m hloubce, pohupovaly s námi možná 2 m sem a tam. Čekání nebylo dlouhé, čistička byla volná a manty se vzápětí blížily... Napětí se šířilo vodou jako před přestřelkou na divokém západě. Byly stále blíž a blíž, a fotografové se pustili do akce s prsty pevně přitlačenými na spoušti, dodržují uctivou vzdálenost. Tichá, ale přátelská stvoření si majestátně kroužila všude kolem, jakoby jim blesky dychtivých fotografů ani nevadily. Byly zvědavé stejně jako my a pořád se přibližovaly k nám. Z ničeho nic se mezi nimi objevila sotva půlmetrová želva. Že by zdejší modelka :)? No, spíš vůbec netušila, co se děje. Krátce zapózovala a zmizela.

Kluci fotili jak o život a já si ukládal do paměti ten zvláštní pocit, tu krásu a intenzivní zážitek. Náhle ze strany připlula velká tmavá manta a zvědavě se na mne koukla shora. Sotva jsem stihl zareagovat a nemotorně hledal spoušť. Co mám ale dělat dřív, fotit nebo si užívat? Snažil jsem se stihnout oboje, než tahle krasavice zmizí v modravé dáli. Byla ale zvědavější než se zdálo, a svůj manévr opakovala ještě dvakrát dokola kolem pahorku a najížděla na mě pro změnu zespodu. Kdybych neměl náhubek, pardon automatiku, tak by se mi v tu chvíli zatajil dech. Najednou se tu objevilo pět mant a za nimi další a další. Opojením jsem je nestačil ani spočítat.

To byl první, zdaleka však ne poslední intenzivní zážitek z Nusa Penidy a Komoda. O tom a dalších dobrodružstvích z Indonésie se dočtete už v příštím čísle oceánu.

   Fotosoutěž

V pohodové a přátelské atmosféře se vše odehrává od ponoru k ponoru, den za dnem.

Ve volných chvílích jsme si vzájemně sdělovali dojmy, předávali rady a zkušenosti a také hodnotili své fotoúlovky.

Pravidla soutěže byla celkem volná, šlo pouze o to, vybrat na konci pobytu deset nejlepších UW fotografií pořízených za 14 dní zde. Ty pak odevzdat zástupci poroty Petru Vaverkovi.

Výsledky budou otištěny v jarním vydání Oceánu (2010), kde se také dozvíte o nových podmínkách dalšího ročníku SEA LADY UW PHOTO COMPETITION.

   Závěrem

Není důležité vyhrát, ale zůčastnit se! Možná je to trochu klišé, ale pravda. A pokud nefotografujete, tak mi věřte, že tato malá část Indonésie rozhodně stojí za návštěvu. Nemělo to chybu!

Tajemná "tygří" ryba v rakouském Gimbachu

Rakousko

   Tajemná „tygří“ ryba v rakouském Gimbachu

 

   Text a foto Alena Voráčková

 Určitě to také znáte – neplánované nebo pochybné akce většinou vycházejí překvapivě dobře a dlouho se na ně vzpomíná. Takovým „ohřejváčkem pro šedivé dny“ se pro mne stal jeden slunečný srpnový víkend v Rakousku. Posádka i plány se sice měnily jako aprílové počasí a do poslední chvíle nebylo jisté, zda se vůbec pojede. Chaos naštěstí vynahradilo počasí jako na objednávku, skvělá nálada a jako třešnička na dortu jedno kuriózní podvodní setkání.

V potoce Gimbach jsem šnorchlovala již před čtyřmi roky. Byla jsem tenkrát ve čtvrtém měsíci těhotenství, nesměla jsem se tedy potápět s přístrojem a brala jsem to jako nouzový plán. Místo se mi ale tak zalíbilo, že se tam chci podívat znovu. Je 15. srpna 2009, po 320 km z Plzně přijíždíme na Attersee a po dalších pár kilometrech podél jezera přichází odbočka na Bad Ischl. Jsme už teď jen pár stovek metrů od „naší“ lokality a tak se snažím vybavit si, jak to tu vypadalo před roky: pohádkový les, kde jsme si oddechli od příšerného vedra a potok s kaskádami schovaný v džungli stromů. Jsme už opravdu na místě? Cosi mi nesedí, proto jdu terén nejprve obhlédnout sama. Stezka tu sice je, ale po pár metrech lesík řídne na paseku a okolí potoka je jeden velký polom. V jednom úseku ale rozpoznávám shora velký vymletý hrnec v potoce. Voda vypadá nádherně a tak chvátám zpátky k autu zorganizovat transfer věcí.

   Návrat do potoka

Méně zkušení parťáci se naštěstí před cestou optali na výstroj – byli překvapeni, že budou na mělké srpnové cachtání v potůčku potřebovat i teplé rukavice a haubny. Bez nich to ale opravdu nejde, voda tu nemá víc než 10 °C, přestože coby kamenem dohodil je Attersee, kde se v 26° vodě koupou i malé děti. Po nanosení věcí na malinkou pláž pod strmým svahem (asi 5 minut chůze z parkoviště) přichází konečně schlazení v korytě Gimbachu. Voda tu má žlutavý nádech, jinak je dokonale průzračná s viditelností asi 6–7 metrů. Hned po vstupu do potoka je mi jasné, že jsem moc „lehká“, přikládám si ještě další olovo. Více již nemám, a tak pro úplné zanoření, které je nutné pro focení, musím být v maximálním výdechu. Je to docela dobrý tělocvik. Voda je opravdu jako led – jak z pod hladiny vystrčím hlavu nebo foťák, 35° rozdílem v teplotách se maska i „kejz“ okamžitě zamlžují.

Nejprve se pohybuji pod kaskádami. Hned v první minutě si všímám dospělého pstruha potočního a pár mladých jedinců téhož druhu. I když nebublám, nelíbím se jim. Po chvíli ale přivykají na to „podivné nemotorné zvíře“ a dostávám se k nim blíž. Najednou se objevuje další ryba. Tvarem těla připomíná nejvíce sivena, vybarvení, respektive vzor, má ale jako makrela nebo mník. V životě jsem nic takového neviděla. Samozřejmě chci takovou raritu zvěčnit, ale má výdrž pod vodou ve výdechu v ledové vodě není nikterak úchvatná, manévrovací schopnosti bez ploutví takřka nulové a ryba ne a ne spolupracovat. Ale nakonec se na mne štěstí přece jen usmálo: neznámá krasavice se na chvíli přitiskla k ohlazené stěně potoka a mně se podařilo udělat záběr, kde je s ní zároveň i pstruh.

Po úspěšném fotolovu se vydrápu (s 8 kg fototechniky doslova) ještě o dvě „patra“ kaskád výš. V prvním na mě pod vodou čeká velká „duna“ z bělostných kamínků, na které leží jediný barevný javorový list. Prostě kýč. Vzniklé fotky ale moc neukazuji. Jednoduše proto, že mi sotva někdo uvěří, že jsem scénu nenaaranžovala. O patro výš a o pár minut později obdivuji zmíněný vymletý „hrnec“ s průměrem 2,5 metru a hloubkou 3 metry. Voda se v něm rychle točí a skrz miliony drobných bublinek není jednoduché jeho krásně omleté stěny vyfotit. Na dně „hrnce“ se blýskají dokonale ohlazené valouny velikosti lidské pěsti. Nepřijde mi to, ale už jsem ve vodě skoro hodinu a zima mnou začíná pěkně lomcovat. Aleš je tu poprvé a je tak nadšený, že zůstává v náručí potoka nejdéle. I on viděl „tygra“, použitelný záběr tajemné ryby se mu ale s pomalým kompaktem nepodařil. Nikam se nechvátá a u Gimbachu trávíme další hodinku pozorováním vážek, motýlů a nasloucháním zurčení kaskád. I přes dramatické změny v okolním porostu je tu stále krásně. Sluníčko mi pomalu rozproudilo krev až do zimou ztuhlých konečků prstů a znovu mlsně pokukuji po té nádherně čisté vodě.

   Odhalení neznámé ryby

Doma mě zvědavost dohnala pátrat po identitě podivné ryby. Ptala jsem se zkušených rybářů, odborníků i nestorů sladkovodního potápění. Nikdo si s „tygrem“ nevěděl rady. Podařilo se mi nakonec zjistit, že se jedná o vzácného křížence pstruha obecného (Salmo trutta) a sivena amerického (Salvelinus fontinalis). Siven byl do sladkých vod Evropy zavlečen ze Severní Ameriky a vytírá se na podzim, stejně jako náš pstruh obecný. Ojediněle tak dochází ke zkřížení těchto druhů a vznikají pozoruhodně zbarvení kříženci označovaní jako „tygří“ nebo „tygrovité“ ryby. Ti se již dále nerozmnožují, jsou neplodní.           

Leštinka

LEŠTINKA

 

   Připravil: Radek Procházka

   Foto: Luboš Parent

 „...míjíme domek střelmistra a pokračujeme k vozíkům na vytěženou žulu...“ Tak nějak by mohl probíhat výklad průvodkyně po skanzenu těžby žuly v lomu Leštinka, je tu ale jedno kdyby. Kdyby se celý skanzen nenacházel v království ticha, pod vodou...

Kamenolom se nachází nedaleko Skutče a patřil v minulosti mezi zhruba padesát lomů trojúhelníku měst Skuteč—Hlinsko—Nasavrky, který dával práci více jak 4500 lidí ze širokého okolí. Těžila se zde známá skutečská žula, pracovali tu i kameníci z Itálie. Z místní žuly byly vytvořeny železniční mosty i mnoho současných ulic. Již od roku 1891 se zde začala vyrábět žulová dlažba o rozměrech 18 x 18 cm. Vznik této lokality má na svědomí svazarmovská skupina potápěčů Chrudim a mnoho lidí kolem, kteří zažili postupné zatápění lomu po ukončení těžby až do dnešní podoby. Bylo zde odpracováno velké množství hodin na kultivaci obslužných objektů a mnohé vznikly až následně. V současné době se zde také staví, z důvodů rekonstrukce vyhořelého objektu.

   Ekosystém

Lidem, starajícím se o tuto lokalitu s hlavním vedoucím a zároveň správcem, dělníkem, biologem a potápěčem Lubošem Boržíkem v jedné osobě, se velmi zdařilo vytvořit fungující ekosystém této vodní nádrže. Jako počin číslo jedna řadím vysazení slávičky mnohotvárné v roce 1985, která se zde zdatně rozmnožila a vytvořila přírodní filtrační zařízení celého lomu, prostě takovou čističku, což je pro celou lokalitu klíčové. Na krajích lomu můžeme obdivovat množství vodních rostlin včetně nádherně kvetoucích leknínů.

Skladba ryb je druhově až neuvěřitelná, ale vše musí mít svá pravidla a regule. V letošním roce bylo dokonce potřeba nasadit antibiotickou léčbu. Pod vodou se tu běžně setkáváme s velkými kapry-důchodci a jejich oranžovými kolegy koi kapry. Těsně pod hladinou se prohánějí hejna okounů. Nad pochodujícími raky, kterých tu při každém ponoru spatříte desítky, majestátně proplouvají štiky. Narazíte tu i na candáta a ani sumec tu nechybí, ale potkat ho je zde už vzácností. Většinou je zaparkovaný ve skulinách lomu. Přebývají tu i želvy nádherné, ale svou plachostí a klidným vegetem v nepřístupných skulinách lomu jsou k nezahlédnutí. Naopak z malých jeseterů se už stali pěkní pořízci a pozorování jejich stylu plavání, který nemá pohybem daleko k malým žraločkům, je pro každého zážitek. U tohoto druhu bylo velmi těžké odhadnout, jak se zadaptuje, a je prima, že vše dopadlo dobře a můžeme tyto krásné ryby pozorovat při filtrování dnového bahna lomu. Systém jako takový doplňují malé organismy, žáby a mnoho mikroorganismů. Je zde prováděno i drobné přikrmování obilím. Rybky si zvykly na každodenní přítomnost potápěčů, a pokud vlastníte RB přístroj, je pozorování ryb samozřejmě daleko větším zážitkem. Čeká tu na vás i překvapení ve formě albína a společně s oranžovými koi kapry si ho všimne i potápěč se zamlženou maskou, hledající manometr :-).

   Potápění

Zázemí od WC po nastrojovací místa s koberci a pulty na výstroj, až po dekompresní pivečko a posezení je v super čistotě a kvalitě. Na lokalitě potápím desítky ponorů ročně a mohu říct, že vše funguje na jedničku a Ivanka, šéfová zázemí, plnírny a všeho kolem, má pro každého připraveny dobré pochutiny a primovou náladu. Vstupy do vody na více místech tvořené schody se zábradlím umožňují pohyb i s větší výzbrojí a výstrojí. Ve vodě se často využívají i výcviková plata v různých hloubkách. Potkávají se tu žáci potápění až po potápky ve vyšších levelech. Je tady možné trénovat naprosto vše. Viditelnost během roku je velmi dobrá, v zimě hlavně v období ledu super. Z důvodu probublávání vody teplými potápěčskými výdechy zamrzá lom jako poslední v okolí. Lokalita se dá v pohodě při jednom ponoru obeplout. Velkým zážitkem je pozorování raků a chování ryb. Potápěč, který si na poslední chvíli všimne metrové štiky splývající s větví stromu, je v němém úleku a všude přítomní raci jen potvrzují kvalitu a čistotu vody. Jedním z častých cílů pod vodou je instalovaný keson, původně násypka na obilí, do kterého se vejdou natěsno i čtyři potápěči s kameramanem při točení přípitku nového roku. Na dně si můžeme všimnout i shluku instalovaných amfor, střelecké munice a ostatních drobností. I při vícedenním potápění je stále co obdivovat.

   Skanzen těžby žuly.

Hlavní věc, která se Lubošovi s kamarády povedla v posledních letech a právě se dokončuje, je podvodní instalace skanzenu těžby žuly. Ano, v první fázi se to zdá být velmi bláznivé, ale je vidět, že když je vůle, dá se mnohé.

Krom rozpracovaných kvádrů a zbytků konce těžby tu tedy vznikl zcela ojedinělý skanzen. Pojďme tedy na návštěvu, dovoluji si vás provést trasou od kesonu. Zanořujeme se od plata dle vodicího lana ke kesonu, po prohlídce kesonu zhruba v 20 m nadplouváme nad sloupy elektrického vedení kompletně osazenými izolátory i zadrátované. Dojíždíme k velkému žebříku na skalní plato v hloubce 13 m. Zjevují se nám dva velké vozíky s korbou - plně funkční a pohyblivé, instalované na kolejích. Starý sud, stavební kolečko plné žulových kostek s vidlemi na nabírání. Pokračujeme k boudě střelmistra, na kterou je připojeno vedení, je zde umístěno čerpadlo, ponk se svěrákem a drobným nářadím, na stěnách visí pily a větší nářadí, každý si při proplouvání domkem všimne červené olejničky, jejíž barva ladí k venkovnímu mohutnému litinovému telefonu instalovaném na stěně. Nad dveřmi můžeme číst nápis Žulolom družstvo LP 1926. V rohu filcáky střelmistra. Domek má samozřejmě střechu a tak je potřeba počítat s možností vynoření až po proplavání a být opatrný při ponoru. Vplouváme dveřmi a otvor okna, kterým domek opouštíme, je dostačující a viditelný. Pod oknem je instalován velký kompresor, tlakovými hadicemi napojen na sbíječky zavrtané v žule.

Spousty věcí jsem záměrně vynechal, čekají na vaše objevení, postřeh a pozorovací schopnosti pod vodou. Na podzim 2009 a jaro 2010 má Luboš připravenu instalaci krytého konce vlečky s dalším vozem, takže dokončení skanzenu má ještě čas. Pomalým vynořením kolem stěn lomu končíme naši exkurzi prohlédnutím rybí polévky a ven na tu gulášovou.

Autorovi myšlenky a hlavně její realizace Luboši Boržíkovi se zde zdařilo vytvoření nádherného potápěčského koutu. Samozřejmě přichází daň v podobě velké návštěvnosti, ale tady s pýchou podotýkám, že i potápěčské členstvo se zde vyznamenává tolerancí, solidaritou a pohodou pod i nad vodou. K lokalitě mám úzký vztah a jsem tu rád. Potápění na této lokalitě pro mne vždy bylo a pevně věřím, že bude na pohodu.

Vábení temnot

Mirek Lukáš

   Vábení temnot

 

   Připravil: David Skoumal

 Tak jako na spoustu jiných i na Mirka zapůsobil Svět ticha J. Y. Cousteaua a udělal zlom v jeho životě. Potápění se mu stalo celoživotní zálibou a pracovní náplní.

Sám popisuje svůj začátek těmito slovy: „První ponoření pod vodu bylo na splavu v potoku Bystřice v Olomouci. Použil jsem motocyklové brýle, u kterých jsem větrací průduchy zakapal voskem. Tento pokus těsnění vydržel přibližně dvacet vteřin, než se brýle zaplavily, přesto i tak krátký pohled pod hladinu stačil na to, abych této vášni propadl a věnoval se jí až dodnes.“

   Hranický kras Olomouc

Jeho potápěčská kariéra začala v roce 1965 po nástupu na učiliště Sigma Lutín, kde založil potápěčský kroužek. Vzhledem k situaci, která panovala na našem potápěčském trhu, se Mirek záhy pustil do výroby potápěčské výstroje, a to plicních automatik-regulátorů. První klasickou automatiku vyrobil z automobilové houkačky v roce 1966. Předlohou byla AV-1. Posloužila i při závěrečných zkouškách ŠPP o prázdninách 1968. Záhy vyrobil také 2. stupeň – ústenku a opět použil houkačku jako šasi.

Vzhledem k blízkosti krasu – Hranické propasti a Zbrašovských aragonitových jeskyní se jeho pozornost obrátila i k průzkumu zatopených jeskynních systémů. Spolu s Vráťou Breznou provedl Mirek 10. března 1968 první potápěčský průzkum Jezírka smrti ve Zbrašovských aragonitových jeskyních v Teplicích u Hranic. Vrstva CO2 dosahovala 5 metrů nad vodní hladinu. K průzkumu použil novou ústenkovou automatiku s novým pístovým 1 stupněm.

Potápěčští kamarádi okolo Mirka se oficiálně dali dohromady a roku 1979 vznikla speleopotápěčská skupina jako základní organizace České speleologické společnosti a to 7-02 Hranický kras Olomouc, jejímž prvořadým úkolem byl průzkum a mapování Hranické propasti.

   Nebe

Mirek v té době měl již na svém kontě několik naprosto stěžejních objevů nových prostor v Hranické propasti – 2. 7. 1977 objevil první suché prostory za „Zubaticí“ - dnes nazývané „Nebe III“. Další suchá prostora byla nalezena až téměř o rok později. Dne 24. 6. 1978 se Mirek vynořil v „Rotundě Suché-RS“. Nebe II objevil opět Mirek dne 30. 9. 1978, ale už ponorem ze základny v RS, kde mu dělal „návodčího“ Fraňo Sabbath Travěnec.

Nebe I bylo objeveno 4. 11. 1978, jak asi tušíte, opět Mirkem a návodčím na stejném místě byl opět Sabbath. Musíme si uvědomit, že viditelnost v Hranické propasti výrazně kolísá a potápěči byli v té době vybaveni svítilnami s klasickými žárovkami. Byli jsme dlouho před používáním důlních dvojvláknových žárovek, halogenek a HID či Power Luxeon LED, které byly v té době známy pouze z oblasti science fiction.

   Kuba

Vedoucím Hranického krasu se stal Luboš Benýšek, který brzy ukázal své schopnosti i na mezinárodní úrovni. V roce 1980 se podařilo uskutečnit první velkou zahraniční expedici - a to na Kubu. Expedice trvala pět měsíců a nejvýznamnější oblasti průzkumu byly Casimby v Bahía de Cochinos (Zátoka sviní), Cueva de Juanelo Piedra v oblasti Batabanó, Modrá díra Ojo del Mégano a mnoho dalších. Celkem bylo prozkoumaných 28 jeskyní, z toho 24 prvosestupů. Mirek byl na této expedici jako vedoucí potápěč, kameraman a technik. Mnoho ze speciálních UW zařízení pocházelo z jeho produkce – UW boxy, světla, plicní automatiky, inflátory…

Celá akce byla velmi pozitivně hodnocena vrcholnými kubánskými funkcionáři – Raúlem Castrem a náměstkem ministra kultury dr. Antoniem Jimenézem. Sám dr. Jimenéz se s fotografem Mesou a Lubošem Benýškem potápěl v jeskyni Juanelo Piedra. Kromě zatopeného krasu se Kubánci rovněž zajímali o hloubku a charakter dna modré díry Ojo de Mégano. Pro tento projekt se uvolnily prostředky na nákup a zajištění helia. Dovedete si představit, jak bylo dříve v Československu velmi obtížné sehnat helium! Stejně jako sehnat ze světa dostupné informace o dekompresní problematice , protože v té době to byla problematika pouze profesionálních komerčních organizací. Naplněné přístroje se dopravily na Kubu, ale použity nebyly, hloubka Ojo de Mégano byla totiž 80 m, tudíž zvládnuta ponory se vzduchem. Helium se ušetřilo a po návratu zpět do vlasti se uskutečnil 2. 5. 1981 sestup v Hranické propasti do hloubky 110 m s Heliairem 10/52, a to Lubošem Benýškem a Franěm Sabbath Travěncem. Dekompresní procedury Luboš počítal na koleně, nicméně byly zvládnuty úspěšně a sestup dopadl dobře. Výstroj se skládala z přístrojů 2x12 l. Větší přístroje či láhve se v Československu nevyskytovaly. Mirek na této akci působil jako člen podpůrného týmu.

   Mexiko

V roce 1982 se uskutečnila druhá expedice Mexiko–Kuba na základě úspěchů první akce.

První část Mexiko trvala dva měsíce a byl v ní zahrnut průzkum jeskyně na poloostrov Yucatán (Union Libre), ostrovy Isla Mujeres a Cozumel.

Druhá část expedice na Kubě trvala další tři měsíce. Prozkoumávali jeskyně na východě Kuby (Cristalito de Papaya v provincii Oriente), dále opět Cueva de Juanelo Piedra. Objevili novou slepou rybku (Lucifuga oculata) v jeskyni El Macio. Počet prozkoumaných jeskyní byl 37, z toho počet prvosestupů 29.

Mirek působil na obou expedicích na Kubě v hlavní roli UW kameramana — na první akci ještě na amatérský formát 8 mm, ale na druhé to bylo již natáčení dvou filmů pro Českou televizi - „Expedice míří do hlubin“ a „V hlubinách Juanelo de Piedra“ na profesionální formát 16 mm. Pro kubánskou stranu pořídil záběry podmořského parku Sigua poblíž Santiaga de Cuba. Celá UW filmovací technika včetně pouzdra na kameru Paillard Bolex byla z jeho dílny. Zmíněné filmy odvysílala naše televize v hlavním vysílacím čase, poprvé v létě roku 1983 a to bylo zase zlomové pro mne, neboť jsem v tom roce dodělával u Honzy Jahnse Školu přístrojového potápění.

Stejnou techniku používá Mirek i při natáčení záběrů z expedice Tanzanie — Zaire v roce 1985. Objednávka České televize zahrnovala z této pětiměsíční akce opět dva filmy.

   Tunnel de la Atlantida

Mně samotnému se během studií lékařské fakulty UP Olomouc podařilo stát se členem Hranického krasu a to díky Mirkovi. Najednou jsem ty, které jsem znal pouze z vyprávění a televize, měl možnost poznat osobně při společných potápěčských akcích. Byl to zásadní průlom v mé potápěčské kariéře. Do té doby jsem byl členem Svazarmu a držitelem bronzového odznaku, vychovaný v organizaci, kde se akorát vzdychalo touhou a vrcholem byl devizový příslib do Jugoslávie, a teď jsem mohl být platným členem realizace příprav na další akci. V roce 1987 naplánovali členové Hranického krasu expedici na Kanárské ostrovy, na ostrov Lanzarote a chtěli se pokusit o proplavání jeskyně Tunnel de la Atlantida, což v té době provedl jediný Olivier Isler. Řešil se hlavní problém – s čím to udělat. Luboš Benýšek odjel na mezinárodní kongres jeskynního potápění do italské Gorizie a dovezl dva motory ze skútrů Tekna a trakční gelové baterie Yuasa. Mirek Lukáš zkonstruoval první skútry tohoto typu v Československu. Milan Slezák mu nechával odlévat náhradní listy vrtule, gelové články byly však jen v jednom skútru, do druhého se dával set klasických kyselinových akumulátorů…

Vývoj stran přístroje šel také kupředu. První Mirkův set 3x 12 l se speciálním můstkem a ventily byl nedostatečný svým objemem a proto Milan Slezák zadal lahvárně ve Vítkovicích zakázku na speciální láhve 20 l, které měly hmotnost přes 28 kg. Mirek vyrobil tedy zcela ojedinělý typ dvojventilu a spojil blok čtyř láhví za pomocí popruhů a pevných můstků. Vzhledem k váze přístroje byla kompenzace prováděna suchým oblekem, BCD vestou PL 40 a za zády měl potápěč další podušku – jakýsi předchůdce dnešního BCD křídla. Přídatné odnímatelné kompenzační zařízení tvořily duralové válce, které se během ponoru daly jednoduše odhodit. Otázka jídla a pití při dlouhé dekompresi pod vodou se řešila velkým prádelním hrncem, obráceným dnem vzhůru – předchůdcem dnešních habitatů. Na suchu byl pohyb potápěče pouze s odlehčujícím doprovodem, hmotnost celého přístroje byla přes 180 kg. Celá technika byla výjimečná a na její realizaci se Mirek podstatně podílel, z dnešního pohledu byla výjimečná i ve světovém měřítku.

Při expedici však došlo k havárii, kdy jeden skútr roztrhla exploze kyselinové baterie a skútr zasáhl do stehna vedoucího expedice Luboše Benýška. Program expedice se musel změnit a přístroje 4x 20 l se nakonec použily při exploracích ve francouzské jeskyni Port Miou.

   Tanque Azul

V roce 1989 jsem se společně s Mirkem zúčastnil expedice na Kubu a v Mexiku. Pokračovali jsme tam, kde jsme skončili v roce 1982. Na Kubě to byla opět provincie Oriente, kde se celému týmu podařilo objevit v té době nejrozsáhlejší kras – Tanque Azul u Caletones (asi 2,5 km zatopených chodeb), dále prozkoumat El Macio a vzhledem k její výjimečné krasové výzdobě navrhnout kubánské Akademii věd tuto jeskyni jako národní park. Na této expedici jsme používali nová halogenová světla LOLA 10 a 20 W, která znamenala výrazný posun kupředu, BCD kompenzátory – vesty vlastní konstrukce a nové speciální dvojventily. Bez Mirkových technických invencí a realizace do podoby skutečných výrobků by došlo k výraznému zpomalení exploračních činností.

V 90. letech stál Mirek u všech významných projektů na Hranické propasti – jako člen podpůrného týmu při sestupu Michela Pauwelse dne 25. 7. 1993 do hloubky 155 m, který trval 12 hodin. Dále při spouštění robota ROV Hyball do hloubky 205 m v roce 1995. Bohužel se robot dole při průzkumu zamotal do starých šňůr a následovala vyprošťovací práce a následné tahání lan v hloubkách 50—70 m. Na této akci se podílel jako vyprošťovací potápěč společně s Franěm Sabbathem Travěncem a s Lubošem Benýškem, zbylá lana jsem vytahoval společně s Tomášem Držíkem z hloubek 50—60 m. V té době byly všechny naše ponory vzduchové.

Mirek se také podílel na mnoha dalších akcích, jako jsou naše novodobé trimixové ponory do Hranické propasti (dvojice Háša, Skoumal), další explorace ROV – tentokráte robota Colombo Mk2, zapůjčeného Hlavní báňskou záchrannou stanicí v Ostravě, realizace dekompresního habitatu – zvonu, který byl instalován v 9 m v Hranické propasti, hloubkové ponory Pavla Říhy atd.

Natočil mnoho zajímavých záběrů jak z vraků, tak hlavně z jeskyní, a v poslední době se opakovaně podílí na realizaci hloubkových freedivingových rekordů Martina Štěpánka coby jisticí potápěč a hloubkový kameraman v hloubkách okolo 100 m. Pro tuto opět velmi specifickou činnost vytvořil speciální konstrukce pro uchycení kontrolních hloubkových kamer na sestupové lano či sestupové saně – sled.

   Nástup nového milénia…

je ve znamení nástupu nových technologií – přichází éra pasivních SCR rebreatherů a elektronických CCR rebreatherů. Mirek po ukončení kurzu u Petra Votavy a Kuby Jiráska (členů Hranického krasu) vyrobil vlastní klon eCCR na bázi Inspiration s elektronikou Hammerhead, se kterým se úspěšně potápí dodnes. Společně s dalšími CCR potápěči Honzou Žilinou a Petrem Stejskalem opakovaně provádí náročné sestupy a měření v Hranické propasti v hloubkách pod 100 m. Je jedním z pilířů našeho CCR potápění společně s Vladanem Mickertsem a Břeťou Vajsarem a já sám mám eCCR, který spojuje části všech tří – eCCR Menthes osazený technikou LOLA, IQ Sub Hammerhead a Inspiration. Zcela obdobný vlastní Silva Pěkník, kterého jako zkušeného vrakového potápěče není třeba dále představovat.

Jeho nový design ventilů s manifoldem LOLA považuji v současné době za nejdokonalejší propojení setu dvou láhví přístroje s otevřeným okruhem. Sám používám celou řadu jeho výrobků, a to dlouhodobě k plné spokojenosti. Zde nechci provádět vlezlou reklamu apod., ale používám výrobky, jejichž autor se sám aktivně potápí, a to na velmi vysoké úrovni, a zdokonaluje je na základě našich připomínek. Takže co bych si asi více mohl přát, než produkty někoho, kdo sám vytváří design, testuje je a používá.

   Za všechny kamarády…

které má, mu přeji, aby jeho drajv vydržel ještě hezky dlouho, neboť z jeho potápěčské generace zůstali se Silvestrem Pěkníkem jediní, kteří vydrželi na špici našeho technického potápění a vytvářejí jeho trendy dodnes. Myslím si, že Mirek velmi silně ovlivnil pozitivně mnoho potápěčských generací u nás a jeho role v průzkumu Hranické propasti je naprosto zásadní. Nejen historicky z pohledu jeho prvoobjevů, ale do dnešních dnů působí jako hlavní koordinátor veškeré činnosti v této výjimečné lokalitě. Dále mu přeji, ať se jeho fantastická sbírka mušlí – zavinutců dále rozrůstá, stejně jako jeho muzejní kolekce potápěčských regulátorů – plicních automatik ze světa i z domova. S velkými díky za to, že mi ukázal společně s Lubošem Benýškem a ostatními, co je to Darkness beckons (vábení temnot) a umožnili mi tak překročit vlastní stín svazarmovského rybičkáře.  

S úctou David Skoumal

 

Mirek Lukáš

Nar. 11. 8. 1950

Olomouc, majitel firmy LOLA

Předseda ZO 7-02 Hranický kras Olomouc

IANTD CCR Trimix Diver, vrakový a jeskynní potápěč, kameraman a scénárista, dlouholetý konstruktér potápěčské a UW filmovací techniky

Dříve člen subkomise pro technické potápění Svazu potápěčů ČR a instruktor jeskynního potápění České speleologické společnosti. Bezesporu největší postava olomouckého jeskynního potápění, a to daleko přes hranice regionu.

DĚTI a voda

   DĚTI a voda

 

   Připravila Alena Voráčková

   Odborná konzultace: Mgr. Petra Obytová

instruktorka kojeneckého plavání (praxe 15 let), fyzioterapeut a předsedkyně Aliance přátel plavání kojenců a malých dětí

  

 Voda nás fascinuje a přitahuje už od útlého věku. Fakt, že život – tedy i naši předkové – vznikl v moři, si neseme ve svých genech, navíc se počáteční fáze každého lidského života odehrává v plodové vodě mateřského lůna. Je tak velmi přirozené, že se novorozenec v tomto živlu bude cítit příjemně. Termín „plavání“ je ale u malých dětí trochu nepřesný. Jedná se spíše o hru, cvičení a potápění. Zvládat koordinaci rukou a nohou – plavat – jsou děti schopné až ve věku 4–5 let.

Jako rodič-potápěč si určitě představujete, jak vaše ratolest bude časem tento koníček sdílet s vámi, nebo si s vodou alespoň dobře porozumí. Co tedy udělat proto, abyste svým dětem vyšli v tomto směru maximálně a nenásilně vstříc?

   Co a kdy dítě ve vodě dokáže?

Pro novorozence se nabízí splývání na zádech na hladině s oporou ruky rodiče v domácím prostředí (s možností zaplatit si návštěvu školené instruktorky). Od dokončeného druhého měsíce lze navštěvovat tzv. „vaničkové plavání“ (nabízí se nejen v bazénech). Kojenec si zvyká na větší množství vody, otužuje se a rodič si nacvičí úchopy a manipulaci s „plaváčkem“ ve vodě. Podle chuti rodiče se může začít s přípravou na potápění.

Od dokončeného čtvrtého měsíce se může začít se splýváním v poloze na bříšku.

Další pokračování výuky koncem kojeneckého období dítěte může být již v dětském bazénu. Kurzy probíhají v 10–15 lekcích a doba pobytu ve vodě se pohybuje okolo půl hodiny. V některých zařízeních přijímají děti na lekce kojeneckého plavání již od dokončeného šestého měsíce. (V takovýchto případech by ale měli mít speciální režim úpravy vody.)

Děti starší jednoho roku se učí pohybovat ve vodě na destičkách, potápět se bez signálu a orientovat se pod vodou. Lekce bývají prokládány oddechovým časem s říkankami a jednoduchými pohybovými cviky v kolektivu. Na závěr se přistupuje k otužování, kdy instruktorka děti pod vodou sprchuje chladnější vodou nebo navrhne krátký pobyt ve velkém bazénu.

Postupně s pokročujícím věkem děti lépe zvládají pohybovou koordinaci a průprava v bazénu se více přibližuje výuce konkrétních plaveckých způsobů. Pokud je dítě ve vodě „jako doma“, může začít plavat už kolem tří let a to tak, že plave pod vodou a při potřebě nádechu vystrčí hlavičku z vody. Plavání pod vodou je pro dítě přirozenější a jednodušší. Učí je také hospodařit s dechem i energií. Co se týče výuky plaveckých způsobů, je nejlepší začít s kraulem, jako poslední se učí „prsa“.

   Potápění dětí na nádech

Základní přípravu na potápění představuje otírání obličeje dítěte od čela přes kořen nosu, zezačátku mokrou rukou, později lze nabrat do dlaně trochu vody. Před každým otřením je třeba dítě oslovit jménem a říci signální slovo (zvolené „heslo“, které upozorňuje dítě, že by mělo zadržet dech). Začít s touto průpravou můžete již od narození dítěte – nutná je i přesto, že dítě má do tří měsíců tzv. reflex zatajení dechu.

Po čase se může přistoupit k polévání hlavičky plaváčka – zezadu, aby se dítě naučilo reagovat výhradně na slovní signál. Po zvládnutí tohoto prvku přichází první potopení dítěte pod vodu, ze začátku ještě za polévání hlavičky, časem už pouze na oslovení a slovní signál. Další „level“ představují první samostatné vteřiny dítěte pod vodou, tj. po zanoření následuje krátké přerušení úchopu. Potápění lze dětem zpestřit položením hračky na dno bazénu, podplaváváním překážek, apod. Dítě může také zkoušet jednoduchý přepad do vody (ze začátku ze sedu) s tím, že je s mírným potopením chyceno rodičem.

Vrchol potápění u malých dětí je spontánní pohyb, kdy pod vodou komunikují, hrají si, smějí se na sebe a loví předměty.

   Reakce dětí

Ideální je, když dítě neztratí kontakt s vodou od útlého věku. Reakce dítěte na pobyt v bazénu ale může být zpočátku negativní i přesto, že se doma rádo koupe. Horší je však strach z vody ze strany rodičů – jejich pocity se na dítě přenášejí.

Je třeba si uvědomit, že lektorka je odborník na plavání a rodič na projevy dítěte. Aktivity by proto měly vycházet ze vzájemné komunikace a spolupráce. Dítě by se v žádném případě nemělo do ničeho nutit, a to i tehdy, když ostatní v kolektivu daný cvik nebo aktivitu již zvládají.

Pro mne osobně byl moment, kdy jsem měla svou tehdy sedmiměsíční dceru skutečně potopit pod vodu velmi nelehký. Zareaguje dobře na signál? Nevdechne vodu? Nevycítí mou nervozitu? Navíc koordinace vyslovení jména – hesla s potopením a vynořením pomalu a bez zbrklosti není zpočátku vůbec jednoduchá. Pro případ, kdy se dítě skutečně „napije“, se doporučuje zachovat klid, dát dítě do svislé polohy a počkat, až vodu vykašle a uklidní se.

   Když se dítě bojí vody

Je dobré, aby dítě vodu nejprve prozkoumalo a získalo k ní důvěru. Rodiče mohou mít pocit, že se nic neděje a že je už na čase dítě začít něco učit. Nejvíce svému potomkovi pomohou vlastním nadšením a dobrým vztahem k vodě: když uvidí, jak si vodu užíváte, bude chtít být s vámi. Když ale vycítí nátlak, bude veškeré vaše snažení spíše bojkotovat.

Krize ve vztahu k vodě může přijít i u dítěte, které před časem nemělo problém žádný. Překonání takového období může trvat měsíce i roky a vyžaduje od rodičů velkou trpělivost.

U velmi malých dětí může negativní vztah k vodě způsobit třeba komplikovaný porod (dítě se „napilo“ plodové vody).

   Pomůcky

Používání vhodných nadlehčovacích pomůcek je přínosné – děti plavou pomalu a bez pomůcky mají problém s udržením splývavé polohy a méně se tak soustředí na správnou techniku. Pokud chcete dítě pouze zabezpečit během pobytu u vody, lze doporučit rukávky. Pokud má ale dítě nacvičovat plaveckou lokomoci, ideální je nadlehčovací pás (v oblasti beder) nebo destička přiměřené velikosti k věku dítěte.

   Přínos pobytu malých dětí ve vodě

Voda představuje především přirozené prostředí pro spontánní pohyb. Dítě procvičuje jemnou i hrubou motoriku, posiluje svalový korset. Také si zvyšuje kapacitu plic a zlepšuje práci srdce. „Plaváčci“ bývají otužilejší a mají lepší imunitu, jsou čilejší a lépe spí.

Fyzický kontakt upevňuje důvěru mezi dítětem a rodičem i sebedůvěru dítěte. Batolata, která projdou kvalitním kurzem, by se měla ve vodě lépe orientovat, umějí zadržet dech, případně se dohrabou ke břehu. Pokud spadnou do vody, kde vystačí, dokážou se postavit na nohy.

Díky společnosti vrstevníků v bazénu přijmou lépe nové kolektivy a snáze se tak adaptují například na předškolní docházku.

   Rizika

Někteří odborníci stále zastávají názor, že by se malým dětem neměli potápět uši. Dobrý pediatr ale od „podvodních aktivit“ dětí odrazovat nebude a spíše zdůrazní péči o uši po plavání.

Další strašák jsou infekce v bazénu. Výběr kvalitního zařízení je jedna věc, druhá – neméně důležitá – je přístup a chování rodičů v oblasti hygieny. Třeba to, že se pár miminek do vody vyčurá napáchá méně škody než jeden neumytý dospělák.

Zvláštní názor prosazuje nedávná studie z USA, kde se zhruba praví, že kojenecké plavání podporuje rostoucí počty utonutí dětí. Odůvodňují to tím, že kvůli „plavání“ děti ztrácejí respekt z vody. V každém případě by se dětem i rodičům mělo připomínat, že i ratolest, která se umí potápět, není plavcem a nesmí zůstat bez dozoru.

   S čím se také můžete na baby plavání setkat

Jednou z poněkud pochybných metod je výuka drilem – na děti jsou kladeny přehnané nároky se zaměřením na výkon. Pro ambiciózní rodiče to může být přijatelné s vidinou, že jejich dítě bude umět dříve plavat. Takový výcvik ale může paradoxně vést k návyku špatných pohybových stereotypů.

Další zvláštní metodikou je tzv. „delfínkování“. Jedná se o systém řízeného zátěžového potápění, který se k nám dostal z Ruska. Aliance přátel plavání kojenců a malých dětí tento styl důrazně nedoporučuje.

Některé kluby zařazují i prvky sebezáchrany dítěte po pádu do vody. Mohou být velmi prospěšné, například nácvik zachycení okraje bazénu. Nácvik záchranných mechanismů ale není vhodný pro děti kojeneckého věku.

   Plaváčci jako podvodní modelky

Focení a pobyt s malými plaváčky ve vodě považuji za jeden ze svých cenných zážitků. Přirozenost a pohodu, kterou pod vodou vyzařují, jim může ledaskterý dospělý závidět – jsou uvolněné, bez problémů otevřou oči i ústa. Situace se pro fotografa začne komplikovat v momentu, kdy se rozhodne zvěčnit pod vodou celou rodinku. Nejen, že se maminky vymlouvají na účes či make-up, když už se přemluvit nechají, bývá to většinou katastrofa: nafouklé tváře, křečovitě zavřené nebo naopak vypoulené oči... Některým pomůže, když jim ukážete tuto hrůzu na displeji a snaží se polepšit.

U malých dětí vidím jako handicap fakt, že je většinou lze fotit jen v malých bazénech (kvůli teplotě vody), kde bývá často kalnější voda než ve velkém bazénu. Kvůli malé hloubce jsou navíc možnosti kompozice a vůbec focení výrazně omezené.

Někteří instruktoři dětského plavání fotografy zcela odmítají s tím, že děti blýskání fotografického blesku pod vodou stresuje. Lépe je domluvit se individuálně s konkrétní rodinkou (někým, koho znáte), a ten vás k bazénu pozve – buď přímo na lekci, nebo mimo placené lekce plavání.

   Kdy může dítě začít s potápěním s přístrojem?

Minimální věk pro získání první kvalifikace (např. u CMAS – bronzový delfín, u PADI „Bubblemaker“ nebo „Scuba Rangers“ u SSI ) je 8 let. Dítě po absolvování výcviku může s přístrojem do maximální hloubky 5 m v chráněném prostoru za doprovodu oprávněného instruktora.

Od 12 let věku a za předpokladu zvládnutí vstupních požadavků může dítě projít kurzem na kvalifikaci „potápěč junior“ (CMAS), nebo Junior OWD (SSI). Po dokončení kurzu se smí potápět s držitelem kvalifikace nejméně CMAS P** (nebo odpovídající v jiném systému) do malých hloubek (tato osoba musí být zároveň zákonný zástupce nebo jím pověřená osoba).

U systému PADI je vstupní věk pro kurz „Junior Open Water Diver“ 10 let.

   Tipy pro baby plavání:

před výběrem kurzu si nechte instruktorem ukázat osvědčení o absolvování kurzu pro instruktory kojeneckého a batolecího plavání,

zjistěte na příslušné hygienické stanici, pod kterou bazén spadá, zda splňuje podmínky pro plavání dětí,

teplota vody by se měla pohybovat mezi 28–30 °C,

slušnost je ukázková lekce před zapsáním do kurzu,

je dobré znát storno podmínky (pro případ, že bude vaše dítě dlouhodobě nemocné, případně bez udání důvodu po 1. lekci).

Pygmejský mořský koník

Pygmejský mořský koník

 

   Text a foto Petr Slezák

 

Loď kotví již druhý den v několik kilometrů dlouhé laguně atolu Layang Layang a já dnes již potřetí nastupuji do zodiaku s foťákem v ruce a dvojčetem na zádech. Stejně jako jsem se potápěl třikrát včera a stejně jako se budu potápět zítra. Jedna věc je ale jiná. Na tento ponor jsem přemontoval objektiv a místo širokoúhlého jsem nasadil makro. Předpokládám, že ponor strávím na jednom místě a že asi nebude tak dlouhý, jako ostatní. Netuším, že bude jedním z nejdelších za tuto plavbu.

Většinu ponorů na této úžasné výpravě Jihočínským mořem severozápadně od Bornea fotím žraloky a velké ryby. Ponory mají vesměs podobný profil. 25 až 30 minut v hloubce zavěšen v modru, sotva na dohled k útesu čekám na velké ryby. Potom návrat k útesu a podél stěny pomalý výstup s dekompresí, která zabere něco přes hodinu. Vynořuji se obvykle mezi devadesátou a stou minutou ponoru.

Mým cílem při této výpravě je ovšem kromě focení velkých ryb  i něco docela malého. Na jednom místě na Layang Layang žijí maličcí pygmejští koníci. Poprvé v životě mám možnost podívat se na tato úžasná stvoření, která byla objevena teprve nedávno a v podstatě náhodou. Pygmejský koníček žije na rohovitkách (gorgonie) rodu Muricella a byl objeven, když byla tato rohovitka přivezena do akvária za účelem studia. Je velmi obtížné ho rozeznat, protože jeho tělo má stejnou barvu jako gorgonie a je pokryté výrůstky, které vypadají stejně jako polypi hostitele. Hrbolky na těle i zkrácený nos koníčků odpovídá barvě a tvaru polypů na rohovitce, zatímco tělo přesně napodobuje stonek. Koník je pevně přichycený chápavým ocáskem, natahuje se do vody a nasává plankton. Stejně jako ostatní koníčci má tuhé tělo kryté kostěnými destičkami a hlavu sklopenou jako kůň s přitaženou opratí. Zřídkakdy dorůstá délky větší než dva centimetry. Žije v tropických vodách jihozápadního Pacifiku v hloubkách mezi deseti a padesáti metry.

Sedím v zodiaku, který se pohupuje na vlnách a míří ke stěně útesu vzdálené asi 600 m od naší lodi. V hlavě si přehrávám informace o lokalitě. V hloubce mezi 22 m a 28 m rostou z kolmé stěny gorgonie a na nich bych měl hledat koníky. Blížíme se k místu sestupu. Ještě zkontroluji fotoaparát a za pár minut již skáču ze člunu do vody. Stěnu mám po levé ruce. Pomalu sestupuji do hloubky 20 m, zapínám fotoaparát, oba blesky a zkouším, jestli vše funguje. Po pár minutách nacházím první gorgonie. Chvíli hledám takovou, která by rostla dost daleko ze stěny a okolo které bude dost místa pro mne. Podél stěny teče proud. Je sice slabý, ale zůstanu-li úplně v klidu, pomalu mě odnáší pryč. Vím, že pygmejští koníci jsou malí a že mají dobrou kamufláž, tak civím do korálu několik minut a hledám. Nic nenacházím, tak se pomalu přesouvám od korálu ke korálu a u každého strávím několik minut hledáním. Až konečně. Na jedné gorgonii nacházím asi 7 mm velkého koníka. Namířím na něj fotoaparát, nasměruji blesky, ale v tom proudu, který mezi tím trochu zesílil, se mi nedaří zůstat nehybně viset a tak se mi obtížně zaostřuje. Gorgonie má asi tak metr krát metr a já se snažím tu sedm milimetrů velkou potvůrku, co je zbarvená úplně stejně jako korál, najít a udržet v hledáčku. Čas běží neskutečně rychle. Když fotím pod vodou, mívám většinou počítač na zápěstí a záložní hloubkoměr s hodinkami přímo na pouzdře fotoaparátu, abych měl informaci o hloubce a času pod vodou přímo na očích. Při fotografování pod vodou je celkem snadné ztratit pojem o čase. Po chvíli focení se přesouvám k jiné – o něco menší – gorgonii, na které jsem našel dalšího koníka.

Pygmejští koníci jsou ryby z čeledi jehlovitých. Většina těchto drobných živočichů má blízký vztah se svým hostitelem. Jsou to většinou gorgonie, mořská tráva a řasy. Většina druhů koníčků byla objevena v posledních deseti letech a je velmi pravděpodobné, že jich mnoho ještě na své objevení čeká. V současnosti je známo devět druhů. Od větších mořských koníků se odlišují ve více směrech. Například nemají břišní vak. Zrání zárodků probíhá v malé dutině na břiše samečka, která se zřejmě vzhledem k jejich velikosti otevírá směrem dolů. Do této dutiny samička naklade vajíčka a sameček je oplodní. Zárodky ve váčku samečka dozrávají až do porodu. Koníčci nemají mnoho mláďat. Bylo zaznamenáno narození 34 mláďat najednou, ale většinou jich není víc než 10 (na rozdíl od mořských koníků, kteří mají v závislosti na druhu mezi 100 až 200 mláďaty).

Čas běží. Střídavě hledám, ostřím, fotím a zase hledám. Když už udržím koníčka v hledáčku aparátu, otočí se ladným pohybem okolo stonku rohovitky a schová se. Chvílemi mám pocit, jako by mi to dělal naschvál. Jsem v hloubce 26 m, na zádech mám dvojče s nitroxem 36. Původně jsem si myslel, že to bude bezdekompresní ponor, ale již při hledání prvního koníka jsem pochopil, že bude focení vyžadovat delší čas, než jsem zamýšlel. Znám rychlost, s jakou spotřebovávám dýchací směs (v technickém potápění se tomu říká hladinový ekvivalent spotřeby) a tak si i pod vodou spočítám, co si mohu dovolit, abych měl dost dýchací směsi na dekompresi. Nakonec mi po 85 minutách focení svítí na počítači 26 minut dekomprese a já vím, že musím zahájit výstup. Voda má skoro 30 st. C, takže chlad není to, co tady žene potápěče z vody. Pomalu stoupám a na hloubkách jednotlivých zastávek si krátím čekání hledáním dalších zajímavých živočichů, jako jsou různé malé krevetky nebo rybky. Na hladině jsem zpět za 111 minut od zanoření a podávám do člunu fotoaparát a přístroj. Člun letí k lodi. Většina potápěčů, se kterými se plavím Jihočínským mořem, je již několik desítek minut zpátky na lodi. Už si za těch pár dní zvykli, že se s Martinem vracíme někdy i o hodinu později.

Přemýšlím, jaký osud asi pygmejské koníky čeká. Zatím nejsou známa žádná nebezpečí, která by jim hrozila, ačkoliv jejich atraktivní zabarvení z nich může udělat potenciálně zajímavý akvarijní obchodní artikl. V dnešní době již existují projekty k ochraně koníků a jejich prostředí. V Austrálii je koníček zahrnut v Australian Wildlife Protection Act z roku 1998, který stanovuje zvláštní povolení pro vývoz a i většina dalších zemí přistoupila k podobným opatřením.

Byl to nádherný ponor. Vidět na vlastní oči tyto malé koníčky, o kterých se toho zatím ví poměrně málo, byl svátek. Zapadající slunce barví mraky do sytě oranžové barvy a já si užívám pocit, že jsem po přibližně třech tisících ponorech viděl pod vodou něco úplně poprvé. 

 

Říše:        Animalia/živočichové

Kmen:      Chordata/strunatci

Podkmen: Vertebrata/obratlovci

Nadtřída:    Osteichthyes/ryby kostnaté

Třída:       Actinopterygii/paprskoploutví

Řád:        Syngnathiformes/volnoostní

Čeleď:      Syngnathidae/jehlovití

Rod:   Hippocampus/koníček

Hlubokomořská společenství

Hlubokomořská společenství

 

   Text a foto Martina Balzarová

Hlubokomořská společenství pokrývají až 65 % povrchu zemského. Přestože je zde velmi vysoký tlak, naprostá tma a nepříliš vysoká teplota vody. Nejsou zde fotosyntetizující organismy a veškerý život je tak závislý na přísunu uhlíku z povrchových vod. Je zde také vysoká limitace ostatních živin. Přesto je desetina veškeré živé biomasy právě na nehostinném dně oceánů.

Tento uzavřený systém neměl mít podle vědců žádné propojení s ostatními částmi oceánu, žádný pohyb sedimentů a ani žádné proudy. Ale dnes díky několika studiím již víme, že tomu tak není. Mnoho materiálu a sedimentů se z mořského dna může dostat zpět k povrchu za několik dní.

Hlubokomořské sedimenty na mořském dně nám odhalují nečekaná tajemství. Společenství mikroorganismů, která zde žijí, jsou napadána viry, které tak mohou být důležitým, ne-li dokonce klíčovým prvkem v globálním koloběhu uhlíku. Viry zde zabíjejí ostatní mikroorganismy, kontrolují tak stav jejich populace a zároveň stimulují i jejich růst. S rostoucí hloubkou je vliv virů na ostatní jednobuněčné organismy větší. V hloubce přes 1 km jsou díky nim téměř veškeré buňky přeměňovány na organický detritus. Větší množství virů v hlubokomořských sedimentech než v mělčích  příbřežních sedimentech je nejspíše způsobeno pohlcováním virioplanktonu částicemi padajícími do hloubek oceánu a jejich pozdějším usazováním na mořském dně. Zejména lytické viry jsou schopné zabít až 80 % jednobuněčných organismů v hlubokomořských sedimentech. Způsobují prasknutí napadené buňky. Tímto mechanismem se uvolní každý rok až 630 milionů tun uhlíku, což je velmi důležitý, ale zároveň nestabilní zdroj organického uhlíku v hlubokomořském ekosystému. Na některých místech se zdá, že lytické viry nemají převahu, např. u hydrotermálních vývěrů je více virů, které prasknutí napadené buňky nezpůsobují. Vztah lyzogenních virů a hostitele je klíčovým faktorem pro prokaryota v tomto extrémním ekosystému.

Virové infekce nejspíše způsobují vysokou mortalitu autotrofních a heterotrofních organismů v povrchových vodách oceánu s kaskádovým efektem na koloběh uhlíku a obnovu živin. Rozpad napadených buněk uvolní organický materiál, který může být znovu použit ostatními nenapadenými buňkami. Tento proces podporuje produkci heterotrofických prokaryot, ale zároveň snižuje efektivitu transportu uhlíku do vyšších potravních stupňů. Zásoba uhlíku v oceánech tím modifikuje množství uhlíku transformovaného potápěním částic z povrchových vod na dno oceánu. Abychom pochopili fungování oceánů, musíme pochopit i roli virů v biogeochemických a trofických modelech. 30-45 % veškerého mikrobiálního uhlíku je obsaženo ve svrchních 10 cm hlubokomořských sedimentů ve formě prokaryot. Obrovské množství prokaryotické biomasy bohaté na dusík a fosfor představuje potenciální vysoký a kvalitní zdroj živin pro bentické konzumenty v hlubokomořském ekosystému. Ale v experimentech bylo prokázáno, že tato prokaryotická biomasa prokazatelně nepřispívá potravním nárokům vyšších trofických stupňů. Vysoká prokaryotická biomasa v potravně limitovaném hlubokomořském ekosystému a zároveň nemožnost jejího využití jsou dva zatím nevyřešené paradoxy v hlubokém oceánu. To by mohlo být částečně vysvětleno právě působením virů. Viry v hlubokomořském ekosystému redukují prokaryotickou biomasu a ta se tak stává nepoužitelnou pro vyšší potravní stupně. Robert Danovaro s kolegy prozkoumali 232 vzorků hlubokomořských sedimentů a měřili vliv virů na hlubokomořská prokaryota a jejich vliv na biogeochemické cykly. Množství virů a prokaryot bylo zjišťováno epifluorescenční mikroskopií s použitím vysoce citlivého fluorochromu. Výsledkem bylo zjištění, že virové infekce jsou důležitým prvkem ovládajícím stav prokaryotické biomasy, stimulování jejich metabolismu a spouštění bio­geochemických procesů. Působení virů by se tedy mělo zahrnout do globálního koloběhu uhlíku, dusíku a fosforu.

Geochemické modelování předpokládá, že u respirace mikroorganismů v hlubokomořských sedimentech převládá redukce sulfátu spřažená s anaerobní oxidací metanu. Naše vědomosti pocházejí převážně ze studia prostředí, kde vyvěrá metan. Vysoká koncentrace metanu a sulfátu zvyšuje produkci zdejších společenství bakterií a archeí. Velmi málo se ví o organismech ukrytých hluboko v sedimentech, kde je malý přísun metanu. Jeniffer F. Biddle ve své studii v Peru zkoumala archaea a jejich způsob využití metanu. Zjistila, že v obou skupinách archeí, žijících v hlubokomořských sedimentech, existuje vysoká ekofyziologická flexibilita. Jedna skupina (Crenarchea) oxiduje metan, ale neasimiluje z něj uhlík, což může připomínat metabolickou strategii jiných archeí. Znamená to tedy, že tato archea využívají jiný zdroj uhlíku, než je metan – tedy ostatní organický materiál v sedimentech. Což samozřejmě opět ovlivňuje náš pohled na biogeochemické cykly v tomto ekosystému a převážně na cyklus uhlíku.

Vědci se tedy nyní začali zabývat tím, co všechno se na mořském dně odehrává a jaké organismy zde vůbec žijí a jakou mají úlohu. Představa byla taková, že na mořském dně jsou převážně bakterie. Což bylo potvrzeno i několika výzkumy, kdy se z mořského dna podařilo získat velmi mnoho bakterií, ale jen malé množství archeí. Samozřejmě, že výsledky výzkumů mohly být zkreslené – mnoho jich bylo založeno na extrakci DNA a barvicích metodách, které mohly mít omezený účinek v průniku relativně neprostupnou membránou archeí. Dále metody založené na monitorování fosfolipidové membrány (zejména mastných kyselin, které jsou dobrým markrem pro živé bakterie), nemohou v tomto případě pomoci, protože některá archea takovéto kyseliny vůbec na membránách netvoří. Poslední studie tvrdí, že na dně jsou hlavně zástupci skupiny archea. Kai-Uwe Hinrichs se svými kolegy zjistil, že u dna je více archeí než bakterií. Sesbíral mikroorganismy ze sedimentů na hlubokomořském dně, více než jeden metr od povrchu dna. Nasbírané buňky smíchal s dusíkem, aby ztratily své membrány a také změřil obsah lipidů, ovšem takových, které jsou přítomny u obou skupin, jak bakterií, tak archeí. Přestože je na mořském dně více archeí než bakterií, neznamená to nutně, že musejí ovládat biogeochemické pochody v hlubokomořských sedimentech. Podle dosažených vědomostí se předpokládá, že archea by měla být lépe přizpůsobena extrémním podmínkám, jaké panují na mořském dně a v hlubokomořských sedimentech. Zatímco bakterie jsou úspěšnější v dynamickém prostředí.

Bohužel výsledky několika výzkumů na několika místech na Zemi nemohou prokázat, co doopravdy na mořském dně je. Pro tyto spekulace známe prozatím příliš málo faktů a budoucí výzkum je nadále omezen dostupnou technikou. Jsou nutná technologická vylepšení pro získání přesnějšího obrázku o tom, jak to s mikroorganismy v hlubokomořských sedimentech opravdu je. Vliv virů a dalších organismů na globální koloběh uhlíku také stále čeká na objasnění.  

  

   Globální koloběh uhlíku

Globální koloběh uhlíku je součástí tzv. biogeochemických cyklů na naší planetě. Jedná se o pohyb chemických prvků mezi organismy a atmosférou, litosférou a hydrosférou. Uhlík je součástí všech živých organismů jako jeden z hlavních stavebních prvků. Mezi zemské rezervoáry uhlíku patří hydrosféra (rozpuštěný oxid uhličitý a organická hmota), sedimenty (uhličitany, látky s obsahem uhlíku včetně fosilních paliv), atmosféra (CO2) a biosféra (organická živá i neživá hmota). Největší zásoba uhlíku se nachází v půdách, v atmosféře ve formě CO2 je pouze 0,03 %. Atmosférický uhlík si rostliny pomocí fotosyntézy zabudovávají do svého těla a v této formě ho dále poskytují herbivorům a ti dále karnivorům. Uhlík je tak hlavní součástí tzv. potravních řetězců, kdy se jeho energie přenáší od primárních producentů (rostlin) až k vrcholovým predátorům (při přechodu z jedné trofické úrovně na jinou dochází vždy ke ztrátě asi 90 % veškeré energie). V suchozemském ekosystému je nejvíce biomasy uloženo právě v rostlinách, u vodních ekosystémů je tomu opačně. Ve vodním ekosytému jsou primárními producenty zelené řasy a sinice (fytoplankton). V moři si některý fytoplankton (např. rozsivky) zabudovává část uhlíku do svých schránek. Po jejich odumření schránky klesají na dno a uhlík se ukládá ve formě sedimentů. Zpět do oběhu se uhlík dostává respirací živočichů a rostlin (výdej ve formě CO2), rozkladem rostlinné a živočišné biomasy za pomocí bakterií (v aerobním prostředí vzniká CO2, v anaerobním metan), spalováním fosilních paliv a při sopečných erupcích. V poslední době vrůstá spotřeba fosilních paliv a během jejich spalování se do atmosféry dostává velké množství CO2, což má za následek jeho postupné hromadění v atmosféře (cyklus není v rovnováze). Je také jedním z faktorů ovlivňujících globální oteplování planety. Dalším jevem je acidifikace oceánů (změna pH) v důsledku většího absorbování CO2 v mořské vodě a jeho následné reakce s H2O za vzniku dalších látek, jako H2CO3, HCO31- a CO32-. Reakce jsou ovlivňovány teplotou vody a její zásaditostí. Acidifikace má neblahý vliv na mořské organismy, převážně na ty, které si vytvářejí vápenité schránky (dochází k rozpouštění schránek).

  

   Archaea

Jsou tzv. třetí říší organismů mimo Bacteria a Eukaryota (houby, rostliny, živočichové). Podobně jako u bakterií se jedná o prokaryotické organismy, ale při bližším pohledu najdeme mnoho rozdílů. Mají odlišnou stavbu cytoplazmatické membrány, buněčné stěny, genomu a dokonce i jiný metabolismus. Podle dosavadních studií jsou více příbuzní Eukaryotům než samotným bakteriím. Na Zemi se objevila již před 3,5 miliardami let, vyskytují se v různých typech prostředí. Nejčastěji je nalezneme v extrémních habitatech, jako jsou stanoviště s vysokou teplotou, vysokým pH či zvýšeným obsahem solí. Hrají významnou roli v koloběhu prvků, zejména C, N a S.

 

   Použitá literatura:

Biddle, J. F. and all (2006) – Heterotrophic archea dominate sedimentary subsurface ecosystem off Peru – PNAS Vol. 3, p. 3846-3851

Danovaro, R. and all (2008) – Major viral impact on the functioning of benthic deep-sea ecosystem – Nature Vol. 454, p. 1084-1088

Lipp, J. S., Morono, Y., Inagaki F. and Kai-Uwe Hinrichs (2008) – Significant contribution of Archaea to extant biomass in marine subsurface sediments – Nature Vol. 454, p. 991-994

Lipp, J. S., Morono Y., Inagaki F. and Kai-Uwe Hinrichs – Significant contribution of Archaea to extant biomass in marine subsurface sediments. Suplementary information. Nature, doi. 10.1038/nature 07174

Ledford Heidi (2008) – Death and life beneath the sea floor – Nature Vol. 454, p. 1038

Williamson, S. J. and all (2008) – Lysogenic virus-host interactions predominate at deep-sea diffuse-flow hydrothermal vents – ISME 2008, p. 1-10

Petr Hůla

Petr Hůla

 

Petr Hůla (*1961) trvale žije v Křivoklátě. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor hydrogeologie a inženýrská geologie. Od raného věku se zajímal o život pod vodní hladinou a odtud byl k potápění už jen kousek. Potápět se začal v roce 1976 na Kladně. Je držitelem kvalifikace PADI Rescue Diver. Od roku 1990 se profesionálně věnuje ochraně přírody. V roce 1996 se účastnil v Indonésii mezinárodního projektu Operation Wallacea na záchranu korálových útesů Bandského moře jihovýchodně od Sulawesi. Hlavním tématem jeho fotografií je příroda. První obrázky pod vodou pořídil na Jadranu v roce 1982 půjčeným fotoaparátem Nikor II. Od roku 1999 se věnuje fotografování světa pod hladinou potoků, řek, jezer a moří systematicky. Účastní se také soutěží kreativní fotografie v bazénu.

„Na fotografování přírody včetně té pod vodou mě fascinuje její různorodost. Na lokalitách, kde jsem se potápěl mnohokrát, znovu a znovu objevuji něco nového, nevšedního. Pro mne je vždycky silným zážitkem, když se mi podaří navázat kontakt s fotografovaným živočichem a získat jeho důvěru. Je úplně jedno, jde-li o dvoumetrového sumce, mantu nebo obyčejného okouna. Jednou se mi podařilo objevit v rakouském jezeře Gosau asi metrového mníka. Zpočátku unikal a vypadalo to, že z focení nic nebude. Asi po 20 minutách společného plavání zjistil, že mu neublížím a začal neuvěřitelně pózovat. Strávil jsem s ním skoro hodinu a ke konci ponoru se mník nechal hladit po hřbetě.

Fotím život pod vodou ve všech jeho formách, ve slané i sladké vodě. Nespecializuji se na nic a zkouším všechno. Jednou ročně zpravidla experimentuji s fotkou v bazénu. To mě docela baví, protože nevím, jak dopadne realizace nápadů, které předem nikdy nestihnu vyzkoušet. Mezi mé vzory patří v Čechách Václav Kříž, na Slovensku Peter Áč, ze světových fotografů potom David Doubilet.

Používám výhradně digitální techniku. V roce 1999 jsem začínal s kompaktem Olympus Camedia C900, následoval Samsung Digimax V4 a od roku 2004 opět Olympus C8080WZ v pouzdru PT-023 s vyměnitelným portem pro širokoúhlou předsádku. Nyní testuji zrcadlovku Olympus E-520 v pouzdru PT-E05. Blesky INON D-2000 a INON D-2000S s optickými kabely mi poskytují širokou škálu možných nastavení, od S-TTL po manuální režim.“     

www.fotohula.com

Tagy:

Hon na kladivouny

 

Hon na kladivouny

 

   Text Igor Jícha

   Foto autor a Petr Slezák

 Každému z nás se občas stane, že když slyší určitou melodii, ucítí známou vůni, vybaví se mu vzpomínky na konkrétní situace, které se k nim vážou. Tak i já, když jsem slyšel slovo LABUAN, okamžitě jsem si vzpomněl na oblíbený film z dětství – Sandokan a na jeho lásku Mariannu - Perlu z Labuanu.

Číst dál...

Instruktorský KURZ

Instruktorský kurz na Koh Tao

 

   Text Milan Valenta

   Fotografie Sylvie a Milan Valentovi

 

Z malého ostrůvku Koh Tao, který se nachází zhruba 70 km od pevniny v Thajském zálivu, se postupem času stává meka světového potápění. Podobně jako se na Island jezdí za sopkami a gejzíry nebo na Kubu za vůní vyhlášeného tabáku, na Koh Tao se jezdí za potápěním.

 

Číst dál...

KOKOSOM do nosa

Kokosom do nosa a iné príhody zo Seychel

 

   Text Inna Václavová

   Foto autorka a Jiři Liška

 

„Prihraj!“ zakričím kamarátovi a ten neváha ani chvíľu, prihrá mi veľký kokosový orech, ktorý mi vykĺzne z mokrých rúk a pristane rovno na mojom nose. V očiach sa mi zahmlí a zaslzí, ponorím na chvíľu hlavu do teplej morskej vody, stále držiac v rukách orech, a keď sa vynorím, tak sa mi okolie očí a nosa začne pomaly sfarbovať do fialova.

Tak dopadne vodné pólo s kokosovým orechom, milí priatelia. Kokosom rovno do nosa!

A takto už od začiatku vyzerá moja nečakaná dovolenka na Seychely, kam som bola pozvaná pod pod­mienkou, že sa nebude konať žiadna akcia, len váľanie na pláži, popíjanie exotických drinkov a dobré papanie.

Avšak už v prvý deň mi na prsty  nohy spadla potápačská fľaša, potom ma poštípal do ruky nejaký hmyz a na chrbte popálil ohnivý koral, neskôr ten klzký kokos a dnes mám narazenú hlavu od jedinej rotujúcej vlny na pláži, ktorá sa z nenazdania vy­rútila z mora a vyhodila ma na breh. Nechcem sa priznať priateľom, že som neposeda, že sa musím furt hýbať a stále niečo skúšať.

Chcela by som, aby ma sem títo dobrí ľudia znova pozvali, snažím sa „sekať dobrotu“, no napriek tomu a napriek mojim všetkým zraneniam stále vymýšľam rôzne tajné úskoky, aby som si trochu užila. Pod rúš­kom prehliadky ostrova zmapujem všetky možné dive centrá, a keďže hostitelia nevstávajú skôr ako o desiatej dopoludnia, tak každé ráno odchádzam na dlhú prechádzku po pobreží. Jóga a tak... a k tomu malý ranný ponorek!

   Elizabeth a nebezpečná detonácia

„Keď som sem prišla, mala som len dvadsať, zamilovala som sa na prvý pohľad do tejto krásnej zeme a do jedného ebenového freedivera, s ktorým sme sa spolu potápali a objavovali neporušené zátišia seychelského  podmorského sveta. Vieš, oni černosi sú ako čierne žiarovky napájané slnkom, rytmom a pozitívnou energiou. Osvietil ma, strhol ma so sebou a ja som zanechala ponuré Holandsko, spálila všetky mosty a začala úplné nový život.

Som tu už dvadsať rokov, mám svoje dive centrum, čiernobiele dieťa a mojím svetom je more. Fotografujem a hľadám nové miesta na potápanie. Je tu stále čo objavovať, more je plné prekvapení. Mám tu aj miesta, ktoré poznám len ja, kde môžem splynúť s morom a jeho obyvateľmi a nerušene zaznamenávať tichý podmorský život fotoobjektivom.“

Elizabeth sedí na špičke idúcej lode, dlhé, slnkom vyblednuté vlasy jej vejú vo vetre, zasnený pohľad smeruje do diaľky a pomaly mi rozpráva svoj životný príbeh.

„Mám svoj vrak „Aldebaran“, ktorý leží v hĺbke 40 metrov. Bola to stará opotrebovaná loď, ktorú mala v úmysle lodná spoločnosť niekde potopiť. Ujala som sa ho a dostala som ho od spoločnosti na starosť. Dlho som vymýšľala, kde a ako ho potopiť. Nevedela som, aké je to komplikované, musela som najať pyrotechnikov a nakoniec sa z toho stala regulárna vojenská operácia. A navyše som veľmi túžila natočiť ho, ako sa potápa do hĺbky. Napokon som takmer prišla o život a vrak sa po výbuchu a následnom ponorení skotúľal až do hĺbky 40 metrov, čo nie je zrovna najlepšia hĺbka pre rekreačných potápačov. Teraz sledujem a zaznamenávam, ako sa na vraku usádza život. Po roku je takmer celý obras­tený koralom. Je to môj vrak, taký môj podmorský domov a niekedy tam ­beriem aj svojich klientov z dive centra.“

Loď spomalila, Elizabeth sa rozhliadla a podľa len jej známych orientačných bodov ukázala, kde treba hodiť kotvu. Mladá seychelská posádka sa pod jemným, no prísnym dohľadom svojej šéfky s vervou pustila do práce.

„Väčšina Seychelanov na počudovanie nevie plávať. Ani si nevie predstaviť, aká krása sa skrýva pod vodou. Tu mám novú generáciu, naučila som ich divingu, sú to všetko inštruktori a moji pomocníci. A to dievča,“ Elizabeth ukázala na mladú vnadnú černošku, ktorá sa snažila vsunúť do malého neoprénu „je úplnou novátorkou, je jednou z mála tých, čo sa rozhodli stať inštruktorom. Úlohy sú tu tradične rozdelené: chlapi robia chlapskú prácu a ženy ženskú.“

Dievča sa snažilo svoje bujné poprsie vtesnať do úzkeho neoprénu a starému nemeckému potápačovi išli vypadnúť oči z jamôk z tohto zjavenia, ktoré neskôr k nemu prikvitlo a požia­dalo ho zapnúť jej neoprén.

Elizabeth sa láskavo usmiala, pozorujúc túto scénku, rýchlo sa obliekla, zobrala foťák a už čakala vo vode na zvyšok posádky.

Vrak starej oceľovej lode, na ktorý sme sa ponorili, bol presvietený lúčmi ranného slnka. Ostré hrany zarástli koralmi a vytvorili úkryt pre rozmanité živočíchy bežné pre tropické moria. Okolo lode sa ako žiarivá gloriola držal kŕdeľ strieborných moraňov a niekedy sme sa cez neho preplavovali ako cez živý tunel. V útrobách lode sa ubytovali zubaté mureny a nehybné ropušnice a hlboko pod loďou sa umiestnila malá nenápadná chobotnička, majstrovsky splynutá s vrakom ako jeho súčasť. Elizabeth sa držala hore, fotografovala makroobjektívom a jedným očkom kontrolovala prácu svojich mladých inštruktorov. Vznášanie okolo vraku v presvietenom priestore má neobyčajné čaro. Voda akoby zmizne, podvodný priestor vďaka vraku získa perspektívu a zrazu som mala pocit, že nie som pod vodou, ale vo vzduchu. Vznášala som sa, cez okná lode prelietavala z miesta na miesto, do tmavých útrob a na jasné svetlo. Áno, to lietanie, tá sloboda, to je na potápaní to najkrajšie...

Po ponorení sme na chvíľu vystúpili na malý neobývaný ostrov. Decká rozložili oheň a upiekli niekoľko rýb s banánmi a neskôr, keď sme sa najedli a nakŕmili tri malé mačky, ktoré nevedno ako sa ocitli na neobývanom ostrove a nevedno ako tu prežívajú, sme sa labužnícky ponorili do teplých vôd Indického oceánu, pozoru­júc roztančenú mládež na brehu.

„Nikdy sa ti nechcelo vrátiť naspäť? Domov?“

„Nie, toto je môj domov.“

   Piráti s tvárami!

 V televízii hlásia horúce seychelské správy. Somálskí piráti stále častejšie prepadávajú odľahlé atoly Aldabra a Cosmoledo, nachádzajúce sa okolo 1000 km od hlavných ostrovov. Naposledy uniesli potápačskú loď „Indian Ocean Explorer“, na ktorej sme pred rokom krúžili okolo Aldabry. Posádka je v somálskom zajatí a únoscovia žiadajú za každého člena neúnosné výkupné. Seychelská vláda požiadala o pomoc indické a francúzske námorníctvo, ktoré v rámci vojenských manévrov stráži oceánsky priestor okolo súostrovia.

Na obrazovke v malej obývačke s napätím sledujeme vojenskú operáciu – zajatie pirátskej lode. V malom prístave hlavného mesta Victoria sa zišli takmer všetci obyvatelia ostrova Mahé. Všetci chcú vidieť pirátov na vlastné oči. V prístave stoja tri veľké vojenské lode s plným bojovým arzenálom na palube. Z útrob lode v konvoji po zuby ozbrojených vojakov vychádzajú šiesti chlapi, vyzerajú skôr ako rybári než piráti. Majú strhané tváre, v ktorých však žiari nesmierna zvedavosť, ale i hrdosť. To je otázka: sú to vôbec piráti alebo len zatúlaní rybári? V televízii sledujeme rozhovor s kapitánmi všetkých troch lodí, s vojakmi, čo ich zazreli, s tými, čo ich vytiahli, so všetkými funkcionármi vo vláde. Televízny špeciál na 2 hodiny o úspešnej akcii proti pirátom!

Na druhý deň som sa vybrala za Mr. St. Angem – ministrom turistiky na Seychelach. Ostrovy sú malé, zoznámili sme sa v jednom plážovom bare, z neho sa vykľul minister a zo mňa novinár.

Teplota v kancelárii Mr. St. Angea bola tesne nad bodom mrazu. Z rozpálenej ulice som sa zrazu ocitla v ľadovom kráľovstve, kde pobehovali úhľadné černošky oblečené v teplých pančuchách a elegantných oblekoch. Vo veľkej sále, s dominujúcim obrazom prezidenta republiky na stene, ma privítal Mr. St. Ange obklopený troma rozkošnými sekretárkami, ktoré s poznámkovými blokmi čakali na akýkoľvek povel.

   „Hneď k pirátom. Máte pripravený plán na ochranu ostrovov proti pirátom?“

„Máme dohody s indickým a francúzskym námorníctvom, pomáha nám aj španielska vojenská loď. Francúzske lietadlo denne monitoruje oceánsky priestor a posiela správy pre námorné lode. Boj s pirátstvom je veľmi ťažký, keďže ide o malé rybárske člny takmer nezachytiteľné radarom. Zatiaľ prepadávajú vonkajšie ostrovy ako Aldabra a Cosmoledo, lebo sú najbližšie k pevnine. Kvôli silnému somálskemu prúdu, ktorý nás delí od Afriky, je tu momentálne relatívny pokoj, no od októbra, keď prúd zoslabne, budeme znova riešiť pirátstvo.“

   „Čo si myslite vôbec o pirátstve, ako sa máme k tomuto fenoménu stavať a brániť?“

„Pirátstvo je jedno z najstarších remesiel, samozrejme nie je to úplne najstaršie!“ Mr. St. Ange sa veľavravne pozrie na tri sekretárky, ktoré sa okamžite začervenajú.

„Za starých čias sa pirátstvo trestalo šibenicou, preto si myslím, že ani teraz by to nemalo byť inak. Musia sa toho báť, potom to nebudú robiť. Avšak ťažko sa pirátstvo dokazuje, väčšinou, keď chytíme loď podozrivú z pirátstva, tak už nemajú zbrane, v predstihu ich vyhodia do vody. Riešiť sa to dá len vtedy, keď jasne zaútočia.“

   „Ste za legalizáciu zbraní na lodiach?“

„Ťažká otázka, z jednej strany v dobe ozbrojeného pirátstva mať zbrane na lodiach je nevyhnutné, na druhej sa to dá ľahko využívať. Legalizácia zbraní môže rozpútať otvorenú vojnu na mori.“

   „V európskych médiách humanitní novinári polemizujú, či sa máme či nemáme snažiť pochopiť ich jednanie. Sú z krajín, kde panuje hlad a bieda a nič iné im údajne nezostáva.“

„Ale majú kus krásneho pobrežia!

Ja vám uvediem jeden príklad, možno trochu hrubý, no o to jasnejší. Vláme sa chlap do vášho domu a znásilní ženu. Budeme ho chápať? Že je hladný, a že rok už ženu nemal?!“

   „Aký má dopad posledná ekonomická kríza na ostrovy?“

„Áno, kríza na naše ostrovy mala mimoriadny dopad. Dlhodobým problémom bol neúmerne nadhodnotený kurz miestnej meny rupii. Takmer 90  % tovaru dovážame zo zahraničia, ostrov žije len z turistiky a vývozu rýb. Počas poslednej krízy sa schodok verejných financií neúnosne prehĺbil, a tak sa ceny za suroviny zvýšili o 100  %. Svojím spôsobom nás ekonomika usporiadala a prinútila sa pozrieť na veci reálne. So zvýšením cien sa veľa ľudí dostalo do krízovej situácie a zvýšila sa kriminalita. Avšak v porovnaní s inými africkými krajinami na Seychelach bola kriminalita vždy minimálna. Máme rôzne programy na pomoc oslabeným rodinám a hlavne programy pre dospievajúcu mládež. Rozširovať turistický ruch ale nechceme. Ostrovy nemajú kapacitu na masový turizmus, skôr sú zaujímavé svojím útulným prostredím, kde sa dá nájsť nie jedno zátišie. Navyše majú veľmi krehký ekosystém, ktorý sa výstavbou značne naruší, preto sa ceny pre turistov musia nevyhnutne zvýšiť. Je to jediná možnosť, ako zachovať výnimočnosť ostrovov.“

Srdečne sme sa rozlúčili s pánom ministrom a jeho „čiernymi gazelami“, a ja som sa konečne dostala na teplú ulicu, na slnko a čerstvý vzduch, naplnený sladkou vôňou orchideí a štebotavej džungle. Večer v televíznych správach hlásili o ďalších pirátoch chytených na šírom mori. Piráti s tvárami!

Nie, v našej modernej spoločnosti nie je možné postaviť týchto ľudí na šibenicu. Musíme si byť istí, že sú vinní a musia dostať druhú šancu, a je to tak správne!

   Adoptujte si žraloka

Od júna (červen) do augusta (srpen) a od novembra (listopad) do januára (únor) krúžia okolo Seychel kŕdle veľrybích žralokov a na nebi ich sprevádza juhoafrický pilot na ultraľah­kom rogale. Pozorne ich sleduje a cez vysielačku posiela súradnice dive centrám, ktoré sú členmi monitoringového programu seychelského inštitútu na výskum žralokov. (V roku 2006 pilot malého rogala každú hodinu zaznamenával 7 veľrybích žralokov krúžiacich okolo hlavného ostrova Mahé). Dive centrá potom vypravujú lode s amatérskymi potápačmi – fotografmi, ktorí netrpezlivo čakajú niekoľko dní na tento okamih. Keď sa dostanú do vody, vo vytržení plávajú vedľa nádherného pelagického obra a fotia o dušu. Neskôr sa všetky fotky spracujú a použijú na identifikáciu a štúdium veľrybieho žraloka. Vďaka týmto výletom sa zbierajú peniaze na prevádzku pilota, monitoring a výskum. Túto frekvenciu majú naladenú jednak rybári a jednak voľní potápači a dive centrá, ktoré s programom nemajú nič spoločné. Keď sa v okolí ostrovov objaví veľrybí žralok a pilot ho ohlási do vysielačky, spôsobí tým ohromný rozruch. Telefonická sieť sa na chvíľu preťaží, všetci volajú – kamarátom, majiteľom lodí, potápačom, hotelovým hosťom a v momente sa na mori ocitne takmer celá seychelská súkromná flotila.

Vidieť nádherného morského tvora je nesmierny zážitok. Majestátne pomaly pláva svojou cestou v sprievode malých čističov, nevšímajúc si rozruch okolo. Hlavne sa mu nepostaviť do cesty a radšej sa vyhýbať chvostovej plutve.

„Veľrybie žraloky sa dožívajú 70 až 100 rokov. Pohlavne dospejú až v tridsatich rokoch, preto je ich populácia veľmi malá a rybolovom sa môže úplné zničiť. Snažíme sa sledovať ich migráciu. Značkujeme jednotlivcov, ktorých objaví náš pilot. Podľa našich výskumov neexistuje žiadna pravidelnosť, veľrybie žraloky sú tam, kde je najviac potravy – planktónu. Navyše na ich migráciu majú vplyv teplota, prúdy a vietor. Vymysleli sme program, ktorý úzko spolupracuje s verejnosťou. Potápači môžu podporiť náš projekt už len tým, že sa s nami idú pozrieť a zašnorchlovať si s veľrybami. Môžete si veľrybu aj na rok adoptovať, stoji to len 50 USD, ktoré idú samozrejme na výskum a ochranu. Zo základne vám potom budeme posielať súradnice, kde sa práve váš žralok nachádza,“ rozpráva David Rowat, prezident organizácie MCSS (Marina Conservation Society Seychelles). „Samozrejme, okrem ochrany a monitoringu veľrybieho žraloka máme snahu ochrániť celý veľmi zraniteľný seychelský ekosystém. Máme tu dva národné parky, sedem morských rezervácií a niekoľko chránených území. Celkom chránené plochy zaberajú 46 % rozlohy štátu a 45 km2 oceánu. Snažíme sa udržať v rovnováhe rozvoj turistického ruchu a ochranu prírody, ktorá na ostrovy priťahuje turistov a tým aj peniaze. Stavať tu fabriky a vyrábať potraviny nemá zmysel, naším jediným bohatstvom je príroda, a tak sa ju snažíme zachovať.“

   Kiež by som...

Z plánovaného týždňa sa stal mesiac. Nezabudnuteľný mesiac života medzi Seychelanmi, s ktorými som zapadla do bežného, nie turistického života. Nechcelo sa mi odtiaľ odísť, rozmýšľala som, že by som tu mohla zostať... Vyrábať svoje džemy a predávať ich v krásnom butiku, kde sa starým tradičným spôsobom vyrábajú pestré batikové šatky s unikátnymi vzormi. Alebo by som tu mohla písať...

A každé ráno by som sa prebúdzala s lúčmi vychádzajucého slnka, navštevovala malú ropušnicu na skale a pavúka na trhu, aj malú chobotnicu, čo sa po jednej búrke ubytovala v rifoch pri pláži. Svoj dom by som ozdobovala pozbieranými kvietkami bielych a červených orchideí a malými lastúrami a mušľami, čo more každé ráno s prílivom vynesie na breh a večer si znova vezme naspäť. A namiesto mačky by mi po dome behala malá zelená jašterička s ohromnými zelenými očiskami a veľkými prísavkami na nohách. A večer čo večer by sme sa spolu s prívetivými Seychelanmi ponárali do teplých láskavých vĺn Indického oceánu a čakali na posledný lúč slnka, posledný „green flash“, ktorý na chvíľu ožiari zelenú džungľu, zlaté skaly a večerné mraky a zmizne v záplave magickej fialovej za horizont...      

 

   Seychely ležia okolo 1600 km od východoafrického pobrežia. Skladajú sa zo 115 ostrovov, z ktorých vnútorné, hlavne ostrovy Mahé, Praslin a La Digue sú žulové, a vzdialené Aldabra, Cosmoledo, Amiranty a Alphonse sú koralové atoly. Žulové ostrovy nie sú vulkanického pôvodu ako južnejšie ostrovy Réunion a Mauricius, zrejme ide o vyvýšeniny rozľahlej Maskarenskej plošiny, ktorá sa pred 65 miliónmi rokov odtrhla od Afriky.

 

   Búrlivá politická scéna ostrovov sa môže hravo vyrovnať tej našej. Nechýbajú tu figúrky ako James Mancham – poet a playboy, ktorý rozpredal ostrovy svetovým miliardárom a urobil zo Seychel „ihrisko zbohatlíkov“. Alebo socialista France-Albert René, ktorý naopak hlásal idey socializmu a dostal krajinu pod vplyv bývalého Sovietskeho zväzu. Najkurióznejšia historka sa stala v roku 1981, keď sa pokúšala banda žoldnierov, vedená bývalým „vojenským psom z Konga“, Mikem Hoarem, ovládnuť ostrovy, avšak prevrat sa nepodaril. Predstierajúc, že sú ragbyový tím z južnej Afriky, pristali na letisku v Mahé, ale horlivý colník v batožine objavil zbrane a spustil poplach. Celá akcia sa skončila prestrelkou na letisku a následným únosom lietadla indických aeroliniek. Päť žoldnierov bolo zajatých a odsúdených na trest smrti, avšak neskôr ich vypovedali z krajiny.

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group