ikoktejl

Petr Slezák
Tag: Petr Slezák Nalezeno 1 výsledků.
Tag: Petr Slezák Řazení

Střelka míří k severu

Střelka kompasu míří k severu

Z deníku expedice Barentsovo moře na lodi

Karteš

 

   Text Petr Slezák

   Foto Petr Slezák, Natalia Červjakova

 „Jsou jich tam tisíce, možná víc!“ říká Ivan ještě před tím, než si stačí sundat přístroj ze zad. „Lezou jeden přes druhého a pomalu si to šinou v hloubce 15 m směrem ven ze zátoky.“ Dlouho neváháme. Ačkoli jsme před chvílí ukončili hodinový ponor v pětistupňové vodě, bereme kamery a fotoaparáty, oblékáme výstroj a sestupujeme po nerezových schodech z lodi do zodiaku. Za pár minut již klesáme podél skalní stěny, svítíme pod sebe a s očekáváním vyhlížíme dno. V duchu se ptám sám sebe, jestli jsme na tom správném místě. Náhle mám pocit, jako by se mi dno pohybovalo před očima. Tisíce maličkých mláďat kamčatského kraba leze jedno přes druhé a celá masa se pomalu posouvá po dně. Jsme v zátoce Dalnie Zelentsy na severním pobřeží poloostrova Kola a plavíme se na expediční lodi Karteš Barentsovým mořem.

Cílem naší plavby (za dobrého počasí) je přírodní rezervace Sedm Ostrovů. Celkem tedy musíme tam i zpět překonat vzdálenost 240 km. Ve zmíněné přírodní rezervaci žijí velké kolonie mořských ptáků, kteří loví ryby pod vodou. Dále je zde jedna z největších šancí na pozorování tuleňů v této části Barentsova moře. Třetím a v podstatě hlavním důvodem této výpravy je pozorování obrovských kamčatských krabů.

 

   Karteš vyplouvá

Za denního světla, které je zde v tuto roční dobu 24 hodin denně, loď Karteš vyplouvá na moře. Máme před sebou asi 50 km plavby do zátoky Dalnie Zelentsy. Fouká silný vítr, s lodí to hází a trochu prší. Přejezd je dlouhý a postupně se potkáváme na palubě. Spát se nedá. V takových vlnách se člověk neudrží na posteli. Celou cestu kopírujeme pobřeží. Po několika hodinách konečně Karteš mění kurz a úzkým průlivem vplouváme do chráněné zátoky. Najednou jako by někdo otočil vypínačem a všechny ty vlny a houpání vypnul. Je zvláštní, jak pět malých ostrůvků ochrání zátoku proti rozbouřenému moři. Unavení cestou a s patřičně bledou barvou v obličeji se scházíme v salonu. Pomalu se nám vracejí síly, když tu se otevřou dveře, vchází Vladimír a říká: „Nebude snídaně?“ Michal opáčí: „Vláďo, jak můžeš myslet na jídlo? Vždyť jsme rádi, že jsme ten přejezd přežili!“ Vladimír mu se svým přirozeným klidem odpovídá: „Na Barentsově moři může bouře trvat tři týdny. To nebudeš tři týdny snídat?“

Počasí se však následující dny úplně otočilo, a od pondělního rána bylo moře klidné a svítilo slunce.

 

   Maličcí krabi

První  ponor máme u  ostrova Německij.  Začínáme v hloubce 30 m a plaveme u  skalnaté stěny směrem do zátoky. I když se moře ze zodiaku zdálo téměř klidné, vlny tříštící se o skálu naznačovaly jeho sílu. Po 20 minutách ponoru potkávám prvního velkého kamčatského kraba. Tato obrovská zvířata, která zde byla uměle vysazena v 60. letech minulého století, mohou dorůstat váhy až 14 kg.

Při dalším ponoru nacházíme místo výskytu tisíců mláďat kamčatského kraba. Vůbec to nevypadá, že tihle maličcí (asi 10 cm velcí) krabi jednou dorostou rozpětí klepet 1,5 m. Je jich tady takové množství, že pokrývají celé dno a lezou v několika vrstvách jeden přes druhého. V době, kdy svlékají a mění svůj silný chitinový krunýř (který s nimi neroste), mohou být snadnou kořistí pro mnoho živočichů. Taková vzájemná asistence jim dává pocit většího bezpečí.

 

   Nová noha

Opustili jsme Dalnie Zelentsy a plujeme dál podél pobřeží na východ. Na první ponor zastavujeme v zátoce Trjaščina. Je úžasné, že se tady člověk může potápět téměř kde chce, a přitom má jistotu, že nepotká žádnou jinou loď s potápěči. Jiná taková totiž v celém Barentsově moři není.

Zanořujeme se u východní stěny zátoky. Klesáme do 30 m a již po pár minutách ponoru potkáváme opravdu velké exempláře kamčatského kraba. Nemají v těchto vodách žádné přirozené nepřátele, takže se zde velmi množí a postupně se rozšiřují do Norského moře. Existují dokonce teorie, že jednoho dne dolezou až do Baltu. Po necelé hodině ponor končíme, ale stěna je dlouhá, takže se při druhém ponoru vracíme a začínáme tam, kde jsme první ponor skončili. Jeden z krabů, které pozoruji, má utrženou nohu. Na jejím místě mu však vyrůstá nová. Krabi nerostou průběžně jako třeba savci nebo ryby. Mohou růst pouze v okamžiku, kdy mění ulitu. Právě v takový okamžik tomu krabovi vyroste nová malá noha. Po několika výměnách ulity končetina doroste do odpovídající délky.

Večer zvedáme kotvy a pokračujeme v plavbě na východ k ostrovu Kuvšin v přírodní rezervaci Sedm Ostrovů, které jsou vzdáleny 43 km.

 

   Alkoun tlustozobý

Kotvíme asi 200 m od ostrova. Všude kolem je spousta ptáků. Alkouni jsou takoví černobílí ptáci, kteří za letu vypadají trochu legračně. Jsou největšími členy z rodiny alek. Tady na Barentsově moři se vyskytují dva druhy − alkoun tlustozobý (Uria lomvia) a alkoun úzkozobý (Uria aalge). Mají krátká úzká křídla a tlusté tělo, takže musí při letu velmi rychle mávat křídly. Přestože vypadají při letu nemotorně a komicky, pod vodou jsou to skvělí a elegantní plavci. Umějí dosáhnout hloubky až 80 m. K plavání používají křídla, nohama kormidlují. Před tlakem vody ve větších hloubkách je trup chráněn dlouhou prsní kostí. Díky svým tělesným proporcím plavou pod vodou téměř v dokonalém trimu. Pod vodou vydrží až několik minut. Při plavání vypadají, jako by skutečně létali v oblacích. Protože mají pozitivní vztlak, při vynořování jen přestanou mávat křídly a počkají, až se vynoří. To jim pomáhá šetřit energii. Na souši ale chodí nemotorně. Ocas mají velmi krátký. Nohy jsou posunuty dozadu, takže vypadají trochu jako tučňáci. S těmi ale nejsou příbuzní.

První dnešní ponor věnujeme pozorování alkounů při lovu pod vodou. Velké štěstí sice nemáme, ale několik jedinců jsme viděli. Jsou nesmírně zvědaví a několikrát pod vodou připluli podívat se na nás zblízka.

 

   Papuchalkové

Po ponoru pozoruji z lodi několik menších ptáků s pestře zbarveným zobákem. Papuchalk bělobradý (Fratercula arctica) patří mezi alky. Mimo dobu hnízdění se papuchalkové toulají a prakticky žijí na otevřeném moři. Jsou vynikajícími letci, zalétávají až daleko na jih ke Středozemnímu moři. Papuchalkové jsou výborní plavci a potápěči, za potravou se dokážou potopit do hloubky až šedesát metrů a pod vodou vydrží skoro minutu. K plavání používají jak křídel, tak i nohou. Živí se rybami jako jsou sledi a sardinky a drobnými mořskými bezobratlými živočichy. Zpětný sklon horního patra jim dovoluje udržet velké množství drobných rybek v zobáku a mohou s nimi pokračovat v lovu pod hladinou. Ryby přimáčknou jazykem k horní části zobáku, až je po celé délce zaplněn. Jejich někdy až komické bílo-černo-červené zbarvení vypadá pod vodou z pohledu potápěče ještě komičtěji než na suchu. Na rozdíl od alkounů jsou plašší.

 

   Ponor u ostrova Kuvšin

Na druhý ponor se přesouváme k ostrovu Kuvšin. Podél stěny předpokládáme celkem silné proudy, takže čekáme na okamžik, kdy skončí příliv a začne odliv. Pokud to správně načasujeme, využijeme několik minut téměř stojaté vody. Zodiakem přijíždíme ke stěně, skáčeme do vody a již při pohledu z hladiny pod sebe mě ohromí viditelnost. Klesáme asi do 35 m. Viditelnost přesahuje 40 m. Plaveme s mírným proudem se stěnou podél pravé ruky. Potkáváme několik velkých kamčatských krabů. Jeden byl v obzvlášť bojovné náladě, takže vzniklo několik působivých fotografií a filmový materiál. Na kamenitém svahu je spousta mořských hvězdic a ježovek. V mělké vodě pak vlají dlouhé listy mořských řas. Po 35 minutách ponoru proud ustane a po chvíli cítím, že plaveme proti proudu. Právě se změnil příliv v odliv. Ponor je úžasný. Zůstáváme v pětistupňové vodě něco přes hodinu.

Po ponoru jedeme zodiaky na pevninu. Přes zbytky sněhu se vyškrábeme na skalnatý kopec. Je to zvláštní, dívat se do tundry s pocitem, že stovky kilometrů okolo není žádné lidské osídlení.

 

   Charlovskije bakliši

Zatím nejlepší počasí celé výpravy. Svítí sluníčko a na modrém nebi je tu a tam mrak. Chystáme se na ponor u malých skalnatých útesů, které se jmenují Charlovskije bakliši. Charlovskie podle nedalekého velkého ostrova Charlov. Slovo bakliš v ruštině znamená kormorán. Na těchto kamenech se často vyhřívají tuleni a s trochou štěstí je možné pozorovat je i pod vodou. Tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus) může dorůst délky přes 3 metry a vážit 300 kg. Od tuleně obecného se na pohled liší prodlouženým nosem. Má silnou tukovou vrstvu, která ho chrání před chladem. Díky svému hydrodynamicky tvarovanému tělu a silným ploutvím je tuleň vynikající plavec, čehož využívá při lovu potravy. Živí se všemi možnými druhy mořských ryb. Z dálky ze člunu vidíme několik tuleňů vyhřívajících se na kamenech. Jak se blížíme, vyplaší se a skočí do vody. Při padesátiminutovém ponoru jsme se je pokoušeli najít pod vodou, ale okolí kamenů je porostlé lesem chaluh o výšce skoro 2 metry, snadno se nám mezi nimi ztratili. Úžasný pohled se nám naskytl pod vodou při pohledu na vlny tříštící se o skaliska.

 

   Ostrov Charlov

Odpoledne jsme pak vyrazili na výlet na ostrov Charlov, který měří přibližně 3,5 x 1,5 km. Pro vstup na něj je zapotřebí mít zvláštní povolení. Je zde rezervace, kde žijí obrovské ptačí kolonie, čítající desetitisíce jedinců. Došli jsme úzkou pěšinou kolem potůčků a jezírek ke skalní rozsedlině, ze které se ozýval řev tisíců ptáků. Naprosto nezapomenutelný zážitek. Na skalních římsách tu hnízdí především alkouni a racci tříprstí. Alkouni nestavějí hnízda, snášejí jediné zelené vejce přímo na příkrých útesech nebo mezi balvany. Vejce má hruškovitý tvar, což brání jeho skutálení z útesu. Při sezení na vejci si dospělý pták posune pomocí zobáku vejce na své nohy a trupem je zahřívá. O vejce i mládě se stará samice i samec. Po návratu na Karteš otáčíme směr a čeká nás plavba nazpět  do zátoky Dalnije Zelentsy.

 

   Poslední ponory

Jsme zpět v zátoce Dalnie Zelentsy. Jako by to bylo úplně jiné moře než před těmi několika dny. Téměř klidná hladina se vlní dlouhými pravidelnými vlnami. Kolem deváté hodiny ráno nastupujeme do člunů a jedeme se potápět na vnější stranu ostrova Krečetov. Terasovitá stěna klesá do hlubin. Sestupujeme do hloubky kolem 40 m a pomalu kopírujeme tvar ostrova. Pozorujeme několik velkých krabů a kocháme se pohledem na skalnatou stěnu v úžasné viditelnosti přesahující 30 m. Přestože je moře téměř klidné, cítíme pomalé houpání příboje až do hloubky 20 m.

Pro druhý ponor si vybíráme stěnu u ostrova, který se jmenuje Bezejmenný. Svah pokrývají obrovské balvany a skalní bloky, které jako by napadaly jeden přes druhý. Tvoří to členitou soustavu s mnoha malými kaňony, okny a průplavy. V hloubce mezi 15 m a 20 m je to nejzajímavější. Vrcholky skalních útvarů jsou na horní straně porostlé chaluhami, které vlají jako vlajky na věži. Byl to poslední ponor naší výpravy a stál za to.

 

   „Viděl kita!“

Večer se Karteš pomalu přesouvá zpět do přístavu Teriberka. Moře je klidné a já stojím na přídi a přemýšlím nad tou divočinou, kterou jsme tady před týdnem prožili, když jsme pluli opačným směrem. Fotím pobřeží, když tu náhle periferně zahlédnu, jak něco velkého zčeří hladinu. Asi 50 m od lodi se na hladině mihne dlouhý černý hřbet s malou hřbetní ploutví. Plejtvák. Než se stačím vzpamatovat, je pryč a už se nevynoří. Sice bez fotky, ale přesto mohu posádce i ostatním členům naší česko-ruské výpravy hrdě oznámit: „Viděl kita!“

Často se mě lidé ptají, co jsme to za blázny. Proč se mácháme v té studené vodě? Proč za ty peníze radši neletíme někam do tropů? Tím hlavním důvodem je asi touha po dobrodružství. Mám rád přírodu a na ruském severu jsou fakt hodně divoké a panenské kouty. Také se snažím vyhýbat přeplněným turistickým letoviskům. Někdy si připadám jak střelka na kompasu – prostě mě to táhne na sever. Rád se sem budu vracet a hledat nová dobrodružství. Ať již v Bílém, Barentsově nebo Norském moři. Ale o tom zase příště.    

 

   Barentsovo moře

Barentsovo moře s rozlohou 1 400 000 km² je okrajovým mořem Severního ledového oceánu. Leží za severním polárním kruhem mezi pobřežím Evropy, Medvědím ostrovem, Špicberkami, zemí Františka Josefa a Novou Zemí. Jeho jižní hranici tvoří částečně pobřeží Norska, Ruska a mezi poloostrovy Kola a Kanin je spojeno s Bílým mořem. Nejhlubší místo Barentsova moře se nachází jihozápadně od Medvědího ostrova a dosahuje hloubky 600 m. Průměrná hloubka Barentsova moře je 220 m. Dno je velmi členité, plné podmořských hor a příkopů. Poblíž kontinentálního pobřeží se vyskytují malé ostrůvky tvořící souostroví. Vzniká tak množství nádherných fjordů, mysů a zálivů tolik charakteristických pro severní Rusko.

Počasí je v Barentsově moři velmi proměnlivé se silnými větry, zejména v zimě. Arktický vzduch ze severu se střetává s teplejší masou v jižní části. Nejchladnějším měsícem je březen, kdy teplota kolísá podle místa mezi -29 °C a -4 °C. V letních měsících se průměrná teplota pohybuje okolo 7 °C. Při slunečných dnech však může být v jižní části Barentsova moře i 25 °C. Takových dnů je ale jen pár do roka.

Teplota vody zůstává díky teplým mořským proudům z Atlantiku i v zimě nad nulou. Barentsovo moře je tak jedno z nejteplejších moří Severního ledového oceánu, které ani na 75. rovnoběžce nezamrzá. Teplota vody v jižní části Barentsova moře dosahuje v létě 10 °C a v zimě 4 °C. Teplotní úbytek s hloubkou se na různých místech liší. Až do hloubky kolem 50 m je však téměř konstantní. V hloubce 80 m je již všude v Barentsově moři teplota vody kolem nuly. Příliv a odliv se zde střídá pravidelně. Přílivové proudy jsou u pobřeží Murmansku i u vstupu do Bílého moře poměrně rychlé.

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group