ikoktejl

David Skoumal
Tag: David Skoumal Nalezeno 2 výsledků.
Tag: David Skoumal Řazení

Obrovský morál záchranáře

Obrovský morál záchranáře

 

   Ptal se David Skoumal

Chtěl bych představit široké potápěčské veřejnosti Dana Hutňana, který je další opravdovou osobností jeskynního potápění v Československu. Zasvěceným z řad jeskynních a technických potápěčů tohoto představování není třeba, Danovo jméno mluví samo za sebe.

Po letech, kdy se známe z různých společných akcí a společného absolvování jednoho z prvních instruktorských kurzů IANTD, jsem rád, že další představovanou osobností je právě Dan.

 

   Kdy a kde jsi začal svou potápěčskou a jeskyňářskou kariéru?

První jeskyňářské pokusy jsem absolvoval v kanalizačním systému východoslovenského městečka Bardějov ve třinácti letech. V roce 1989 jsem se setkal na fakultě v Prešově se Zdenkem Hochmuthem, jedním z nejaktivnějších jeskyňářů a jeskynních potápěčů na Slovensku. Absolvoval jsem s ním cvičný ponor na Morském oku ve Vihorlatu. Můj druhý ponor byl za pátý sifon jeskynního systému Skalistý potok. Třetí za desátý sifon a při pátém ponoru jsem již pracoval se Zdenkem a Viktorem Ďurčekem za sedmnáctým sifonem při překonávaní vertikálních stupňů 200 m nad úrovní potoka.

I když to vypadá na rychlokvašku, překonávání sifonů Skalistého potoka je spíš o psychice než o potápěčských kvalitách. Základy získané od Zdenka Hochmuta mi později pomohl rozvinout Jirka Hovorka.

 

   Jak jsi sbíral další zkušenosti?

V 80. létech se jeskynní potápění vyvíjelo u nás pouze v několika skupinách jeskynního potápění – v Česku to byly Geospeleos Kladno, Speleoaquanaut Praha, Labyrint Brno a Hranický kras Olomouc. Situace na Slovensku nebyla o nic lepší. Pár informací ze světa bylo získáno na mezinárodním táboře jeskynního potápění, a něco ­přivezl ze světa František Piškula, který se stal členem UIS – mezinárodní speleopotápěčské komise.

Na Skalistém potoce jsme spolu se Zdenkem Hochmutem strávili stovky hodin. Zpočátku v mokrém obleku, sešitém asi z 20 „dřevoprenových“ kousků, láhve 2 x 6 l na 300 barů, neo­prenové ponožky a najády, rukavice bez prstů, protože ty vydržely 2–3 akce. Po proplavání 24 sifonů jsme se převlékali do podoveralů, přenesených v kanystru. Navrch přišel rozpadající se protichemický oblek. Po dvou a půl hodině potápění následovalo 300 výškových metrů lezení proti tekoucímu potoku, a pak další potápění v horních patrech jeskyně. Výborná škola lezení, potápění v nulové viditelnosti, improvizace. Nebylo snad ponoru, při kterém by se nemusely řešit drobné problémy: roztržený neopren, ztracená ploutev, ohnutá slaňovací brzda. Akce na Skalistém potoce byly dlouhé 12–20 hodin. Při návratu jsme v delších sifonech usínali. Odpotápěli jsme spoustu hodin i v dalších slovenských jeskyních včetně Starého hradu a Demänovských jeskyní. V roce 1993 ale přišlo moje přesídlení do Čech a dojíždění na Slovensko bylo sporadické.

  

   Je vidět, že vývoj technologií v jeskynním potápění se vyvíjel velmi individuálně a to, co jste řešili na Skalistém potoce, je věc naprosto nepředstavitelná např. pro celou komunitu floridských jeskynních potápěčů. Náročnost tzv. „sump“ jeskynního potápění − což je volně přeloženo potápění v zatopených jeskyních spojené s překonáváním suchých prostor, kde hrozí velké riziko poranění, pádu, často s nutností vertikální techniky, překonávání aktivního vodního toku atd., nutí potápěče používat zcela odlišnou potápěčskou techniku, kombinovanou s klasickou speleologickou. To je jedna z tvých životních kapitol. Nicméně už nejméně 15 let je na tebe spolehnutí jako na člověka, který je schopen přispěchat jinému v nouzi, i když to někdy bývá se smutným koncem Stal se z tebe jeden z hlavních potápěčů − záchranářů České a Slovenské speleologické záchranné služby

16. 1. 1994 se z ponoru v jeskyni Teplica u Tisovce nevrátil jeskynní potápěč Miroslav Nešvera. Byl jsem povolán Slovenskou záchrannou speleologickou službou. Míra byl nalezen mrtev o dva dny později. Na akci jsme spolu s Vaškem Jansou Mírovo tělo, zaklíněné v puklině, nejdřív uvolnili a pak spolu s Jirkou Hovorkou transportovali sifony až do suché části jeskyně. Akce pro mne znamenala začátek spolupráce s Českou speleologickou záchrannou službou. Stal jsem se jejím členem na dalších deset let. Začala také spolupráce s Jirkou Hovorkou, Standou Bílkem a skupinou Speleoaquanaut, které jsem se stal v roce 1998 předsedou.

3. 9. 1995 jsem se zúčastnil záchranné akce v jeskyni Lopač v Moravském krasu. Honza Šimeček, pokoušející se najít cestu ponorným potokem, se nevrátil z potápěčské akce. Jeho tělo jsem nalezl asi 70 m od vstupu do sifonu po překonání nepříjemných bahenních plazivek. Honza už bohužel nejevil známky života. Vzhledem k extrémním plazivkám a nereálnosti vytáhnout tělo původní cestou, jsme spolu s Martinem Hotou při dalších ponorech dopravili k tělu radiomaják. K vyzdvižení Honzova těla se musela následně vyrazit 30metrová vertikální šachta z povrchu.

 

   Myslím, že každý potápěč si je schopen představit, jak je náročná záchranná akce a jak depresivní je vytažení těla mrtvého kamaráda. Nicméně zásah v náročné jeskyni, kde ukončil život někdo jiný, třeba pro extrémní podmínky, které mohly vést k rozvoji panické reakce atd., vyžaduje OBROVSKÝ MORÁL záchranáře. Jako lékař a profesionální záchranář Hlavní báňské záchranné stanice Ostrava vím, o čem mluvím, takže na tomto místě bych ti rád vyjádřil svůj obdiv a úctu. Co dalšího zajímavého přinesl čas?

V dalších letech jsem se podílel na objevování v sardinských jeskyních Carcaragone, Bue Marino, Cala Luna. Na Slovensku jsme postupně překonávali další sifony v přímém směru Skalistého potoka i v horních patrech jeskyně. Potápěli jsme se v Gombasecké jeskyni, v jeskyni Zugó, Brestovské, v jeskyni Hlboká, objevili jsme stovky metrů v jeskyni Zlomísk v Jánské dolině. Absolvoval jsem první objevné ponory v Amatérské jeskyni, v Rudickém propadání i v jeskyni Stovka.

 

   Je vidět obrovský záběr tvé explorační činnosti v 90. létech minulého století. A kdy jsi zahájil svou profesionální instruktorskou činnost? Společně jsme se trápili na jednom z prvních instruktorských kurzů IANTD společně se Silvou Pěkníkem v roce 1998.

Asi v roce 1997 jsem absolvoval instruktorský kurz CMAS I 2, později instruktorský kurz IANTD, TDI a SDI, věnuji se profesionálně potápění. Nejdřív v Korálu a od roku 2000 ve vlastní firmě Orca.

 

   A co další záchranné akce po roce 2000? Vím moc dobře, že bez nasazení tebe, Honzy Sirotka a dalších zkušených jeskynních potápěčů by nedopadly tak dobře.

26. 1. 2002 jsme se podíleli na záchranné akci v jeskyni Rákóczi Barlang v Maďarsku, kde v puklině uvízl potápěč. Živého se ho podařilo vyprostit po třech dnech prokopáním přístupové chodby. Celá akce byla obrovskou záchrannou akcí s mezinárodní účastí. Na místě jsme my, potápěči, zajišťovali vodní cestou spojení s postiženým, transportovali tekutiny, jídlo, termoizolační prostředky.

Poslední záchranná akce, které jsem se zúčastnil, proběhla ve slovenské jeskyni Zugó. 14. 8. 2008 jsme se přesunuli na Slovensko a podíleli se s Honzou Sirotkem, Radkem Husákem a dalšími na vytažení dvou speleopotápěčů, kteří proplavali úzkou plazivkou a po proniknutí do suchých částí jeskyně za sifonem museli z důvodu nedostatku vzduchu v potápěčském přístroji počkat na příchod záchranářů. Jirka Mathé i Aleš Procházka byli nakonec v našem doprovodu šťastně vyvedeni na povrch.

 

   Stojíš za náročným projektem průzkumu zatopených jeskynních systémů v zahraničí – projekt Xibalba na Yucatánu v Mexicu a opětovný průzkum Grotta del Bue Marino na Sardinii. Rozsah těchto projektů lze srovnat snad jen s průzkumem zatopených jeskyní na Kubě skupinou Hranický kras Olomouc pod vedením Luboše Benýška a Mirka Lukáše v 80. létech minulého století.

V roce 2002 se rozhodujeme spolu se Zdeňkem Motyčkou, Radkem Husákem a Honzou Sirotkem pro účast na speleologickém kongresu v Mexiku. Chceme tam prezentovat výsledky práce na Moravě a Slovensku a zároveň posoudit možnosti našich aktivit v cenotech Yucatánu. Zdenálovy kontakty z předešlé akce nám posloužily jako vstupenka do mexického dobrodružství. Spolu s Marianem Fuentes Silva z Mexické univerzity podnikáme první ponory v zatopených jeskyních. Objevujeme kilometr chodeb v oblasti vesnice Chemuyil. Jako jedni z prvních tady realizujeme kompletní mapování objevených prostor. Navazujeme spolupráci s místními obyvateli i kapacitami speleopotápěčské komunity. Stáváme se součástí odhalování tajemství Xibalby. V průběhu dalších šesti expedic objevujeme a mapujeme více než 40 km podzemních prostor. Získáváme povolení pro práci ve sledované oblasti od správy majitelů pozemků. Točíme film Skryté světy Yucatánu a fotky Radka Husáka patří k nejlepším svého druhu vůbec. V roce 2005 objevujeme kostru mastodonta a v roce 2008 nejzachovalejší kosterní pozůstatky prehistorického lenochoda. Film o nálezu kostry jsme natočili na jaře, jeho premiéra se blíží.

 

   Myslím, že na tomto místě bych rád vyzdvihl dlouhodobou a systematickou explorační činnost, které patří čelní místo v průzkumech nejrozsáhlejší krasové oblasti na světě. Vaše objevy zaujímají již dvě místa v první desítce nejdelších jeskynních systémů. Na tomto místě bych chtěl jen ukázat statistiku z oficiálních stránek Quintana Roo Speleological Survey:

A to už jsem neuváděl ty „malé úspěchy“ jako Sistema Zebra, Cenote Chun Che Chen atd. Poslední roky jsou spojeny s další systematickou explorační činností na Sardinii − v oblasti Golfo di Orosei. Sardinie, tak jako Francie, má významné světové oblasti zatopeného krasu. První informace dostal Jirka Hovorka na přednášce Jochena Hasenmayera, s jehož strunou v jeskyni jsme se na Sardinii setkali asi všichni.

Od roku 1987 se na objevování v jeskynních systémech na Sardinii podíleli čeští (Speleoaquanaut, Geospeleos) a moravští (Hranický kras, Labyrint) speleologové. Navázali tady na práci Jochena Hasenmayera a Francouzů Le Guyena a Peneza. Vytvořili na Sardinii tak dobré renomé české a moravské speleopotápěčské škole, že jejich jména snad budou vytesána vedle 6000 let starých obrazců, nalezených v portálu jeskyně Bue Marino. Dělám si srandu, ale určitě by si to Slezák, Benýšek, Hovorka a další zasloužili. V roce 1997 jsem se poprvé podíval na Sardinii i já. Starou volhou jsme se Standou Bílkem, Martinem Hotou a Petrem Nakládalem zamířili z Čech přímo do těžce přístupné jeskyně Carcaragone. Před lety objevený sifon „Sezame otevři se“ byl tím nejhnusnějším jezírkem, které jsem do té doby poznal. Metan, vznikající z anorganických i organických zbytků, splavených do jeskyně při povodních, bublal v kaluži, ke které bylo nutno se doplazit po kolenou. V sifonu jsme překonali hloubku 40 m a dostali se do větších prostor s čistější vodou. Bohužel se v dalších letech vstup do sifonu ztratil pod nánosy bahna a nikdo už neobjeví další pokračování. Po roce 2000 jsem začal organizovat výpravy na Sardinii sám se skupinou mladých členů Speleoaquanautu i se zkušenými speleopotápěči z Čech, Moravy a Slovenska. V průběhu několika expedic jsme objevili další pokračování v obou dosud známých větvích systému Bue Marino, a to severní a jižní. Podařilo se nám objevit i střední větev Ramo Mezzo a zhotovili jsme mapu všech tří větví 20 kilometrů dlouhé jeskyně. Podíleli jsme se na nových objevech v jeskyni Su Molente a Cala Luna. Svoje stopy tady zanechali Honza Žilina, Radek Husák, Mišo Megela, Míra Manhart, Jirka Čermák, Martin Honeš a další. Naše spolupráce s místními skupinami vyvrcholí podepsáním smlouvy s Italskou speleologickou společností o účasti českých speleopotápěčů na exploracích.

 

   Co říci závěrem k tomu, s jakou skromností líčíš dosažené úspěchy, které zcela jistě překračují obzory většiny potápěčů. Co se týče jeskynních objevů, nelze srovnávat s nikým široko daleko i mimo naši republiku. Na tomto místě bych ti popřál ještě hodně bezpečných ponorů, ne­opakovatelných zážitků a pocitu, že ty sám jsi velkou měrou přispěl k objevování dosud nepoznaného skrytého světa, a to nejen na Yucatánu.   

 

   PaedDr. Daniel Hutňan

Narozen 5. 11. 1959

Kvalifikace: IANTD Technical Cave Diving Instructor, Instruktor jeskynního potápění České speleologické společnosti, CMAS I **, Instruktor TDI/SDI

Povolání: dříve odborný asistent na katedře tělesné výchovy (atletika, gymnastika, plavání), nyní profesionální potápěčský instruktor

Rodina: Tolerantní manželka Zuzana, která trpí veškeré výjezdy a dlouhodobé expedice. Syn Martin, který se již také podílí významnou měrou na jeskynních objevech. Dcera Anna, která má ohromnou zásluhu na zpracování významných map Bue Marino a mexických cenotů.

 

 

Po stopách objevů

Po stopách objevů evropských zatopených jeskynních systémů

 

   Připravil David Skoumal

 

Historie jeskynního potápění se píše zhruba od počátku 20. století. V prvopočátcích speleologických objevů zastavuje objevitele voda a ne vždy se daří postoupit vpřed odvodněním chodby jeskyně či proplaváním krátkého zatopeného úseku na nádech.

Začíná se zkoušet použití klasických skafandrů s průplachovým systémem `a la Siebe Gorman. Tyto skafandry jsou však velmi neohrabané, zorné pole potápěče je velmi malé, spojení s návodčím pomocí tuhé přívodní vzduchové hadice – toto vše nedovolí průniky na větší vzdálenosti. V Moravském krasu se provádí systematický výzkum pod vedením profesora Absolona, takže se můžeme právem považovat za zemi, která stojí při vzniku vědeckého přístupu v objevování zatopených jeskyní. Nicméně doba zdaleka neuzrála a další sestupy začínají v souvislosti s použitím autonomního dýchacího přístroje koncepce Gagnan + Cousteau právě skupinou J. Y. Cousteaua. V roce 1946 sestoupil J. Y. Cousteau do pramene Fontaine de Vaucluse a dosáhli spolu s Fredericem Dumasem hloubky 46 m, tento sestup se jim málem stal osudným kvůli intoxikaci oxidem uhelnatým.Cousteauova skupina položila základ speleopotápění ve Francii, pokračovala v průzkumech mnoha lokalit − uvedl bych okrajově Fontaine de Estramar, Fontaine des Chartreux, Les Vitarelles a Fontaine de St. George. Opravdu náročné sestupy v jeskyních se realizovaly od 60.−70. let minulého století.

Jeskynní potápěči určují trend vývoje potápění, neboť tehdejší hranice posunují ve všech směrech − co se týče délky průniků pod vodou, délky pobytu pod vodou, maximálních hloubek a k tomu všemu začínají používat jiné dýchací směsi než vzduch. Vychází se ze znalostí komerčních firem, zabývajících se saturačním potápěním, z prací experimentátorů v oblasti potápění se směsmi, jako byl např.Hannes Keller, a začínají se používat i zde Heliox, Trimix, Nitrox, Triox, čistý kyslík… Konfigurace výstroje se postupně vyvíjí, zpočátku v oblasti velkoobjemových souprav lahví otevřeného okruhu a posléze rovněž i v oblasti konstrukcí rebreatherů polo a zcela uzavřených – SCR a CCR.

Jeskynní potápěči používali vše, co bylo dostupné, a teoretická know how se vyvíjela zcela specificky. Potápění v zatopených jeskyních bylo zcela odlišné od komerčního potápění, takže technika i plánování ponorů vycházely ze zcela jiných podmínek. V 70. létech v Evropě dochází k rozvoji jeskynního potápění – zejména ve Francii, Švýcarsku, Anglii a Německu

 

   Chaudanne Spring

Ve Švýcarsku patří k nejpozoruhodnějším lokalitám. Tato lokalita se nachází kousek od městečka Rossiniere, v části Švýcarska zvané Vaud. Ve svahu pod malou restaurací vyvěrá jeskynní systém v jezírku o velikosti 2 x 2 m. Celkem nenápadná lokalita začala poutat pozornost v polovině 60. let. První sestup provedli v roce 1964 členové skupiny CSSL (Centre de Sports Sous-marins de Lausanne), a to jmenovitě Claude Schmidt, André Piguet a Dominique d´Arman. Potápěčům se navzdory malé zkušenosti a komplikovaným podmínkám podařilo dosáhnout vzdálenosti 220 m. Nikdo v té době vůbec netušil, do jak výjimečné lokality proniká.

Postupně přibývají zkušenosti z jeskynního potápění v jiných lokalitách. Prim začíná mít ve Švýcarsku, ale i v Evropě skupina GLPS (Groupe Lèmanique de Plongèe Souterraine), založená v roce 1969 Cyrillem Brandtem a Pierre Martinem, jejímiž členy byli mimo jiných J. J. Bolanz a Olivier Isler. Tato skupina měla spoustu prvoprůniků ve francouzské Juře a taktéž v nejvýznamnější evropské oblasti Dordogne-Lot.

Podmínky v Chaudanne Spring nejsou oproti jiným evropským oblastem vůbec růžové – vysoká nadmořská výška (880 m n. m.) a nízká teplota vody celoročně (6 oC), často silný proud (4 m3/s), časté úzké pasáže vertikální i horizontální, náhlé ztráty viditelnosti kvůli kalitelnosti… Jednou z pozitiv této jeskyně je přírodní zvon ve 12 m, naplněný vzduchem, kde lze dělat dekompresi stejně pohodlně, jako v umělém zvonu-habitatu.

Vývoj v potápění však jde rychle kupředu ve všech směrech. Od roku 1975 se objevují suché obleky s konstantním objemem a velkoobjemové láhve okolo 20 l.Od roku 1980 začínají Švýcaři používat podvodní skútry – hlavně Aquazeppy mnichovského výrobce Josefa Ruprechta a od roku 1982 členové GLPS se začínají potápět s jinými dýchacími směsmi, než je vzduch.

Toto vše vede k výraznému posunu kupředu.V průběhu let 1984−88 se dosáhlo v lokalitě Chaudanne Spring největších úspěchů. Olivier Isler a Cyrille Brandt střídavě posunují dosažené limity délky průniku a hloubky.

Používaná výstroj pro penetraci je přístroj 4 x 20 l na zádech, vpředu na prsou nesené malé dekompresní láhve.

Z dnešního pohledu soudobá konfigurace výstroje nevzbuzuje úsměv, ale obdiv. Ponory byly prováděny se suchými neoprenovými obleky. Kontrola vztlaku byla prováděna pouze suchým oblekem, a to neoprenovým, který mění s hloubkou tloušťku materiálu a tedy vztlak. Žádné další BCD typu křídlo se v té době ještě nepoužívalo. Takže pohybovat se s takovouto konfigurací nebylo nic jednoduchého, navíc změna hmotnosti kvůli úbytku plynů byla značná.

Cyrille Brandt dosáhl 13. 3. 1988 průniku do vzdálenosti 660 m a hloubky 143 m. Celý sestup trval okolo 8 hodin, ve vodě teplé 6 stupňů Celsia bez vyhřívání suchého obleku. I z dnešního pohledu se jedná o naprosto výjimečný výkon, před kterým je nutno smeknout.

Švýcaři mají v té době jako jedni z mála již vyřešen problém suchých rukavic – používají kruhy, přes které navlékají gumové rukavice, a systém zajišťují převlečnou gumou. Obdobný systém posléze začala vyrábět firma Viking, používali jsme jej v druhé polovině 90. let a první kruhy jsme vyráběli z uřezaných plastových trychtýřů, vložených do přehrnuté neoprenové manžety. Systém funguje, jen potřebujete dopomoc druhou osobou při přetažení druhé rukavice a zajištění gumami. Vývoj však brzy přinesl těsnící rukavicové kruhy, které si potápěč zacvakne a zajistí sám – např. Check up systém či kruhy KUBI.

Cyrille Brandt dosahuje rovněž v roce 1989 hloubky 137 m ve vyvěračce Fontaine des Chartreux po průniku asi 200 m v hloubce větší než 100 m a celkovém průniku do vzdálenosti 315 m.

Z mého pohledu se jedná bezesporu o jednu z nejvýraznějších postav evropského jeskynního potápění s excelentní spotřebou dýchacích plynů, veškeré sestupy prováděl s použitím otevřeného okruhu. Svou dobu předběhl nejméně o 10 let, až o 10 let později byl posunut limit průniku v jeskyni Chartreux a v jeskyni Chaudanne Spring ještě mnohem později.

Na další posun se muselo čekat dalších 20 let. V současné době je v průzkumu Chaudanne nejaktivnější skupina GEC (Groupe d ´Exploration de la Chaudanne), jejímž konzultantem je Cyrille Brandt. Navázala na jeho výsledky, průzkum pokračoval, a nakonec Mi­chael Walz s použitím polouzavřeného pasivního rebreatheru EDO 04 docílil 19. 2. 2006 hloubky 160 m po 60minutovém průniku.

Použité plyny: 2 x 20 l Tx 12/70 jako bottom gas (plyn pro dno), travel gas – transportní plyn Tx 20/55 a deco gas – dekompresní plyn Tx 20/55, Triox 40/30, EAN 50 a čistý kyslík.

Celková doba ponoru byla 510 min.

Nyní je známa celková hloubka 175 m, což tuto jeskyni staví na první místo švýcarských zatopených jeskyní, co se týče hloubky. S celkovou délkou 690 m je ve Švýcarsku tato jeskyně na druhém místě po Rinquelle Resurgence.

Lokalita Chaudanne Spring přispěla výraznou měrou k vývoji evropského jeskynního potápění a její tajemství odhalovali jedni z nejvýznamnějších evropských jeskynních potápěčů, jakými jsou Olivier Isler a Cyrille Brandt.

I ve světovém srovnání je tato jeskyně svým profilem a charakterem stále výjimečná.

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group