ikoktejl

2010
Tag: 2010 Nalezeno 17 výsledků.
Tag: 2010 Řazení

Žvýkat kat

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Žvýkání zelených lístků, zvaných kat, je takovým požitkem, že se v mnoha zemích východní Afriky pravidelně zastavuje veškerý život. Bez katu si nedokáže nikdo představit ani chvilku. A tak nezbývá než si naplnit pusu listy a věnovat se žvýkací siestě stejně jako všichni okolo, protože v tuto chvíli na několik hodin stejně nebude nic fungovat.

Už jsi ochutnal kat?“ Když zamítavě zavrtím hlavou, Yousouf, můj kamarád, na mě nechápavě zírá, jako bych spadl z měsíce. Ihned se rozhoduje zasvětit mě do tajů oblíbené rostlinky. Tady, v etiopském Hareru, se pěstuje ten nejlepší kat, a tak není divu, když se mu během dne věnuje většina populace města. Yousouf mě zavede do soukromého domu se zahradou, kde na polštářích posedávají muži a ve stínu verandy pokuřují šíšu, nebo jen tak rozvaleni klábosí o všem možném. Jejich skleněné oči hledí nepřítomně skrze mne, ale jsou přátelští a ihned se dělí o svůj každodenní příděl drogy. Všichni nepřetržitě žvýkají jako krávy na pastvě a zároveň hbitě ulamují další lístky, které je uvádějí do blaženého stavu. „Musíš si nejdříve vybrat ty pravé lístky a pomalu je sežvýkat, přesně takhle,“ ukazuje mi názorně můj průvodce ústa plná katu se slinami. Zkouším to několikrát, dokonce využívám i nabídky loknout si vody, která má zvyšovat účinnost, jenže mně osobně to nepřipadá ničím zajímavé. Stejné by to bylo, kdybych se vydal na louku a sežvýkal pár trsů trávy. „Jsi ještě zelenáč, ale neboj, naučíš se to a poznáš jeho pravou sílu,“ dodává s úsměvem Yousouf.

Číst dál...

Hitchcockova klasika

Hitchcockova  klasika

TEXT A FOTO: RADANA DUNGELOVÁ, ILUSTRACE: JAN DUNGEL

Hradba mraků nám cloní výhled na horský masiv Cordillera de la Costa a my v něm jen tušíme cíl naší cesty. Rancho Grande, hotel pohlcený džunglí, který již není obyvatelný, ale stále má co nabídnout.

Do národního parku Henri Pittier ve Venezuele přijíždíme taxíkem a k Rancho Grande se dostáváme ještě dost časně zrána. Budova před námi je celá zahalená v mlze, ze které někdy vykoukne jen nejvyšší, třetí podlaží. Stromoví velikáni s větvemi porostlými všemi myslitelnými plazícími se a povlávajícími rostlinami se za strašidelných zvuků kymácejí ve větru, zatímco jejich koruny se nad námi ztrácejí v husté mlze. K tomu trosky betonového přízraku, téměř již pohlceného okolní tropickou vegetací. Stavba by mohla od minuty sloužit jako kulisa k jakémukoli hororu, sami jsme si ji coby ctitelé Hitchcockovy klasiky přejmenovali na Batesův motel.

Číst dál...

Bakterie nad námi vítězí

Bakterie   nad námi   vítězí

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MICHAEL FOKT

Každý by se chtěl dozvědět, zda je tu kromě nás nějaká mimozemská civilizace, ne každý se smíří s tím, že se to nikdy nedozví a stále upírá svůj zrak ke hvězdám. Tak to činí náš astrofyzik s duší křesťana, Jiří Grygar. Málokdy člověk potká tak sympatického člověka a málokdo má tolik nepřátel jako on. Grygar patří k našim největším popularizátorům vesmíru a světe i hvězdy divte se, tento člověk má dnes (nikdo neví proč) zákaz vstupu do Planetária Praha. Vedení této instituce má zřejmě závažné pokyny z vesmíru. Možná ufoni…

Číst dál...

Není lajka jako LДJКΑ

Není lajka jako LДJКΑ

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Když se řekne Lajka, tak si každý vzpomene na fenku, která odstartovala 3. listopadu 1957 jako první živý tvor do vesmíru na palubě sovětské rakety Sputnik 2. Kosmonautka Lajka však nebyla čistokrevná, ale moskevský voříšek. Že však nesla pojmenování úžasného plemena psa, jsme se přesvědčili v Olomouci. Zde jsme se setkali s Miladou Dostálovou, která patří k malé skupince chovatelů lajky západosibiřské u nás. A to již přes deset let. Počet chovných stanic těchto psů v Česku je kolem deseti, přičemž pár lidí se věnuje chovu lajek jako společenských psů. Lajky totiž většinou chovají myslivci, protože jde o výborné lovecké psy.

Lajka západosibiřská patří mezi vůbec nejstarší plemena, její historii můžeme sledovat několik století nazpět. Plemeno vzniklo křížením vlků a pravděpodobně malamutů, protože Rusové chtěli dosáhnout plemene, které bude na jednu stranu vyrovnané a mírné, ale zároveň si zachová lovecké pudy divoké šelmy. Odstraňování nevhodných jedinců bývalo nekompromisní – pokud převládly rysy dominance a agresivity v povaze nad mírností a pes napadl člověka, byl nemilosrdně utracen.

Číst dál...

Soused mimozemšťan

Soused mimozemšťan

TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: DISCOVERY

Odpradávna jsou oči lidí obráceny k obloze nad jejich hlavami. Je to právě noční nebe, které v nás evokuje pocit, že za vším bytím by mohlo být něco většího, významnějšího a smysluplnějšího. S pocitem přišlo také hledání odpovědi na otázku – jsme v tom sami? Jsme jediní, komu se dostalo daru života? S postupujícím poznáním se přišlo na to, že světýlka na noční obloze jsou další slunce, kolem nichž obíhají nesčetné planety. A řešení rovnice si mohlo škrtnout další neznámou. Začíná být totiž jasněji. Sami nejsme, matematická pravděpodobnost to vylučuje. Teď jde jen o to, jestli máme naše vesmírné sousedy kontaktovat, nebo se jich bát.

Číst dál...

V Pekle se Šimánkem

V Pekle se Šimánkem

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Procestoval celé kontinenty. Tisícům lidí vypráví o tom, kam ho zanesly toulavé boty. Málokdo ale ví, jaká místa přirostla Leošovi Šimánkovi k srdci v České republice. Vyražme proto na prohlídku těch nejkrásnějších…

Nejste náhodou Krakonoš?“ zeptala se Leoše Šimánka mile prostořeká servírka, „Nebo aspoň jeho brácha…“ Známý cestovatel jen pokrčil rameny: „Kdepak, Krakonoš nejsem. Ale jsem z toho kraje.“ Jistá podoba s pohádkovým vládcem našich nejvyšších hor se ale Leoši Šimánkovi upřít nedá – vysoká mohutná postava, hustý plnovous, neposedná kštice. Takových Krakonošů ale na drsném kanadském severu, kde Šimánek dlouhá léta žil, najdete nepočítaně.

Číst dál...

Fialky pro Sissi

Fialky pro Sissi

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Máme zvláštní úkol – ochutnat fialky. Tedy přesně řečeno, fialkové bonbony, oblíbenou laskominu císařovny Sissi. Vstupujeme do kavárny, kde dobrý duch starého mocnářství stále žije.

Proslulá vídeňská cukrárna Demel byla založena už v roce 1786. V jejích sladkých výrobcích našla zalíbení aristokracie a vídeňské měšťanstvo, ale také císařský dvůr. I císař František Josef I. a jeho manželka císařovna Alžběta, známá jako Sissi, si nechávali od Demela posílat různé cukrovinky. Sissi údajně fialkové bonbony velmi milovala. Pan Demel jí je donášel do dvora osobně. V roce 1898 bylo na vídeňské výstavě kulinářského umění dokonce tomuto cukrářství uděleno nejvyšší ocenění.

Číst dál...

S komornou kolem světa

S komornou kolem světa

TEXT: MARTIN KRSEK, HISTORIK MUZEA MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM

V encyklopediích cestovatelů na jméno Marthy Schichtové nenarazíte. Přitom je jednou ze dvou žen, které podnikly před druhou světovou válkou cestu z Čech kolem celé zeměkoule.

Pravověrní baťůžkáři by asi její výpravu označili za „masňáckou“. Objela totiž svět luxusním parníkem, v doprovodu komorné, noci na pevnině trávila v pětihvězdičkových hotelích a jedla vybrané lahůdky. Titul cestovatel si ovšem i tak zaslouží, a to přinejmenším svou touhou zprostředkovat postřehy z exotických zemí. Sepsala unikátní cestopis, a jako vůbec první český cestovatel zaznamenala celou pouť napříč světadíly také filmovou kamerou.

Číst dál...

Tunel smrti

Tunel smrti

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Kdybych neměl bytelnou žlutou helmu, tak mám hlavu napadrť. V jednom kuse narážím do skalních výčnělků na stropě tunelu, které mi helmu co chvíli shazují na zem. Za ten zážitek to ale stojí – právě procházím pod nejstřeženější hranicí na světě.

Severní a Jižní Korea jsou fakticky stále ve válce. Tříletý korejský konflikt totiž skončil v roce 1953 pouhým příměřím. A podle toho také hranice mezi těmito dvěma státy vypadá. Na obou stranách demarkační linie se rozprostírá dva kilometry široká demilitarizovaná zóna (DMZ), kterou střeží půl druhého milionu severokorejských, jihokorejských a amerických vojáků. K demilitarizované zóně se v průběhu celé studené války upínaly pohledy celého světa, protože jestli někde hrozilo vypuknutí konfliktu, bylo to právě zde. A svět sem hledí i dnes. Ačkoliv se od padesátých let mnohé změnilo a některá místa DMZ na jižní straně připomínají spíše disneyland, tak mezi znepřátelenými sousedy to stále jiskří.

Když v březnu potopilo severokorejské torpédo jihokorejskou fregatu Čchonan, tak se celý poloostrov na chvilku zastavil. Přijde odveta? Bude válka? A pamětníci si okamžitě vzpomněli na hrůzostrašné okamžiky po nálezech infiltračních tunelů.

Číst dál...

Kde bílá pálí

Kde bílá pálí

TEXT A FOTO: MARKÉTA KUTILOVÁ

Markéta Kutilová prožila v Kongu dva roky. Už se do této prokleté země nechtěla vrátit, ale strašlivé tajemství, o němž svět mlčí, jí nedovolilo tohle africké pouto přetrhnout.

V Kongu se strhne povodeň. Zvířata se musejí dostat z jednoho břehu řeky na druhý. Některá však neumějí plavat. Štír jde proto za hrochem a říká mu: „Ty, hrochu, vezmi mě na záda, já plavat neumím, zachráníš mi tak život.“ Hroch se zamyslí a povídá: „To víš, já tě vezmu na záda, ty mě bodneš a utopíme se oba.“ Štír se začne smát a říká: „Prosím tě, proč bych to asi dělal, já chci přeci přežít, proto tě o tu laskavost žádám.“ Hroch tedy povolí, štír mu vleze na hřbet a plují přes řeku. Když jsou uprostřed, ucítí hroch smrtelné bodnutí štíra. „Proč to děláš, proč, teď se oba utopíme,“ naříká hroch. „To je Kongo,“ odpoví mu štír.

Není bajka, která by realitu této země v srdci Afriky vystihovala lépe. Či spíše absurditu. Každý den se zde člověk setkává s tolika situacemi, které nemají žádné logické vysvětlení, že už se i sami Konžané naučili věci vysvětlovat větou „To je Kongo“.

Číst dál...

Na konci duhy

Na konci duhy

TEXT: PAVLA DAGSSON WALDHAUSEROVÁ, FOTO: ROMAN PECH

V severské mytologii je duha mostem, který spojuje zemi s říší bohů. Na Islandu ale žádnou duhu nepotřebujete. K tomu, abyste tu přišli do styku s nadpřirozenem, postačí jen mít oči – a hlavně srdce otevřené.

Island je země s ledovci na povrchu, ale s vroucím srdcem v podobě žhavého magmatu. Možná právě tato vnitřní síla vyvolává v lidech zvláštní pocity procítění. A Islanďané jsou takoví, jaká je jejich zem. Proto se tu nikdo nediví existenci paralelního světa. Islanďané sdílejí svou kouzelnou zemi společně s huldufólk – skrytými lidmi. Na Islandu totiž žije nespočet nadpřirozených bytostí od elfů, skřítků, trollů, vodních víl a strašidel až po duchy mrtvých. Zvířata tady mluví a kameny mají čarovnou moc. Ne každý jim ale rozumí a ne každý ví, kde je hledat.

Číst dál...

Víra, rock a prachy

Víra, rock a prachy

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK ČRO1 RADIOŽURNÁL

Jestliže někde leží ezoterický pupek světa, pak právě tady. V Rišikeši. Svoje duchovní bohatství sem odjeli hledat i Beatles. John Lennon si kdysi pohněval církev výrokem „jsme slavnější než Ježíš“. Indický „Beatles chrám“ ale dnes pohlcuje prales.

Členové nesmrtelné slupiny Beatles byli nejen geniálními muzikanty, ale také horlivými stoupenci východní mystiky. Jejich kroky proto nutně vedly do Indie. Ve městečku Rišikeš strávili dva měsíce po boku svého duchovního učitele Maharišiho, kam se v touze po hledání duchovna sjížděli lidé z celého světa.

Číst dál...

Poprava řádu

Poprava řádu

TEXT A FOTO: LACO KUČERA, TRAVEL PROFI

Nevím, jak bylo na grunwaldských polích před šesti sty lety, ale dnes je vedro k zalknutí. Ve stínu je aspoň třicet stupňů a já lapám po dechu. Když se ale země rozduní pod kopyty stovek koní, zapomínám na horko a nechám se unést spolu s bojovníky daleko do středověku.

Po celé Evropě jsou rozesety stovky polí, nesoucích přídomek „bitevní“. Některá dosáhla neblahé proslulosti na celém světě, jiná jsou ctěna a s pietou opatrována národy, které na nich zanikaly nebo se rodily. K těm druhým patří bitevní pole u městečka Grunwaldu ve Varmijsko-mazurském vojvodství. Letos 15. července uplynulo šest set let od doby, kdy zde utichl řinkot mečů, sténání raněných i pokřik vítězů. O co se vlastně u Grunwaldu nebo také u Tannenbergu či Žalgirisu bojovalo? Samozřejmě o moc a vládu nad jinými. Území dnešního Polska bylo dlouhá staletí v centru mocenských zájmů Řádu německých rytířů. Proti nim stály snahy polské šlechty o samostatnost. Šarvátek, střetů a válek zažili Poláci od středověku bezpočet. Mezi nimi má u bitva Grunwaldu mimořádný význam. Proti sobě se totiž postavila nebývale početná vojska křižáků a polsko-litevské koalice, kterou podporovaly mimo jiné i vojenské síly českého vojevůdce Jana Sokola z Lamberka. Uváděna bývá i účast Jana Žižky z Trocnova v žoldu koalice. Ovšem o jejich roli a vojenské síle nemají historici úplně shodné představy. Jisté však je, že čeští rytíři bojovali na obou stranách. Inu, středověk měl svoje pravidla a měřítka.

Číst dál...

Divokou Evropou

Divokou Evropou

TEXT A FOTO: WILD WONDERS OF EUROPE

Přírodní bohatství máme tendenci hledat v exotických koutech planety. Přitom divočinu najdeme před vlastními dveřmi. Z tohoto popudu vznikl unikátní fotografický projekt Wild Wonders of Europe. Mezinárodní putovní výstava, která měla zastávku i v Praze, je důkazem, že poklady nemusejí ležet daleko.

Číst dál...

Dřevěné duše

Dřevěné duše

TEXT A FOTO: KATI ŠTOLCPARTOVÁ

Loutky v asijském divadle jsou svaté a přitom lidské, slouží k ponaučení, k zábavě i k uměleckému zážitku. Strávila jsem skoro rok na Bali, abych pronikla do jejich duší.

Sedím nad svými deníky z cesty do Indonésie a přemítám, kolika lidem asi tato země podobně přirostla k srdci. Nebude jich právě málo. Má touha po poznání kořenů umění a tradice loutkového stínového divadla jihovýchodní Asie vyústila v realizaci několikaměsíčního pobytu v ostrovní zemi, uskutečněného spolu s mou hereckou kolegyní. Poznání kultury vyžaduje hlubší výzkum, dlouhodobější pobyt v prostředí, v němž divadlo vzniká a existuje. Průlom v našem nesmělém objevování Bali nastal při setkání s populárním dalangem (loutkářem) z gianyarské oblasti. Anglicky hovořící stále mladý I Made Sidia a jeho rodina nás přijali velice pohostinně, s otevřenou náručí, věčným úsměvem a takřka každodenním pozváním na účast při nějaké slavnosti.

Číst dál...

Mayské srdce

Mayské srdce

TEXT A FOTO: TOMÁŠ HÁJEK

Když už vás zde neohrožují běsnící sopky, připlete se vám do cesty rizikový dopravní prostředek. To vše obklopují duchové slavné minulosti. I taková je země Mayů, Guatemala.

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Seděl jsem v autobuse Linea Dorada jedoucím napříč Guatemalou a sledoval dva řidiče, kteří se evidentně dobře bavili, jen jsem nedovedl odhadnout čím. Jeden řídil a druhý stál v otevřených dveřích. Troubení, smích, troubení, pískot... Tak jsem vstal, sedl si na přední sedadlo a chvíli je pozoroval. Konečně jsem pochopil. Výborná zábava našich pilotů, jak si řidiči busů v Guatemale často říkají, spočívala v krmení toulavých psů za jízdy. Přestože jsme jeli po tzv. Panamerické dálnici, vedoucí z Mexika až do Panamy, mohl jeden z mužů permanentně stát v otevřených dveřích našeho autobusu. Kvalita silnice nevalná, navíc na každých pár kilometrech omezení, kyvadlový průjezd a podobně. Prostě nuda, nuda, nuda... Kolem cesty se ale pohybovaly mraky toulavých psů, kteří byli na podobnou zábavu už zjevně zvyklí, a tak jen čekali na zatroubení. Když přišlo, pes se podíval na řidiče za volantem, odhadl rychlost vozu, pomalu se rozběhl a pak jen čekal na sousto hozené z předních dveří. Za tuhle odměnu byl každý z nich schopen udělat trik, za který by se nemusel stydět leckterý freestylista na in-linech, skateboardu nebo cyklotria¬lu. Pozoroval jsem, jak řidič během půl hodiny takhle zkrmil celé balení jakýchsi buchet a obdivoval jsem psí akrobatické umění. 

Číst dál...

Botswanská korida

Botswanská korida

TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK A TEREZA TSCHÖPLOVÁ

Na tuhle noc asi nikdy nezapomeneme. Už se nám totiž nejspíš nikdy nepřihodí, že by na naše auto zaútočilo stádo býků. Ovšem nikoliv rohy, ale jazyky…

Ani nevím, kolik mohlo být, když mě probudilo zběsilé kývání auta ze strany na stranu. Nejdřív jsem si myslel, že můj sen o plavbě na lodi byl tak intenzivní, že ztrácím pojem o realitě. Pak mě napadlo, že tady v srdci pouště Kalahari udeřilo tornádo. Zvenčí se přitom ozývaly divné zvuky, které v mé hlavě vykreslovaly hrůzostrašné scénáře. Byli jsme v opuštěném kempu, nikde nikdo, takže případné volání o pomoc by bylo marné. Odhrnul jsem záclonku a zůstal jsem v naprostém úžasu. Kolem naší kymácející se Jahůdky se černaly obrysy mohutných zvířat. „Chtějí nás snad převrátit?“ vyjekla rozespalá Tereza. Mrak přestal zastiňovat měsíc v úplňku a jeho záře nám odhalila pět velkých a několik menších býků, jak stojí kolem našeho auta a olizují ho. Olizovali ho tak intenzivně, že s terénním kolosem cloumali ze strany na stranu…

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group