ikoktejl

2010
Tag: 2010 Nalezeno 15 výsledků.
Tag: 2010 Řazení

Pekelník Trenck

Pekelník Trenck

TEXT A FOTO: TOMÁŠ HÁJEK

Byl hrdinou stejně jako psancem své doby. Jako by se sám stal ztělesněním baroka, plného válek, násilí, vášně, přepjatosti, ale také zbožnosti. František, baron Trenck.

Brněnské ulice středu města kypí každodenním životem. Sestupujeme po točitém schodišti do hrobky, kde leží mnoho mrtvých těl. Mému průvodci, řeholníku řádu kapucínů Pavlu Uhříkovi, na ramena splývá hnědá kápě. Od kláštera je hrobka oddělena jen malou mříží. A hned v první místnosti leží ten, kterého jsem hledal. Vím, že moje otázky ale nejsou nijak originální. Stále stejně se na legendárního vůdce pandurů Trencka ptají tisíce návštěvníků místa jeho posledního odpočinku. Ale ani odborníci jim nedokážou ještě dát všechny odpovědi.

Číst dál...

Něžný kamikadze

Něžný kamikadze

TEXT A FOTO: DÁVID MALEC

Jsou krásní, elegantní, jejich námluvy překypují romantikou a mláďata se mají jako v bavlnce. Když ale terejové loví, jde všechna něha stranou. To pak v obrovské rychlosti jako kamikadze rozrážejí mořskou hladinu a rybám – a někdy i sobě – přinášejí smrt.

Kvrcholu útesu mi chybí už jen pár desítek centimetrů, s přední fotobrašnou nabírá lezení po skalách netušené rozměry. Nakonec přeci jen opatrně vystrčím hlavu a ocitám se na okraji největší pevninské kolonie terejů australských, u Cape Kidnappers (Mys únosců) na Novém Zélandu. S malou dušičkou vytahuji fotoaparát, stihnu však udělat jen pár širokoúhlých záběrů, než mě podrážděný terej klovne silným zobákem do ruky. Stačím se sice zachytit okraje útesu, ale během dalšího focení si dávám větší pozor a respektuji soukromí těchto hrdých ptáků. Spolu s přítelkyní Terkou se kocháme pohledem na vzlétající, hnízdící a přistávající ptáky, jejich křik našim uším doslova lahodí...

Číst dál...

Mácha superstar

Mácha superstar

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Obléká se výstředně, píše nikým nechápané texty, provokuje svým chováním a je trnem v oku ostatním umělcům. Ptáte se, o kom je řeč? Nějaká současná celebrita? Kdepak. Takový byl Karel Hynek Mácha.

Přiznejme si to. I nás Mácha celý letošní rok trápil. „Má výročí, musíme něco napsat,“ znělo na všech poradách redakce. Prohledali jsme archivy, snažili se vypátrat dosud nevypátrané detaily z jeho života, ale bohužel, skoro nic nového už se zřejmě nepodaří objevit. Za ten rok nás ale napadla jiná věc. Není tak náhodou divné, že zrovna Mácha v nás vzbuzuje takové emoce a nutkání o něm psát? Co ho činí tak neodolatelným?

Číst dál...

Křižáci na tripu

Křižáci  na tripu

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Zná to asi každý houbař. Kráčíte po lese, okem loupete po skrytých hříbcích a najednou tváří vplujete přímo do středu nezvykle pevné, odporně lepkavé a vůbec dokonalé pavučiny. Zatímco z čela odlepujete jednotlivá vlákna a z vlasů vytřepáváte jejich stvořitele, říkáte si, jak by bylo v lese bez pavučin krásně! Věřte ale, že nebylo. Pavučiny jsou umělecká díla, každá je jiná, každá je podpisem jednotlivého pavouka. Jde o složité sítě z velmi pevných, ale zároveň elastických vláken (jejich hlavní složkou je bílkovina fibroin), která lze roztáhnout na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhla. Svazek pavoučích vláken o síle tužky by prý dokázal zastavit dopravní letadlo v letu. Umělé vlákno, které by mělo tyto schopnosti, se podařilo vyrobit mnichovským chemikům teprve před dvěma lety. Jeho výroba je však náročná a velmi nákladná.

Číst dál...

Všichni za jednoho

Všichni za jednoho

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Bílý rovnoramenný kříž na červeném pozadí vyvolává řadu asociací, všechny jsou však pozitivní. Copak by vlajka s tímto křížem mohla zavlát nad jinou, než sterilně čistou švýcarskou krajinou? A copak by mohl být symbol švýcarského kříže vyražen na nějakém levném šuntu, který vyrábějí děti v čínských fabrikách? Těžko! Švýcarský znak je pro svět známkou čistoty, kvality, preciznosti a tradice. Pro samotné Švýcary je ale hlavně symbolem sjednocení.

Dnešní podoba švýcarské vlajky pochází z roku 1889, ačkoliv bílý kříž provázel tuto zemi v průběhu celé její historie, plné pokusů o sjednocení střídaných válkami mezi jednotlivými stavy (kantony). První tři země pod Švýcarskými Alpami, takzvané Tři lesní kantony Uri, Schwyz a Unterwalden, se spojily ve Švýcarské spříseženstvo už roku 1291, jejich rytíři se však do bitev vrhali stále pod prapory svých kantonů. Bílý kříž užíval pouze kanton Schwyz, který se už dříve postavil po bok císaře Rudolfa I. Habsburského v boji proti Burgundskému vévodství. Císař sám měl coby ochránce křesťanství na svých praporcích kříž, jejich rudé pole pak symbolizovalo císařovu moc nad životem a smrtí. Kanton Schwyz nakonec za svou pomoc získal právo kříž používat v pravém horním poli svých šarlatových praporců. Nejprve jej schwyzští malovali na pergamen, který přišívali k praporům, později už měl kříž na jejich standartách své stálé místo.

Číst dál...

Pod arktickým sluncem

Pod arktickým sluncem

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

„Tady se někde narodilo ticho!“ napadá mě, když stojím na přední palubě lodi Plancius a očima se snažím proniknout hustou mlhou. Jsou tři hodiny ráno a slunce vypadá jak rozmazané světýlko uprostřed velkého šedého NIC. Ledová kra se otře o bok lodi a vítr náhle odhrne záclonu mlhy. Nízko nad hladinou moře proletí buřňák. Arktický den právě končí. Nebo začíná?

Zvyknout si říkat „dobrou noc“, když máte půlnoční slunce nad hlavou, je zvláštní pocit. Už jen výraz „půlnoční slunce“ zní v našich zeměpisných šířkách jako science fiction. „Člověk si zvykne i na šibenici,“ říkává s úsměvem a nadsázkou můj táta. Tak si v rámci tohoto mírně děsivého přísloví zvykám na houpavý pohyb lodi i zvláštní rytmus života polárního dne. Když jsem v ospalém hornickém městečku Longyearbyen (dodnes si na tom názvu lámu jazyk) nastupoval na loď, abych absolvoval plavbu kolem souostroví Špicberky, nečekal jsem nic z toho, co mě během následujících dní potkalo. Ledovce, pustá arktická tundra, šedé hory a krajina téměř bez života. Arktida se ale mým představám vysmála. Ukázala se mi nádherně barevná a plná tvorů, kteří se naučili přežít v jejím drsném náručí.

Číst dál...

Koljova babička

Koljova babička

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, MARTIN DLOUHÝ

Chtěl jsem se s Lilian Malkinou, bravurní filmovou a divadelní herečkou, kterou většina Čechů zná z filmu Kolja, sejít už z kraje léta. Jenže odjela do Estonska, do své rodné země. Až po jejím vyprávění jsem pochopil, jak moc je s tímto kusem země spjatá. Čekal jsem na ni v literární kavárně a jako malý kluk jsem se těšil, až uvidím ten její odzbrojující úsměv s pověstnou mezerou mezi zuby. Nezklamala mě.

 

Číst dál...

Na jantarové stezce

Na jantarové stezce

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Tři hvězdy září na severovýchodě Evropy. Cestovatelé jejich potenciál dodnes nedocenili a často je opomíjejí. Právě v Pobaltí se ale mísí historie a tradice severu, východu i západu. Tady se utvářely dějiny obchodu, tady se bojovalo za svobodu…

Estonsko, Lotyšsko a Litvu kdysi spojoval baltský jantar (dodnes velmi ceněný) a také stezka sloužící k jeho distribuci po Evropě. Slavná stezka procházela i dnešními třemi metropolemi těchto republik. Projet jimi během tří dnů by se dalo nazvat barbarstvím, nicméně i takováto krátká a rychlá cesta v člověku zanechá hluboké stopy a kouzlo Pobaltí v návštěvníkovi zůstává i dlouho po návratu.

Krásný a hrdý Vilnius, někdejší centrum litevského velkovévodství, je dnes druhým největším městem Pobaltí a opravdovou perlou na soutoku řek Vilija a Neris. Pyšní se také krásnou legendou o svém založení, která vypráví o věšteckém snu vládnoucího velkovévody Gediminase. Velkovévoda ve snu spatřil stát na hradním vrchu železného vlka. Poselství snu bylo podle věštců jasné – vystavět na onom kopci hrad i s velkým městem. Tak se i stalo. Podle věrohodnějších pramenů bylo město založeno roku 1323 a jeho historii ovlivňovalo Rusko, Polsko a Německo. V 16. století se pak stalo významným kulturním a obchodním centrem.

Číst dál...

Prales s vůní vanilky

Prales s vůní vanilky

TEXT A FOTO: PETRA JEŽKOVÁ

Totonakové jí říkali caxixánat, Mayové zizbic a Aztékové tlil-xochitl. Černý květ čili vanilka. Přestože je tato aromatická rostlina původem ze Střední Ameriky, tak dnes už v Mexiku zůstalo posledních šest farem. Do jedné z nich jsme se podívali.

Malý bílý náklaďák drnčí po děravé silnici. Tilman a Lucy mě měli vyzvednout v sedm ráno. Přijeli ale pozdě, jak je v Mexiku dobrým zvykem. Přesně řečeno později o dvě kávy a jednu krátkou procházku se psem (rozhodla jsem se nevzít si hodinky ani mobil, a tak měřím čas jinak). „Proč vanilka,“ ptám se Tilmana. „Je to po šafránu druhá nejdražší rostlina, která se ve světě pěstuje.“ Asi pěta¬padesátiletý Němec přišel do Mexika před mnoha lety studovat archeologii. Pracoval na vykopávkách v Yucatánu. Pak ztratil práci, rozvedl se a málem se vrátil do Německa. Ale to by podle něj bylo jen fracaso (totální prohra). Tilman je každým coulem Němec a vždy bude, i když jeho domov už je v Mexiku. Jeho přítelkyně Lucy zdědila pozemky (tedy spíše pořádný kus neprostupné džungle) v oblasti Huasteca Hidalgo, pár hodin severně od Ciudad de México. A odvážný archeolog se rozhodl, že zkusí něco úplně jiného. Zasadil vanilku.

Číst dál...

Mini koráby

Mini koráby

TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ

V dílně se víří prach a vzduch je plný štiplavého zápachu z lepidla. Řemeslníci nesmějí podcenit žádný detail. Kdyby tohle viděl Kolumbus, asi by neodešel s prázdnou. Ale nejen srdce námořníků tady jihnou nad dokonalými replikami dávných korábů.

Nejsem žádný fanda do technických hračiček, nikdy jsem nepatřila do klubu mladých modelářů, přesto se v téhle dílně na exotickém Mauriciu cítím jako dítě vypuštěné v té nejlepší cukrárně. Procházím prvním patrem mezi vyleštěnými vitrínami, kde jsou pečlivě naaranžované repliky lodí od malých až po opravdu důstojné křižníky vodních hladin. Nejsem ani znalcem námořní historie, takže se neorientuji v problematice, kdy a u jakých břehů daná loď válčila. Ale jako žena mající smysl pro detail musím ocenit, s jakým řemeslným umem je každá loď vytvořena. Samozřejmě, vše vzniká zcela ručně.

Číst dál...

Tady teče krev

Tady teče krev

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Kult palo je prastarou šamanskou formou komunikace mezi Bohem, živými a mrtvými. I přes pětisetletý tlak křesťanství tu rituály dovezené na ostrov černými otroky mají svoje místo.

Arriba – Palo – Juramento – Eróóó! Naléhavý chrčivý hlas bruja naráz vyplnil celou svatyni až po strop. Horký vzduch plný tabákového kouře se zavlnil. „Arriba-N--ganga-Juramento-Eróóó,“ zopakovaly modlitbu stejně úpěnlivě hlasy z druhého koutu místnosti. Žluté plamínky svíček se jakoby leknutím zatřepotaly ve tmě. Táhlé zvuky zpěvu se jako stužky kouře obtáčejí kolem zčernalých misek na podlaze. Nadechl jsem se a potopil se do písně kubánského bruja.

Vápnem nabílené stěny pokrývají vlhké fleky. Sůl mě štípe do očí, všichni – natlačeni až na zeď – se silně potíme. Na malém prostoru obřadní místnosti, spoře osvětlené svíčkami, se nás tísní asi dvacet. Muži, ženy, děti. Černé paže, černá záda a černé boky. Kloužeme vzájemně po svých zpocených tělech. Čicháme se zblízka.

Na podlaze, mezi mokrými otisky bosých chodidel, svíčkami a květinami stojí několik hliněných kotlíků plných různých klacíků a podkov. Jsou potřísněné černým mastným gelem, jakoby polité asfaltem. Na stěně visí zažloutlá fotka v rámečku. Vedle ní uslzená soška Panny Marie, pod ní trůní tlustý Buddha z růžového porcelánu. Po zdi se v šeru plazí pravěké kresby hadů a lebek.

Klečící muž s rudým šátkem přes oči tápavě, s nejistotou slepce zvedl hlavu. Po nahých zádech mu stékají krůpěje potu a jako oranžové blýskavé perličky padají na špinavou betonovou podlahu. Je to jeho velká chvíle. Jeho obřad, jeho přísaha. Rayamiento.

Číst dál...

Život v objetí

Život v objetí

TEXT A FOTO: JIŘÍ SLADKÝ

V íránském Táleši najdeme to, co ve střední Evropě už patří do kategorie „kdysi“. Lesní krajinu, v níž lidé hospodaří skoro jako v neolitu, a také rozsáhlá rýžoviště v deštivých nížinách, kde tvrdě pracující ženy obstarávají obživu na celý rok.

Od Kaspického moře do hor to trvá dobrou hodinu. Nekonečné serpentiny hlubokým lesem, šofér občas zastaví, nabere chladnou horskou vodu z pramene, dolije z kýblu do kouřícího chladiče náklaďáku. Je to dýchavičný ruský výrobek, a k tomu veterán. Vystoupáme skoro dva tisíce metrů. Jsme na místě, les je pryč a do dálky se táhnou obydlené hřbety a svahy – íránské pohoří Táleš. Domovina etnika, které tu žije po tisíce let.

Talyšové se nepovažují za Peršany a nemluví perštinou ani gílánštinou jako většina obyvatel provincie. Talyština patří do skupiny íránských jazyků, podobá se perštině méně než polština češtině. Slovní zásoba svědčí o staletích vlivů, které v této oblasti měli Turci (Ázerbájdžánci) a Rusové. Několik set tisíc Talyšů převládá při kaspickém pobřeží na severozápadě Íránu a na jihu Ázerbájdžánu.

Číst dál...

Cesta do „Žabé“

Cesta do „Žabé“

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Už jste někdy byli v „Žabé“? Že ne? Pak je nutné to napravit. „Žabé“ je totiž nejskvělejší místo na světě, kde podle bedekrů není vůbec nic k vidění. Prostě ideální místo kam zamířit, než přijedou davy turistů.

Správný cestovatel ví, že i v tom nejobyčejnějším místě se dá vidět mnoho zajímavého a zažít spousty zážitků. Nevěříte? Stačí jen dojet do západoafrické zemičky Guinea-Bissau a pak už jen putovat po starých městech založených Portugalci, kteří tu byli dlouhou dobu koloniálními pány.

Tak třeba takové Bafatá na mapě možná přehlédnete, ale vězte, že jde o kdysi velmi slavné město, odkud Portugalci řídili celé okolí. Město nás přivítalo chatrčemi a shlukem betonových budov a rezavých plechů, ale centrum se rozkládá až ve svahu kopce, který vede k řece – jediné spojnici s okolním světem a hlavním městem Bissau. Tady ve svahu dosud stojí kdysi výstavné vily, obklopené zahradami. Prastaré domy žijí novými příběhy a je na ně skutečně smutný pohled. Ze zahrad se stala rumiště a skládky, v lepším případě v nich našlo útočiště pestrobarevné ptactvo, pro které se chátrající město stává rájem. Okolí místního kostela je už udržované lépe a třeba taková pošta překvapila tím, že vůbec fungovala. Známky a pohlednice ale neměli. Dva úředníci se oddávali siestě u sklenky čaje a možná vzpomínali na zlaté časy, které má Bafatá už dávno za sebou.

Číst dál...

Mantry v červeném

Mantry v červeném

TEXT A FOTO: KATEŘINA MANDULOVÁ

Co na tom, že se hora Genyen dnes nachází v čínské provincii S-čchuan. Podle staré mapy jsme tu správně v odbojné provincii Kham ve východním Tibetu. A vyrážíme k hoře, na kterou je zakázáno i jen sáhnout.

Vyrazím z Kangdingu stopem do Litangu, kde na mě čeká Tom. Přehoupnu se na čínském náklaďáku přes první ze sedmi sedel, a rázem se ocitám na tibetském venkově. Pár stavení rozesetých po údolí, políčka kolem řeky, na stráních ty známé černé chumáčky pasoucích se jaků, mantry vyskládané z kamení a modlitební praporky prozrazují, že si můžu na chvíli odpočinout od čínské civilizační hrůzy.

Číst dál...

Jezero titánů

Jezero titánů

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK, ČRo1 RADIOŽURNÁL

Blížím se k největšímu pouštnímu jezeru světa. V Africe voda opravdu znamená život a já mám možnost vidět na vlastní oči jezero Turkana, které možná bude už brzy minulostí.

Jezero Turkana vypadá, jako by se rozkládalo uprostřed měsíční krajiny. Obzor rámují kužely vyhaslých sopek, břehy lemuje v šířce několika kilometrů záplava tmavých lávových kamenů. Mezi nimi prorůstá bodláčí a sem tam ční pár košatých akácií. Uprostřed září jako klenot tyrkysově zelená hladina. I proto se mu také někdy říká Nefritové moře.

Jedno z největších afrických jezer leží na severu Keni, na hranici s Etiopií. Do hlavního města Nairobi je to čtyři sta kilometrů, cesta sem ale trvá dva až tři dny. Místní kraj je divoký, nejsou tady silnice a vládne zde právo silnějšího. Jméno dostalo jezero podle kmene Turkana, na jehož území z části leží. Na mapách vydaných před rokem 1975 ale najdeme starší název – Rudolfovo jezero. Když jej v roce 1888 maďarský cestovatel Teleki a rakouský von Höhnel objevili, pojmenovali je na počest rakouského korunního prince Rudolfa.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group