ikoktejl

Austrálie a Oceánie
Tag: Austrálie a Oceánie Nalezeno 7 výsledků.
Tag: Austrálie a Oceánie Řazení

Osamocený vulkán

Osamocený vulkán

TEXT A FOTO: Lenka Vaňková

Na Novém Zélandu, na západním pobřeží Severního ostrova, dřímá stratovulkán Mount Taranaki. Tato mnohovrstevná sopka je vysoká 2518 metrů a je proslulá jako jeden z nejsouměrnějších sopečných kuželů na světě.

Prvním Evropanem, který horu Taranaki spatřil, byl britský mořeplavec James Cook. Ten jí dal jméno, pod kterým ji většinou známe – Mount Egmont. V současnosti je tato hora nejnavštěvovanějším vrcholem v zemi. Ročně na ni vystoupí téměř 250 tisíc lidí. Již od roku 1881 byly svahy této hory v okruhu téměř desíti kilometrů od vrcholu chráněny, a roku 1900 zde na 33 530 hektarech vznikl národní park Egmont, druhý národní park v zemi. Pro Maory byl vrchol posvátným tabu. V jeskyních a puklinách pohřbívali své mrtvé náčelníky a hustý les na úbočí jim poskytoval úkryt v době nebezpečí.

Číst dál...

Oblečeni do kostí

Oblečeni do kostí

TEXT A FOTO: Petr Jahoda

„Kombajové.“ Jen jsem to vyřkl, malému domorodci přede mnou ztuhly rysy, přesto jsem chtěl k jejich znepřátelenému kmeni jít. „Komabjové ne,“ odpověděl po chvíli rozvážně. „Kombajové nás zabijí. Nikdo z nás s vámi nepůjde na území Kombajů. Ani vy tam nechoďte! Nevrátíte se! Od Kombajů se nedá vrátit!“

Sedím s kamarádkou ve stínu chatrného přístřešku a přemýšlím co dál. Dal jsem dohromady peníze a vypravil se na západ ostrova Nová Guinea, tehdy nazývaný Irian Jaya. Mám tam jasné cíle – navštívit co nejvíce přírodních národů. Mám na to jen dva měsíce, delší vízum mi nikdo nedá. Píše se rok 1998. Korowajové byli fantastičtí. Domy vysoko v korunách stromů, kamenné sekery, kostěné nože. Prošli jsme mnoho vesnic a strávili spoustu času s těmi úžasnými lidmi, ale nestačí mi to. Chci víc. Chci ke Kombajům. Dívám se na kamarádku. Pot z ní jen lije, může být kolem 45 °C ve stínu. Nemusíme mluvit. Je také rozhodnutá. 

Číst dál...

Lyžování u klokanů

Lyžování u klokanů

TEXT A FOTO: Alexandra Synac

Lyžovat v zemi slunce, tisíců pláží, nekonečného oceánu a rozžhaveného Uluru? A ještě k tomu v červenci? Proč ne? Pravda, je to zde tak trošku luxusem, ale lyžování u protinožců jsme si nemohli nechat ujít.

Jízdu na australském sněhu si člověk může užít jen pár týdnů v roce. Navíc se to nepoštěstí každému, protože pro mnohé je pohodlnější (a často i levnější) letět lyžovat třeba do Japonska, Koreje nebo na Nový Zéland. Ovšem pro místní Viktoriánce a Walesany je flirtování se zdejším sněhem alespoň na pár dní v roce samozřejmostí. Nejjednodušší, jak se do Australských Alp dostat, je autem. Sice je tato varianta trošku dražší, hlavně kvůli povinnému vstupnému do rezortu, zato pro nás (rodinu s dětmi), poněkud pohodlnější. Též je nutné s sebou mít sněhové řetězy, bez kterých policie na hory nikoho nepustí, a nejednou jsme byli svědky, jak se někteří návštěvníci museli otáčet zpět. Naštěstí v každé horské vesnici je možné si řetězy vypůjčit. Pokud nechcete v horách zůstat do jara, je důležité sledovat hladinu nádrže a natankovat plnou vždy, když to je možné, protože v horách je čerpacích stanic málo a nejedna je přes zimu zavřená.

Číst dál...

Sněžnou bouří

Sněžnou bouří

TEXT A FOTO: Leoš a Lenka Šimánkovi

Průsmyk Copland Pass využívali zlatokopové na Novém Zélandu pro přechod hor. Dostat se nahoru v zimě je čiré šílenství, ale přiblížit se pod něj a alespoň z dálky na legendární místo pohlédnout by mělo být bez problémů. Nebo ne?

Nacházíme se na tábořišti na začátku údolí Hooker Valley s úžasným výhledem na Aoraki (Mount Cook), nejvyšší horu Nového Zélandu. Na konci údolí se zdvihá tato gigantická bílá pyramida plné tři kilometry do výšky. V létě je zde velmi rušno, vyrážejí odtud horolezci, aby pokořili 3754 metrů vysoký vrcholek. Dnes jsme tady úplně sami. Už před sto padesáti lety přecházeli hlavní hřeben přes Copland Pass průkopníci a zlatokopové, zkusíme teď alespoň částečně kráčet v jejich stopách. Připravím vše, co budeme následující den potřebovat. Túra trvá celý den, tak zabalím i benzinový vařič, abychom si mohli po cestě uvařit horolezecké jídlo. Je mnohem lehčí než chleby se sýrem, nehledě k tomu, že chléb za pár hodin zmrzne a pak se do něj špatně kouše.

Číst dál...

Soumrak lovců

Soumrak lovců

TEXT A FOTO: STEVE LICHTAG

Je to už nějaký ten pátek, kdy jsem se rozhodl o těchto lovcích natočit celovečerní dokument. Pracovně jsem ho pojmenoval „Poslední lovci“, aniž bych tenkrát tušil, jak hluboký význam slovo „poslední“ bude mít. Několikrát jsem o těchto podivných a odvážných mužích z daleké jihovýchodní oblasti Indonésie slyšel, ale dlouho jsem je nemohl najít. Většina mých kamarádů cestovatelů se vracela s prázdnou. „Soráč Steve, projeli jsme toho zase pěknej kus, ale o těch tvých lovcích velryb nikdo neslyšel.“ To byla odpověď, kterou jsem vždy dostával. Trn z paty mi vytrhl až magazín Koktejl, kde jsem narazil na unikátní reportáž Davida Černického o ďábelském lovu lamalerských velrybářů. Vybaven skvělými informacemi jsem se tak mohl se svým filmofotografickým týmem do natáčení Posledních lovců konečně pustit.

VYTOUŽENÁ LAMALERA

Velrybářská Lamalera není malá romantická vesnička, ale docela velká vesnice, na které se stopy pronikající civilizace celkem výrazně projevovaly. Byl tam už i malý stánek s prodejem cigaret, piva a základních potřeb. Hned na první pohled bylo patrné, že ženy tam mají neustále co dělat. Zametaly své hliněné dvorečky, nosily dříví, vařily a já nevím co ještě. Zkrátka všechno. Zato v zátoce u lodí vládlo až nábožné ticho, rušené jen hrstkou nahých prcků. Ti se s neuvěřitelným nadšením a pískotem vrhali do divokých vln bičujících pobřeží..

Číst dál...

Zamořeno

Zamořeno

TEXT: MARKÉTA KUTILOVÁ

Díky velkofilmu Pán prstenů se stal symbolem přírodního ráje. Jaká je ale realita? Po 80 milionech let izolace, která umožnila specifický vývoj, ztrácí Nový Zéland svoji výjimečnost. Viníkem nevratných změn je v první řadě člověk.

Pozor jed! Zákaz vstupu psů. Nenechte své děti volně pobíhat, hlásá rudá cedule pod lebkou se zkříženými hnáty před vstupem na veřejnou stezku richmondského lesa na Jižním ostrově Nového Zélandu v provincii Marlborough. Takové uvítání čeká návštěvníky většiny lesů a národních parků tohoto ostrovního státu. Jedovatá a vysoce toxická látka 1080, jejíž je Nový Zéland největším uživatelem, má hubit ty obyvatele lesů, kteří jsou zde noví, ale hubí i ty původní. Jde o krysy, kuny, lasičky a zejména vačice. Tito savci se dostali na Nový Zéland na lodích spolu s evropskými imigranty. Ti si s sebou chtěli přivézt zvířata, z nichž měli užitek. Například vačice zde byly vysazeny kvůli kožešině, jenomže jejich počet se dávno zcela vymkl kontrole a dnes jich zde žije odhadem 50 až 70 milionů, to je přibližně 13krát více než lidí. Mimo rostliny a úrodu farmářů si rády dají i ptačí vejce. „Velice ohrožují jak původní lesy, tak i ptáky. Boj s nimi je velice náročný. Dokážou zlikvidovat celý les během krátké chvíle,“ říká Keith Wood ze státního Úřadu pro ochranu přírody DOC (Department of conservation). Vláda s vačicemi bojuje už dlouhá léta a ročně to stojí státní rozpočet přes sto milionů dolarů. Vačice zde nemají přirozeného nepřítele, proto proti nim bojují chemikáliemi. Zejména zmiňovanou látkou 1080, která je v podobě malých kousků shazována z letadel. To se však setkalo s velkým strachem a odporem místních obyvatel. „Nevěděli jsme, co to udělá s vodami, půdou, a zda nebude zabíjet i jiné živočichy,“ shrnuje farmář Kevin Little. V 70. letech opravdu 1080 otrávil mnoho ptáků, což je dnes omezeno jeho opatrnějším používáním. „Technologie se zlepšila, jedovaté kousky jsou máčené ve skořici, což láká vačice a odrazuje ptáky. Na velikost jednoho domu se shazují tři kousky,“ vysvětluje Keith. Pokud ale cereální kostku sežere pes, zahyne, stejně jako třeba jelen.

Číst dál...

Čert ví proč

Čert ví proč

TEXT A FOTO: JAROSLAV MACURA

Byli zde dávno před tím, než u břehů Tasmánie přistála loď s prvními trestanci a odsouzenci začali procházet branami věznice v Port Arthuru. Z okolních lesů se nocí nesl příšerný řev nahánějící hrůzu, který mohli podle úsudku dozorců a trestanců vyluzovat jedině pekelníci.

Tasmánii však nestrašili čerti s rohy a kopyty, ale ďáblové medvědovití (Sarcophilus harrisii či Sarcophilus laniarius), kteří jsou známější pod jménem tasmánští čerti. Jde o vačnatce černé barvy s bílou náprsenkou na hrudi. Tasmánský ďábel žil ještě před příchodem Evropanů také na australském kontinentu. Na mase těchto zvířat si s oblibou pochutnávali Aboriginci a dílo zkázy dokonali predátoři jako například pes dingo. Ve 20. století se už ďábli na kontinentu nevyskytovali, s výjimkou několika jedinců chovaných v zajetí.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group