ikoktejl

5
Tag: 5 Nalezeno 12 výsledků.
Tag: 5 Řazení

Hra s ohněm

Hra s ohněm

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (Magazín Maxim)

Na thajských plážích můžete každou noc sledovat bizarní představení. To, co na první pohled vypadá jako „mystická asijská tradice“, je ve skutečnosti novodobá atrakce pro turisty. Ale co na tom? Vypadá to efektně a hlavně to živí lidi, kteří by jinak možná měli hlad.

Pláž Hat Sai Kaew na ostrově Ko Samet se pomalu noří do tmy. Číšníci z nedalekých hotýlků už při západu slunce rozmístili řady nízkých stolečků osvětlených svíčkami a roztopili grily. Romanticky kýčovitá večeře pod hvězdami, podmalovaná šploucháním vln, může začít. Zatímco si objednáváme barakudu na rožni, grilované chobotnice a kraby se sladkokyselou omáčkou, vynoří se ze tmy několik polonahých postav. Tři kluci v rozmezí asi osm až patnáct let nesou podivné předměty. Muž, zřejmě jejich otec, má na zádech plechový kanystr. Pár metrů od první řady stolků se skupinka zastaví a začne instrumenty z kanystru polévat jakousi tekutinou. Otec škrtne sirkou.

Číst dál...

Hyena v posteli

Hyena v posteli

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

Slunce ještě nevyšplhalo příliš vysoko, a tak se dá v klidu mašírovat po ulicích bez jeho nepříjemného doprovodu. Máme dva dny volna, a když už jsme tady, proč nenavštívit jeden z nejdéle osídlených klášterních komplexů na světě.

Flo, můj německý kamarád Florian, se snaží procpat přes bránu do Betléma našeho štěněčího ochránce, vlčáka Budyho. „On snad opravdu ví, že tam nesmí,“ směje se. „Je to izraelský pes, tak se mu na západní břeh moc nechce,“ podotýkám. „No tak to moc nekřič, ať ho ještě nedostaneme do problémů. Vždyť víš, že Židé do Betléma nesmějí,“ uculuje se Flo. Po krátkém boji nad odrostlým štěnětem vítězíme a jsme na cestě s cílem dojít k řeckému ortodoxnímu klášteru Mar Saba. Ten je ukrytý asi 25 kilometrů na jihovýchod od Jeruzaléma na palestinském okupovaném území. Máme před výplatou, a tak nejlepší možností dopravy jsou naše nohy. Většina lidí, které potkáváme, se nám pokouší domluvit taxíka. „Je to moc daleko, tam nedojdete,“ říkají snad všichni Palestinci, které seznámíme s naším plánem. Diví se a nechápou, dva turisté bez peněz, to není zrovna obvyklý jev v Betlémě a vlastně ani nikde jinde v okolí. První kilometry ubíhají lehce, až na časté dětské pokřikování a provokování Budyho jde vše dobře. Někteří Arabové a Židé mají ze psů strach, někdy dost velký, jiní jimi opovrhují a házejí po nich kameny. Malé děti naše štěně dráždí a některé se ho dokonce pokoušejí bouchnout. „Pusť ho. Třeba utečou,“ zoufale navrhuji Florianovi. Ten jen zakroutí hlavou, a tak trávíme ve společnosti dětského davu ještě pár minut, než je zažene starší muž. „Šukran,“ děkujeme arabsky.

Číst dál...

Prales léčí

Prales léčí

TEXT A FOTO: PAVEL BORECKÝ

„Amazonie není nic než zelené peklo, které musejí Peruánci přetvořit v něco hodnotného, gringo!“ slyšíte od novousedlíků, kteří chtějí pít nebo alespoň usrkávat z jejích životadárných zdrojů. Nevšimli si ovšem, že už je dávno nejenom používá, ale dokonce i uctívá někdo jiný.

Skolegou Jiřím z Institutu tropů a subtropů jsme se snesli na jediné místo, kde se v okruhu desítek kilometrů dalo přistát, vystoupili na travnatou ranvej a mě přepadl silný pocit nespravedlnosti při pohledu do tolika vážných tváří, které se shlukly kolem letadla se směsí očekávání, ale i nedůvěry. Podobně nejistě si asi musela připadat pramáti želv motelo, která podle vyprávění kdysi žila s opicemi ve větvích daleko od reálného světa. Když se však poprvé a naposledy vypravila dolů, zůstaly v liáně její hluboké stopy. Mnohá amazonská etnika proto věří, že právě liána escalera de motelo (Bauhinia guianensis), přidaná do tradičního ayahuaskového odvaru, povznáší lidského ducha výše a přináší mu vize z nadpozemského světa. Přišel proto čas začít zde hledat šamana ochotného sdílet to, co mu předaly generace předků, a zachovat pro něj i jeho potomky extrakt tradičních znalostí o prostředí, které peruánský stát tolik touží kolonizovat a ekonomicky využít.

Číst dál...

Erotika na hrobech

Erotika na hrobech

TEXT A FOTO: VLADIMÍR LEMBERK

Evropané při spatření sakalavských hrobů jsou nejprve šokováni a nevěří svým očím. O chvíli později propukají v smích. Někteří se jen cudně usmívají nebo dokonce červenají. Zdejší hroby zkrátka vypadají poněkud jinak, než jak jsme zvyklí…

Procházím opadavým pralesem severně od města Morondava na západním pobřeží Madagaskaru. Sotva znatelná pěšina se klikatí v hustém porostu, kde dominují nápadně silné kmeny baobabů. Moji pozornost upoutá skotačíčí skupina lemurů v koruně stromů. S pohledem upřeným vzhůru snadno přehlédnu nevelkou dřevěnou ohrádku, do které doslova vrazím. Úlek je to vskutku velký a ještě graduje v okamžiku, kdy zjistím, že „to“ dřevěné, do čeho málem narazila má hlava, jsou mohutná ženská prsa. Musím poodstoupit tři kroky, abych pohledem obsáhl celou nečekanou překážku v cestě. Dřevěná prsa patří dřevěné ženské postavě, která obkročmo sedí na dřevěné soše muže se ztopořeným údem. Toto erotické dřevěné sousoší zde není jediné. V jiných pozicích jsou vyřezány ještě další tři dvojice. Celou nezvyklou a velmi pitoreskní skupinu doplňují solitérní sošky zvláštních ptáků, nejspíš čápů s dlouhými zobáky.

Číst dál...

Věže života a smrti

Věže života a smrti

TEXT: JAN FALTYS, FOTO: SHUTTERSTOCK

Když se řekne Írán, spousta lidí si vybaví nějakého šejka nebo ropného magnáta v bílém kaftanu, s mercedesem a tučným kontem v bance. Avšak zde jsou k spatření zajímavější věže než ty ropné, pumpující černé zlato z nitra země.

Pokud mám vybrat dvě největší odlišnosti tohoto místa v srdci Íránu proti ostatním částem země, tak jsou to architektura a náboženství. Všichni vědí, že Írán je muslimskou zemí, ale to neznamená, že by zde neexistovala pluralita vyznání. Ostatně křesťané, židé i zoroastriánci jsou právě pro Jazd příznační. Mají i své stálé zástupce v íránském parlamentu. Místní obyvatelé jsou velice vstřícní, pokud návštěvníkům není něco jasné, stačí se zeptat kohokoliv, kdo je po ruce. Pokud dorazíte do Jazdu v brzkých ranních hodinách, což není zas tak ojedinělé vzhledem k praktičnosti nočních dálkových autobusů, tak ideálním místem pro dospání je mešita na autobusovém nádraží. Můžete se zde bez otálení natáhnout na měkký koberec a na pár chvil si zdřímnout. Nikoho tím nepohoršíte – praktikuje to zde mnoho lidí, a hlavně získáte autentickou zkušenost.

Číst dál...

Psí muži

Psí muži

TEXT: ROMAN TADIČ, FOTO: archiv autora

Na webu kultovní kapely Psí vojáci čteme, že si dali jméno podle válečnické organizace Šajenů z románu Malý Velký Muž. Psí vojáci si ve skutečnosti říkali Hotametaneo'o, Psí muži, a byli jedním ze šesti šajenských válečnických bratrstev. Existují dodnes. Před pár lety navštívil jeden ze šajenských Psích mužů Česko. Přijel bez tomahavku a četl zde své verše. Inu, časy se mění.

Dějiny Šajenů (Čejenů) jsou plné putování a válčení. Sousedé je téměř vždy převyšovali počtem. Jestliže chtěli přežít, museli prokázat více bojovnosti a organizovanosti než jiní. Není proto divu, že v 19. století drtivá většina bojeschopných Šajenů patřila k některému z válečnických spolků. Každý uchovával mýtus o svém původu a magické předměty. Spolky se těšily velké úctě, ale občas svého postavení a moci zneužívaly.

Číst dál...

Život v nájmu

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (zpravodaj ČRo v Číně)

Čínští Kazaši jsou dnes posledním čínským etnikem žijícím ve volné přírodě. Navzdory vládě, která je chce nastěhovat do paneláků, si tito lidé chtějí zachovat svou svobodu a život v zemi svých předků. Letadlo se nepříjemně klepe. Naštěstí krátce na to přistáváme v I-ningu, nejzápadnějším čínském městě, nacházejícím se v blízkosti hranice s Kazachstánem. Nasednu do jednoho z čekajících taxíků. O chvíli později už se proplétáme mezi obrněnými transportéry. Od největších násilných střetů mezi Číňany a Ujgury v Urumči uplynuly už skoro tři roky, přesto v době výročí jsou komunistické jednotky v maximální pohotovosti. Cestou autobusem do Bole, metropole mongolské autonomní prefektury, si všímám, že Číňané prakticky nedodržují žádná pravidla, a na silnicích to platí 100%. Naštěstí nám štěrkovitý povrch neumožňuje vyvinout vyšší rychlost, i tak nás od srážky s některým z nákladních automobilů dělí jen centimetry. Po zhruba pěti hodinách se dokodrcáme do nadmořské výšky dvou tisíc metrů a před námi se rozprostře jezero Sayram. Pohled na azurovou vodní plochu připomíná spíše nějakou fototapetu než reálnou scénu. A když spatřím několik Kazachů uhánějících na koních, je rozhodnuto. „Zastavte,“ vykřiknu a vystoupím. K mým uším ještě dolehne šťavnatá nadávka řidiče na adresu cizinců, já už ale vnímám jen panenskou přírodu před sebou. Z hlavní silnice zamířím na zpevněnou cestu lemující jezero a s baťohem na zádech si tak vykračuji ještě asi pět kilometrů. Pak ale najednou zahlédnu strážní budku se závorou. Nejde sice o kontrolní stanoviště čínských bezpečnostních sil, přesto musím zaplatit poplatek za vstup do kazašského, pardon čínského ráje. V nejlidnatější zemi světa si totiž musíte koupit lístek prakticky do každého národního parku, přírodní rezervace či na posvátnou horu. Po zvednutí závory však rychle zapomínám na svět, který nechávám za sebou. Můj cíl je jasný, dorazit k mým kazašským známým.

Číst dál...

Gorilí mystéria

Gorilí mystéria

TEXT A FOTO: TOMÁŠ JŮNEK

Půl roku v kamerunském pralese, každodenní výstupy, všudypřítomné vlhko, moskyti, housenky a další nástrahy divočiny. To vše s jediným cílem – najít gorily nigerijské, nejvzácnější lidoopy planety.

Na pomezí Kamerunu a Nigérie, ve zbytcích pralesů v povodí řeky Cross žije gorila nigerijská (Gorilla gorilla diehli), poddruh gorily nížinné. Jejich život zůstává dodnes zahalený tajemstvím. Gorily žijí po obou stranách hranice a středisko výskytu je severně od města Mamfé. Celá populace čítá něco kolem pouhých dvou stovek goril. Rozdílná velikost lebky i analýza mitochondriální DNA potvrdily, že jde o skupinu zvířat lišících se od ostatních afrických goril. V pánvi řeky Cross zůstaly, jako množství jiných druhů zvířat i rostlin, uvězněny při pleistocénním zalednění proto, že lesy se na okolních náhorních pahorkatinách změnily v suché travnaté savany. V zelené pralesní oáze nerušeně žily až do příchodu lidí. Ti je později s rozvojem střelných zbraní začali lovit a hlavně postupně přeměnili jejich životní prostředí natolik, až se gorila nigerijská dostala do sice prestižní, avšak smutné společnosti zvířat uvedených v Červené knize v kategorii Kriticky ohrožení. Zatímco gorilám severně od Mamfé se ochrany dostává a zvířata mohou mezi jednotlivými rodinami migrovat, odhadovaných třicet goril v Lebialemu je patrně zcela izolovaných, a ten zbytek pralesa na úbočí mezi vesnicemi Bechati, Besali a Fossimondi nikdo nechrání. Kamerunská nevládní organizace ERuDeF se o vyhlášení rezervace již několik let snaží. Spolu se studentkou ekologie na České zemědělské univerzitě Pavlou Vymyslickou a bývalým kolegou z pražské zoo Markem Ždánským jsme založili iniciativu Diehli a snažíme se pomoci ERuDeFu rezervaci vyhlásit. Mimo jiné i tím, že gorily v Lebialemu jako vůbec první nafilmujeme a vyfotografujeme, zaznamenáme jejich pobytové stopy, zjistíme početnost a zmapujeme areál výskytu. S tímto plánem jsme s Pavlou do Kamerunu na půl roku odjeli...

Číst dál...

Lamy v klobouku

Lamy v klobouku

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Lidi, jezte lamy, to je zbožné přání bolivijských pastevců lam, doufajících, že se tak v zemi začne hýbat trh s masem a pomůže zlepšit jejich těžký úděl v zapadlém kraji na náhorní plošině v Andách.

V pusté části Bolívie, na půli cesty mezi městy Oruro a Potosí ve výšce čtyř tisíc metrů osaměle žije pastevec Cristóbal Colquechoque. Táhne mu asi na šedesát. Zevnějšek zanedbaný, zuby zažloutlé od ustavičného žvýkání koky. Manželka i šest potomků žijí a pracují v Potosí, vzdáleném čtyři hodiny jízdy teréňákem. „Občas sem přijedou, aby si vyzvedli maso,“ říká o jejich řídkých návštěvách. Bere mě dovnitř ohrady, vystlané vysokou vrstvu bobků. Několik desítek lam se na sebe mačká na čtverci o rozměru zhruba 50 x 50 metrů a zadupává do výkalů zbylý sníh. Metrová zídka kolem nich je postavená z naskládaných kamenů, které kromě gravitace nic nespojuje. Stačilo by se opřít a celá chatrná konstrukce by se musela poroučet k zemi. „Lamy se o plot neopírají, nedrbou, ani se ho nesnaží přeskočit,“ vysvětluje Colquechoque. Dospělým jedincům hledím přímo do očí, ony ustupují o několik kroků dozadu a decentní odstup si zachovávají po celou dobu. Připravuji se, z kterého hloučku na mě přilétne dobře mířená slina, protože v tomto oboru zaujímají huňatí savci v živočišné říši přední příčky. Colquechoque se tomu směje s tím, že plivají jen sami na sebe. Zejména ti starší a v hierarchii skupiny výše postavení, když chtějí umravnit omladinu. Na člověka prskají, jen když se cítí ohroženi, nebo rozmazlenci, kteří byli odkojení pomocí láhve a dvounohou bytost proto považují za jednoho ze stáda.

Číst dál...

Kolem a kolem

Kolem a kolem

TEXT: ŠTĚPÁNKA STROUHALOVÁ, FOTO: ZDENĚK KUKAL, VERONIKA CHLADOVÁ

Dalmácie a její ostrovy jsou jedním z nejhezčích ostrovních území světa. S kolem a na lodi jako pohyblivým zázemím prožijte objevitelské putování s kouzlem nečekaného na mořské hladině i na vlastních duších.

Nalodíte-li se v některém z jadranských přístavů na jednu z pěti dřevěných lodí, pronajatých kololodní cestovkou, přihodíte k tomu horské nebo trekové kolo, začne plánované i neplánované dobrodružství na trasách po moři i po souši. Chorvatsko poznáte trochu jinak, aktivně, chytře. Mimo dobu hlavní sezony se podíváte do neokoukaných míst s neporušenou přírodou, sceneriemi, které vám vezmou dech a autentickým životem místních měst, vesniček a přístavů. Kololoď nabízí akci, zážitek, pohodu a také možnost volby. Spojuje totiž výhody organizované cesty na plovoucí základně s přednostmi svobodného, nezávislého putování na cestě, kterou si sami zvolíte. Především se ale dostanete na místa, která jsou jinak nepřístupná. Příjemné trasy kolem třpytivé hladiny i klikatící se serpentiny, kolmá stoupání do kopců a horských vesnic, málo frekventované asfalty a „něžné“ cesty pro treková kola, makadam jen pro MTB či technické singletracky pro experty. V denních cyklotrasách si můžete vybrat vzdálenost, povrchy a profily. Kdo se na každodenní výšlap necítí, může objet ostrov na lodi a počkat na cyklisty v malebném přístavním městečku nebo na útulné pláži. Přírodní podmínky spolu s tisíciletou tradicí kulturního dědictví jadranských ostrovů daly vzniknout unikátní a pestré ostrovní krajině se stovkami malebných přístavů i zapomenutých kamenných osad ve vnitrozemí. Budete okouzleni přírodním bohatstvím a atmosférou volnosti. Masový cestovní ruch s hotelovými komplexy, vybetonovanými plážemi a davy dovolenkářů tady naštěstí skoro úplně chybí. Místa na ostrovech, jejich obyvatelé žijící ve svém původním rytmu, a nepředvídatelnost moře dělají z plavby na tradičních jachtách, z nichž některé jsou přímo plovoucím historickým exponátem, neopakovatelně dobrodružný a romantický způsob cestování.

Číst dál...

Lépe nebylo

Lépe nebylo

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ

Nejvíc mě překvapilo, že pan Špaček nenávidí sport. Ačkoliv představa, že by se jeho výraz gentlemana měl křivit v nějakém sportovním vypětí, je těžko myslitelná. Známe se z doby, kdy dělal tiskového mluvčího prezidentu Havlovi. Tenkrát mi při různých recepcích trpělivě vysvětloval, že jeho šéf opravdu nemůže poskytnout rozhovor časopisu Koktejl. „To byla od vás velká naivita,“ prozradil mi při tomto setkání.

Pane Ladislave, ani nevíte, jak rád vás po tak dlouhé době vidím.

(je trochu zaskočený, ale rychle zhodnotí situaci) To já vás taky.

Zpronevěřil jsem se nějak touto větou vůči etiketě?

Ale vůbec ne.

Oslovil jsem vás Ladislave, přesto, že se zas tak dobře neznáme...

Tím oslovením, zvláště pokud mi vykáte, nemůžete nic zkazit. Zvláště u žen.

Číst dál...

Hovory H

Hovory H

TEXT A FOTO: RICHARD JARONĚK

Podesáté na jednom místě! Slije se můj další pobyt v Namibii do otravného nicnedělání, kdy si budu nudou kousat nehty? Na první pohled to tak vypadá. Já ale vím, že v zemi Himbů nemám kam spěchat.

Celý nekonečně dlouhý den čekám, až se přiblíží pozdní odpoledne a slunce zabarví palmovou oázu rudé nehostinné krajiny vodopádů Epupa do teplejších barev. Porost okolí řeky Kunene netypicky narušuje jinak velmi rázovitý půdorys krajiny. Hory, kopce, skály a kameny se předhánějí ve tvarech a barvách a tvoří spolu nehostinnou krajinu. Běloch by tady v severozápadním cípu Namibie, na dosah angolské hranice, nepřežil ani týden. Mezi jedovatými kaktusy, ostny pokrývajícími kůru keřů, jedovatými hady a ostrým slunečním zářením by jen stěží bojoval o holý život. Nejsme na to již vybaveni. Pro bělocha bez výdobytků doby nemyslitelné, pro Himby domov.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group