ikoktejl

6
Tag: 6 Nalezeno 10 výsledků.
Tag: 6 Řazení

Historické klenoty

Historické klenoty

TEXT A FOTO: JANA BÉBAROVÁ

Kalifornie je rájem pro turisty. Více než který jiný stát symbolizuje rozmanitost USA. Nekonečné pláže, strmé útesy, nedotčená krajina národních parků, horské štíty či rozlehlé pouště, ale již málokdo by zde čekal též americké dědictví po předcích.

Kalifornské misie zdaleka nepatří mezi prvoplánově vyhledávané turistické lokace. Může se to však jevit jako paradox, vzhledem k tomu, že se společně s presidii, bývalými vojenskými pevnostmi, které chránily nové kolonie, jedná o nejstarší architektonické památky ve státě. Obzvlášť když vezmeme v úvahu vztah místních lidí k vlastní historii. Řečeno s jistou mírou nadsázky, každá budova starší osmdesáti, devadesáti let se v Kalifornii může pyšnit plaketou označující místo historického zájmu. Více než dvě stovky let staré misijní komplexy se proto vskutku dají vnímat jako rarity, které by neměly ujít pozornosti nikoho, kdo zaslíbenou zemi na západním pobřeží Ameriky navštíví. Pravda, ne všechny misie se dochovaly ve své původní podobě, a na místě řady z nich dnes stojí více či méně věrné repliky, i tak ale svým historickým významem nutí k zastavení. Téměř tisíc kilometrů dlouhou koloniální cestu El Camino Real, na které byl mezi San Diegem a Sonomou řetězec jednadvaceti misií v letech 1769–1823 vybudován španělskými františkánskými misionáři, dnes prakticky kopíruje nejdelší kalifornská dálnice č. 101 (nezřídka lze u cesty spatřit repliku misijního zvonu, která místo historické trasy označuje). Silnice vedoucí po západní části státu a spojující Město andělů s vyhledávanou Bay Area tedy k návštěvě alespoň některé z misií vybízí sama.

Číst dál...

Žhavé noci

Žhavé noci

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Náhodou jsem potkala baristku (specialistka na přípravu kávy) roku, náhodou mě ten den pozvala do kavárny na přednášku jednoho z nejlepších panamských pěstitelů kávy. Náhodou jsem ten večer měla čas a náhodou mě energický farmář pozval do jeho země. Mimochodem, na náhody nevěřím.

Jak dovedou být noci v hlavním městě Panama žhavé, jsem poznala krátce po svém příletu. Odehrávalo se to asi takto: přistání ve 22.15 hod., prohlídka starého města ve 23.30 hod., v baru Plaita místní pivo, velmi hlasitá hudba a já na parketu v 1.00 hod., pozdní večeře v podobě vyhlášeného kuřecího vývaru ve 2.30 hod., buenas noches ve 3.30 hod. Netřeba myslím dodávat, že jsem v závěru svého pobytu trpěla chronickým spacím deficitem. Nutno podotknout, že v Panamě neexistuje něco jako noční klid, proto buďte připraveni na dunivou hudbu i ve tři v noci. Panama přetéká mrakodrapy a na první pohled byste si město klidně mohli splést s nějakým americkým protějškem. Je tu ale rozhodně co zdokonalovat, například vystavět kanalizaci, která by z části města nedělala smrdutou stoku. V části starého města, které bylo zapsáno na seznam UNESCO, na mě dýchla koloniální architektura a já jsem zapomněla na moderní dobu. Z mnohých domů tady zůstaly jen fasády podpírané pilíři, zdi jsou často pomalované a občas se na mě zvědavě z balkonu podívá neposedný ušatý tmavovlasý kluk. Setkáte se tu i s policisty vypadajícími jako vojáci (Panama však armádu nemá), kteří tu usměrňují dopravu v blízkosti prezidentského paláce. Minout jsem nemohla ani prodavače takzvané hoblované zmrzliny. Z obřího kvádru muž hbitě nahobluje led, dá ho do papírového kornoutu, zalije ovocným sirupem, třtinovou melasou a kondenzovaným mlékem. Doprostřed zapíchne brčko, neboť tato přeslazená zmrzlina se cucá.

Číst dál...

Chihuahua!

Chihuahua!

TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK

„Bezpečnostní situace v Mexiku je v současné době vyhrocena v důsledku eskalace násilí mezi drogovými kartely. Z tohoto důvodu se turistům nedoporučuje cestovat do států na hranicích s USA,“ varuje na svém webu ministerstvo zahraničí. No, to zní jako výzva ne?

Dnes, zpětně, mohu z vlastní zkušenosti říct, že severní Mexiko není zdaleka tak nebezpečné, za jaké se považuje. Tedy pokud se vyhnete příhraničním městům a dodržujete jistá pravidla hry. S přítelkyní jsme procestovali vnitrozemní státy Chihuahua a Durango a z naší cesty si odnesli nezapomenutelné zážitky. Jmenované státy cestovateli nenabídnou ani příjemné pláže, ani mayské pyramidy jako jih země, zato ho provedou zajímavou horskou krajinou s obrovskými kaňony, vesničkami s „drsnými“ domorodci, ranči se skutečnými kovboji a vlijí mu do žil trochu povinného dobrodružství, o němž bude později tak rád nad sklenicí piva vyprávět svým kamarádům.

Zatoužíte-li po cestě do stejných míst, jakými jsme putovali my, obrňte se pořádnou dávkou trpělivosti. Určitě ji oceníte při čekání na sporadicky projíždějící auta, které se může protáhnout i do druhého dne. V horách totiž nenarazíte na žádné autobusy, jež by vám pomohly cestu zkrátit. Zdolání některých dlouhých úseků, pospojovaných jen horskými prašnými silničkami připomínajícími místy spíš vyschlé koryto řeky než cestu, nám tak zabralo i několik dnů. Byly dny, kdy se neobjevilo ani jediné auto. Když už nám ale panenka Marie, jejíž obrázky a sošky jsme potkávali při silnici téměř na každém kilometru, do cesty některé z nebe seslalo, vždy zastavilo. V těchto ztracených drsných končinách neexistuje, že by si lidé vzájemně nepomohli.

Číst dál...

Sýrie se bouří

Sýrie se bouří

TEXT A FOTO: PETR ZOUHAR

Demonstranti si to asi představovali jinak. Mysleli si, že stejně jako v Egyptě nebo Tunisku dojde v zemi k rychlým změnám, po kterých volají. Místo toho se už přes rok zmítá Sýrie v konfliktu podobném občanské válce. Která strana je blíže k vítězství?

Psal se srpen 2010 a my jsme odpočívali na malé syrské pláži v Ras Al Basitu nedaleko tureckých hranic. Kousek vedle nás opravoval svou loďku opálený padesátník. K našemu překvapení nás vzápětí oslovil německy. Vrátil se do Sýrie po čtyřicetileté zkušenosti z Evropy, v Darmstadtu učil Turky jazyky. Plánoval si v rybářské osadě užít klidného stáří. K večeru se v přístavu objevil i mladý pekař Ibrahim a jeho kamarád. I oni uvítali příležitost poklábosit si se zahraniční návštěvou. Přes týden se vždy věnovali malému krámku v nedalekém městě Latákii, víkendy trávili u rodičů na venkově. V noci nebo časně ráno sbalili harpuny, baterky, sítě, ploutve, šnorchly a velký nafukovací kruh a s touto výbavou pak dlouhé hodiny křižovali pobřežní vody, chytali ryby a korýše. Pozvali nás také do hor, kde žije manželka jednoho z mladíků. Pod starým fíkovníkem jsme seděli u čaje a opunciových plodů. V Latákii jsme se pak rozloučili bez výměny kontaktů, protože Ibrahim neměl přístup k internetu. Naposledy jsme mu zamávali z autobusu.

Číst dál...

Nočník Kuby

Nočník Kuby

TEXT A FOTO: ZDENĚK PRŮŠA

V roce 1511 přikázala španělská královna kolonizaci Kuby a první městem se stala Baracoa. Královna si předsevzala, že bude ve všem první, a tak se také stalo. Poprvé se zde vylodil Kolumbus, stojí tu první kostel na Kubě, Baracoa je nejvýchodnějším městem, nejdeštivější oblastí a protékají tudy největší řeky ostrova Duaba a Toa.

KOLUMBOVA HORA

Každého, kdo tento doposud nepříliš turismem zasažený kus země navštíví, ohromí El Yunque. Jedná se o stolovou horu ležící asi sedm kilometrů od Baracoy, která je součástí pohoří Sierra del Purial. Její název v překladu znamená kovadlina, protože El Yunque tvarem opravdu připomíná známý kovářský nástroj. Od místních se dozvídáme, že horu pojmenoval Kryštof Kolumbus, který na ni ale nikdy nevylezl.

Číst dál...

Lovec kilometrů

Lovec kilometrů

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: archiv

Ale snad i to má smysl, když někdo podlehne klukovské touze po dobrodružství a nevykoná sice nic pro vědu, ale přibližuje lidem vzdálený svět. Slova cestovatele, spisovatele, reportéra, fotografa, zapáleného skauta, propagátora motorismu i vlastence bez svatozáře. František Alexander Elstner procestoval kus světa a kam se dostal, tam šířil slávu českého automobilismu. Mezi peóny v Argentině, beduíny na Sahaře i „nafoukanými“ Američany, kteří se domnívali, že na vozy z Detroitu nikdo nedosáhne.

CESTA ZA KLUKOVSKÝM SNEM

Narodíte se do vážené pražské rodiny na počátku minulého století a svoji životní dráhu máte určenou předem. Nejen tím, že kulisu vašeho dětství tvoří bohaté Vinohrady, ale vy sám vyrůstáte v měšťanském domě, který postavil váš otec. Přáním rodičů je, abyste vystudoval práva a stal se váženým občanem…

Zpočátku to vypadalo, že František vizi svých rodičů naplní. Studoval reálné gymnázium a připravoval se na maturitu. V sedmnácti však školu přerušil a odjel jako člen protityfové brigády Mezinárodního červeného kříže na Podkarpatskou Rus, do bohem zapomenuté oblasti. Touha po dobrodružství? Touha pomáhat? Těžko říci. Rodiče mu ovšem na cestu nepožehnali. František se ale vrátil zdravý, gymnázium dokončil a pustil se do studia práv. Nakonec si udělal nástavbu pro učitele s odůvodněním, že bude mít dlouhé prázdniny a bude se věnovat svým nesčetným aktivitám.

Číst dál...

Poslední divočina

Poslední divočina

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vydat se do přírody a nepotkat živáčka dá v Evropě pěknou práci. Zavítáte-li při svých toulkách do Švédska, je tu místo, kde se to splní každému.

Fascinující příroda a víceméně opuštěné oblasti národního parku Langfjallet přitahují dobrodruhy, ale také ty, co milují samotu uprostřed divočiny. Už jen příjezd po úzké, místy rozbité silničce, jedné z mála přístupových cest, představuje mimořádnou jízdu hlubokými lesy. Každý řidič musí být obezřetný, protože cestu obzvláště brzy ráno a večer křižují sobi a losi. Takové setkání je fascinujícím zážitkem, zvířata bez jakéhokoliv strachu zastaví a zvědavě na vás zírají, kde jste se tu vzali. Cíl cesty, chata Grövelsjön, je opravdu poslední výspou civilizace v tomto divokém kraji. Tady můžete nakoupit potraviny, dovybavit se a také získat poslední informace. Odsud už každý musí jen po svých, žádná auta, ale pouze klikatící se značené stezky pro turisty. Hned za chatou chápu, proč Švédi nosí na batozích gumovky, terén je dosti podmáčený a cesta spíše připomíná brodění potokem. Zato po chvíli mizí zakrslé keříky, během stoupání končí pás lesa a střídá ho rozlehlá tundra se zelenými kopci na obzoru. Tady člověk putuje mlčky se svými myšlenkami a horizont se vůbec nechce přiblížit, jen občas poutníka vytrhnou z poklidu kamenní mužíci značící cestu. Na první pohled nepatrné kopečky se zničehonic zvedají do výše a člověk najednou zjišťuje, že to bude docela záběr vystoupat nahoru. Cestou potkávám popásající se stádo sobů, podle průvodce jsou domestikovaní, v létě je zde mají místní Samové na pastvě. Není divu, protože pláň plná mechů a lišejníků je pro tato zvířata opravdovým prostřeným stolem. Hora Storvätteshogna, vysoká 1204 metrů nad mořem, nabízí skvělý výhled a také překvapivě na samotném vrcholu jezero. Odsud se jen klesá do rozlehlých lesů nebo skalnatějších partií, které jsou už v sousedním Norsku.

Číst dál...

UJFA žije i v Keni

UJFA žije i v Keni

PTAL SE: TOMÁŠ NÍDR

Kapitáne, tady ti ho vedu, haleká na bývalého obránce české fotbalové reprezentace Tomáše Ujfalušiho jeden ze spoluhráčů, když mě v tréninkovém centru nejslavnějšího tureckého klubu Galatasaray Istanbul vede k rozhovoru. Dlouhovlasý bek se zarostlou tváří, který se v každém mužstvu stane vůdčí postavou kabiny, mu s úsměvem odpovídá v angličtině, ze které přejdou do španělštiny. Po telefonu Tomáš ještě německy poprosí svého šoféra kvůli našemu interview o trpělivost. Cestování na zápasy po celé Evropě z našeho nejlepšího obránce posledního desetiletí učinilo polyglota.

Do kolika zemí jste se s fotbalem dostal?

V Evropě si troufám říct, že do každé.

Když jedete na pohárový zápas, je tam prostor, aby si fotbalista vyrazil s fotoaparátem za pamětihodnostmi?

Vůbec ne. Vše je přesně zorganizované. Z letiště se jede rovnou do hotelu, tam tak hodina a půl na oddech, pak na předzápasový trénink a pak jídlo. Někdy se jezdí den dopředu a to pak dopoledne čas je. Většinou ale nedojde ani k té procházce, protože ubytování je kvůli tréninkovým hřištím mimo město, takže hráči tráví volný čas spíše na pokojích.

Cestujete v pozici celebrit. Má to nějaké výhody třeba na letišti?

Létáme speciálem, takže odbavení je jen pro nás. Snáze se projde i bezpečnostní kontrolou, protože většinou jednu bránu otevřou výhradně pro tým. Ale asi pětkrát se mi v případě našeho vítězství nad domácím mužstvem stalo, že policie naschvál prohlížela všechny tašky a zdržovala nás. V Turecku nám nic takového nehrozí. Fotbalisty vůbec neřeší a klidně nás nechají projít, ať pípáme nebo ne.

Číst dál...

Hašler kašle? Nevadí

Hašler kašle? Nevadí

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMOVÁ, FOTO: archiv FRANTIŠKA LHOTSKÉHO

Hašlerky mlsáme již pěknou řádku let, ať kulaté, šišaté, balené v ruličkách nebo jednotlivě v „mašličkách“. Pojďme se podívat na to, díky komu se začaly více než před devadesáti lety objevovat na pultech českých obchodů.

Zazvonila jsem před pohledným domkem pana Františka Lhotského s cílem získat informace takříkajíc z první ruky. Tento člověk je totiž synem prvorepublikového továrníka Františka Lhotského, který hašlerky – a nejen je – vyráběl. Přivítal mě příjemný a usměvavý pán, který se v obývacím pokoji ochotně pustil do vyprávění. Vzpomínal, jak se otec vyučil prodavačem v Ledvicích u Duchcova a po čase odešel do Prahy, kde pracoval díky dobrým doporučením u předních lahůdkářských firem, mezi nimiž nechyběl známý Lippert. Po čase se začal živit jako obchodní zástupce firmy National, vyrábějící účtovací pokladny, vydělal slušné peníze, roku 1912 se osamostatnil a investoval do vlastního velkoobchodu s potravinářským zbožím. Vůně prvních cukrovinek, které začal František Lhotský v metropoli vyrábět a mezi nimiž v létě převažovaly oblíbené šuměnky, se začala z jeho vlastní výrobny linout po skončení 1. světové války, a to z dnes přestavěného objektu v Belgické ulici 226/8 (dříve Komenského 226/35). Pravděpodobně v té době se seznámil s vídeňským kolegou, podnikatelem a výrobcem cukrovinek Erichem Kirchsteinem, který mu prý zřejmě nejen předal řadu zkušeností důležitých pro tento obor, ale mimo jiné mu prozradil recept na výrobu bonbonů nazvaných po slavném italském zpěváku Carusovi. Tehdy ovšem budoucí pan továrník dozajista netušil, jak tento recept zasáhne do jeho života.

Číst dál...

Nevinné bestie

Nevinné bestie

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Navenek zákeřní a neúprosní zabijáci, ve vlastní smečce však ta nejsolidárnější zvířata s úžasným vztahem k vlastním mláďatům.Vyfotografovat psy hyenovité je však někdy velmi obtížné.

Z letadla vypadala krajina kolem řeky Kwando jako rovná plocha bez vyššího porostu: zvěří vyšlapané cesty propojující modrá jezírka, ve kterých se líně povalovali hroši; stáda slonů viditelná i z výšky 800 metrů, ve které jsme se nad pevnou zemí pohybovali v malých cessnách. Oblaka prachu zvířeného vylekanými impalami se spojovala v šedou skvrnu, na jejímž hrotu skákaly desítky hnědých kopytníků. Úchvatný pohled na otevřenou krajinu sliboval nádherné fotografování v ráji zvířat. Plánovali jsme sledovat asi dvacetičlennou smečku psů hyenovitých, která území obývá, a nemohli jsme se dočkat, až dosedneme na pevnou zem. 

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group