ikoktejl

7-8
Tag: 7-8 Nalezeno 14 výsledků.
Tag: 7-8 Řazení

Krvavá polévka

Krvavá polévka

TEXT A FOTO: BLANKA JÍLKOVÁ

Všechno trvá jen pár sekund. Chlapi kolem ringu křičí víc než ta ubohá zvířata, která se proti sobě pro zábavu lidí vrhají už stovky let. Kohoutí zápasy k Bali prostě patří stejně jako panensky krásná příroda.

Je to jen tři čtyři kilometry cesty,“ říká mi usměvavě Gedy z Tulambenu, vesničky na východu Bali. Naskakujeme na pronajatou babetu a já se těším jako malá holka, až uvidím proslulé kohoutí zápasy. Podle balijského kalendáře tento rituál existuje už od roku 933. Výraz pro kohoutí zápas – tajen – pochází ze slova tajian, což znamená ostří.

Když stoupáme do kopců s krásným výhledem na sopku, potkáváme Gedyho známého. „Je mi líto, ale už je po všem,“ rozhazuje rukama. „Běžné zápasy trvají tři hodiny, ale tito kohouti byli snad rychlejší než samotní ninjové.“ Snažím se to brát jako osud, ale v duchu si říkám, že z exotického Bali neodjedu, dokud alespoň jeden zápas neuvidím!

Číst dál...

Uruguay v termosce

Uruguay v termosce

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Správný Uruguayec bez ní nedá ani ránu. Nádobu udržující teplotu horké vody vrazí do podpaží, do ruky chytne hrnek s namletými lístky a za chůze ho dolévá, aniž by kápnul vedle. Pak z něj zamyšleně potahuje a tváří se blaženě. Pít maté je národní vášeň.

Kněz Víctor Hugo Briani sedí na parkové lavičce v centru uruguayské metropole Montevideo, vedle sebe má položenou speciální kabelu s termoskou a v ruce drží kravský roh. Z netradičního poháru srká hořké maté. „Usnadňuje to konverzaci. Lidé sdílejí jeden hrnek, začnou se bavit o kvalitě maté a pak přejdou na jiná témata. Při popíjení se vám taky lépe přemýšlí nad argumenty v diskusi,“ říká s tím, že uruguayské národní pití nikdy nechybí ani v jeho kostele, když pomáhá svým farníkům vyřešit nějaký spor.

Číst dál...

Penis park

Penis park

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAGAZÍN MAXIM)

Některé turistky se tu rdí až za ušima, jiné vykřikují úžasem. Co je ale pro cizinky poněkud lascivní atrakcí, vnímají Thajky jako něco velmi posvátného. Stovky penisů v zahradě uprostřed Bangkoku jsou totiž vyjádřením díků bohyni Tuptim za vytoužené otěhotnění.

Poprvé jsem se na tohle obskurní místo vypravil asi před deseti lety. Musel jsem se složitě vyptávat – Penis park totiž jakoby v thajské metropoli nikdo neznal. Neporadili mi v turistických kancelářích na proslulé „batůžkářské“ ulici Khao San, nepomohli mi ani jinak vždy skvěle informovaní thajští taxíkáři. Zabralo, až když jsem místo slušného názvu mužského genitálu vyslovil jméno bohyně Tuptim.

Číst dál...

Duch divočiny

Duch divočiny

TEXT A FOTO: MICHAL TYL

Na začátku bylo skromné přání naplánovat nejlepší svatební cestu na světě. Cestu do nádherné přírody slibující silné zážitky. A tak jsme vyrazili do jednoho z nejdivočejších míst na Zemi.

Naše dobrodružství s ledovci, medvědy a velrybami začalo v malé chráněné zátoce se symbolickým názvem Bear Cove neboli Medvědí zátoka. Bylo to krátce po svatbě, sotva jsme stačili dospat oslavy a zařídit všechny formality, už nás čekal přesun letadlem do Anchorage, největšího města Aljašky. Dál jsme pokračovali stopem na jih, do městečka Seward a odtud si převezli kajaky s veškerým vybavením do ústí fjordu Aialik Bay. Před sebou jsme měli jedenáct dní pádlování podél pobřeží národního parku plného hlubokých fjordů, gigantických ledovců a divokých zvířat. Právě díky vysoké koncentraci zvířat je plavba po Kenai Fjords jedním velkým, neuvěřitelným zážitkem. Na vodě vás tu čeká setkání s velrybami, kosatkami, vydrami, tuleni a lachtany, zatímco na břehu vás nenechá v klidu hlavně neustálá blízkost medvědů černých. Také tu určitě uvidíte orla bělohlavého, říční vydry nebo, když budete mít štěstí, i medvěda grizzly. Na druhou stranu je pobřeží národního parku Kenai Fjords relativně málo chráněné proti rozmarům oceánu a je třeba počítat s rychlými zvraty počasí, větrnými poryvy a častými dešti.

Číst dál...

Neposedné muzeum

Neposedné muzeum

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Čtvrtek 7. 7. 2011 bude pro Národní muzeum nejvýznamnějším dnem za poslední desítky let. Jeho obrovské vstupní dveře se návštěvníkům na celých pět let uzavřou a muzeum projde kompletní rekonstrukcí. Bylo na čase…

Doufám, že dámy, které se 1. května roku 1824 účastnily ve Šternberském paláci nedaleko Pražského hradu oficiálního otevření muzea, jemuž dnes říkáme Národní, měly na sobě šaty lemované módní kožešinkou a přes ně přehozenou pelerínku. V tamních pronajatých místnostech bylo totiž nejen šero, ale i vlhko a chladno, což platilo zejména o přízemní bývalé konírně s okny obrácenými na sever k Jelenímu příkopu.

Číst dál...

Nezbytná maličkost

Nezbytná maličkost

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ

Kousek dřívka, a jak je potřebné. Mezi zuby se vám dostane zbytek jídla a vy ho ne a ne vydolovat jazykem. Sháníte tedy párátko. Pokud nějaké neobjevíte na stole hostitele či ho nemáte čirou náhodou u sebe, nezbývá nic jiného než trpět. Historka, jak si postižený snažil pomoci vlastní vizitkou nepatří do kategorie vymyšlených.

Jak se párátka vyrábějí? Starý vtip hovoří o tom, že se porazí strom a tak dlouho se ořezává, až vznikne párátko. Pointa spočívá v dotazu, zda se opravdu z jednoho stromu vyrobí jen jedno párátko – a odpovězeno je, že nikoliv. Často se prý párátko nakonec zlomí...

„Odpad u plochých párátek je 80 % a u kulatých 75 %, informuje nás Petr Rych, vedoucí technického úseku výrobního družstva invalidů Dipro. Je mi to trochu divné, uvažuji, zda jsem se nepřeslechla. Nikoliv. Čím je prý výrobek menší, tím je výtěžnost nižší. Opracováním, tedy řezáním a hoblováním se mnoho materiálu proměňuje v piliny a hobliny, které ovšem nazmar nepřijdou a slouží jako otop pro provozy a sušárny.

Číst dál...

Dřevěná detektivka

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Bývaly doby, kdy lesy pokrývaly celou polovinu pozemské souše. Pak si začal člověk přetvářet krajinu k obrazu svému a plocha lesů klesla na třicet procent. I to je poměrně vysoké číslo, ovšem lesů v některých částech světa kvůli masivní či nelegální těžbě valem ubývá. Například Jižní Amerika přišla v poslední dekádě o čtyři miliony hektarů lesa, Afrika pak o 3,4 milionů hektarů. Vědci z univerzity v Rochestru, stát New York, odhadli, že lidem se podaří zcela vykácet tropické deštné pralesy do poloviny 21. století. S nimi nenávratně zmizí i tisíce rostlinných a živočišných druhů.

Je vůbec možné tento trend zastavit? Vždyť se týká převážně chudších států, pro které je dřevo snadno zpeněžitelnou surovinou. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se ale v posledních deseti letech podařil malý zázrak a tempo odlesňování se zpomalilo, a to hlavně díky úsilí některých asijských států, které sice dřevo těží dál, zároveň ale vykácené plochy rozsáhle zalesňují. Jak ale varuje koordinátorka FAO Mette Loyche Wilkieová, velké zalesňovací programy v Číně, Indii a Vietnamu v roce 2012 skončí: „Je proto třeba zavést trvalá opatření, aby se míra odlesňování snížila. Jinak hrozí nebezpečí, že se rychle vrátíme k vysokému tempu odlesňování naší planety.“

Číst dál...

Odepsaný Most

Odepsaný Most

TEXT: MARTIN KRSEK

Město Most usiluje o zápis do seznamu památek UNESCO a není bez šance. V jeho citlivě zrenovovaném historickém jádru stojí středověké domy, jejichž počtu může u nás konkurovat jedině Praha. Městské památkové zóně dominuje pozdně gotický kostel, vypínající se naproti baroknímu klášteru minoritů. Tak bychom dnes mohli popisovat severočeskou hornickou metropoli, kdyby se před padesáti lety nestala obětí těžby uhlí.

V rámci naší republiky je zde téměř nejvyšší míra kriminality, nezaměstnanosti i fluktuace obyvatel, taková je realita nového Mostu, města vystavěného během dvaceti let hlavně z panelových domů. To, že bourat staré město a nahradit ho zcela novým, byť moderním s veškerým komfortem, byla fatální chyba, dochází čím dál více lidem. Kdyby se dnes rozhodovalo o stejném návrhu, asi by to dopadlo jinak. Ale staré město je nenávratně pryč. „Je více než sporné, zda bylo správné zlikvidovat kdysi bohaté královské město s více než 650letou historií, s unikátním urbanistickým uspořádáním památkově hodnotného historického jádra se třemi náměstími pro cirka třicet let těžby uhlí, které už je dávno prohnané komíny,“ zhodnotil výsledek architekt Martin Říha, který se problematice Severočeské uhelné pánve věnuje řadu let.

Číst dál...

Stojíme na prahu změn

Stojíme na prahu změn

PTAL SE: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

S Václavem Cílkem jsme se potkali v netradiční dobu na rozhovor. Krátce po šesté hodině ranní jsme s ním absolvovali cestu vlakem z pražských Holešovic do Sedlce a pak pěší výstup do jeho pracoviště v Geologickém ústavu AV ČR v Suchdole. Rozhovor jsme vedli v den, kdy byly stránky novin plné zpráv o měnícím se uspořádání našeho světa. V klidné ranní krajině jsme se proto zamysleli i nad tím, kdy podobné změny zasáhnou nás. Napětí ve společnosti je totiž podle pana Cílka hmatatelné.

Světem hýbou revoluce. Člověk má pocit, že se realizují scénáře, které jste předpověděl.

No pravděpodobně je to teprve začátek proměny, která naši civilizaci čeká.

Kvůli ropnému zlomu, o kterém často mluvíte?

Mimo jiné. Zdá se, že během dvou až tří let se rozejde nabídka a poptávka ropy asi o 2 %. Což sice není na první pohled moc, ale pravděpodobně na to trh zareaguje poměrně razantně, především zdražováním. A vzhledem k tomu, že na spotřebě ropy je závislá celá naše ekonomika, musí to mít velké dopady.

Číst dál...

Svůdnosti Montenegra

Svůdnosti Montenegra

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Perla Balkánu, tak bych nazval tuto zemi. Díky západnímu vlivu se zde sofistikovanost a moderní doba nenásilně snoubí s historií. Avšak zažijete tu i adrenalin. Horské štíty svádí horolezce, dravé řeky raftaře a azurové vlny Jadranu potápěče.

Cesta přes hranice mimo schengenský prostor je vždy lehce sentimentální připomínkou minulých časů, kdy celníci kontrolovali každého, kdo přecházel přes čáru. Osobně se bavím při předávání malých úplatků, nazývaných srbskými celníky dárky či prezenty, které se tady staly tradicí. Na rozdíl od ukrajinských hranic, kde se dnes striktně a neoficiálně vybírá pět až deset eur za průjezd, se na Balkáně obvykle přechází za malý karton českého piva. Tedy alespoň auta s českou státní poznávací značkou to tak mají. Ale tentokrát mě celník překvapil. Při nenápadném podšupování kartonku mě zarazil se slovy, že má hroznou žízeň a pivo si ve službě nemůže dát, jestli bych mu místo toho nemohl věnovat dvě naše sodovky, které zahlédl v autě. Petky změnily majitele a brány Černé Hory (Montenegro) se otevřely.

Číst dál...

Bláznivé schránky

Bláznivé schránky

TEXT: MARTIN SMRČEK

Globální přechod na emailovou korespondenci, facebook, twitter a celou řadu dalších komunikačních dálnic naší „digitální“ doby podle mnohých znamená konec klasické pošty. Ostatně kolik dopisů denně, týdně či měsíčně dostáváte?

Někteří lidé však jako by se moderním trendům vzepřeli a naopak hledají cesty, jak si komunikaci klasickou cestou – tedy psanou formou – zpříjemnit a užít. Třeba tak, že si vyrobí co nejoriginálnější poštovní schránku. Svět obletěl například obrázek schránky jakéhosi rybáře jménem Rudman ze Švédska, kterému musí odvážný pošťák strkat dopisy do otevřené tlamy štiky vyzbrojené pořádnými zuby.

Číst dál...

Na veselém pohřbu

Na veselém pohřbu

TEXT A FOTO: ŠÁRKA PECHOVÁ

„Zemřel mi tatínek…pojeď se mnou na pohřeb, bude to sranda…“ I po měsíci v západoafrické Ghaně mě tato pozvánka od kamaráda Nany překvapila. Takže i když to zní trochu morbidně, začala jsem se na pohřeb těšit, podle všeho to bude událost roku.

Nana se podívá do své rodné vesnice po dlouhých deseti letech, a to přesto, že je vzdálená jen pár hodin jízdy autobusem z hlavního města Accry. Nanova vesnička nedaleko Kumasi, hlavního města Ašantů, je malá. Jen pár domů, plno pouličních stánků a barevný kostel. Ale jednoho dne prý za lesem bude postavené letiště, chlubili se nám místní. V současné době ve vesnici žije už jen pár rodin, ostatní se odstěhovali do města za prací. Během příprav pohřbu je ale všude rušno, po ulici pobíhá plno dětí, které výskají radostí, když vidí bělochy (mě a Brazilce Bruna). Větší děcka se smějí, sahají na mě, podávají mi ruku, mladší děti jsou zaražené a někdy se i rozpláčou, protože něco tak strašidelného, jako je bílá, ještě neviděly! Jak se ukáže, všechny pokoje v domě Nanovy maminky jsou přeplněné, takže nakonec budeme spát s kluky z Nanovy kapely venku. Samozřejmě napatlaní repelentem (tedy já určitě) od hlavy až k patě a to doslova. Riskovat komáří štípnutí se v malarické oblasti skutečně nevyplácí.

Číst dál...

Nový sedmý div

Nový sedmý div

TEXT: MILADA PETRŮ, FOTO: PARTHA DEY

Dlouhou cestu urazí řeka Ganga, než se spojí s mořem. K aktu, jenž vytváří jeden z nejunikátnějších a zároveň nejkřehčích ekosystémů, dochází v Západním Bengálsku. Můžete se zde cítit jako v ráji nebo jako v pekle. Záleží, zda se setkáte s králem této divočiny – tygrem indickým.

Je časně ráno, přesto už slunce nemilosrdně praží. Opouštíme rušnou Kalkatu a vydáváme se vstříc dobrodružství v džungli. Naše auto má poněkud netradiční posádku. Alespoň podle zvyklostí této země není běžné, aby cestovala skupinka ženských bez jediného mužského doprovodu, když nepočítám našeho řidiče. Kromě mě tvoří posádku čtyři Indky z různých koutů země, vesměs všechny s nějakým zájmem o přírodu a její ochranu. Dámská jízda v džungli může začít. Cílem naší cesty je Národní park Sundarbans. Za okny auta se přeplněné ulice Kalkaty postupně mění v menší města a vesnice, a jak se blížíme k cíli, přibývá jezírek, mokřadů a také ochranných hrází kolem vodních toků. Jsme v oblasti nížiny kolem delty Gangy a celá oblast od Kalkaty až k moři byla kdysi pokrytá souvislými mokřady. S rostoucím lidským osídlením už však na toto zbyla jen vzpomínka a krajina je postupně vysoušena a přetvářena k obrazu místních obyvatel.

Číst dál...

Pupek světa

Pupek světa

TEXT: BARBORA LITEROVÁ, FOTO: PETR SLAVÍK

Představte si, že byste mohli hodit kamenem, který by letěl z Moskvy až do Barcelony. Urazil by více než 3600 kilometrů a zhruba tolik je Velikonoční ostrov vzdálený od chilské pevniny. Iorana. Vítejte na nejodlehlejším obydleném místě na Zemi, na ostrově plném otázek.

Během pětihodinového letu ze Santiaga mám o čem přemýšlet. Co je to ale pět hodin oproti týdnům nebo možná měsícům, když polynéští navigátoři vyrazili z Markéz bez map a kompasů, aby našli svou zemi zaslíbenou? Legenda praví, že v pátém století dorazil ke břehům ostrova rapanujský „Praotec Čech“, král Hotu Matua se svou družinou. Prohrál válku kvůli ženě, a tak musel uprchnout. Ale kam? Nakonec uvěřil snu Hau Maka, svého dvorního tetovače, jehož duše v noci uviděla osamělý ostrov s tyčícími se vulkány, lemovaný plážemi. Hodiny v letadle se pomalu vlečou a pod námi není nic než Tichý oceán. O čem asi přemýšleli Matuovi muži, když brázdili tyto nekonečné vody a jak dokázali trávit měsíce na otevřeném moři? Nejenže to se svými vahadlovými plavidly uměli, ale také rozuměli řeči přírody. Orientovali se podle hvězd, sledovali pohyb ptáků, reagovali na změny větru… Jejich potomci, kteří na ostrově vytvoří jednu z největších megalitických kultur už nebudou přírodě naslouchat a nakonec jim nezbude, než bojovat o holé přežití.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group