ikoktejl

Voda nad zlato   Jsem ve vlaku směr Praha. Už se skoro hodinu vrtím na sedadle, jako bych tím chtěla uvést stroj do pohybu. Marně. Kvůli výjimečné události na trati vlak nejede. A tak místo dunění kol slyším, jak si lidé kolem mě povídají. Paní vedle mě je vášnivou sběratelkou panenek, které vypadají jako živé děti, a neváhá si kvůli své vášni sáhnout i hlouběji do kapsy. A je tady také „Černá kronika“. „Tady čtu, že vichřice v Rakousku převrátila ženu i s autem. Na místě zemřela. No řekněte, není lepší sedět doma?“ „Není,“ říkám. Načež opouštím kupé, abych na poslední chvíli vyběhla z vlaku. Ruším schůzky v Praze, objednávám si kávu a z venkovní terásky zalité sluncem pozoruji řeku, z níž vyčnívají kameny, že by se suchou nohou téměř dalo přejít na druhý břeh. Labe. Řeka mého dětství, která se mi jako nit vine životem. Vzpomínám si, že my děti jsme se v ní koupaly a kupodivu netrpěly žádnými alergiemi. Vzpomínám i na Labe zamrzlé tak, že se na něm dalo bruslit. V dětských vzpomínkách mi také utkvěly vzrostlé topoly, které jako živý plot střežily jeho břeh. Poznala jsem ale i druhou, nespoutanou tvář řeky, kdy se voda valila přes protipovodňovou zeď. Oheň máte šanci uhasit, ale řeku nezastaví nic. Můžete jen čekat a doufat, že ztráty nebudou tak velké. VODA. Základní element lidského bytí. A v poslední době stále skloňovanější slovo. Opravdu nás čeká boj o vodu či je to jen strašení přecitlivělých ekologů? Nebo skutečně dojde na nejhorší a budeme muset vypustit bazény, kterých mají Češi nejvíce na světě? Když v naší čtvrti kvůli poruše nečekaně uzavřeli vodu, lidé si pro ni chodili s kýbly k cisterně. Najednou si všichni uvědomili, že je to jako s pověstnou solí. Dnes by možná Maruška panu králi řekla, že ho miluje jako vodu. Vodě jsme věnovali zářijové téma.   Poslechněte si zhudebněnou báseň Jana Skácela kapely Hradišťan, je to podle mého soudu nejkrásněji ztvárněná pocta vodě…   Barbora Slavíková Literovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Přejít na články z Koktejlu 9/2017

Za poklady blízkými i vzdálenými

Měsíc obklopený hvězdami osvětluje i zemi pod mýma nohama. Kam oko dohlédne, vine se jen písečný koberec, který jako by nikde nezačínal a nikde nekončil. Magickou chvíli podkresluje zpěv beduínů. Jak může panovat život a radost na tak zdánlivě nehostinném místě? V egyptské poušti se mi vybavuje úryvek z románu Alchymista o cestě španělského pastýře za zakopaným pokladem. Paulo Coelho, jenž se nechal inspirovat středověkou arabskou sbírkou pohádek Tisíc a jedna noc, ve svém nejslavnějším díle píše:„Ukaž mi život v poušti,“ řekl Alchymista. Jen ten, kdo najde život, může nalézat poklady. Vydali se po písčinách ještě ozařováni měsícem. – Nevím, jestli se mi podaří najít život v poušti, – dumal Santiago, – ještě se tu nevyznám. Nejraději by se otočil a řekl to Alchymistovi, ale měl z něho strach. Dojeli ke kamenitému místu, kde předtím uviděl krahujce; teď tu panovalo jen ticho a vítr. „Neumím najít v poušti život,“ řekl Santiago. „Vím, že tu je, ale najít jej neumím.“ „Život přitahuje život, odpověděl Alchymista.“

Pro Tuaregy, jeden z berberských národů, je poušť jediným dobrým místem k životu. Symbolem svobody, která pro ně představuje nejvyšší hodnotu. O majetek nestojí. Chtějí vlastnit jen to, co se vejde na hřbet velblouda. Kritické sucho ale dohnalo i tyto svobodomyslné kočovníky, aby se usadili v oázách a pěstovali datlové palmy. V tomto čísle najdete reportáž od Jitky Soukopové, odbornice na pravěké saharské umění z alžírského Djanet, kde se pod navátým pískem ukrývají archeologické poklady světového významu.

A našel svůj poklad i Coelhův pastýř? „Povedu tě pouští, řekl Alchymista.“ „Chci zůstat v oáze,“ namítl Santiago. „Už jsem našel Fátimu. Ta je pro mě cennější než poklad…

Možná ale pastýř přece jen oázu opustil a nechal se vést k naplnění svého osobního příběhu mezi zrnky písku.

Přeji hodně štěstí na vaší cestě za poklady,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Přejít  na články z Koktejlu 9/2016

Mezi námi sousedy

„A proč vy nás nemáte rádi?“ ptá se mě bez obalu polská novinářka během oběda. „Nemyslím, že bychom vás neměli rádi, spíš jsme si ještě nedali tu práci, abychom pronikli do polské duše, což nelze bez toho, aniž bychom poznali vaši zemi,“ snažím se o česko-polskou diplomacii. V duchu si ale říkám, že sama bych svým know-how o Polsku uchvátit nemohla.

„My vám závidíme tu pohodu, jak nic neřešíte. Berete život s nadhledem, to my neumíme,“ pokračuje Ania ve své analýze. My Češi prý máme humor jako obranu. Když si vybavím vtipy, které mi chodily na mobil v době povodní, musím dát Polákům za pravdu. Asi je to náš mnohdy morbidní způsob, jak ustát životní zkoušky.

Před patnácti lety jsem byla v Polsku poprvé. Ve Varšavě. Bydlela jsem ve čtvrti Praga, na níž bylo hezké jen její jméno. Depresivní atmosféru navíc umocňovalo počasí, město jako by někdo přikryl šedou dekou a pár dní ji nechtěl odhrnout. Dnes je Praga čtvrtí umělců, kteří v bývalých továrnách otevřeli své galerie, kluby, kreativní dílny. Místo se našlo i pro kina a koncertní sály. Varšavská Praha, kdysi nepěkná a nevlídná se stala trendy místem, kam se jezdí za kulturou. Mám chuť se tam znovu vypravit, byť bych před lety přísahala opačně.

Náš spolupracovník Libor Budinský Polsko projel a připravil pro Koktejl inspirativní reportáž o našem sousedovi, kterého jako cestovatelé zanedbáváme. Naše škoda, protože tahle země zraje jako víno.

Pohodové cestování a šťastné návraty vám přeje,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Přejít na články z Koktejlu 9/2015

Nálady matky přírody

„Prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme…,“ přehrává se mi v autě stále dokola CD s dceřinými písničkami. Zní to trochu jako špatný vtip, protože venku teploty atakují osmatřicítku a na déšť to zdaleka nevypadá. Ti, kteří se těšili na pěkné domácí léto u českého rybníka už brblají, že toho tepla je letos nějak moc. Zemědělci pláčou nad ztracenou úrodou, zahrádkáři nemají čím zalívat a starostové některých obcí již vyhlásili zákaz napouštění bazénů. Obyčejná voda najednou přestala být samozřejmostí. Média píší o katastrofálním suchu a prý bude hůř. Teploty se zvýší a s nimi počet lidí na planetě, kteří půjdou tam, kde najdou vodu. Podle údajů OSN žije na Zemi zhruba miliarda lidí bez přístupu k nezávadné pitné vodě.

O pár dní později leje jako z konve. Vyprahlá země nasává proudy vody. Dívám se z okna na Labe, které opět začíná připomínat řeku. Kamenité ostrůvky mizí pod vodní hladinou, tam kde se včera dalo přejít suchou nohou, už je mokro. Od posledních povodní, které jsme na nábřeží pocítili navzdory protipovodňové stěně, mi pohled na dlouhotrvající déšť nedělá dobře. Přiznám se, že polosuché koryto mě naplňuje větším klidem, i když to jistě není optimální stav. Kdo nezažil povodně, nepochopí. Voda je rychlý živel, sucho zase plíživá pohroma. Kéž by se planeta dostala do rovnováhy a to nejen z hlediska klimatu.

Mějte krásný barevný podzim, a pokud možno, bez nemilých extrémů

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Nic není ztracené

Téma tohoto čísla jsme věnovali ztrátám a nálezům. Kolikrát jste něco ztratili a v lepším případě to zase našli? Jsou ztráty, které nebolí, jako staré kecky, které jsem zapomněla kdesi v šatně. Jsou ztráty krásné – ztratit někdy pro někoho hlavu může být opojné, a ztráty bolestivé, ty nejtěžší, protože, jak zpívá Jarek Nohavica „se smrtí smířit nejde se…“ Každá z nich ale asi má svůj smysl, neboť, jak praví legenda Miroslav Zikmund: „Život je přesný součet náhod.“ A věřit mu je na místě, protože ve svých 95 letech toho již obsáhl tolik, že by na to běžný smrtelník potřeboval několik životů.

Vzpomínám si, že jsem kdysi v rychlosti nastoupila do fabie, telefon na uchu, a zapomněla na tašku, kterou jsem postavila vedle auta. Byl v ní diktafon pořízený z první výplaty, zápisky, kontakty, mé velké bohatství… V tu dobu jsem ještě neměla mobil (dnes nepředstavitelná představa), takže nálezci volali k nám domů na pevnou linku (zařízení, které dle aktuálních průzkumů mnohé děti již neznají). Díky ochotným nálezcům se tehdy ke mně opět vrátilo ztracené a já mohla pokračovat v práci a zavolat lidem, jimž jsem to slíbila.

Taky máte pocit, že je to rovnice života? Plus a minus? O něco přicházím, abych zase něco našel? Byla jsem s největším „nálezem“ svého života, dcerou Sofií na hřišti. Fí okamžitě zaregistrovala malou růžovou plyšovou tašku, kterou si tady zapomněla jiná holčička, a okamžitě si ji schovala do kočárku. Má ji v pokojíčku a raduje se z ní dodnes. To mi jednoznačně potvrdilo mou teorii, že nemá smysl dělat si hlavu z věcí, o které přijdu, protože zcela jistě někomu jinému udělají radost. Od té chvíle už tedy neztrácím, ale obdarovávám.

Přeji vám jen krásné ztráty.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Přejít na články z Koktejlu 9/2013

Tady a teď

Kontrolka nádrže na tachometru nervózně bliká. S každým ujetým metrem je její volání po naftě naléhavější. Co naplat, že v renomovaném průvodci psali, že právě tady na chilské dálnici měla stát pumpa? Co bůh ale nechtěl, nebo možná chtěl, když už začala naše toyota škytat žízní, objevila se před námi benzinka. Pravda, žádná shellka, ale pro nás byla milionová. Aby to nebylo moc jednoduché, sice jsme našli benzinku, ale zrovna jí došly pohonné hmoty. „Zatím si tady sedněte a počkejte pár hodin, pak snad něco bude,“ řekla nám krásná seňorita v zájezdním hostinci u benzinky bez benzinu. A tak jsme si sedli mezi partu kamioňáků zakoukaných do romantické telenovely, dali si tradiční polévku cazuelu a čekali. Co naplat, že už na nás jinde čekal průvodce, který už asi na české gringos zanevřel? Po několika dlouhých dílech Esmeraldy jsme přece natankovali a vyrazili vstříc našemu cíli, národnímu parku Pan de Azúcar. Když už se smrákalo, dorazili jsme na pobřeží a znaveni cestou jsme se těšili na zaslouženou siestu. Průvodce ale zmizel a nikdo jiný o nás nevěděl. Co naplat, že jsme to měli všechno tak perfektně naplánované? Kdybychom byli věděli, že si do auta máme vzít extra kanystry, mohlo jít všechno jako po másle. Jenže to bychom nepotkali Ramóna, který se nás ujal a ubytoval nás v tom nejvíc hvězdičkovatějším hotelu světa. V téhle dřevěné boudě sice sotva tekla voda a peřiny nás podezřele štípaly, ale pohled na noční oblohu všechno zlé převážil. „Hermosas estrellas,“ řekl Ramón a ukázal nahoru, kde někdo rozložil černý třpytivý koberec. Mlčky jsme pozorovali ten zázrak, počítali padající hvězdy a byli jsme rádi, že je právě teď a právě tady.

Užívejte každé chvíle, než se ztratí jako ta padající hvězda.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka