ikoktejl

10
Tag: 10 Nalezeno 6 výsledků.
Tag: 10 Řazení

Editorial 10/2019

Editorial 10/2019
Velevážené publikum...   Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Mezi dětskými vzpomínkami je zasunuta i tato. Sedím v hledišti, v jedné z prvních řad. Po manéži běhá postava v pruhovaných kalhotách s červeným nosem a rozčepýřenými vlasy. Nepůsobí na mě roztomile jako Lubomír Lipský v pohádce Šest medvědů s Cibulkou, ale spíš jako postava z hororu. A pak se to stane. Se svými dlouhými botami doklape ke mně a zeptá se mě, jak se jmenuju. Křečovitě jsme se chytla tatínka za ruku a po tvářích mi začaly stékat slzy. Dál už si nic nepamatuju, kolik tam bylo zvířat, akrobatů, všechno přebila pro mě tehdy děsivá postava klauna. Tak neslavně skončila moje první návštěva cirkusu.   O mnoho let později sedím ve stísněné maringotce u lidí zabývajících se výcvikem šelem. Jestli se někdo netísní v malém prostoru, jsou to právě jejich svěřenci z řad medvědů, lvů a tygrů. Pro jejich majitele jsou vším i za cenu vlastního nepohodlí. Na rozlehlém pozemku v komfortní maringotce má zázemí lev, královský respekt budí i přes mříže. Tady jsem pochopila, že zvířata chovaná v zajetí, která mohou znát divočinu leda z televize, ji stejně někde v morku svých kostí mají.   Cirkusy. Poslední dobou velmi třaskavé téma, proto jsme mu dali prostor v tomto čísle. Jsou dva nesmiřitelné tábory: cirkusáci zabývající se drezurou zvířat a lidé z řad zoologů, ochránců přírody, aktivistů… Pro první je drezura druh umění, pro druhé nemá v 21. století místo. Fakta hovoří jasně. Tradiční cirkusy po celém světě se pomalu loučí, stále více států přichází s legislativou zakazující drezuru a vystupování se zvířaty. Pro mnohé už pohled na medvěda drandícího na koloběžce nepřestavuje zábavu, ale spíš smutný pohled na zesměšněného predátora. Znamená to konec jedné éry? Anebo začátek něčeho nového? Někteří principálové už osušili slzy „po starých dobrých časech“ a odvážně vkročili do nového věku s inovativním konceptem. Například německý cirkus Roncalli s dlouholetou tradicí vyměnil živá zvířata za hologramy s tím, že nabídne divákům ještě velkolepější show než kdykoliv dříve. Unikátní technologie dostane do manéže i zvířata, která by dříve byla nemyslitelná, například mořské živočichy. Ředitel Roncalli se nechal slyšet, že je třeba jít s dobou a že cirkusů se to týká jakbysmet. Něco na tom bude.   Přeji vám podzim plný intenzivních zážitků.   Barbora Slaíková Literová šéfredaktorka

Editorial 10/2017

Editorial 10/2017

Přejít na články z Koktejl 10/2017

Nohama na zemi a hlavou v oblacích

Granado, ty město prastarých krás,tvoje kouzlo lákalo staletí a vábí mne zas,píseň tvá dnes jako dřív nás svádí,píseň tvou již dávno v duši mám,zas slyším jásat a hrát.

Naskakujeme mi v hlavě text známé písně, zatímco se proplétám uličkami, jež mě dovedou k pevnosti Alhambra (arabský výraz pro červenou), krásné připomínky z dob, kdy Andalusie patřila maurským vládcům. Nejhezčí pohled na „Rudý hrad“ je z vrcholku Albaicín, na vyhlídce se tlačí turisté toužící ukořistit ty nejlepší záběry středověkého komplexu paláců a pevností. Do štěbetání ve všech možných jazycích se linou libé tóny kytary. To hraje parta hippíků v naději, že návštěvníci rozněžnělí pohledem na dokonalé lidské dílo upustí nějaký ten chlup a podpoří tak jejich svobodomyslnou životní pouť. Granada je sice střediskem ekonomicky nejchudší provincie Španělska, její energie je ovšem k nezaplacení. Ve čtvrti Sacromonte se mi zrychluje tep. V této části města tradičně obývané španělskými gitanos se vám dostane životního zážitku. Podupávání, zpěv a kastaněty… Flamenco na vás dolehne v plné síle. Opouštím jeskyni, kde představení probíhalo, venku se zatím spustil prudký liják. Sundavám si boty. Je příjemné dotýkat se nohama země a přitom mít hlavu v oblacích. Srdce ale běží jako o závod. Lovím v paměti, jak že ta oslavná píseň o Granadě pokračuje…

Jsi krásná, když měsíc se prochází nocí, Granado,jsi krásná jak dívka, jež houpá se v bocích, Granado,noc utápí se v číši a kytary slyší, kdo vášeň chce znát.

V tomto čísle najdete reportáž z vášnivé Andalusie a další inspirativní čtení na dlouhé podzimní večery.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2016

Editorial 10/2016

Přejít na články z Koktejlu 10/2016

Kudy chodí múzy

Nasadit si toulavé boty a vyrazit do světa, který je daleko za českými humny, je obohacující zkušenost. Zážitek utvářející naše další životní kroky a postoje k odlišnostem všeho druhu. V zahraničí jsme jako houby nasávající každičký detail, zajímavost, odchylku od našich běžných životů. Cestování je nejlepší investicí do urovnání si vlastních hodnot, vidět reálnou chudobu znamená vážit si teplého oběda, tekoucí sprchy a topení, které si zapnu, kdy chci. Koho by napadlo, že je to luxus? Je. Važme si těch darů, byť si na ně vyděláváme svou prací.

Ve svých zajetých domácích kolejích jako bychom měli klapky na očích. Nevidíme, protože se nedíváme. Neslyšíme, protože neposloucháme. Procházím Lázeňskou uličkou v Teplicích a v uších mi zní slavná Devátá symfonie. Není to náhoda. V roce 1811 časně ráno vjel do lázeňského města dostavník z Vídně. Vezl muže menší postavy a mohutných kadeří, jenž se do knihy hostů zapsal jako Ludwig van Beethoven. Během několika týdnů svého lázeňského pobytu vytvořil první skicu Deváté symfonie, převratného díla v dějinách hudby. Jak se svěřil ve své korespondenci, Teplice mu vnesly lehkost a chuť do života. „To, k čemu mě ve Vídni chtěl kníže marně donutit násilím – hrát na přání k potěše jiných, zde rád a hojně rozdávám.“

Až budete sedět v teplické kavárně na severu Čech a ukusovat sladkou oplatku, vzpomeňte na mistra, jenž se držel zásady „Nulla dies sine linea“ – ani dne bez čárky. Múzy chodí kolem a někdy je potkáte i nečekaně blízko.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2015

Editorial 10/2015

Přejít na články z Koktejlu 10/2015

Útěk do divočiny

Každé mrazivé ráno nastartoval Mike svou loď, abychom se plavili krajinou ticha. Divočinou, kde člověk není pánem a kde mu od nepaměti jen pokora a zdravý rozum pomáhají přežít. Do té doby jsem nevěděla, jak moc mám ticho ráda. Žádná zbytečná slova. Cítím, jak mi z hlavy mizí myšlenky, které ji dosud zaměstnávaly, a duše ožívá. Vaše pravé JÁ. Pod nánosy každodenních starostí jako kdybyste na něj zapomněli. Tady na Aljašce, na ostrově Kodiak, kde si medvědi dávají dobrou noc, o něm ale víte a máte na něj čas. Čtrnáct dní bez mobilu a internetu, zmizet z virtuální reality do skutečného světa, kde přežití nesouvisí s počtem liků na vašem profilu.

„Ježišmarjá!“ vykřiknu. Někdy by se člověk neměl ohlížet. Kdybych to neudělala, neviděla bych grizzlyho, který si jen několik metrů od nás škrábal svůj hnědý hřbet o kmen stromu. Celou dobu byl poblíž. Na Aljašce jsem pochopila, že divočina vám neodhalí to, co nechce, a to, že jste slepí, i když vidíte. V tom šoku jsem zapomněla na všechna pravidla, která je vhodné dodržovat při kontaktu s touto šelmou, jak nás instruoval průvodce. Hlavně neutíkat a nepanikařit! V případě, že se ocitnete v blízkosti huňatého obra, je ale snadné a krajně nebezpečné na teorii zapomenout. Chvílemi jsem si připadala jako v Jurském parku, některé přírodní scenerie působily apokalypticky. Reálný svět a reálné prožitky. Každá chvíle tady měla svůj smysl. Odjíždíme. Zapnula jsem si mobil. Píp. Píp. Valí se na mě vzkazy, úkoly… Část mých myšlenek ale stále pluje krajinou ticha, k blízkým setkáním s tvory, kteří umějí být neviditelní.

Přeji vám krásný říjen, s očima a srdcem otevřeným,

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 10/2014

Editorial 10/2014

Přejít na články z Koktejlu 10/2014

Kráčíme kupředu

Vážený čtenáři, Koktejl ve své 22leté historii vstoupil do další éry, reaguje na vaše potřeby a přání, které se odrazily v jeho nové podobě. Tento Koktejl je o něco menší a stejně tak o něco větší. Ujednotili jsme formát, osvěžili obsah a grafiku. Místo dvou Koktejlů nyní máte jeden a v trafice ho seženete za atraktivní cenu 49 Kč.

Do knihy Barevný svět – to nejlepší z magazínu Koktejl jeho zakladatel Josef Formánek napsal: „Žiji v bublině klidu a bublině stresu. Tu druhou jsem vytvořil, abyste nebyli ochuzeni ani o jednu barvu, chuť a jedinečnost tohoto světa.“ Obrazová publikace, která byla výkladní skříní časopisu, na jehož existenci by si pár let předtím vsadil jen snílek či blázen, vyšla v roce 1998. Bylo to zlomové datum nejen pro časopis, jenž povstal jako fénix z popela díky Formánkově nezlomné vizi, ale také pro mě. Ve stejnou dobu jsem vstoupila do světa „exotů“, kteří až do úmoru žili své sny. Cestovali, poznávali a informovali bez pomoci mobilů, internetu či digitálních fotoaparátů.

Dnes jsme ve věku elektronických médií, kdy se hovoří o soumraku papírových titulů. Neviděla bych to tak černě, protože reálný dotyk s tím, co máte rádi, je nenahraditelný. Koktejl je český magazín, který není ovládán finančními zájmy nadnárodních korporací, takže si troufneme i na projekty, které jsou vedeny více srdcem nežli penězi. Snad to ucítíte, až si budete magazínem listovat.

My víme, že naším největším bohatstvím jste vy, čtenáři, kteří s námi jdou bez ohledu na přízeň či trendy doby.Díky vám za to.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

P.S. Chcete více informací o změnách v Koktejlu? Klikněte zde.

Editorial 10/2013

Editorial 10/2013

Přejít na články z Koktejlu 10/2013

Letem světem

O čem asi člověk přemýšlí na dně? Myslím tím opravdu dole, v hloubi země, stovky metrů pod jejím povrchem? Co se asi honilo hlavou chilským horníkům, kteří před třemi roky zůstali uvězněni v hloubce 720 metrů? Padesátník Barrios je jedním z třiatřiceti zachráněných havířů, kteří se pomocí speciální kabinky dostali z předpeklí zpět. Tuto záchrannou akci sledovala světová média a z přeživších horníků se staly vyhledávané celebrity. Jenže „sláva polní tráva“. Některým se zhroutil jejich osobní život, někteří propadli drogám nebo už nemohou svou práci dál dělat. Barrios žije v dodávce a do dolů se už nevrátí.

Jak si představujete indiánského náčelníka? Jako Vinnetoua s čelenkou z ptačího peří? Náčelníka kmene Yekwana jsem potkala v nákupním centru, kde měl domluvenou schůzku. Chlapík v maskáčích se stiskem, který by mohl zabíjet. A stejně tak i jeho pohled, autorita, o níž se nepochybuje. Náčelník dorazil do Čech, aby se setkal se svými přáteli a pomohl v plzeňské zoo vybudovat chýši v expozici věnované Amazonii. Předal své zkušenosti dřív, než na ně další generace zapomenou. Stejně jako se zapomněly zeptat šamanů na jejich kouzla.

Zkuste si vzít kolo a vyrazit do Afriky. Ale ne kamkoliv, to by bylo příliš jednoduché. Musíte jet do jejího středu, kde jsou ještě země, ve kterých bílý turista budí rozruch. Tak to udělal náš spolupracovník Arthur F. Sniegon. Už měsíce se takto toulá Afrikou s cílem pomáhat slonům. Chce je zachraňovat, aby v divočině ještě nějací zbyli. Zdá se vám to naivní? Možná. Ale i jedinec někdy dokáže strhnout lavinu.

Svět se změnil. Lidské neštěstí prodáváme online. Běda pomalému připojení! Média produkují rychlohvězdy. Umět nemusíte kupodivu nic. Indiánští náčelníci již nemají kontrolu nad svými kmeny. Šamani a kouzelníci se stali pohádkovými bytostmi. Český kluk zachraňuje v Africe slony a vyhlásil boj pašerákům… Konec zpráv. Více se ke každému z témat dočtete v tomto čísle :)

Barbora Slavíková Literová

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group