Roční předplatné 499 KčJosephat Torner: Vraždí nás kvůli pověrám a chamtivosti
Ptala se: Tereza Hronová, foto: Harry Freeland a archiv festivalu Jeden svět
Narodil jsem se jako jeho pětatřicáté dítě a narodil jsem se bílý. Jako jediný,“ vypráví muž, který mhouří červené oči. Tanzanec Josephat Torner (45) to nikdy neměl jednoduché, přesto vystudoval práva a dnes bojuje proti vraždám a diskriminaci albínů, lidí, kteří se jako on narodili bez kožního pigmentu. I když je v nebezpečí, stále má sílu vysvětlovat, že albínská krev a uříznuté končetiny nikomu štěstí nepřinesou.
Na motorce za Masaji
IDEÁLNÍM DOPRAVNÍM PROSTŘEDKEM K POZNÁNÍ KRÁSNÉ A DIVOKÉ TANZANIE JE URČITĚ MOTORKA. ALE PŮJČIT SI JI TADY JE AŽ PODIVUHODNĚ SLOŽITÉ. NÁM SE TO PODAŘILO, A MOHLI JSME TAK VYRAZIT DO OBLASTI, KAM BYCHOM SE BEZ NÍ ASI NEDOSTALI – DO NITRA MASAJSKÉ STEPI.
Světlo z výkalů
TEXT A FOTO: Vlastibor Čermák
„Cože, on používá bioplyn? Tady v Tanzanii?“ „Ano, už několik let,“ odpovídá průvodce. Zvědavost mě zavedla na venkov, kde panuje černočerná tma, než ji rozřízne světlo z místní farmy.
Byli jsme v centrální Tanzanii již několik dní, a i když tu elektřina byla, často vypadávala, a to i přesto, že za ni lidé platili nemalé peníze. Nespolehlivost dodávek elektrického proudu znepříjemňovala život těm, kdo elektřinu zavedenou měli, a její cena (především cena zavedení) zase odradila ty, kdo po ní zatím jen toužili.
Tanzanií na motorce
TEXT A FOTO: Lenka Vaňková
Chtěli jsme poznat Tanzanii, ale profláklý sever se svými světoznámými národními parky a Kilimandžárem je drahý a turisty tak nabitý, že doslova praská ve švech. „Na to se vykašlete, tam můžete jet jako důchodci,“ poradil nám kamarád Dan, který v Tanzanii žije. „Já vám půjčím motorku a můžete si to tu projet podle svého.“
Po pár dnech strávených v Dar es-Salaamu, největším městě Tanzanie, konečně nasedáme na motorku, čínskou stopětadvacítku, a společně s přítelem Alešem vyrážíme. Hned po prvních dvou kilometrech nás staví policajti, že prý jsme se na křižovatce nedovoleně otočili do protisměru. V zemi, kde si každý víceméně jezdí, jak chce, mi to přijde naprosto absurdní. Ale jsme mzungu, běloši, v čemž páni policisté vidí svou šanci něco z nás vytřískat. Rozumná konverzace není možná, takže jen smlouváme o výši „pokuty“. Nakonec se ze 150 000 šilinků (asi 100 dolarů) dostaneme na 10 000. Náš první úplatek… O dalších 35 kilometrů dál zjistíme, že máme prázdnou gumu. Naštěstí jsou tady všude ochotní lidé a servis je nedaleko. Leč tam zjistíme, že nám z pneumatiky trčí dráty a nakonec nám ji po velkém smlouvání vymění za 105 000 šilinků, což je pořádná pálka. Myslím si, že horší už to být nemůže. Omyl! Když po dvou hodinách tady strávených chceme konečně odjíždět, zjistíme, že chybí foťák.
Ostrov hudebního boha
TEXT A FOTO: Veronika Pešková
Tento ostrov ležící v Indickém oceánu přibližně třicet pět kilometrů od břehů Afriky by neměl ujít žádnému cestovateli, který se pohybuje ve východní Africe. Kde jinde najdete rodiště legendy a rajskou přírodu v jednom?
Přilétáme do Dar es-Salaamu v Tanzanii. Druhý den máme v plánu přesun na ostrov Zanzibar. Taxíkem se necháváme odvézt do přístavu, jízda městskou hromadnou dopravou je totiž chaotická, vyznat se v ní zabere hodně času a i tak nemáte jistotu, že skončíte na místě, kam se dopravit chcete. Všude postávají skupinky mužů čekající hlavně na turisty a předhánějící se v prodeji lodních lístků. I když se snažíme, nevyhneme se jim. Muži se strkají, překřikují a asi deset z nich nás obstoupí hned, jak vystrčíme hlavu z auta. Jednoho, který na nás působí nejserióznějším dojmem, následujeme do kanceláře. Z průvodce víme, že cesta rychlou lodí trvá dvě hodiny a stojí čtyřicet dolarů. „Loď odplouvá za chvíli, je to ta rychlá, cesta trvá jen hodinu a stojí čtyřicet dolarů,“ říká muž. Hned poté nás za stálého popohánění, aby prý loď neodplula bez nás, odvádí na můstek. Pak bez rozloučení zmizí. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že ve frontě dlouhé několik desítek metrů jsme jediní běloši. Začínám tušit podvod. A taky že ano. Loď je sice přistavena, ale rozhodně neodplouvá. Dvě hodiny do ní muži nakládají pytle rýže a krabice s potravinami. Plavba nakonec trvá pět hodin místo slibovaných dvou. Ani nás to nepřekvapuje. Na cestách se často setkáváme s tím, že na nás chce někdo vydělat. Lístek na pomalou loď, kterou jsme nakonec jeli, měl stát jen dvacet pět dolarů za osobu. Přeplatili jsme o třicet dolarů a přispěli tak místnímu podvodníkovi. Skvělý výdělek za pár minut práce pro člověka, jehož spoluobčané mají průměrný měsíční příjem padesát dolarů na osobu.
Osudová hora
TEXT A FOTO: RUDOLF ŠVAŘÍČEK
Kilimandžáro. Na nejvyšším místě Afriky kdysi vše tragicky skončilo i nově začalo. Kili byl můj první exotický nejvyšší vrchol kontinentu. O prestižním projektu Koruna planety jsem tehdy ještě moc nevěděl...
Koktejl slaví krásnou vydařenou dvacítku. Josef Formánek žil na jeho začátku hodně rozkročeně, naplno až hekticky, přesto nebo právě proto stihl vymyslet a rozpohybovat autentický český cestovatelský časopis. Ve zběsilém tempu naskočil na nového koně, se kterým se řítil do zajímavých míst Čech i odvátých koutů planety. Já jsem před dvaceti lety rotoval hlavně Indonésií, s Pepou Formánkem jsme ochutnali také společné chvíle na Siberutu, který jemu změnil život a nadělil mu jiné vnímání, vnitřní klid a později i skvělou knihu o „Prsatém muži“, moji nejoblíbenější. Prožívám Pepův styl psaní jako jeho vděčný čtenář. S každou knižní novinkou Josef volá, vede dlouhé telefonní hovory, ve kterých mi čte panenské pasáže. U hodinových hovorů rodících se příběhů není nutné sedět doma v křesle, Pepův monolog dosáhne i do kavárny, autobusu či na hory. Děkuji možná ještě více než za Koktejl za ta netradiční autorská čtení.
Lidé z pravěku
TEXT A FOTO: RADEK BOROVKA
Lovci a sběrači, milovníci tabáku a konopí. Lidé žijící v přírodě a z přírody, lidé bojující o svůj prostor a budoucnost, poslední výspa pravěku na Zemi. Tanzanský kmen Hadzů.
Když jsem doma seděl nad mapou a plánoval svou další návštěvu Afriky, bylo mi jasné, že cesta kopírující břehy Viktoriina jezera (jezero Ukerewe) a zahrnující průjezd třemi státy východní Afriky bude především o divokých zvířatech. Vysoká koncentrace parků s ještě vyšší koncentrací divoké zvěře je potěšením pro každého milovníka přírody. Odjížděl jsem tedy s nadějí spatřit všechna velká zvířata Afriky a tak trochu smířen s tím, že tentokrát to bude fotograficky mimo mé zaměření. Nejsem a priori lovcem záběrů divoké zvěře a nemám na to ani patřičné vybavení. Existují ale věci, místa a zážitky, jež bych rád viděl a zažil i za cenu, že nebudu mít ten správný záběr. A tak, když jsem zhruba v polovině cesty po návštěvě horských goril v Ugandě, fotografování v Serengeti a mnohých dalších národních parcích dorazil do oblasti obývané Masaji, uvítal jsem to jako příjemné zpestření. Na několik dní se mi stal domovem malý hotel v městečku Karatu. Ideální výchozí bod pro návštěvu kráteru Ngorongoro, NP Lake Manyara a navíc uprostřed masajského území. V kraji, kde většina návštěvníků touží spatřit divokou zvěř a navštívit klasické masajské bomy, mě ale zaujala v průvodcích jen okrajově zmiňovaná etnická skupina Hadzové.
Opičí paparazzi
TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC
Fotky šimpanzů ze zoo nebo safari má kdekdo. Kdo chce ale snímky těchto úžasných zvířat v jejich přirozeném prostředí, musí se připravit na ztrátu mnoha sil a kil. Šimpanzi jsou jako celebrity. Někdy se okatě předvádějí, jindy se před objektivem schovávají jako před samotným ďáblem.
Přistávací dráha v Mahale je kamenitá a velice krátká. Začíná hned pod horami a končí v jezeře Tanganika. Při přistání navíc foukal od vody silný nárazový vítr, a tak jsme byli rádi, že se letadlo zastavilo ještě pár metrů před pláží. Pilot cessny nás rovnou upozornil, že zpátky nás vezme, ale musíme snížit váhu svých zavazadel o 50 kg. Po přistání v Mahale jsme proto všichni vybalili kufry přímo na dráhu a poslali rovnou tím samým letadlem do Arushy stativy, rezervní nabíječky a špinavé prádlo. Pilot to skutečně všechno vážil mincířem, a dokud to nebylo těch požadovaných padesát kilo, tak jsme museli přihazovat.
Na humanitární misi...
Ptal se Jaroslav Haidler, foto: archiv Jana Šingloviče
Devětadvacetiletý Honza Šinglovič z Povrlů na Ústecku se po vysokoškolském studiu filozofie a dějin umění rozhodl poznat svět. Poblíž Ženevy proběhlo osudové setkání s rodinou českého emigranta, jehož paní Gomes- Ruzicka je členkou Světové zdravotnické organizace a pracuje převážně na výzkumu malárie.
Smrtící objetí
TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT
Předkové dnešních hadů se kdysi dávno vynořili z podzemních chodeb, kde je evoluce zformovala do podoby dlouhých beznohých tvorů. Zdálo by se, že s takovým tělem nemůžou mít na denním světle na růžích ustláno.
LVI v akci
TEXT A FOTO: ONDŘEJ NEFF
Lev je bezpochyby jedno ze zvířat, za nimiž se do Afriky jezdí. Po návratu často slýcháme dotazy, zdali je to těžké a nebezpečné takového lva spatřit. Odpověď závisí na upřímnosti a pravdomluvnosti.
Lovci afrických plání
TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK
Nejprve jsme se před nimi schovávali ve větvích stromů, později v mihotavém světle plamenů. Pak přišel muž s puškou a ostnatým drátem. Poměr sil se změnil.
Kočičí život v Tanzanii
Text a foto Ilona Füzéková
Když se v Tanzanii někoho zeptáte na jeho původ, většinou se diví. Tanzanie je jedna z mála afrických zemí, kde to pro lidi není podstatné. Přesto tu žije někdo, pro koho je velmi důležité, v jaké rodině se narodil.
Zálety v kráteru
Text a foto Radek Klimeš
Kráter Ngorongoro v severní Tanzanii je jedním z těch vzácných míst, kde můžete vidět zvířata stále tak, jak žila před několika staletími. Při své první návštěvě kráteru jsem měl to štěstí, že se mi podařilo pozorovat a nafotit páření zeber Böhmových v překrásném prostředí této již vyhaslé sopky.
Thriller s kulovnicí
TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK A TEREZA TSCHÖPLOVÁ
Ten den nezačal dobře a postupem času byl stále horší a horší. Liják a zácpy nás ochromily ještě ve Rwandě a ani po příjezdu do Tanzanie to nebylo o mnoho lepší.
Hippie Tarzan
TEXT: MARTIN SMRČEK
V roce 1975 napadl Tonyho Fitzjohna jeden z divokých lvů a prokousnul mu hrdlo. Pomocníci lva odehnali a těžce zraněného Tonyho rychle převezli do kempu. „Umírám?“ byla jeho první slova, když se probral z bezvědomí. „Pravděpodobně ano, ale udělám pro tebe to nejlepší,“ odpověděl George Adamson, jeho učitel a legenda ochrany africké divočiny.
Krokodýlí slzy
TEXT: OLGA a VÁCLAV ŠILHOVI, FOTO: PROFIMEDIA.CZ, VÁCLAV ŠILHA
Příroda je bohatá na dramatické okamžiky. Takový moment nastal i v tanzanském Serengeti, když se krokodýl nešťastnou náhodou dostal do vražedného svěráku hroších čelistí. Fotografovat krokodýly nilské není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Serengeti nesmí zemřít
TEXT: MARTIN SMRČEK
Obrovská placka, na níž se pasou nekonečná stáda pakoňů. Divočina ve své panenské kráse. Nebýt ale Bernharda Grzimka, který se zasazoval o záchranu přírodních pokladů Serengeti, mohlo to dopadnout jinak. Nádherný tanzanský národní park Serengeti se rodil dlouho a pomalu. A nevznikl by bez německého zoologa a filmaře Bernharda Grzimka.
Kočičí život v Tanzanii
Muži v soli
