ikoktejl

Tomáš Kubeš
Tag: Tomáš Kubeš Nalezeno 7 výsledků.
Tag: Tomáš Kubeš Řazení

Tajemné postavy adventu

Tajemné postavy adventu

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Zima až praští, spousta sněhu a dřímající krajina. V tomto ospalém období procházejí vesnicemi tajemné postavy v kožešinách, ověšené zvonci. Jako by se člověk ocitl v jiném století, tady v kopcích se slaví Vánoce jako před staletími.

Je ještě tma, zima, kdy ani psa nevyženete, a v domě na kopci nad vsí se mihotá světlo v garáži. Srocují se zde kluci, kteří se netrpělivě chystají na svoji celodenní pouť. Čekají je samoty, vesničky, ale i zaváté kopce. Rodiče jim pomáhají obléknout masky z těžkých ovčích kabátů a na hlavu usazují škrabošky ověnčené pentlemi. Není divu, tradiční hricové už neodmyslitelně patří ke koloritu Vánoc tady na Kysuci. Před dům přicházejí další strašidelné postavy, a také tři kluci v bílých košilích s vysokými válcovitými klobouky, zvaní betlehemci, česky spíše betlémci. Když jsou všichni pohromadě, Jano z Polgrúňa, se kterým jsem se seznámil den před samotnou obchůzkou, dá povel a průvod se vydává dolů do vsi. Masky připomínají přízraky, cinkání zvonců dokáže v tuto hodinu opravdu budit hrůzu, i jindy štěkající psi raději zmizeli do boudy, kde se krčí a pozorují příchod Vánoc. Hricové stoupají hlubokým sněhem do sedla, kde se již pravidelně setkávají s dalšími tlupami nezvyklých postav. Namáhavý výstup až metrovými závějemi po zledovatělém sněhu na loukách je prokletím. V kožichu sice nikomu není zima, ale propocené oblečení na vrcholu hned zamrzá. V sedle už čekají další hricové a betlémci, takže si člověk připadá jako na shromaždišti tajemných bytostí.

Číst dál...

Africká gotika

Africká gotika

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

„Až uvidíš hrady, zvané Tata Somba, nepřestaneš zírat,“ chvástal se jeden z hostů v baru v Lomé, hlavním městě Toga. „Takové paláce v Evropě vůbec nemáte, tam jeď, tam uvidíš Afriku.“

Togo je vlastně jen taková nudle, vtísněná mezi Ghanu, Burkinu a Benin. Asi největší atrakcí země jsou podivuhodné domy etnika Somba, připomínající spíše hrady, které jsou k nalezení na severu Toga u hranic s Beninem. Jméno Somba pochází od kolonistů, původními jazyky se kmeny v Beninu nazývají Betammaribé a v Togu Tamberma. Jedná se v podstatě o stejný národ, jen nesmyslně rozdělený hranicí. Když jsem se ptal po rozdílu, odpověď spolucestujícího v autobuse byla jednoduchá. „Je tu stejná úřední řeč – francouzština, půda i domy jsou stejné, venkovští lidé mluví podobným dialektem, používáme stejné peníze, jen v Beninu je levněji. Pouze prezidenta máme jiného, ale hranici mezi státy nehledejte, ta tu není.“

Číst dál...

Vyšehradské tajemství

Vyšehradské tajemství

TEXT: Stanislava Jarolímková, FOTO: Tomáš Kubeš

Pražský Vyšehrad je místo opředené mnoha legendami a pověstmi. Nežil tu však Krok se svými třemi dcerami a ani tady neskákal do Vltavy Horymír na Šemíku. Ovšem „neviditelný“ kostel zde je a já si na tu podivnou stavbu zajela sáhnout osobně.

Odemykali jste někdy dveře vedoucí do hradeb? Já dosud nikoliv, a když jsem držela v ruce docela obyčejné klíče od kostelíka a sakristie navlečené na kroužku, připadalo mi trochu podivné, že mi právě ony umožní vidět na vlastní oči záhadu. Ta měla mít podobu interiéru bývalého kostela Stětí sv. Jana Křtitele, o němž jsem v podstatě věděla jen to, že je ukryt v hradbách a nachází se v něm skromné lapidárium. Zámek cvakl, tmavozelené kostelní dveře se otevřely – a bylo po tajemství.

Číst dál...

Válka v patách

Válka v patách

TEXT A FOTO: Tomáš Kubeš

Jeden den samé úsměvy a suvenýry, a druhý den tanky v ulicích. Jak říká jeden můj kamarád, „v tu chvíli je nutné co nejrychleji opustit zemi, jinak půjde o krk.“ V Africe nic výjimečného, v poslední době je celá subsaharská Afrika v jednom ohni.

Letošní výprava do západní Afriky měla přinést i poznání dlouho odkládané turistické země, Mali. Během února jsme na naší cestě zamířili z Burkiny Faso k malijské hranici. Ještě během samotné cesty jsme ale rychle pochopili, že z vysněné cesty do Timbuktu opět sejde. Rostoucí množství přepadů přineslo i větší počet policistů v ulicích, kontrolujících všechny podezřelé osoby. A my jsme patřili k nim. „Žádný běloch tudy už pár týdnů neprojel,“ komentoval naši přítomnost velitel policejní stanice. A měl pravdu. V Mali jsme skoro žádné turisty mimo hlavní město Bamako nepotkali.

Číst dál...

Poslední divočina

Poslední divočina

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vydat se do přírody a nepotkat živáčka dá v Evropě pěknou práci. Zavítáte-li při svých toulkách do Švédska, je tu místo, kde se to splní každému.

Fascinující příroda a víceméně opuštěné oblasti národního parku Langfjallet přitahují dobrodruhy, ale také ty, co milují samotu uprostřed divočiny. Už jen příjezd po úzké, místy rozbité silničce, jedné z mála přístupových cest, představuje mimořádnou jízdu hlubokými lesy. Každý řidič musí být obezřetný, protože cestu obzvláště brzy ráno a večer křižují sobi a losi. Takové setkání je fascinujícím zážitkem, zvířata bez jakéhokoliv strachu zastaví a zvědavě na vás zírají, kde jste se tu vzali. Cíl cesty, chata Grövelsjön, je opravdu poslední výspou civilizace v tomto divokém kraji. Tady můžete nakoupit potraviny, dovybavit se a také získat poslední informace. Odsud už každý musí jen po svých, žádná auta, ale pouze klikatící se značené stezky pro turisty. Hned za chatou chápu, proč Švédi nosí na batozích gumovky, terén je dosti podmáčený a cesta spíše připomíná brodění potokem. Zato po chvíli mizí zakrslé keříky, během stoupání končí pás lesa a střídá ho rozlehlá tundra se zelenými kopci na obzoru. Tady člověk putuje mlčky se svými myšlenkami a horizont se vůbec nechce přiblížit, jen občas poutníka vytrhnou z poklidu kamenní mužíci značící cestu. Na první pohled nepatrné kopečky se zničehonic zvedají do výše a člověk najednou zjišťuje, že to bude docela záběr vystoupat nahoru. Cestou potkávám popásající se stádo sobů, podle průvodce jsou domestikovaní, v létě je zde mají místní Samové na pastvě. Není divu, protože pláň plná mechů a lišejníků je pro tato zvířata opravdovým prostřeným stolem. Hora Storvätteshogna, vysoká 1204 metrů nad mořem, nabízí skvělý výhled a také překvapivě na samotném vrcholu jezero. Odsud se jen klesá do rozlehlých lesů nebo skalnatějších partií, které jsou už v sousedním Norsku.

Číst dál...

Byl jsem prokletý

Byl jsem prokletý

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Čarodějové, šamani, duchové i tajná společenství, to vše patří k Africe stejně jako sloni, lvi, nebo žirafy. I když se mnozí pousmějí, pro Afričana je svět magie každodenní součástí jeho života.

Potkat v Africe šamana nebo kouzelníka je jednoduché, mnohdy stačí vypravit se na tržiště. Tady se prodávají potřeby pro kouzla a čáry. Jsou to různé předměty, kořínky, byliny, léčivé dřeviny, ale také lebky, části zvířecích těl, kosti, vysušená zvířata i zahnívající opičí hlavy. Mnoho lidí návštěvu takového bizarního stánku nevydrží, ale právě tady můžete potkat ty pravé léčitele a hybatele všech událostí. Svět magie je v Africe pevně zakořeněn a i přes příchod civilizace mají šamani v této části světa velikou moc nad všemi smrtelníky. Není divu, protože většina obyvatel, především těch z venkova, pokud má zdravotní problém, může vyhledat jedině šamana. Západní medicína je nedostupná a také drahá. V nemocnici, pokud nezaplatíte, tak vás odmítnou léčit, kdežto marabu, jak se přezdívá přírodním léčitelům, nikdy neodmítne. Za své služby očekává jen dárek, což jsou potraviny, slepice, ovce nebo nějaká užitečná věc.

Potkat můžete šamany dobré i ty špatné, kteří škodí. Lidé za marabu přicházejí se svými neduhy, nemocemi i problémy, tito léčitelé se stávají nejen doktory, ale také psychology a terapeu¬ty. Víra v zázrak někdy dokáže vyléčit i na smrt nemocného. Někteří šamaní léčí i AIDS, nebo dokážou vyrobit lék proti hadímu uštknutí. Tito odborníci většinou hledají své medikamenty v přírodě, se kterou žijí v dokonalé symbióze. Až díky jejich znalostem se moderní medicína a vědci začínají zabývat rostlinami, jejichž výjimečně léčivé účinky teprve zkoumáme, i když oni je znají od pradávna. Šamanismus existoval už v době kamenné a přežil všechny civilizace, stejně jako metody, které se dědí po generace.

Číst dál...

Když přijdou Kukeri

Když přijdou Kukeri

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Řinčení zvonců, běsnivý tanec a hrůzu nahánějící podivné postavy v kožešinových oblecích. Psi se ukrývají v boudách, zato lidé radostně tančí s tradičními maškarami. Taková je nálada, když do vesnice dorazí kukeri.

Zimní Bulharsko je jako putování do pohádky. Cesta do Rodop nabízí neopakovatelně malebnou a ospalou atmosféru. Sněhová nadílka se ještě drží v kopcích, mráz ukazuje svoji sílu a vesnice daleko v horách připomínají období zimního spánku. I když na začátku března je už cítit blížící se jaro, zima se své vlády ještě nevzdala. Bělostnými domky s typickými kamennými střechami nalepenými v hlubokém údolí kolem zákrutů říčky Ladši připomíná prastará vesnice Široka Lăka hada. Tady se s železnou pravidelností odehrává každým rokem divadlo, kdy masky kukeri ovládnou kraj a všudypřítomné veselí probudí obyvatele ze zimního období.

Číst dál...

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group