ikoktejl

Jižní Amerika
Tag: Jižní Amerika Nalezeno 11 výsledků.
Tag: Jižní Amerika Řazení

3 kříže

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Poušť je nehostinné místo. I v pustině ale narazíte na přívětivé lidi, kteří vám ukážou cestu a dají napít. To abyste se nezbláznili ze slunečního žáru pálícího z blankytné oblohy. Modřejší aby člověk pohledal.

Je krátce po čtvrté ranní, když opouštím Copiapó, hlavní město provincie Atacama. Chvíli se motám okrajovými částmi, než se mi podaří najet na silnici třicet jedna, která míří k argentinským hranicím. Asfaltka končí po pár kilometrech. Reflektory ozařují tu mezinárodní polňačku. Je prázdná, na kamiony je příliš brzy. Obloha bledne a krajina začíná získávat konkrétní obrysy. Na chvíli zastavím, abych povolil uzávěry kanystrů s benzinem a odpustil výpary. Sáhnu do krabice s jídlem a vytáhnu láhev vody. V duchu se usměju nad množstvím, které mám naložené. Ani po devíti letech jsem nezapomněl, jak moc mi tenkrát chyběla.

Číst dál...

Uruguay v termosce

Uruguay v termosce

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Správný Uruguayec bez ní nedá ani ránu. Nádobu udržující teplotu horké vody vrazí do podpaží, do ruky chytne hrnek s namletými lístky a za chůze ho dolévá, aniž by kápnul vedle. Pak z něj zamyšleně potahuje a tváří se blaženě. Pít maté je národní vášeň.

Kněz Víctor Hugo Briani sedí na parkové lavičce v centru uruguayské metropole Montevideo, vedle sebe má položenou speciální kabelu s termoskou a v ruce drží kravský roh. Z netradičního poháru srká hořké maté. „Usnadňuje to konverzaci. Lidé sdílejí jeden hrnek, začnou se bavit o kvalitě maté a pak přejdou na jiná témata. Při popíjení se vám taky lépe přemýšlí nad argumenty v diskusi,“ říká s tím, že uruguayské národní pití nikdy nechybí ani v jeho kostele, když pomáhá svým farníkům vyřešit nějaký spor.

Číst dál...

Pupek světa

Pupek světa

TEXT: BARBORA LITEROVÁ, FOTO: PETR SLAVÍK

Představte si, že byste mohli hodit kamenem, který by letěl z Moskvy až do Barcelony. Urazil by více než 3600 kilometrů a zhruba tolik je Velikonoční ostrov vzdálený od chilské pevniny. Iorana. Vítejte na nejodlehlejším obydleném místě na Zemi, na ostrově plném otázek.

Během pětihodinového letu ze Santiaga mám o čem přemýšlet. Co je to ale pět hodin oproti týdnům nebo možná měsícům, když polynéští navigátoři vyrazili z Markéz bez map a kompasů, aby našli svou zemi zaslíbenou? Legenda praví, že v pátém století dorazil ke břehům ostrova rapanujský „Praotec Čech“, král Hotu Matua se svou družinou. Prohrál válku kvůli ženě, a tak musel uprchnout. Ale kam? Nakonec uvěřil snu Hau Maka, svého dvorního tetovače, jehož duše v noci uviděla osamělý ostrov s tyčícími se vulkány, lemovaný plážemi. Hodiny v letadle se pomalu vlečou a pod námi není nic než Tichý oceán. O čem asi přemýšleli Matuovi muži, když brázdili tyto nekonečné vody a jak dokázali trávit měsíce na otevřeném moři? Nejenže to se svými vahadlovými plavidly uměli, ale také rozuměli řeči přírody. Orientovali se podle hvězd, sledovali pohyb ptáků, reagovali na změny větru… Jejich potomci, kteří na ostrově vytvoří jednu z největších megalitických kultur už nebudou přírodě naslouchat a nakonec jim nezbude, než bojovat o holé přežití.

Číst dál...

Přesolené peklo

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Na náhorní plošině to vypadá, jako by si tady král z pohádky Sůl nad zlato hrál s bezednou slánkou a zapomněl jí říci dost. Soli je tu tolik, že každodenní špetku na dochucení jídla by si kousek za bolivijským městečkem mohl nabrat každý obyvatel planety, a to po několik generací.

Procházím se po bílé planině Salar de Uyuni ve výšce téměř čtyř tisíc metrů a pod nohama mi svými charakteristickými zvuky chroupe prašan. Ohnu se a dám si kousek bělostného sněhu do úst, osvěžení však nečekám. Zajímá mě jeho slanost. Krystalky soli, které v plné kráse předvádějí svou krychlovou formu, jsou dvojnásobné oproti těm na našich rohlíkách a také jejich chuť není nijak ošizena. Sůl se táhne po rovině „od nevidím do nevidím“. Pokrývá plochu deset a půl tisíce kilometrů čtverečních (tedy více než osmina České republiky) a podle odhadů se tu v poušti, kde na sladkou chuť není ani pomyšlení, nachází 10 miliard tun chloridu sodného. Prokalkulujte si sami, kolik životů by vám trvalo, než byste vaší spotřebou zdejší naleziště projedli.

Číst dál...

Proti proudu času

TEXT: DRAHOSLAV ČESÁK a JAROSLAVA FOŘTOVÁ

Cestujete-li po nitru Amazonie, snažte se ještě před setměním dostat do indiánské vesnice. Pokud vás přijme, jste na noc pod její ochranou. My jsme jich navštívili hned několik, od těch silně propojených s naší civilizací až po vesnice, kde jsou běloši stále zjevením z jiného světa.

Do turisticky dostupné vesničky Ašaninků Pampa Michi jsme přijeli na pozvání rodového náčelníka Kitariho. Už zdálky slyšíme dunění bubnů. Ašáninkové nás přijímají velice přátelsky a hned na uvítanou nám nabízejí, abychom si oblékli jejich typické hnědé kušmy a čelenky a malují nám obličeje červeným barvivem acháte z plodů oreláníku barvířského. Přicházejí hudebníci s bubínky a flétnami, usměvavé ženy nás vyzývají k tanci. Přátelství je stvrzeno. Po tanci nám ukazují místo pro naše stany a vedou nás k řece, kde se můžeme umýt i vykoupat.

Číst dál...

Útěk bez konce

Útěk bez konce

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Téměř půlstoletí trvající konflikt odsoudil Kolumbii do pozice země s nejvyšším počtem válečných uprchlíků na světě. Více než tři miliony Kolumbijců opustily své domovy jen během posledních deseti let. Šance na návrat je mizivá…

Buseta prudce zabrzdila. Vyšisovaná figurka Panny Marie Karmelitské břinkla do zamlženého skla. „V mojí Bogotě – každej den víc – lidí se topí v chudobě…“ Dva týpci ve špinavých mikinách hlasitě štěkají své rýmy do chumlu pasažérů. „Papaláš bohatne – a šmelařům nikdo nezatne…“ Studený déšť kape dírami ve střeše dovnitř zapařeného autobusu. Rapeři z chatrčí v Ciudad Bolívaru svádějí nerovný battle. S řevem motorů na ucpané autostrádě jižní Bogoty. S gangem, který je večer okrade o těch pár vyrapovaných pesos. Se životem v Kolumbii pod krunýřem občanské války.

Silný poryv deště švihnul rezavý autobus jak bičem. Plechová krabice zafuněla a dál šplhá do erozí rozkousaných kopců ve slumu Ciudad Bolívar, dva a půl kilometru nad mořem. Nahé cihlové zdi přízemních domků zakrytých vlnitým plechem vykukují z cárů šedavé mlhy. Jedna chatrč leze na záda druhé. Jako by se praly o každý metr prostoru.

Číst dál...

Horké srdce

Horké srdce

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Ostrovy lávy, ohně a zvířat, která jinde na světě nenajdete - takové jsou Galapágy. Pro zoology představují přirozenou laboratoř, v níž mohou pozorovat, jak se nejspíš vyvíjely živočišné druhy. A všechno v přímém přenosu.

Zekvádorského Guayaquilu na galapážský ostrov Baltra jsou to necelé dvě hodiny letu. Přistání trochu zvedá hladinu adrenalinu v krvi, letadlo se neuvěřitelně rychle blíží k vodní hladině a až zvuk kol dává jasně najevo, že jsme se dotkli pevniny. Brzdná dráha končí na druhém břehu ostrova. Povedlo se.

Vysušený ostrov Baltra není ničím zajímavý a slouží jen jako odbavovací a přestupní stanice. Zde v úmorném vedru poledního slunce vyřizujeme všechny vstupní formality a poplatky za vstup na ostrovy. My, kteří jsme přilétli z vysoko položeného Quita, kde bylo o 30 stupňů chladněji, odkládáme svršky a hledáme, čím bychom naopak ochránili své hlavy. Člověk si teprve zde uvědomí, jak nedostatkové jsou na rovníku stíny.

Číst dál...

Továrna na sny

Továrna na sny

TEXT A FOTO: JANA TROUPOVÁ

Jednou ročně se v bolivijském La Paz stávají zázraky. Lidé přicházejí na tržiště s několika drobnými v kapse a odcházejí s koupenými domy, luxusními auty nebo akademickými tituly. Každý si může splnit svůj sen.

Řidičský průkaz či letenka první třídy do Miami za pár bolivianos? Nebo univerzitní titul – chcete být právník, doktor, učitel? Nebo raději toužíte po stavebním pozemku? „Samozřejmě ho máme se všemi dokumenty,“ usmívá se na mě drobná indiánka. „A když si malinko připlatíte, můžete mít rovnou i stavební materiál – cihly, cement, písek,“ dodává již s vážnou tváří.

Vedle nabízí muž středního věku auta. „Máme mnoho typů, osobní pro svou potřebu či jakýkoli typ a značku určenou na podnikání, přepravu osob či materiálu.“ Muži vážně vybírají nejlepší a nejspolehlivější model, přece jen bolivijské silnice nepatří mezi nejkvalitnější a o bezpečnosti by se dalo hovořit dlouhé hodiny. Nebo jste romantický typ a rádi byste získali vysněného manžela či manželku? Rozhlédněte se okolo, nabídka je široká. Rozbil se vám starý sporák? Tak si kupte nový. Pouze 10 Bs (26 Kč). „Señorita, nechcete vízum do Spojených států amerických? Nebo vás spíše láká bolivijský cestovní pas?“ šklebí se mladík v potrhaném tričku a cpe mi dokumenty do ruky. Toužíte po zlaté visa kartě, dolarech, eurech? To vše i více můžete mít jako mávnutím kouzelného proutku za pár drobných. Nevěříte? V La Paz si každý může za několik bolivianos koupit to, co zrovna chce a potřebuje. Tady se plní přání. Pokud vám tedy nevadí, že jsou tu ke koupi pouze miniatury vysněných věcí.

Číst dál...

Zuřivá fiesta

Zuřivá fiesta

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

„Hu-hu-hu-hu!“ Rytmický dusot se ve vlnách rozlévá horskou savanou. Hu-hu-hu-hu! Kurvatancuj-kurvatancuj! Hu-hu-hu-hu! Skupina dupajících mužů se jako lavina valí ze svahu sopky Cotacachi v ekvádorských Andách. Hrne se dravě dolů, do stejnojmenného města. Dobýt náměstí.

Sopka Cotacachi v provincii Imbabura na severu Ekvádoru sice leží nedaleko rovníku, ale téměř tříkilometrová nadmořská výška naředila tropické klima do sychravého podzimního rána. Zahnědlé stonky seschlé kukuřice na malých políčkách trčí proti nebi plnému těžkých mraků. Studený vítr rozfoukává šedavou mlhu, která pomalu stéká jako špinavá pěna ze zasněžených horských štítů, jimiž je údolí sevřeno. Po kamenité cestě vysoko ve svahu se dupavými přískoky sune skupina indiánů v bílých košilích a špičatých černých kloboucích s rozměrnou krempou.

Číst dál...

Cena života

Cena života

PTAL SE: TOMÁŠ NÍDR

U třiašedesátiletého Uruguayce Eduarda Strauche si světová média podávají dveře. Je totiž jedním ze šestnácti aktérů slavného příběhu o lidské touze přežít. V roce 1972 se s ním a jeho spoluhráči z ragbyového mužstva zřítilo letadlo v Andách. Aby přežili, museli se uchýlit ke kanibalismu. Spásy se dočkali až po dvaasedmdesáti dnech, kdy dva nejsilnější došli do civilizace pro pomoc. Spolupracovník Koktejlu se Strauchem mluvil v den, kdy probíhalo úspěšné vytahování chilských horníků ze zasypaného dolu.

Sledoval jste záchrannou operaci v Chile?

Když vyjel první horník, naprosto jsem se s ním ztotožnil. Jako bych znovu prožíval ten moment, když nás po třech měsících po havárii helikoptérou přivezli do civilizace. Ten moment, kdy už víš jistě, že jsi opravdu přežil. Cítil jsem se s nimi spojen. Věděl jsem, co se jim odehrává v hlavě. Naše situace měly přes mnohé odlišnosti i řadu styčných bodů, třeba izolovanost od světa nebo střídání stavů zoufalé bezmoci a naděje.

Číst dál...

Kaktusové moře

Kaktusové moře

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Prašná a pustá, mezi mořem a vysokými Andami. Se sytě modrým nebem. Se solnými jezery a tyrkysovými lagunami. Na západě se setkává s mořem. Tady na pobřeží chrání Atacamu před slunečním žárem camanchaca, pobřežní mlha přinášející život.

Jsme na cestě již třetí den, míříme na sever směr Antofagasta, chceme se zastavit na pacifickém pobřeží a pak pokračovat dál až do přístavního města Arica. Chile je nejbezpečnějším státem Jižní Ameriky, a tak bez obav spíme v autě, zaparkovaném na kraji prašné nezpevněné cesty, obklopeni mohutnými kaktusy Eulychnia.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group