Přesolené peklo
TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR
Na náhorní plošině to vypadá, jako by si tady král z pohádky Sůl nad zlato hrál s bezednou slánkou a zapomněl jí říci dost. Soli je tu tolik, že každodenní špetku na dochucení jídla by si kousek za bolivijským městečkem mohl nabrat každý obyvatel planety, a to po několik generací.
Procházím se po bílé planině Salar de Uyuni ve výšce téměř čtyř tisíc metrů a pod nohama mi svými charakteristickými zvuky chroupe prašan. Ohnu se a dám si kousek bělostného sněhu do úst, osvěžení však nečekám. Zajímá mě jeho slanost. Krystalky soli, které v plné kráse předvádějí svou krychlovou formu, jsou dvojnásobné oproti těm na našich rohlíkách a také jejich chuť není nijak ošizena. Sůl se táhne po rovině „od nevidím do nevidím“. Pokrývá plochu deset a půl tisíce kilometrů čtverečních (tedy více než osmina České republiky) a podle odhadů se tu v poušti, kde na sladkou chuť není ani pomyšlení, nachází 10 miliard tun chloridu sodného. Prokalkulujte si sami, kolik životů by vám trvalo, než byste vaší spotřebou zdejší naleziště projedli.