ikoktejl

Jižní Amerika
Tag: Jižní Amerika Nalezeno 3 výsledků.
Tag: Jižní Amerika Řazení

Kšefty s bídou

Kšefty s bídou

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Udýchaně jsem shodil ze zad pytel rýže. Spalující odpolední slunce se opíralo do rezavých vrat sirotčince na předměstí haitského hlavního města Port-au-Prince. Ezequiel zabušil pěstí na plech. Úzký průchod vykrojený do vrat se skřípavě pootevřel a ze tmy zasvítila bělma několika párů zvědavých dětských očí.

Nebýt kubánského misionáře Ezequiela, nikdy bych se do sirotčince Bon Samaritain v Croix-Des-Bouquets nepodíval. Promluvil s madam Paul, která sirotčinec spravuje a řídí, a ta souhlasila s návštěvou i fotografováním. Pouze však pod podmínkou, že přineseme jídlo. Zhruba sedmdesát dětí, o které se v sirotčinci sama stará, totiž často trpí hladem.

Někdy v polovině 90. let, když madam Paul St. Vilus, starší kreolská žena s vlasy zcuchanými do černých bodlinek, vychovala svých vlastních jedenáct dětí, začala se spontánně starat o sirotky a děti ulice ve svém sousedství. Na popud jedné ze svých dcer pak v roce 1998 založila sirotčinec Bon Samaritain. Útulek nikdy neměl dostatek jídla ani oblečení pro všechny sirotky. Děti mají společné boty, společná trička, společné postele, na kterých spí dvě až tři na jedné matraci. Problémy vysokého počtu sirotků, dětské práce a pašování dětí sužovaly Haiti dávno před ničivým zemětřesením. Jen v hlavním městě Port-au-Prince a v jeho okolí existovalo více než tři sta sirotčinců a různých útulků. Přestože často uváděné číslo okolo půl milionu sirotků je zavádějící, protože se jednalo o počet dětí s jedním nebo žádným rodičem, lze doložit, že na Haiti žilo před zemětřesením asi 50 tisíc sirotků. Katastrofa z ledna 2010 počty sirotků a z toho vyplývajících problémů samozřejmě mohutně navýšila.

Číst dál...

Kde se rodí vítr

Kde se rodí vítr

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Tahle země není pro slabý... Přesto tady najdeme jednu z nejfotogeničtějších scenerií světa, nejsvůdnější stezky pro trekaře a místa tak tichá, kde vás vyruší jen hvízdání větru.

Je tma jako v pytli. Stojím ve svahu nad jezerem Pehoé a pode mnou nesměle blikají světla prvního ubytovacího zařízení v národním parku Torres del Paine. Obloha se pomalu stává tmavomodrou a je možné rozeznat obrysy mraků. Čekám na svítání s naivní představou, že vyfotím tisíckrát zobrazené panorama pohoří Cuernos del Paine jinak než ostatní, kteří tu už mrzli přede mnou. Tyto tři žulové stěny připomínající rohy (cuernos) zdobí snad všechny pohlednice z tohoto národního parku, jenž byl roku 1978 vyhlášen za biosférickou rezervaci UNESCO. Torres del Paine zároveň patří k největším a nejkrásnějším parkům, které můžete v Chile vidět. Zmíněné rohy jsou dokonce častěji zobrazované než „věže“, které daly parku jméno. Místní legenda říká, že tyto dokonale hladké jehlany, tyčící se až ke třem tisícům metrů, jsou bojovníci, které proměnil v kámen zlý démon…

Číst dál...

Hledání obrů

Hledání obrů

TEXT A ILUSTRACE: JAN DUNGEL

Nemusíte trpět ofidiofobií, aby se vám při pohledu na obrovskou hmotu těla anakondy velké rozklepaly kolena. Ti nejotrlejší pak v takové chvíli sahají pro metr, aby gigantického plaza rozmotali a změřili. Někoho k tomu vede vidina vysoké odměny, jiné prostá zoologická zvídavost.

Líný proud nás bezstarostně unášel pod soutokem řek Tigor a Río Negro. Náhle jsme před přídí lodi zahlédli trojúhelníkovou hlavu a tělo, které se za ní vlnilo v délce několika stop. Byla to obrovitá anakonda. Skokem jsem se zmocnil své pušky a zatímco se had přibližoval ke břehu, bez míření jsem mu střelil měkkou kouli ráže 0.44 do hřbetu, asi deset stop za jeho odpornou hlavou. Okamžitě se vyvalil oblak pěny a kýl lodi se otřásl několika silnými nárazy, jako bychom narazili na nějakou těžkou překážku. Vyskočili jsme na břeh, obezřetně se připlížili k hadovi a pokusili se změřit jeho délku. Část těla, která ležela na břehu, měřila 45 stop, zatímco zbytek ponořený ve vodě 17 stop. Celkem tedy 62 stop. Tělo však nebylo silné, mělo pouze 12 palců v průměru, což jsme si vysvětlili tak, že had již dlouho nepozřel potravu.

Tak popisuje setkání se šestadvacetimetrovou anakondou v roce 1906 Percival Harrison Fawcett (1867–1925). Nechám bez komentáře krutý konec nebohého tvora a omezím se pouze na konstatování, že předsudky a lidská malost jsou největším nepřítelem anakond i dnes. 

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group