Roční předplatné 499 KčMrtví odcházejí
TEXT A FOTO: Mnislav Zelený
Zažít dnes slavnost mrtvých zvanou kuarup není nic výjimečného. Indiáni rádi sehrají za příslušný obnos celé divadlo se vší parádou. Mnislav Zelený je jedním z mála bělochů, který se rituálu zúčastnil v dobách, kdy byl celý obestřen dávkou tajemství.
Indiánské kultury mají celou řadu obřadů vztahujících se ke kalendářnímu a životnímu cyklu. Je zajímavé, že indiáni Amazonie některé z nich spojují do jednoho kulturního fenoménu. Indiáni z povodí řeky Xingú, obecně zvaní xingúští, dokonce směšují dva obřady z jejich životního cyklu. Jedná se o slavnost mrtvých – kuarup – a obřad dospívání, iniciaci. Dívky, které od posledního kuarupu dostaly menstruaci, mohou vytvořit skupinu pro iniciaci. Xingúští indiáni tvoří pacifickou koexistenci čtrnácti etnik. Jazykově patří k různým jazykovým rodinám, arawacké, tupiské a karibské, avšak kulturně tvoří jeden celek. Vedle stejných obřadů a ritů dodržují například i matrilokalitu, což znamená, že muži odcházejí žít do osady své manželky. Manželství tak společně s intertribálním ritem kuarup či zápasy huka-huka svým způsobem upevňují jejich mezikmenové a mírové spojenectví. A kuarup, podobně jako yurupary či jiné obřady indiánů jsou součástí celé jejich kosmologie.
Žraločí jatka
TEXT A FOTO: Jan Sochor
Ekvádorští rybáři lovili žraloky odjakživa, ale v zanedbatelných počtech. Globalizační proces však přinesl do zapadlých vesnic na pobřeží Pacifiku zajímavou informaci: Číňanům žralok chutná. Tedy přesně řečeno – chutnají jim jejich ploutve, ze kterých vaří polévku.
Příběh ekvádorských žraločích ploutví je jedním z mnoha řekněme – globalizačních – příběhů. Přes kaluže žraločí krve, které se každodenně lesknou za svítání na pacifických plážích, lze těžko po důkladnějším pohledu označit někoho za viníka, či hledat nějaké hrdiny. Z nejednoznačného a mnohovrstevného příběhu však ční jeden nezpochybnitelný fakt: více než kdykoli v minulosti jedeme všichni na jedné společné lodi. Otázkou zůstává, kdo na jaké palubě.
Všichni svatí
TEXT A FOTO: Michal Kašparovský
Nikde jinde v Americe není koncentrace původního indiánského obyvatelstva tak velká, jako právě v Guatemale. A to i přes drsné zacházení ze strany bílého obyvatelstva ještě v nedávné historii.
Slepičáky, tak jsem si přeložil lehce hanlivý název chicken buses, který mají turisté pro guatemalské autobusy. Tyto autobusy jsou sice tématem pro samostatný článek, nicméně žádný článek o Guatemale se nevyhne tomu, aby se o nich nezmínil. Jsou nejlevnější možností dopravy. Slepičáky se vyznačují neobyčejnou živelností, barevností a různorodostí zážitků. Jedním z důvodů, proč je i pro chudé domorodce cestování slepičáky dostupné, je jejich téměř nafukovací kapacita. Pokud je možné na dvousedačku ve vyspělém světě s pozvednutím obočí usadit tři děti, v Guatemale je možné na stejnou dvousedačku usadit pětičlennou rodinu. Plné zvuků, pachů i chutí, jsou jako neustále se vyvíjející příběh hyperaktivního spisovatele, jenž zapomněl, kdo je jeho hlavní postava. Kromě cestujících do nich neustále naskakují a vyskakují prodejci všeho možného – teplého jídla, pití, hodinek nebo třeba zdravotních mastí, které by dle jejich prodejců vzkřísily snad i mrtvého. Střechy slepičáků také slouží k přepravě všeho, co je potřeba, včetně stavebního materiálu, zboží na trh nebo zvířat.
