ikoktejl

Jižní Amerika
Tag: Jižní Amerika Nalezeno 2 výsledků.
Tag: Jižní Amerika Řazení

Tuláci světovými oceány

Tuláci světovými oceány

 

   Text Saša Dlouhý   Foto Markéta Dlouhá Márová

 Po půldruhém roce se vracíme do Argentiny k poloostrovu Valdes se smíšenými pocity. Stále živé jsou naše zážitky z předešlé cesty, kdy jsme poznali nejen podvodní svět této části Atlantiku, ale i velkou část čtyřicetimilionové jihoamerické země. Tentokrát však nebudeme cestovat, vracíme se na známá místa, nebudeme se potápět, a co víc, chceme z těsné blízkosti sledovat umírání zvířat, která se od nás minule nechala s důvěrou natáčet z těsné blízkosti.

Máme vyhrazen i výrazně kratší čas. Po dobu jednoho týdne chceme zůstat v hlavním městě Buenos Aires a čtrnáct dní budeme pokoušet štěstí zahrabaní v rozpáleném písku pláží Punta Norte na severní straně Valdesu. To musíme podstoupit, abychom měli možnost zachytit kosatky při jejich útocích na lachtany, kdy celým svým tělem vyjíždějí z vody na břeh a pomocí silného ocasu se dostávají zpět do svého přirozeného prostředí. Jsme si vědomi toho, že nemůžeme získat žádný nový unikátní materiál, pokud nějaký vůbec budeme mít. Veškeré známé fotografie i záběry nejrychlejších kytovců ležících na pláži pocházejí z tohoto místa. Místní populace kosatek si osvojila unikátní způsob lovu a předává si ho z generace na generaci. Filmové týmy, profesionální fotografové přírody a z komerčních důvodů někdy i movití nadšenci se tady po dobu asi šesti týdnů střídají každý rok v březnu a v dubnu. Všichni se pokoušejí lépe zaznamenat to, co bylo již nesčetněkrát publikováno. Nám zrovna vychází stejný termín pro natáčení jako filmařům z Channel Discovery a National Geographic, kteří jsou tady poněkolikáté. Přesto se tohoto přírodního divadla chceme zúčastnit. Jednak bychom rádi doplnili novou sekvenci do dokumentárního filmu o Valdesu, ale zároveň jsme přitahováni úkazem, který se neopakuje nikde jinde na světě.

 

   Orca

Kosatka patří do čeledi delfínovitých. Ze všech delfínů je největší, měří přes 9 metrů. Pro svůj sofistikovaný způsob lovu bývala nazývána killer whale – velryba zabiják. Dnes již méně užívané označení bylo nahrazeno všeobecně přijatým názvem orca. V původním jménu, chybně přeloženém ze španělštiny, neodpovídalo nejen zařazení pod velryby, ale ani výraz zabiják. Není znám jediný případ, kdy by záměrně napadla člověka. Pouze výjimečně dojde k tomu, že je malá loď zaměněna s její kořistí. Avšak okamžitě poté, co kosatka zjistí svůj omyl, útoku zanechá. Jediné projevy agresivity byly u ní pozorovány v zajetí. Zejména v osmdesátých letech bylo odchyceno velké množství mláďat pro odchov pro účely zábavního průmyslu. K popularizaci tohoto živočišného druhu přispěla nejen mořská akvária, ale i filmová produkce. Většinou se jednalo o snímky nevalné kvality bez opory v základech skutečného života kosatek. Nejznámější byl asi film Zachraňte Williho s populárním samcem Keiko. Velká učenlivost kosatek, která je při představeních využívána, je podmíněna jejich vysokou inteligencí, mozek mají několikanásobně větší než člověk. Inteligence lidská by ale měla naopak pochopit, co představuje ohraničený prostor akvaparku pro takové zvíře. Žije ve skupinách, které buď vedou kočovný život a toulají se napříč světovými oceány, především těmi s chladnější vodou včetně oblastí okolo pólů, nebo se zdržují pouze v určité oblasti a nemigrují. Jednotlivé smečky mají stabilní osazenstvo a ke změnám ve skupinách dochází jen přirozenou cestou – úhynem nebo narozením. Hejna jsou rodinná, zahrnují i několik generací. Jejich složitý sociální systém je založený na mateřské linii. Tím je dána stálost oddělených skupin, mezi kterými nedochází k míchání. Každá z nich má dokonce svůj dialekt, podle kterého jsou rozpoznatelné. Kosatky si navzájem předávají zkušenosti, které se týkají především specifických způsobů získávání potravy. Nahánění sleďů, atakování mláďat jiných kytovců včetně těch největších, vyjíždění na ledové kry za tuleni nebo tučňáky nebo například lovení lachtanů a lvounů na rozhraní vody a souše. Sami několikrát pozorujeme, jak starý samec trpělivě učí svou družku technikám lovu. Ačkoliv je sám nasycen, opakovaně vyjíždí na břeh, aniž by ulovil jediné lachtaní mládě. Samice ho sleduje v těsném závěsu a po několika nájezdech nanečisto sama zaujímá vedoucí pozici, ale akci už končí s potravou v zubech. Díky stabilitě stád kosatek je možné dobře identifikovat jednotlivé členy skupiny. Samec je vždy větší než samice, může mít i dvojnásobnou váhu, činící až kolem 10 tun. Pohlaví se snadno rozliší podle ploutví. Samčí jsou větší, a to jak prsní a ocasní, tak i hřbetní. U starších samců je charakteristický vysoký trojúhelník hřbetní ploutve, podle kterého se dá určit věk jedince. Skupina kosatek u Punta Norte má 15 členů, kteří dostali i svá jména. My nejčastěji pozorujeme téměř padesátiletého samce Mela s jeho partnerkou Sol. Když uvážíme, že se tito kytovci dožívají maximálně 80 let, tak se dá říct, že Mel je na vrcholu svých sil.

 

   Sledovaní kosatek

Po dobu celých dvou týdnů provádíme každý den stejnou monotónní činnost. Ráno zkontrolujeme techniku, zbavíme ji všudypřítomného prachu a písku, který na ní ulpí i přes používání ochranných obalů, vyčistíme objektivy a filtry. K náhradním bateriím přibalíme zásoby vody a nějakou housku. Bohužel jen jednou si s sebou bereme láhev výborného červeného. Do rozpálené písečné výhně není zapotřebí tahat více než jeden argentinský Malbec, nicméně ani na ten se správci parku nedívají s pochopením. Proto konzumaci vzorků z místní vinné produkce necháváme raději k večernímu prohlížení záběrů. Pravdou je, že k navození opojného stavu ani žádný alkohol nepotřebujeme. Poté, co si vyhrabeme svou „díru“, rozestavíme stativy a nastavíme kamery, zaujmeme klidovou polohu, kterou smíme porušit jen v případě nutné potřeby. A i na tu se musíme odplížit. Naše chování má však své opodstatnění. Lidé z organizace Orca Research, kteří pobyt organizují, sledují celoročně kosatky na mnoha místech celého světa. Nejlépe vědí co dělat, abychom dosáhli dobrých výsledků a zároveň nerušili zvířata v jejich prostředí. Nejedná se ani tak o kosatky, které se vyrušit nenechají a dobře rozpoznají, co se děje na břehu a na koho mají zaútočit. Dokladují to i pokusy přírodovědců na místní pláži, kam se postavili před vyjíždějící kytovce a ti je nechali bez povšimnutí. Jde spíše o malé lachtany. Ti si chvíli zvykají na naši přítomnost a pokud je vyplašíme, tak nebude potrava a my pojedeme domů s prázdnou. Uvědomujeme si, že je takové uvažování cynické a po prvním útoku kosatky, který vidíme, máme dokonce potřebu lachtany ochraňovat. Postupně si ale zvykáme a dobře víme, že by se toto divadlo odehrávalo i bez nás, a že je součástí koloběhu života. Z těsné blízkosti několikrát denně sledujeme, jak jedna z kosatek trpělivě čeká v mělké vodě a po chvíli již dokážeme odhadnout, kdy se odhodlá k útoku. Ne vždy malého lachtana zabije okamžitě. Někdy ho v tlamě odvleče na volné moře, kde si s ním dokáže i desítky minut pohazovat nebo hraje s malým tělíčkem něco jako volejbal s ostatními členy skupiny. Na vlastní oči vidíme, že kosatka je vedle člověka jeden z mála tvorů, který dokáže zabít i z jiných důvodů, než je opatření potravy.

Díky počasí, relativně klidnému moři a samozřejmě i velké dávce štěstí pořizujeme nakonec záběry, v které jsme ani nedoufali. Asi by nebylo vhodné použít výraz krásné, když obsahují detailní pohledy na drcené tělo malého lachtana v čelistech kosatky, ale možná spíše fascinující. Zároveň trochu více chápeme něco o zákonitostech přírody a o jejích neměnných cyklech.  

Prehistorický svět v ohrožení

Prehistorický svět v ohrožení

 

   Text a foto Jiří Karbus

 Co nás žene na ostrovy, které byly celá staletí zapomenuty v Pacifiku, na místo na konci světa, kterému se každý námořník raději vyhnul. Ostrovy, kde není pitná voda a ráz krajiny připomíná dračí doupě. Galapágy se nacházejí na křižovatce čtyř oceánských proudů, což zajišťuje neustálý pohyb planktonu, ryb, mořských savců a ptáků v různých ročních obdobích. Přes pět set druhů ryb a neskutečný podmořský svět dělají z ostrovů jednu z nejlepších potápěčských destinací na světě.

Milovníci divoké přírody si přijdou na své i na souši, kde mohou z bezprostřední blízkosti pozorovat neobyčejné zvířecí druhy – zvířata, která byla dříve považována za strašidelná až odporná. A tak ostrovy po staletí zavrhované a pokládané za nezajímavé jsou dnes na vrcholu seznamu všech vědců, oceánografů, filmových štábů a fotografů. Čas jako by se zde zastavil. Příjezd na Galapágy je únik z uspěchaného světa, je to útěk od falešných pokladů dnešní civilizace, za kterými se tolik lidi stále žene. Galapágy jsou ostrovy s unikátní přírodou a s původními obyvateli. Najdete zde hned několik endemických zvířecích a rostlinných druhů, které nežijí nikde jinde na světě. Pokud objevíte zvíře, o němž si myslíte, že ho dobře znáte, překvapí vás absolutně odlišným chováním nebo jiným způsobem lovu. Na tak zdánlivě nehostinném místě se kvůli přežití musel každý živočich přizpůsobit. Jednou z unikátností Galapág je, že zvířata zde nemají strach. Snad nikde jinde na světě nebudete mít bližší kontakt s divokými zvířaty než právě tady. Být na Galapágách, to je návrat do prehistorického světa a kdo si v dětství chtěl uskutečnit cestu do pravěku, pro něj jsou Galapágy místem, které se filmu nejvíce přibližuje.

 

   „Tak tohle je místo!“

Letos v únoru jsem měl to štěstí a mohl strávit čtyři týdny na tomto neobyčejném místě. A tak jako každý milovník přírody, který Galapágy navštívil, užíval jsem si každou chvilku v prehistorickém světě. Hned první den ukázal, že jsem se ocitl v ráji. U ostrova San Cristóbal byly výborné vlny a já jsem neváhal vyzkoušet surfing v Pacifiku hned pár hodin po příletu. Jen co jsem vypádloval na místo, kde se vlny lámou a sedl si na prkno, vynořila se přede mnou ohromná mořská želva, aby se nadechla. Nebylo to ani dvě minuty nato a metr nad hlavou mi prolétl obrovský pelikán, jako kdyby o mně vůbec nevěděl. A když už přišla krásná vlna a já se do ní rozpádloval, abych si ji sjel, ukradl mi ji s lišáckým výrazem v očích lachtan galapážský.

„Tak tohle je místo!“ prohlásil jsem již po dvou hodinách na ostrově. Na různých místech na světě můžete při surfování vidět možná tak delfíny, ale na Galapágách je všechno jinak. Jednou jsem v podvečer surfoval na místě zvaném La Lobería (mimochodem bylo to dva týdny potom, co tady žralok ukousl nohu a kus ruky zdejšímu surfaři). Bylo tak dvacet minut před západem slunce, když začal ze zdvihající vlny před námi v sekundových intervalech vyskakovat menší tuňák. Byl to „bonito“ a rozhodně mu šlo o život. Bylo vidět, že někdo po něm jde, že by žralok! Všiml jsem si, že znejistěli i místní surfaři. V tom se ve vlně objevil obrovský samec lachtana a v pozici torpéda se ukrutnou rychlostí hnal za tuňákem. Za několik okamžiků už jsme viděli lachtana s kořistí v zubech, mlátil s ní o hladinu jako rozzuřený pes.

Každý den jsem propadal kouzlu a hravosti lachtanů galapážských. Pod vodou mě uchvátily jejich obratnost a zvědavost a s pohyby mořské víly jsme si hráli celé hodiny při freedivingu. Jindy jsem zase potají tak, aby to lachtaní samice neviděly, navštívil lachtaní školku. Lehl jsem si v mělkém přírodním bazénku na hladinu a nechal si okusovat prsty zvědavými lachtánky. Někteří okusovali i můj objektiv, a když už to vypadalo, že jsme dobří kamarádi, připlavala samice a spolu s malými lachtánky mě vyhnala z vody ven. Večer jsme pak do nekonečna mohl sledovat pohyb lachtanů na pláži, například jak dominantní samec brání svou pláž, nebo jak členové skupiny vylétají z moře a nemotorně přelézají už spící lachtany a vyrušují je tak ze spánku. Nevěřil bych tomu, že tak často si může lachtan loknout vody. Vidět takového přeborníka ve vodě, jakým lachtan je, zakuckaného je na denním pořádku. Ani po měsíci každodenního kontaktu s těmito zvířaty jsem k nim neztrácel obdiv a oni mě stále překvapovali něčím novým. V lachtaní kolonii se toho děje.

U León Dormido jsme při freedivingu pozorovali ladné siby skvrnité se závěsným doprovodem sib Steindachnerových. Kanálem mezi dvěma mohutnými skalami ladně proplouvali žraloci galapážští a žraloci černocípí. Po ránu jsem rád při potápění pozoroval mořské draky, když se potápěli do několikametrové hloubky, aby se dostali na kameny porostlé zelenými a červenými řasami. Jejich dračí pohyby pod vodou ještě umocňovaly atmosféru tohoto místa. Přes den jsme pak společně s draky sdíleli místo na skále, kde jsme odpočívali mezi plaváním s lachtany.

Na ostrově Isabela jsme si užívali s tučňáky galapážskými v mělkých vodách v blízkosti mangrovníků. Sledoval jsem tučňáky, jak pronásledují hejna malých ryb, pelikány, kteří do nekonečna vzlétali a pak se šipkou vrhali do vody, aby nabrali do obrovských zobanů co nejvíce rybek. Čas od času přiletěli terejové modronozí, a ve tvaru indiánského šípu se z desetimetrové výšky vrhali střemhlav do moře, aby i oni získali svou kořist. A pak fregatky, ti piráti ve vzduchu věčně kroužící nad zálivem a čekající na svou šanci. Se štěstím jsme jeden překrásný den začínali pozorováním přeletu plameňáků kubánských přímo nad pláží. Siby skvrnité, které nepředvídatelně vyskakovaly někdy až jeden a půl metru nad vodu, jsem se marně snažil vyfotografovat. Pořídit jejich snímek pod vodou mi zase zabránila špatná viditelnost, způsobená zvířeným pískem u pláže.

Překrásná podmořská stěna na Floreaně mě uchvátila nespočetným množstvím ryb a proplouvajícími žraloky lagunovými, které sem tam prohnal hravý lachtan. Dalo by se napsat ještě tolik o všech těch krásných setkáních se zvířaty, bohužel to není v rámci tohoto článku možné.

 

   Měsíc na Galapágách

Zůstat měsíc na Galapágách bylo krásné, mohl jsem chodit na svá oblíbená místa v různou dobu a odpozorovat tak denní rytmus zvířat, která jsem chtěl fotografovat. Měl jsem dost času počkat si na příliv či odliv, nebo na lepší počasí. Ceny jsem si po pár dnech domluvil s kapitánem lodě, která nás vozila na moře, vždy s námi jel ještě někdo, kdo zaplatil jednou tolik přes potápěčskou kancelář na ulici. Znalost španělštiny byla výhodou nejen pro vyjednání lepší ceny, ale také pro navázání bližšího kontaktu s místními obyvateli. Zůstat v jedné ze tří osídlených oblastí Galapág znamená vidět, jak se přistěhovalci z kontinentálního Ekvádoru sžívají s místní přírodou z jiného pohledu, než jak to vidí turisté, žijící na lodi. Většina lidí přijíždějících na ostrovy si již na pevnině zaplatí několikadenní okružní jízdu kolem Galapág, objedou pár ostrovů, několikrát se podívají na předem určená místa nebo se jdou potápět. Poslední den si na hlavní ulici v Santa Cruz koupí na památku tričko a jedou spokojeně domů. Vše je pod kontrolou a probíhá za dozoru průvodce nebo divemastra. Nezasvěcený turista si řekne, že navštívil přírodní rezervaci a peníze, které zaplatil jako vstupní poplatek na ostrovy (100 dolarů), jdou na záchranu parku. Bohužel realita je poněkud jiná. Galapážské ostrovy spravuje Ekvádor, stát prohnilý korupcí a s nestabilní ekonomikou a vládou. Jenom to, že v Ekvádoru zvolili osm prezidentů za posledních deset let, mluví za vše. Čtyři sta milionů dolarů ročně vydělaných turistickým ruchem Galapág bohužel neputuje do národního parku.

 

   Stát prohnilý korupcí

Galapágy byly popsány ve filmu Master and Commander kapitánem Jackem Aubreyem jako vzdálená strana země. To bylo začátkem 19. století. Dnes dopraví tucet letadel týdně více a více turistů a pracujících Ekvádorců na tyto odlehlé ostrovy v Pacifiku. Ještě před osmi lety bylo na ostrově Santa Cruz jen jediné místo, odkud jste mohli telefonovat. Dnes jsou v Puerto Ayora desítky internetových kaváren a každý obyvatel vlastní mobil. Navzdory zákonům zakazujícím více automobilů na Galapágách jejich počty stále rostou, zvláště v Santa Cruz, kde v současnosti jezdí kolem 1500 aut. Úřady také nezvládly uhlídat migraci pracujících Ekvádorců na ostrovech, a dnes se už potýkají s pěti tisíci ilegálních přistěhovalců. S rostoucím počtem obyvatel roste počet domácích zvířat. Před několika lety společnost Sea Shepard asistovala při kastraci více než čtyř tisíců koček a psů. I navzdory tomu je rostoucí populace koček velkou hrozbou pro mnoho druhů ptáků, které nikdy před tím neznaly predátory. Toulaví psi často zakousnou mořské iguany, které jsou proti psům naprosto bezbranné.

Peníze a korupce mají v Ekvádoru takovou moc, že starosta Puerta Villamil se rozhodl na ostrově Isabela vybudovat druhé Miami Beach. Letiště pro velká letadla už je připraveno. Tento muž čelí obviněním z vykácení mangrovníků pro přístav pro ekoturismus. Dále má na svědomí úpravy pláže buldozery a tím zničení tisíců vajec mořské iguany. I přes četná obvinění je tento člověk stále na svobodě. Obrovským problémem Galapág zůstává pytláctví. Národní park Galapág se nachází 40 námořních mil kolem ostrovů a v těchto vodách je zakázán jakýkoliv komerční rybolov. Ochranu má na starosti ekvádorské námořnictvo, které je bohužel zkorumpované. A proto se velmi často stává, že posádka zadržené lodě, lovící žraloky pro jejich hřbetní ploutve pro asijský trh, podplatí námořnictvo, a to ji propustí již pár dní po zadržení. Snad každý vám poví, že potápění na Gordon Rock´s nebo Darwin a Wolf už není, jako bývalo před sedmi lety. Bylo zabito mnoho žraloků, přibližně 300 tisíc ročně jich umře, aby byli použiti na výrobu předražené polévky Asiatům přes půl světa daleko. Lachtaní samci jsou zabíjeni a jejich penisy jsou používané jako posilovač erekce pro Čínany.

Podle slov prezidenta Sea Shepard kapitána Watsona bude na ostrovech ještě mnoho práce, ale určitě není vše ztraceno. Musí se vytvořit silná národní ekopolicie a její tréninkové centrum v Santa Cruz. Je třeba limitovat počet turistů, kteří ostrovy navštěvují, a stabilizovat populaci obyvatel. Bude nutné humánní cestou odstranit psy, kočky, kozy a ostatní zvířata, která na Galapágy nepatří. Skoncovat se také musí s korupcí v námořnictvu a přivést pod kontrolu pytláctví. Pokud se tohle vše podaří, máme velkou šanci, že toto překrásné přírodní dědictví bude zachováno i pro budoucí generace a i oni budou mít šanci nahlédnout do prehistorického světa Galapág.          

 

   Jiří Karbus

Velký obdivovatel mořských savců. Milovník oceánu a přírody vůbec. Fotograf, surfař, freediver a záchranář. Už pátým rokem žije na západním pobřeží Irska, na jednom z nejmagičtějších pobřeží naší planety, kde každý den může plavat s delfíny nebo surfovat po vlnách Atlantiku, aby tak mohl nasávat inspiraci pro své fotografie. Za pouhé tři roky se zrdcadlovkou v ruce dokázal uspět v prestižních světových soutěžích jako Digital Camera Photographer Of The Year, nebo vyhrát Nature‘s Best Photography v kategorii Ocean Views.

„Snažím se zachytit krásy tohoto světa a ukázat každému opravdové poklady našich životů. Věřím, že to lidi přiměje žít ve větší harmonii s přírodou.“

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group