ikoktejl

Jižní Amerika
Tag: Jižní Amerika Nalezeno 13 výsledků.
Tag: Jižní Amerika Řazení

Ztraceno v džungli

Ztraceno v džungli

HLUBOKO V KOLUMBIJSKÉM PRALESE BYLO TEPRVE NEDÁVNO OBJEVENO INDIÁNSKÉ MĚSTO ZVANÉ TEYUNA. CHCETE-LI JEJ NAVŠTÍVIT, PŘIPRAVTE SE NA NĚKOLIKADENNÍ CESTU DŽUNGLÍ.

TEXT: MARTINA HORNÍČKOVÁ, FOTO: PAVEL POŘÍZEK

Po zhlédnutí fotografií by mohla Teyuna mnohým připomínat peruánské Machu Picchu v menším provedení. Rozdíl mezi nimi je ale výrazný. Není to jen o rozloze, tato dvě magická místa se liší především svou historií a přístupností. Zatímco k Machu Picchu doveze vlak denně nespočet turistů, Ciudad Perdida, jak se občas také nazývá, zůstává opravdu ztraceným městem uprostřed džungle, k němuž se dostanete až po mnoha hodinách chůze v náročném terénu. Kde se vlastně takové město v nehostinné džungli vzalo? Město založili asi 800 let př. n. l. příslušníci indiánského kmene zvaného Tairona. Pro indiány město nepředstavovalo jen místo, kde bydleli, ale určité části města sloužily k rituálům a ceremoniím. Během španělské conquisty indiáni město opustili, dnes žijí v blízkém okolí tohoto posvátného místa jejich potomci, kteří se seskupili do čtyř kmenů. Při cestě do Teyuny jsme měli možnost mluvit s indiánem z kmene Kogi, příslušníkem jednoho ze čtyř kmenů. Rozprava s ním byla opravdovým zážitkem. Po dvou hodinách vyprávění směrovaného našimi otázkami jsem viděla dění kolem sebe jinýma očima.

Číst dál...

Mezi Amiši

Mezi Amiši

NEPATŘÍ DO TOHO SVĚTA, ALE JEJICH VÍRA V NICH VZBUDILA SÍLU VYTRVAT. PŘES VŠECHNY STRASTI JE JEJICH LÁSKA K DRUHÝM, MÍRUMILOVNOST A OCHOTA NEZIŠTNÉ POMOCI AŽ ZARÁŽEJÍCÍ.

TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK

S Paulem, anabaptistickým pastorem, jsem se setkal před necelým rokem v městečku Waslala v odlehlém koutě jihovýchodní části Nikaraguy. Do tohoto zapomenutého kraje, nikoliv bohem, ale spíše vládou, které chybí peníze na nákladné financování výstavby a údržby silnic, mě přivedla touha za poznáním tradičního života místních obyvatel, spojená s chutí po dobrodružství, které s sebou každá taková cesta přirozeně přináší. Do Waslaly jsem se dokodrcal se setměním po celodenním náročném cestování na otevřených korbách starých rezatých pickupů z většího města Matagalpa, které je obchodním centrem celé oblasti. Ze spánku mě vytrhl zuřivý štěkot psa, který nervózně obcházel kolem mého stanu, jejž jsem s příchodem prvních dešťových kapek narychlo postavil za posledními dřevěnými chatrčemi na kraji městečka. Věděl jsem už z předešlých zkušeností, že mě pravděpodobně čeká návštěva vystrašených vesničanů. Chvíli nato přerušil noční ticho výstřel z pušky, ani ne deset metrů od mého stanu a jen o pár vteřin později přilítl na celtu velký klacek. Trvalo, než jsem přesvědčil mou slabou španělštinou návštěvníky, tiše ukryté ve tmě, že jsem neškodný cizinec, který jejich krajem jen mírumilovně prochází. Když mi později jedna žena ze skupiny, která mě těsně obestoupila a s mačetami v ruce se zvědavě i nevěřícně vyptávala, vtiskla mobil, na jehož druhém konci jsem zaslechl přátelský, anglicky mluvící hlas, měl jsem vyhráno. Ještě dlouho potom jsem nemohl spát kvůli několika dalším návštěvám, které se přišly podívat na zarostlého, trochu šíleného gringa, jenž se náhle objevil mezi nimi.

Číst dál...

Poslední mohykáni

Poslední mohykáni

Železné nohy stroje, pevně rozkročeného na betonové podlaze sklepa, temně vibrují v rytmu běžícího motoru. Kdesi v jeho ocelovém těle tepe jeho ocelové srdce. Už 130 let. Vítejte v časech Julese Vernea.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Moje dětské představy o strojovnách ponorky Nautilus, o továrnách Ocelového města z románů francouzského vizionáře mi kdysi nejprve zhmotnil Karel Zeman ve svých filmech. Potom, co byly na čtvrtstoletí zapomenuty, jsem se jich znovu dotkl v tiskárně La Linterna v kolumbijském Cali.

Takhle přesně jsem si to jako malý kluk představoval: stroje jsou rozměrné, temně hučí a smrdí. Z jejich síly, zanýtované do železných rámů, jde až strach. Když se jich dotknete, cítíte tu spoutanou energii, kterou si předávají ozubená kola a napružené hnací řemeny, slyšíte, jak ocelové ruce s nekompromisním zaklapnutím uchopí rám vyskládaných písmen a posunou ho pod válec. Cítíte, jak se železná žebra pokrytá sto let starou vazelínou zahřívají, jak se kolem stroje rozpíná horkost, jak vydechuje acetonovým dechem. Máte pocit, že se mašina každým okamžikem se skřípěním zvedne, vytrhne se ze svých okovů v podlaze a odkráčí pryč.

Číst dál...

Za bájným tvorem

Za bájným tvorem

NA DRUHÉM KONCI PLANETY. V ZEMI, KDE VODOPÁDY PADAJÍ PŘÍMO Z NEBE, KDE ZTRACENÉ SVĚTY OBKLOPUJÍ NEPRONIKNUTELNÉ PRALESY A ŘEKY JSOU TAK ŠIROKÉ, ŽE JEN STĚŽÍ DOHLÉDNETE NA DRUHÝ BŘEH, ŽIJE ZVLÁŠTNÍ TVOR. JAKO STÍN SE TIŠE POHYBUJE POD KORUNAMI STROMŮ, ABY V ZÁPĚTÍ ZAŤAL SVÉ DVANÁCTICENTIMETROVÉ DRÁPY DO NIC NETUŠÍCÍ KOŘISTI.

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK, ILUSTRACE: JAN DUNGEL

Své jméno dostala po mytických monstrech z řeckých bájí, které Dante Alighieri v Božské komedii popsal takto: „Široká křídla, tváře lidských tvarů, na nohou spáry, břicho opeřené a k nářku užívají zpěvu darů.“ Řeč je samozřejmě o harpyji pralesní. Nutno přiznat, že v tomto největším dravci amerických kontinentů je skutečně něco tajemného a snad i trochu strašidelného. Temné oči vypadají na dálku jako prázdné oční důlky, silné pařáty a silueta, která může vzdáleně připomínat torzo ženy, doslova volají o přirovnání k harpyjím, ptákům s ženskou hlavou, kteří se objevují v řeckých bájích. Zda byly původně krásné a kolik jich vlastně bylo, se přesně neví. Prý byly zosobněním bouře. Harpyje, kterou jsem fotil v kopcích pohoří Imataca, krásná byla. Snažila se držet svého bájného předobrazu a bouře mi přinášela každý den. Snad to bylo spíše obdobím dešťů, které v červenci v této části světa přináší silné srážky, ale já si chci ten pocit tajemna z tvora, který vládne horním patrům pralesa, ponechat.

Číst dál...

Doktor ze dna dolu

Doktor ze dna dolu

V ŘÍJNU TOMU BUDOU TŘI ROKY OD CHVÍLE, KDY SE PODAŘILO PO DLOUHÝCH SEDMDESÁTI DNECH VYTÁHNOUT ZASYPANÉ HORNÍKY Z CHILSKÉHO DOLU. JAK SE SROVNÁVAJÍ S TÍM, ŽE SE Z NEZNÁMÝCH HAVÍŘŮ STALI NA CHVÍLI GLOBÁLNÍMI CELEBRITAMI.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Snad aby mi dokázal, že za poskytnutí rozhovoru od novinářů žádné peníze nechce, odmítá chilský horník Yonni Barrios, jehož záchranu ze zasypaného dolu San José před třemi lety sledoval celý svět, pozvání na oběd. Dokonce i v kavárně, kde spolu mluvíme, sedí na sucho. Během interview neustále žmoulá papírový ubrousek a občas mu při vzpomínkách zvlhnou oči.„Na internetu se třeba prodává jedna naše lampa za deset tisíc dolarů. Ale já si všechny svoje věci dobře schovávám, abych je jednou dal muzeu,“ říká třiapadesátiletý bezdětný muž, aby ukázal, že na svém příběhu nechce vydělávat. Mnoho Chilanů si totiž myslí, že třiatřicítka zasypaných horníků, kteří díky štěstí a vyspělým technologiím dokázali přežít sedmdesát dní v dole, zpeněžili svoji smůlu.

Číst dál...

Rituály Tucana

Rituály Tucana

Spolu s ostatními nadšenci nasedám do člunu, motor zahučí a vítr se mi opře do obličeje. Pohled zabořím do amazonského obrazu přede mnou. Pouze pár míst na světě dokáže člověka tak nadchnout.

TEXT A FOTO: ZDENKO SOMOROVSKÝ

Po půl hodině motor ztichne a člun se začne kolébat z jedné strany na druhou. „Encontro das Águas!“ křičí na mě průvodce Juliano. Přede mnou se odehrává jedinečný přírodní fenomén – míchání dvou řek. Hnědá voda Amazonky odráží sluneční záření a nepřehřívá se jako Rio Negro, která svou tmavou barvou teplo absorbuje. Její teplota dosahuje až 28 °C, zatímco Amazonka má o šest stupňů méně. Hlavní příčinou jejich slabého promíchání jsou rozdílné fyzikální vlastnosti vody obou řek, hlavně hustota. Rio Amazonas obsahuje vysoké množství jílovitých částic, a proto je její voda více zásaditá, zatímco Rio Negro má vysokou koncentraci huminových látek, které její vodu výrazně okyselují. Pro její černé zbarvení si šlechtičny z období kolonizace posílaly prát své róby až do Evropy. Bály se, že by se jim mohlo oblečení „zašpinit“.

Číst dál...

Tanečníci boha Slunce

Tanečníci boha Slunce

TISÍCILETÝ RITUÁL TRVÁ. NIKDO NEVÍ, KDY A KDE ZAČAL, NIKDO NEVÍ, ZDALI NĚKDY ZMIZÍ. INDIÁNI Z EKVÁDORSKÝCH HOR STÁLE V TANCI DUPOU DO SVÉ ZEMĚ, STÁLE POKORNĚ DĚKUJÍ SVÝM BOHŮM.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Když španělští conquistadoři v polovině 16. století dobyli rozsáhlou říši Inků, pod jejíž správu tehdy ekvádorské území patřilo, započali tím zprvu násilnou a později ideologickou evangelizaci původního obyvatelstva. Španělští kněží sice nejdříve volali po tvrdém zákazu indiánských – pro katolíky pohanských – slavností, ale později chytře využili mnoha podobností mezi svátky obou kultur a indiány přesvědčili, že jejich modly, svátky a bohové jsou vlastně ve skutečnosti křesťanského charakteru.

Číst dál...

Nebe nad Méridou

Nebe nad Méridou

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Ve venezuelské Méridě mají údolí, které jako by příroda stvořila na objednávku paraglidistů. Vzdušné proudy vytvářejí prostředí pro možnost celoročního plachtění.

Kdybych měl místo tebe v tandemu Huga Cháveze, tak bych s kluzákem jinak hýbal, abych ho pořádně vystrašil. Až by z toho zvracel,“ holedbá se Will, když se v poklidném tempu vznášíme na padákovém kluzáku a vychutnáváme si, jak v zapadajícím slunci barvy kaňonu pod námi přecházejí od oranžové přes růžovou až do šedivé . Město Mérida je centrum adrenalinového turismu. Atrakcí číslo jedna byla jízda po nejdelší soustavě lanovek světa, která zájemce vyvezla z 1577 metrů do nadmořské výšky 4045 metrů. Jenže bohužel už je od roku 2008 zavřená kvůli potřebné renovaci a doba předpokládaných oprav se liší podle toho, koho se tážete. Každopádně než se znovu lanovka otevře, ještě to řadu měsíců či let potrvá.

Číst dál...

Sladká nuda

Sladká nuda

TEXT A FOTO: MICHAL KAŠPAROVSKÝ

Také si občas říkáte, jaké by to bylo utéci ode všeho na pustý ostrov? Možná jste si zkoušeli udělat seznam věcí, které byste si na takový ostrov vzali, nebo výběr knížek, které byste mohli číst stále dokola. Otázkou však zůstává, jak dlouho by vás to bavilo.

Myšlenky na útěk z města se mi honily hlavou, když mě a dalších sedm lidí nakládal statný borec do terénního auta v pět ráno u hostelu Luna's Castle v Panamě. Jeli jsme do přístavu, odkud nás lodě dovezou na ostrovy Guna Yala, které omývá Atlantský oceán. Ostrovy jsou populárním místem pro zastávku lidí plavících se do Kolumbie. Kromě letadla zůstává totiž lodní doprava jedinou možností, jak překonat prales v Dariénu. Právě tam totiž chybí poslední článek panamerické dálnice vedoucí z Aljašky do Argentiny. Teoretická možnost přejít po souši sice existuje, nicméně se kvůli ozbrojeným pašerákům a kolumbijským rebelům nedoporučuje, navíc prales je zde opravdu maximálně neprůchodný. Ostrovy Guna Yala (nazývané též San Blás) se tak s rozvojem turistiky staly jednou z perel Panamy.

Číst dál...

Be happy

Be happy

TEXT: Lucie Radová

Na začátku byl úmysl napsat článek o nejšťastnějších státech světa. Postupně z něj začal vznikat příspěvek o nejvíce nešťastných zemích naší planety. Nic však není černobílé. A dá se štěstí vůbec změřit?

Kostarika, Belize, El Salvador, Panama, Nikaragua, Guatemala a Honduras. Kromě toho, že všechny tyto země leží ve Střední Americe, mají ještě jedno společné. Minulý rok se dostaly do první třináctky nejšťastnějších států světa vzhledem ke svým zdrojům. Pro mnohé velmi překvapivé výsledky přinesl britský think tank New Economics Foundation (NEF). K závěrům došel prostřednictvím svého indexu šťastné planety (The Happy Planet Index). Štěstí se podle britských výzkumníků dá vypočítat prostřednictvím třech ukazatelů: ekologické stopy země, předpokládaného věku dožití a pocitu pohody občanů. Nejšťastnější zemí světa se tak stala Kostarika. A Střední Amerika pak podle všeho nejšťastnějším územím naší planety.

Číst dál...

Ropné makarony

Ropné makarony

TEXT: Tomáš Nídr

U Maracaiba, které je největší vodní plochou Latinské Ameriky, začal před stoletím venezuelský ropný boom. Následkem neustálé těžby je však ekologická katastrofa, kterou vláda bohorovně přehlíží.

Chci se v hotelu v devět večer celý zpocený osprchovat, ale z kohoutku nevypadne ani kapka. Zajdu na recepci, jestli mi mohou vyměnit pokoj, ale obsluha se tváří nechápavě. To přece ví každý, že tady v Maracaibu je voda na příděl. Přitom leží na břehu největšího jezera Jižní Ameriky. Jenže to je tak znečištěné, že se tekutina pro 1,5 milionu obyvatel druhého největšího města Venezuely nemůže pustit do sítě bez nutného ošetření, k čemuž ale chybí dostatek čističek.

Číst dál...

Hřbitov fantazie

Hřbitov fantazie

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Smutek nemá konce, štěstí ano,“ zpívá básník, a tomu odpovídá i pohled na hřbitovy karnevalové fantazie. Odpočívají tu sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat.

„Tristeza não tem fim, felicidade sim…“ zpívá Vinicius de Moraes ve své nesmrtelné písni A Felicidade z roku 1956. „Smutek nemá konce, štěstí ano…“ Nikdo nedokázal říci o brazilském karnevalu tolik pravdy, jako tento legendární básník bossa novy řekl několika řádky svého písňového textu.

Poetinha, básničkář, jak Viniciovi říkali jeho současníci, v několika málo prostých slovech vykreslil marnivou a prchavou podstatu každoročního světoznámého spektáklu, který na pět dní pohltí nejen Rio de Janeiro, nýbrž celou Brazílii. „Štěstí je jako pírko – které vítr lehce nese vzduchem – má však krátký život – touží po větru bez konce…“

Číst dál...

Čekání na tapíra

Čekání na tapíra

TEXT A FOTO: Michal Kašparovský

Národní park Corcovado je podle některých zdrojů nejbohatší místo na Zemi z hlediska biodiverzity. Mezi tisíci zde žijícími druhy je i můj favorit – tapír. Podle všeho se potuluje všude kolem, zbývá tedy si na něj chvilku počkat.

Kostarika je v rámci ostatních zemí Střední Ameriky ve zvláštním postavení. Dlouhodobě se profiluje jako ideální turistická destinace, která je především bezpečná. Ve srovnání s ostatními zeměmi nabízejícími podobné klima a přírodu, ale také dopady občanských válek v podobě násilností a operujících drogových kartelů, je to unikum. Dá se říci, že Kostarika je přírodní klenot, na který se turisté slétají jako kolibříci na květ. Na mnoha místech ale máte pocit, že těch kolibříků je více, než kolik jich je schopné kvítko napojit. Takový národní park Manuel Antonio musí být dokonce aspoň den v týdnu zavřený, prý aby si zvířata odpočinula od davů. Národní park Corcovado na odlehlém poloostrově Osa je ale odlišná story.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group