ikoktejl

O cestách k princeznám i popelkám   Byl to den jako malovaný. Labe se líně povalovalo ve svém korytě obklopené kaňonovitým údolím známým jako Porta Bohemica. Bránou Čech proplouvaly výletní lodě i motorové čluny, které na chvilku rozvlnily kadeře naší nejmohutnější řeky. Sluneční paprsky se opíraly o střechy chat roztroušených v zelených kopcích, pronikaly do vysoké čedičové skály hradu Střekov a stejně tak do hroznů na vinohradech ve Velkých Žernosekách. Vlčí máky zbarvovaly do červena trsy trávy, lekníny u břehu se už chystaly rozevřít své květy, ale jako by čekaly, až odpluje hladový párek labutí. Místo jako stvořené pro výletníky, romantiky i umělce číhající na své múzy. Hudební skladatel Richard Wagner, spisovatel dobrodružných románů Karl May nebo věčný poutník Karel Hynek Mácha by mohli vyprávět nejen o krásách zdejších panoramat… A kde že to jsem? Na Ústecku, v Českém středohoří, kterým se jako zelená nit vine jedna z nejmalebnějších krajin Česka. Kdo by ji na průmyslovém severu čekal? Populární seriály ho nejraději zpodobňují jen jako krajinu temna, a to bohužel k rozvoji turismu zrovna nepřispívá. Takových popelek s krásnými šaty schovanými v truhle bychom našli v České republice mnoho. Čekají na své poutníky, až si najdou čas a objeví je. Co třeba toto léto?   Přeji vám krásné letní dny plné pohody a poznávání.   Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka   PS: Zabrousili jsme i za hranice Česka a přichystali pro vás několik speciálních tipů na evropské toulky.

Pršut ze StředohoříO zakládání nové rodinné tradice

Zámek pro koněKnížecí jezdecký sen

Liberecká zooJeště starší, než se čekalo

ŠKODA MuzeumSouzvuk tradice, evoluce a preciznosti

Znáte bangle?Cesta z Jablonce do Indie

Jak poznat pěkný les?

Josef Fanta

Cesta snůVe stopách hraběte Harracha

Sluneční zátokaNový příběh každý rok

Pěšky světemI cesta může být cíl

Mezi horalyChatka Górzystów na konci světa

Životabudič horalů

Plzeň není jen pivoTo tenkrát v čtyřicátom pátom…

Dycky Most!Sever Čech nejsou jen doly

Umění proměnNová divočina v bývalém vojenském újezdu Ralsko

Pán jižních vodPetr Vok si našel nástupce

Virtuálně obnovený Hoštejn

Poslední český vampýrVraždil správce Ulrich i po smrti?

Žďárský faktorKdyž nešlo pracovat na poli…

Astronomické horyČeské středohoří jako obří kalendář

Roudnické touláníDo města vína a historických památek

V létě do Litoměřic!Nechte se překvapit tisíciletou historií města

Polabská královnaMalá loď s velkým příběhem

Merkur na sto let

Vzhůru na túruVýbava, která vám nesmí chybět

Poutníkem ve ŠvýcarskuPěší vícedenní pochody pro každého

Jak zažít FunchalHlavní město Madeiry nejen s malými dětmi

Slovenský Hollywood

Žijící metropoleProč si udělat výlet do Bratislavy

Nabijte se v Hévízu

Canal du MidiTechnický zázrak z doby Ludvíka XIV.

Nejstaršími vinicemiNechte se zlákat na heurige

Koupání na LužiciKrásy na dosah ruky

Nečekaná překvapeníKam by i bohové chodili relaxovat

Luštěte a vyhrejte

Přiznám se, že mne nikdy nenapadlo, že by mohli být veterináři v ohrožení. Můj zvěrolékař je totiž už roky něco jako moje životní jistota. Pro malou holku, která chodila za koňmi, byl pan doktor z ordinace nad stájí něco jako modla. Měl vždy dobrou náladu, a když mne někdy nechal podržet psa nebo kočku, nebo třeba vytřít ordinaci, tak jsem si připadala strašně důležitá. Dokonce jsem dlouho byla přesvědčená, že ze mne bude veterinářka. Osud mne zavál jiným směrem, ale některé věci se nemění. Pak doktor má stále dobrou náladu a já už ani nespočítám, kolik zvířat jsem mu za posledních třicet let přivedla do ordinace. Pro mne zůstává stejnou autoritou, která mne umí uklidnit, když se o mně nad nemocným zvířetem začíná pokoušet panika. Je úžasný praktik, umí zůstat nad věcí a já si pak nepřipadám jako neschopná hysterka. Když potřebuji konzultovat článek, je jasné, komu volám.

Jen náš kocour Manfred na pana doktora nemá ty nejlepší vzpomínky. Nebyl mu ani rok, když jsem ho přinesla do ordinace s nemocným očičkem. Ukázalo se, že oko slzelo v důsledku zánětu dásně od zlomeného špičáku. No, a když už byl v narkóze, tak kromě zbytku zubu přišel i o svou mužnou chloubu. Celkem chápu, že byl pak uražený… Jak říkám, starý praktik. Jen nevím, co si počnu, až půjde pan doktor do důchodu.

Přála bych vám všem zvěrolékaře, kterému budete věřit tak, jako já tomu mému, a vaší kočce, abyste doktora nevídali moc často. A panu veterináři nebo paní veterinářce, aby ve vás měli partnery, protože jen tak může být jejich snažení úspěšné. A život klidnější, protože to nemají lehké, jak se dozvíte z našeho článku.Krásné jaro s kočkou vám přeje

Pavla Růžičkovášéfredaktorka 

6 Ze světa8 Člověk v kočičím světě9 Předplatné10 Téma: Kočičí jaro12 Tipy proti jarní únavě14 Vnější paraziti koček17 Zbraně pro boj proti parazitům18 Tráva pro kočky19 Fotosoutěž s Britem20 Vyšší kočičí: Království mainek22 Ví, co smí?24 Umějí se kočky samy léčit?26 Zatočte se strachem z veteriny28 Pojištění pro kočku30 Zlověstná „efka“32 Z redakce33 Plakáty37 Kočky a děti: Myš38 Český veterinář: Ohrožený druh43 Statečná princezna Jeřabinka44 Vietnamský tygr, kočky a psi46 Levhart mandžuský47 Kočky a mýty48 Rozhovor: Silvie Kořistková50 Být tak Lagerfeldovou kočkou51 Zvláštnosti kočičího rozvrhu52 Test: Hrdina, nebo strašpytel?54 Mia a bílý lev56 Bílá tlapka dětem58 Fejeton: Vzpomínky na dětství60 Dopisy čtenářů61 Narozeniny62 Křížovka60 Tipy pro vás64 Vtipné fotografie66 Galerie

Zázrak všedního dne   Je mi zima, odolávám i hotelové vaně, protože představa, že bych se do ní nejdřív musela svléknout, je mrazivá. Tady v Alishanu, přírodním parku uprostřed Tchaj-wanu právě odbíjí půlnoc. Ideální chvíle, abych se přepnula na evropský čas a začala řešit neodkladné maily. Jsou dvě hodiny ráno místního času. Cink. Telefon mi připomíná, že za dvě hodiny vstávám, abych na vlastní oči viděla přírodní divadlo – východ slunce. Není na Tchaj-wanu kohout, který by zakokrhal až v deset? Ne, vážně se mi chce. Přesvědčuji ne úplně přesvědčivě své horší já. Už nemá smysl ulehnout, a tak se pomalu začínám soukat do několika vrstev oblečení. Na recepci mi přijde vhod horký čaj. Recepční si zkoumavě prohlíží mou ospalou tvář a volá na kolegyni. „Blue eyes, blue eyes.“ Pochopila jsem, že modrá je dobrá a že se na Tchaj-wanu cení. Vykouzlím úsměv a pomalu se probouzím z letargie. Naproti mně usedá skupinka buddhistických mnichů. Jsou dobře naladěni, buď se dobře vyspali, nebo je k ranní aktivitě posiluje víra. Nejspíš obojí. Vyjíždíme. Venku ještě vládne tma. Než dojedeme k vyhlídce, čeká nás pár zastávek. Obloha je posetá hvězdami zářícími jako diamanty. Ano, z této látky bych si nechala ušít večerní šaty. Vrchol dne ale má teprve přijít. Východ slunce nad nejvyšším tchajwanským pohořím, jemuž kraluje 3952 metrů vysoká hora Jü-šan, zvaná také Nefritová. Dostávám do rukou speciální sklíčko, aby mě ranní paprsky neoslepily. O čekání na magický okamžik mají ale různí lidé různé představy. Kolem mě se odehrává něco jako cirkus „Sunrise“. Ne úplně outdoorově oblečení turisté štelují své fotoaparáty, mobily a selfie tyčky pro akci. Nechybějí stánky s občerstvením, z megafonu se ozývají slova, jimž nerozumím. Pocházejí od muže, který má na hlavě čelenku z peří a v puse jeden zub, barevně poznačený horlivou konzumací betelových oříšků. Rysy v jeho tváři budí dojem, že by mohl být příslušníkem některého z původních domorodých etnik. Zatímco huláká, na obloze se odehrává tichý zázrak, který každé ráno udržuje lidi v naději, že je čeká další den na Zemi. Štěstím si ho ale musejí naplnit sami. A když se nezadaří, mohou směle doufat, že zítřejší reparát bude možný.     Přeji vám klidné putování krajinou zázraků, ať už v říši snů nebo s nohama pevně na zemi.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 

Téma – The Show Must Go On   Floridští zajatciPro mnohé návštěvníky delfinárií je taková akce velkým zážitkem. Bohužel si neuvědomují, že vystupující kytovci kvůli jejich pobavení přišli o své rodiny a svobodu.   Hudební riviéraMalé městečko Montreaux na břehu Ženevského jezera se stalo inspirativním místem rockových legend jako Queen, Deep Purple, AC/DC a mnoho dalších.   Ničitel pro slávuCo mají exhibicionisté z Youtube společného s 2374 let starým požárem? Vydejte se do Turecka po stopách dnešních „attention whores“.   **   Gepardi na dotekV Namibii máte možnost dostat se k nejrychlejším běžcům planety opravdu blízko.   Vládce RockiesSkalnatý horám v Britské Kolumbii v Kanadě dominuje Mount Robson.   Tajemství buddhistických mnichůSeznámit se s buddhismem může v Jižní Koreji úplně každý, ať už je katolík, muslim nebo ateista.   Odsouzeno k zánikuItalské městečko Civita di Bagnoregio to má prý spočítané, jednou se propadne do hlubin.   Jak se dělá věda na Nebeské pastviněČeští vědci jezdí pravidelně na Altaj zkoumat přírodní procesy. A také náturu místních obyvatel.   Motýli místo makovicV Myanmaru farmáři postupně upouští od pěstování makovic za účelem získání opia. Nahrazuje je hedvábí.   Rozhovor: Adrenalinová zmrzlinářkaFreya Hoffmeister je nezdolná žena s velkým duchem.   Malý VietnamNa konci 20. století zanikl v Praze-Libuši masokombinát, objekt okamžitě koupila Vietnamská firma a založila zde pověstnou tržnici Sapa.   Projíst se ŠpanělskemNavštěvujete země za účelem dobře se najíst? Tak honem do Španělska!   Bílá temnotaNávštěva Podkarpatské Rusy je jako cesta o sto let do minulosti. Úskalí návštěvy hor, ale můžete zažít úplně stejné v každé době.

Přejít na články z Kočičí planety 2/2018

Stále si přesně vybavuji, jak jsem ho poprvé držela v dlani, tu malou ukňouranou rezavou kuličku. Na vůni malého kožíšku. Přivezli jsme ho z vesnice, kde ho jeho máma povila ve staré garáži. Byl malý, ale nebojácný. Neváhal zaprskat a „seřvat“ každého, kdo se mu nelíbil. Děti ho pojmenovali Many po postavičce velkého huňatého mamuta z Doby ledové, která byla zrovna velkým hitem. Bylo krásné pozorovat, jak se dnem ze dne mění, roste a sílí. Jen to proběhlo nějak strašně rychle, přála bych si vrátit čas.

Oproti animovanému mamutovi z pohádky, ale náš Many moc nevyrost. Místo mohutného huňatého kocoura máme drobného, štíhlého a neohroženého lovce. Jeho sebevědomí bylo a je nebetyčné, jeho lovecké úspěchy mimořádné, a tak se z Manyho stal Manfréd. Podle pilota Manfreda von Richthofena, neohroženého Rudého barona. To mu už zůstalo a nemohl by mít jméno přiléhavější. Jeho okouzlující šarm, inteligence a neohroženost ho neopustila ani teď, když už je v nejlepším, raně pozdním kocouřím věku. A loví stále, dělá svému jménu čest. Přes zimu si dal přestávku, ale s jarem náš rudý baron zase vyráží do svého rajonu. Přeji vám krásné jaro plné nezapomenutelných zážitků s vašimi kočičími miláčky každého věku.   Pavla Růžičkovášéfredaktorka  

3  Editorial 6 Ze světa   Naše téma: Koťata8 Kotě – vývoj uměleckého díla12 Krmení koťat15 Fotografická soutěž: Koťata16 Umělý odchov kotěte18 Náhradní mléko pro koťata19 Takhle ne: Koťata20 Výchova kotěte24 Omyl: Kočka by měla mít koťata26 Co z nás vyroste?   22 O antikoncepci s MVDr. Zelinkovou30 Vyhodnocení fotografické soutěže Kočičí zima33 Plakát37 Kočky a děti: Zafačuje-li se Jůlie…38 Jak se žije: Ve službách královny42 Paraziti: Už jsou tu zase44 Čipujte a registrujte svou kočku46 Osudy: Kocouří seznamka47 Život s kočkou: Alfa povolebně48 Útulky: AniDef, z. s. – Útulek Žim50 Příběh: Volání divočiny II.52 Anketa: Nejlepší titulka53 Šelmy: Margay – okatá šelmička54 Test: Rozumíte své kočce?56 Kočka jako kult i objekt57 Operní Saze58 Bílá tlapka dětem60 Čtenářský koutek62 Osmisměrka63 Tipy pro vás64 Vtipné fotografie66 Galerie: Zdenka Tučková

3 Editorial

6 Ze světa

8 Rovnou za nosem

12 Jednoočky

16 Jaký je život s jednoočkou?

22 Mohou koně simulovat?

26 Emoce na uzdě

28 Rizika předvídatelná a nepředvídatelná

33 Plakát

37 Ostruhy

38 Vademecum začínajícího koňaře: Zcitlivění otupělých koní

44 I koně musejí k zubaři

48 Příběh: Nejcennější je čas...

54 Pozitivní motivace: Barely II.

58 Pamlsky ano nebo ne?

64 Začínáme závodit!

66 Tipy pro vás

Přejít na články z časopisu V sedle 2/2018

Předvídatelná a nepředvídatelná rizika. Výborný článek ze života. Když jsem ho pročítala, říkala jsem si, že celý život je jedna velká nepředvídatelná událost. A pokud ho sdílíme s koňmi, tak to platí dvojnásob. Oproti našim praprapředkům dnes máme jistotu, že slunce vyjde každé ráno a neunikneme jen smrti a daním, ale jinak je to jedno velké překvapení. A to je na tom přece to krásné.Myslíte si, že udělat jednu dobrou fotografii s koněm je hračka, když máte jasnou představu a už se vám to předtím povedlo? Cvak a osud nebo matka příroda se tiše směje. Sníte o vlastním koni? O tom, jak v souladu s tím štíhlým tvorem překonáváte překážky a ostatní jen žasnou nad tou krásou? Pak vám osud do cesty přivede malého, tlustého poníka s jedním okem, který vám převrátí život vzhůru nohama. Nejlepší kůň mého života, přísaháte ještě v čekárně pohotovosti s otékajícím kolenem. Protože ti zachránění koně, co z čisté vděčnosti udělají vše, co vám na očích vidí, existují jen v pohádkách. A je to dobře. Život je pestrý, každý den je jiný, plný nečekaných zážitků. Smiřte se s tím a užijte si ho. Každý den, každou chvíli. Ideálně s vaším koněm. A s naším časopisem. Přeji vám krásné léto plné překvapení   Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Přejít na články z Koktejlu 2/2018

Na cestě

Mám ráda ticho. Chvíli, kdy roztěkané myšlenky usednou a tělo přestane mít nutkavou touhu být jinde než tady a teď. Mám těžké kilometry v nohách a v hlavě lehko. Srdce bije jako o závod a oči se kochají patagonskou pampou. Je paradoxem, že tato pro lidské osídlení nehostinná krajina si zaslouží veškeré patetické přívlastky jako čarokrásná, dech beroucí, magická. Jaká první slova asi měl na jazyku Fernão de Magalhães, potom co proplul divokými vodami a jako první Evropan stanul u břehů dnešní jižní Patagonie? „El cóndor pasa,“ vyruší mě z rozjímání ranger národního parku a prstem ukáže nahoru na krále andské oblohy. Jako duch si plachtí na svých obrovských křídlech nad krajinou a vyhlíží, kde se mu naskytne hostina. Plazím se do kopce, kde pod skalním převisem nechali své stopy první lidé, kteří tuto nevyzpytatelnou krajinu obývali. Jejich skalní kresby jsou cestou ke kořenům člověka, jehož život tady nebyl zadarmo.

V Punta Arenas se dívám přes Magellanův průliv a v dáli vidím kousky Ohňové země. Tierra del Fuego. Jakoby dál už nic nebylo. Stojím před branami pekla nebo ráje? Zase ta nutkavá touha. Ne, tady a teď, ale dál.

Přeji vám mnoho cestovatelské inspirace s novým číslem Koktejlu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Téma – Ke kořenům

Jediná vladařkaMarie Terezie byla jedinou ženou na českém trůnu, její cesta ke koruně nebyla vůbec jednoduchá.

Geniální flóraPro nás jsou rostliny němou součástí přírody, ovšem i ony mají svou komunikaci. Tichou, ale velmi efektivní.

Mezinárodní párPočátkem roku měl premiéru dvoudílní film Marie Terezie. V hlavních rolích se představili Vojta Kotek a Luisa-Marie Stockinger.

**

Ošlehaná větremLenka Požárová snila o návštěvě Patagonie deset let. Jaké bylo její procitnutí?

Íránský ráj vyznavačů canyoninguO kaňonu Reghez se říká, že je tím nejkrásnějším v celém Íránu.

Kolonie tkalcůNa březích říčky Soreq nedaleko Jeruzaléma každoročně vzniká společenství čítající miliardy členů.

V posteli Usaina BoltaV jamajských horách je ukrytý resort, kde s oblibou odpočívají světové celebrity. Můžete i vy!

TschäggättäNeobvyklá tradice u švýcarských horalů se dochovala až do dnešních dob.

Požehnání či prokletíČínští investoři začali v Laosu s pěstováním banánů. Místní jsou ale rozpolceni, bylo to dobře, nebo špatně?

Pravěké poklady v pouštiV libyjské poušti  se nalézají unikátní památky staré tisíce let.

Divoké srdce GabonuVládnoucí dynastie udržuje Gabon v dobře ovladatelné izolaci. Jaký tedy je?

Do světa matriarchátu se vypravila Kateřina Karásková

Mosuové, patrně nejromantičtější etnikum na světě, vyznávají jen lásku a potěšení. Neznají žárlivost. Mohou mít tolik milenců a milenek, kolik jen chtějí, aniž by se museli oženit či vdát. Děti vždy náleží ženě a její rodině. Tradiční role otce neexistuje. Vítejte u jezera Lugu, domova poslední opravdové matriarchální kultury, proslavené tradicí navštěvujícího manželství,“ hlásá v čínštině a angličtině plechová tabule s mapkou jezera. Skupina čínských turistů na ni zírá, jako kdyby skutečně dosáhli země zaslíbené nevázané lásce, a teď tak úplně nevěděli, jak s tím naložit. Jehličnatým lesíkem projdeme k dřevěné platformě. Otevře se nám výhled na překrásné jezero uhnízděné mezi horami. Nacházíme se ve výšce 2685 metrů, na deštivé straně Himálaje. Slunce na chviličku vychází a zabarvuje jezero do měňavě tyrkysové barvy. Tak rychle, jak se objevilo, slunce zase mizí, a jezero znovu získává magický stříbřitý lesk. Začínám chápat, proč tohle odlehlé království žen tak uchvacuje celou generaci čínských turistů. Nádherná scenerie a svěží horský vzduch omámí smysly snad každého návštěvníka. Mosuové si reputaci svůdného a vášnivého národa budují od nepaměti. Podle legendy iniciovala tradici „navštěvujícího manželství“, v mosujštině tisese, Gemu, jejich nejoslavovanější bohyně, patronka lásky a krásy. Na mosujskou prostopášnost poukazovali nejen čínští císařští úředníci, ale také cestovatelé a dobrodruzi. Slavný rakousko-americký objevitel Joseph Rock označil ve čtyřicátých letech 20. století mosujské mravy za pochybné. Jeho současník, ruský orientalista Peter Goullart, pro změnu vylíčil Mosujky jako krásné, vysoké a svůdné ženy s atraktivními tvářemi a dobře zformovanými těly, které myslely jen na to, jak svést co nejvíce mužů.

Číst dál...

3 Editorial

6 Ze světa

8 Čas hříbat

16 Tajemství kobylího mléka

20 Ježdění v těhotenství

24 Atypická myopatie

26 Pozitivní motivace: klusání

29 Podkova

30 Za koňmi Evropou

33 Plakát

37 Soutěž: za koňmi do světa

38 Vademecum začínajícího koňaře: Pud sebezáchovy a stádový pud

42 Senážní desatero

46 GHP: zkouška pohodářů

50 Cílená léčba vnitřních parazitů koní

56 Na bylinkách

60 Jak se fotí kůň: dostihy

64 Velký dostihový výlet

66 Tipy pro vás

3 Editorial

6 Fotíme titulku

8 Jak se žije s nebelungem

12 Ze světa

14 Paraziti – poslové jara

16 Autem s kočkou

18 Psychofarmaka – Existuje kouzelná pilulka?

21 Psychofarmaka – Názor MVDr. Načeradské

22 Rozhovor s Ninou Holíkovou o plemeni lykoi v Čechách

25 Bertrand: Jak jsem oslnil dámu

26 Veterina: Hrozba na tři písmena FIP a FIV

29 Takhle ne: Pohyb venku

30 Terapie kočkou

32 Kočky a děti: Pozornost

33 Vyhodnocení velké fotosoutěže s Fitminem

34 Plakát

38 Jak fotit kočky: Využití hloubky ostrosti

42 Výživa kočičích seniorů

45 Kočka a voda

46 Adopce starších koček

49 Povídka: Zlobík

50 Muž s kapsičkami po kapsách, rozhovor s Markem Feiglem

54 Inspirováno pumou

56 Tipy pro vás

58 Povídka: Jak neutopit kozu

59 Křížovka

60 Čtenářský koutek

62 Bílá tlapka dětem

64 Vtipné fotografie

66 Fejeton: Hrůzný nález

Přejít na články z Kočičí planety 2/2017

A je to tu zase… Krásné jaro, ale také fotografování titulky. Než jsme se rozjeli za úžasným kocourem Silverem a jeho mladou majitelkou, děly se věci.

Stejně jako minulý rok jsme i teď použili k hlasování sociální sítě, které se již dávno staly pevnou součástí našich životů. A přišla první vlna. Proč zrovna na facebooku? Proč nehlasujeme jinak? Co když na facebooku nejsem? Dotazy a reakce se valily s nezvyklou intenzitou. Nikdy se nezavděčím všem, ale facebook se mi zdá jako nejprůhlednější způsob hlasování. Ano, jsem si vědoma toho, že tam všichni nejsou.

Druhá vlna korespondence se zvedla ke konci hlasování. Přišla spousta dotazů a také dobře míněná upozornění (některá i anonymní), že je to spiknutí, že se do práce dali hackeři světového formátu a kdo ví, kdo ještě. Upřímně, fascinuje mne, kolik zájmu naše hlasování vzbudilo, kolik energie někteří vynaložili a jaké vášně může rozvířit patnáct fotografií krásných koček. Všem soutěžícím a hlasujícím, těm přejícím i nepřejícím, moc děkuji za jejich hlas a reakci. Soutěž nakonec vtipným nápadem vyhrála Lila se svým Silverem a já jí to moc přeji. Stejně jako bych výhru přála zachráněnému Mumínkovi, Merry s dlouhým rodokmenem či kterékoli jiné kočce.

Za každou kočkou ze soutěže stojí milující majitelé. A to bych ze srdce přála všem kočkám, ať koťatům právě narozeným, tak starším kočičkám, které neměly tolik štěstí a stále čekají v útulcích. Naši lásku si zaslouží všechny stejně.

S přáním krásného jara

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Přejít na články z Koktejlu 2/2017

Společné kořeny

Projíždím zasněženou krajinou Českého středohoří. Dokonalá zimní pohádka v režii přírody. Vrcholky pod sněhovou peřinou připomínají bábovky, které někdo ledabyle poházel na severu Čech. Unikátní scenerie tvořená vyhaslými sopkami. Pohled, který se mi naskytne při každém návratu domů, kam se cesta vine tímto magickým prostorem. Německý přírodovědec Alexander von Humboldt v roce 1819 označil výhled z Milešovky (836,5 m n. m.), nejvyššího vrcholu Českého středohoří, za třetí nejkrásnější na světě. Pravidelně se sem vracel a provázel tudy i pruského krále.

K dominantám zdejší vulkanické krajiny patří také vrch Bořeň, přestože nepatří k nejvyšším, je považován za nejskalnatější samostatně stojící vrch České republiky. Silueta hory může připomínat lva, mamuta či dokonce hlavu obra, záleží, z jaké strany na ni hledíte. I ona má svou legendu. Bořena, manželka knížete Kroka, po jeho smrti bloudila krajem, až uviděla v dáli vysokou skálu. Vystoupila na její vrchol, pohlédla dolů a uzřela Krokovu hlavu zvedající se z řeky. Vrhla se ze skály dolů, ale místo manželovy náruče našla smrt. Od té doby hora nese její jméno.

V americkém Wyomingu mají také svoji „Bořeň“, proslulou Devils Tower, kde nechal Steven Spielberg ve svém filmu Blízká setkání třetího druhu přistát mimozemšťany. Hora připomíná skalnatý pařez, jenž zůstal na zemi po gigantickém stromě. Je pro indiány posvátným místem opředeným mnoha legendami. Geologové diskutují nad hypotézami o jejím vzniku před padesáti miliony let. Na kloub této záhadě nakonec přišli čeští vědci pomocí originálního geologického experimentu podpořeného výzkumem české hory Bořeň, která, světe div se, je své americké sestře podobná nejen svým tvarem, ale také vznikem (reportáž najdete v tomto čísle).

Vše souvisí se vším. Vše je propojeno. Příběhy lidí i hor.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Téma – Dobojováno

Diktátorské odcházeníDne 25. listopadu zemřel kubánský vůdce Fidel Castro. Jaká bude Kuba po jeho smrti a nezmění ji přívaly turistů?

Říp praotce SiouxeTuristickým magnetem státu Wyoming je Ďáblova věž, indiány uctívaný skalní útvar. Nyní bojují, aby se jeho název vrátil zpět medvědovi, tak jako za časů jejich předků.

Vzhůru na st. GeorgensbergKronikář Dalimil psal o muži jménem Čech, který kvůli vraždě odešel se svým lidem ze země charvátské. Našel sobě i jim nový domov, ale nejdříve musel vystoupat na Georgenberg.

**

Pralesní babylonOstrov Papua je proslulý pestrostí jazyků a kultur, přispěla k tomu vysoká členitost a neprostupnost krajiny.

Volná láska v království ženMosuové, pravděpodobně nejromantičtější etnikum na světě, vyznávají jen lásku a potěšení.

Poušť plná vodyBrazilská poušť Lençóis Maranhenses s bílými dunami a tyrkysovými jezírky je opravdovým klenotem.

První obchoďák světaIstanbulský Velký bazar připomíná houbu, která do sebe po staletí nasávala nejrůznější vlivy.

Súdánem bez penězChudá muslimská země velká jako půl Evropy má i přes složitou vnitropolitickou situaci co nabídnout.

Rozhovor: Harri Ahonen„Severní Skandinávie je poslední divočinou Evropy,“ říká finský cestovatel.

Poklad Botnického zálivuLuleåské souostroví je skupina asi 1300 šérových ostrovů a ostrůvků, ležících v Botnickém zálivu.

Kolik stojí chrám?Na Tchaj-wanu panuje dokonalá náboženská tolerance. Jak by ne, když tu uctívají desetitisíce bohů!

EditorialObchodní koutekKonečně jaroNezvaní hostéZe světaJak se žije s egyptskou mauKočičí život: PorodPoradnaSmí kočka do postele?Takhle ne: DomácnostMalý kočičí rájVyrobte si žraločí pelechPlakátSprávná krmná dávka Není tlustá?Péče o kotě nebo kočku z útulkuPovídka: Alfa potřebuje vedení Gepard: americký migrant!Rozhovor: Když byla krize…Žárlí vaše kočka?S kočičími drápyKočičí jména Murphyho zákony o kočkáchUž i kočky mají festivalČtenářský koutekBílá tlapka dětemVtipné fotografieKřížovkaTipy pro vásFejeton: Zemětřesení

Přejít na články z časopisu V sedle 2/2016

„Dej tam konečně nějakou s jezdcem v sedle,“ požaduje kolega grafik, když začínáme vybírat fotografii na titulku. A nelení a hned loví ve fotobance. Samé krásné slečny, kterým to sice sluší, ale otěže drží obráceně. Nebo jsou v šatech. „To nejsou holky od koní,“ vyrážím do boje. „Tahle jo, má helmu!“ nedá se on. Helmu má. Na rozpuštěných rozevlátých vlasech, k tomu má háčkovaný svetřík a pod ním nic. Ta by prošla leda přes moji mrtvolu. „Tak proč se to jmenuje V sedle,“ uráží se kolega.

Nasadil mi brouka do hlavy. Pobyt v sedle je pro mne něco jako bonus. Třešinka na dortu. Valnou většinu času s koněm trávím vedle něj nebo prací okolo něj, pro něj. Zkoušeli jste to někdy změřit? Když spěchám a přijedu jen jezdit, tak je poměr pobytu v sedle a mimo něj tak půl na půl. Když mám čas, tak se dostávám k poměru 1 : 4. Přivést z výběhu, pořádně vyčistit, umýt zablácené nohy, nakrmit. Pak ho nechám v klidu žvýkat a podívám se, jak jezdí kamarádka přede mnou. Vykydám čerstvé kobližky, které nemohl udělat venku. Dohledám a poskládám vybavení, které včera moje dcera nechala sušit, kde mohla. Znovu přelíznout a hurá na plac. Povodit, protáhnout, s koněm v jedné ruce pomáhám uklidit plac. Po dvou hodinách se konečně vyhoupnu do sedla, odjezdím tak 45 minut a jdeme se projít, vydýchat a uschnout. Vyčistit. Umýt nohy. Namazat repelentem. Odvést do výběhu. Vykydat další bobky, kterými si musel označit již čistý box, posbírat věci, umýt zpocenou uzdečku... Vždyť to znáte. Vlastně by na titulce měla být slečna s vidlemi v jedné a s hromadou koňských věcí v druhé ruce. Ale koho by to lákalo, že? Přeji vám dobré čtení, šťastné chvíle v sedle i mimo děj a kolegovi Jirkovi děkuji, že má se mnou coby nekoňák trpělivost.

Pavla Růžičkovášéfredaktorka