ikoktejl

2
Tag: 2 Nalezeno 6 výsledků.
Tag: 2 Řazení

Editorial 2/2019

Editorial 2/2019
Zázrak všedního dne   Je mi zima, odolávám i hotelové vaně, protože představa, že bych se do ní nejdřív musela svléknout, je mrazivá. Tady v Alishanu, přírodním parku uprostřed Tchaj-wanu právě odbíjí půlnoc. Ideální chvíle, abych se přepnula na evropský čas a začala řešit neodkladné maily. Jsou dvě hodiny ráno místního času. Cink. Telefon mi připomíná, že za dvě hodiny vstávám, abych na vlastní oči viděla přírodní divadlo – východ slunce. Není na Tchaj-wanu kohout, který by zakokrhal až v deset? Ne, vážně se mi chce. Přesvědčuji ne úplně přesvědčivě své horší já. Už nemá smysl ulehnout, a tak se pomalu začínám soukat do několika vrstev oblečení. Na recepci mi přijde vhod horký čaj. Recepční si zkoumavě prohlíží mou ospalou tvář a volá na kolegyni. „Blue eyes, blue eyes.“ Pochopila jsem, že modrá je dobrá a že se na Tchaj-wanu cení. Vykouzlím úsměv a pomalu se probouzím z letargie. Naproti mně usedá skupinka buddhistických mnichů. Jsou dobře naladěni, buď se dobře vyspali, nebo je k ranní aktivitě posiluje víra. Nejspíš obojí. Vyjíždíme. Venku ještě vládne tma. Než dojedeme k vyhlídce, čeká nás pár zastávek. Obloha je posetá hvězdami zářícími jako diamanty. Ano, z této látky bych si nechala ušít večerní šaty. Vrchol dne ale má teprve přijít. Východ slunce nad nejvyšším tchajwanským pohořím, jemuž kraluje 3952 metrů vysoká hora Jü-šan, zvaná také Nefritová. Dostávám do rukou speciální sklíčko, aby mě ranní paprsky neoslepily. O čekání na magický okamžik mají ale různí lidé různé představy. Kolem mě se odehrává něco jako cirkus „Sunrise“. Ne úplně outdoorově oblečení turisté štelují své fotoaparáty, mobily a selfie tyčky pro akci. Nechybějí stánky s občerstvením, z megafonu se ozývají slova, jimž nerozumím. Pocházejí od muže, který má na hlavě čelenku z peří a v puse jeden zub, barevně poznačený horlivou konzumací betelových oříšků. Rysy v jeho tváři budí dojem, že by mohl být příslušníkem některého z původních domorodých etnik. Zatímco huláká, na obloze se odehrává tichý zázrak, který každé ráno udržuje lidi v naději, že je čeká další den na Zemi. Štěstím si ho ale musejí naplnit sami. A když se nezadaří, mohou směle doufat, že zítřejší reparát bude možný.     Přeji vám klidné putování krajinou zázraků, ať už v říši snů nebo s nohama pevně na zemi.   Barbora Slavíková Literová šéfredaktorka 
Tagy:

Editorial 2/2018

Editorial 2/2018

Přejít na články z Koktejlu 2/2018

Na cestě

Mám ráda ticho. Chvíli, kdy roztěkané myšlenky usednou a tělo přestane mít nutkavou touhu být jinde než tady a teď. Mám těžké kilometry v nohách a v hlavě lehko. Srdce bije jako o závod a oči se kochají patagonskou pampou. Je paradoxem, že tato pro lidské osídlení nehostinná krajina si zaslouží veškeré patetické přívlastky jako čarokrásná, dech beroucí, magická. Jaká první slova asi měl na jazyku Fernão de Magalhães, potom co proplul divokými vodami a jako první Evropan stanul u břehů dnešní jižní Patagonie? „El cóndor pasa,“ vyruší mě z rozjímání ranger národního parku a prstem ukáže nahoru na krále andské oblohy. Jako duch si plachtí na svých obrovských křídlech nad krajinou a vyhlíží, kde se mu naskytne hostina. Plazím se do kopce, kde pod skalním převisem nechali své stopy první lidé, kteří tuto nevyzpytatelnou krajinu obývali. Jejich skalní kresby jsou cestou ke kořenům člověka, jehož život tady nebyl zadarmo.

V Punta Arenas se dívám přes Magellanův průliv a v dáli vidím kousky Ohňové země. Tierra del Fuego. Jakoby dál už nic nebylo. Stojím před branami pekla nebo ráje? Zase ta nutkavá touha. Ne, tady a teď, ale dál.

Přeji vám mnoho cestovatelské inspirace s novým číslem Koktejlu.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 2/2017

Editorial 2/2017

Přejít na články z Koktejlu 2/2017

Společné kořeny

Projíždím zasněženou krajinou Českého středohoří. Dokonalá zimní pohádka v režii přírody. Vrcholky pod sněhovou peřinou připomínají bábovky, které někdo ledabyle poházel na severu Čech. Unikátní scenerie tvořená vyhaslými sopkami. Pohled, který se mi naskytne při každém návratu domů, kam se cesta vine tímto magickým prostorem. Německý přírodovědec Alexander von Humboldt v roce 1819 označil výhled z Milešovky (836,5 m n. m.), nejvyššího vrcholu Českého středohoří, za třetí nejkrásnější na světě. Pravidelně se sem vracel a provázel tudy i pruského krále.

K dominantám zdejší vulkanické krajiny patří také vrch Bořeň, přestože nepatří k nejvyšším, je považován za nejskalnatější samostatně stojící vrch České republiky. Silueta hory může připomínat lva, mamuta či dokonce hlavu obra, záleží, z jaké strany na ni hledíte. I ona má svou legendu. Bořena, manželka knížete Kroka, po jeho smrti bloudila krajem, až uviděla v dáli vysokou skálu. Vystoupila na její vrchol, pohlédla dolů a uzřela Krokovu hlavu zvedající se z řeky. Vrhla se ze skály dolů, ale místo manželovy náruče našla smrt. Od té doby hora nese její jméno.

V americkém Wyomingu mají také svoji „Bořeň“, proslulou Devils Tower, kde nechal Steven Spielberg ve svém filmu Blízká setkání třetího druhu přistát mimozemšťany. Hora připomíná skalnatý pařez, jenž zůstal na zemi po gigantickém stromě. Je pro indiány posvátným místem opředeným mnoha legendami. Geologové diskutují nad hypotézami o jejím vzniku před padesáti miliony let. Na kloub této záhadě nakonec přišli čeští vědci pomocí originálního geologického experimentu podpořeného výzkumem české hory Bořeň, která, světe div se, je své americké sestře podobná nejen svým tvarem, ale také vznikem (reportáž najdete v tomto čísle).

Vše souvisí se vším. Vše je propojeno. Příběhy lidí i hor.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 2/2016

Editorial 2/2016

Přejít na obsah čísla 2/2016

Štafeta dobra

Ve víru negativních zpráv člověka stále více těší hřejivé lidské příběhy. A i když bychom mohli lehce propadnout beznaději, že dobro již došlo, není to tak. Metál dobroty by si zasloužila japonská železniční společnost, která denně dojíždí do vzdálené stanice Kami–Širataki, aby svezla jediného pasažéra. Místní holčičku, která by bez tohoto vlakového spojení nemohla navštěvovat školu. Vlak pro ni přijíždí každý školní den v 7:04 a v 17:08 ji odváží zpět, a bude to tak dělat do 26. března, kdy dívce školní docházka skončí. Pak se železniční stanice Kami–Širataki uzavře, jak se mělo stát již před třemi lety. Když ale železniční společnost zjistila, že by tímto krokem dívku odřízla od školy, rozhodla se stanici udržet, dokud to bude její výuka vyžadovat. Ekonomicky to asi nebyl správný krok, jeho lidskou hodnotu ale nelze vyčíslit.

Před Vánoci jsme s dcerou vzaly lucerničku a vyrazily na vlakové nádraží, aby nám skauti zapálili svíčku světlem z Betléma. Chtěly jsme toto poselství dobra předat a jako světlonoši jsme ho nesly dál… Ještě nikdy jsem si nedávala takový pozor, aby mi nezhasla svíčka. Zazvonil mi telefon. Na displeji se objevilo jméno kamaráda. Na druhé straně mluvila paní, že někdo ztratil telefon a že mu ho chce odevzdat. Poděkovala jsem za její laskavost a začala shánět svého kamaráda. Paní „andělka“ mu telefon odvezla, peníze za benzín nepřijala a nálezné nechtěla.

Jdu vynést odpadky a na popelnici leží balíček s doklady. Mám pocit, že bych něco měla udělat, ale… venku hustě sněží, silnice kloužou, nechce se mi. Pak si vzpomenu na „andělku“, zlomím v sobě všechnu nechuť a vyrazím na policejní stanici, překvapení policisté se usmějí, poděkují a doklady dopraví tomu, komu patří. Mám radost, štafeta dobra se nesmí zpřetrhat.

Přeji vám hodně dobrých andělů ve vašem okolí, je jich třeba.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 2/2015

Editorial 2/2015

Přejít na články z Koktejlu 2/2015

Sonda do švýcarské duše

Mám ráda Švýcarsko, a to nejen kvůli čokoládě, sýrům, hodinkám či kvalitním zubním pastám. Země helvétského kříže mi pokaždé dává naději, že svět, jemuž rozumím stále méně, funguje a nabízí jistoty, na něž se lze spolehnout. Třebaže váš vlak přijede opravdu ve 12.22 a ne dříve ani později. Opět jsem se o tom přesvědčila při nedávné návštěvě Davosu. I když máme tendenci Švýcary škatulkovat jako „nabubřelé a blahobytem zhýčkané“, ze svých setkání s obyvateli této svébytné země mám spíš opačný pocit. Jsou to především majitelé zdravého selského rozumu, jenž jim velí neskočit každému na špek. A právě díky této racionalitě je Švýcarsko rájem vybudovaným na solidních základech.Nemáte doma protiatomový kryt? Pak vězte, že Švýcarovi neslouží sklep jen k uskladňování jablek, ale také jako skrýš v případě válečné hrozby či přírodní katastrofy (přečtěte si rubriku očima reportéra, kde se k tomuto tématu vyjadřuje Ludmila Čarnecká, která ve Švýcarsku už roky žije).Sedím v útulné alpské hospůdce s Martinem, Švýcarem, který dlouhá léta působil v turistickém ruchu a dnes je v důchodu. Aktivním. Jako člen několika spolků – horského, turistického, golfového a dalších nemá na zahálku čas. „Spolkaření“ je způsob, jak si tady najít přátele, což se nabízí, když se scházejí lidé stejných zájmů. Jak jednoduché, praktické a švýcarské.„Martine, čím si vysvětlujete, že z hlediska bezpečnosti nejsou podobně obezřetné i jiné evropské národy, když o potencionální hrozby není v současnosti nouze?“ vyzvídám u sklenky bílého z místních hroznů. „My Švýcaři se necítíme jako Evropané. Tím nechci říct, že jsme lepší nebo horší. Pro nás je zásadní, abychom si o svých záležitostech rozhodovali sami. Kdo jiný by to taky měl za nás dělat?“ dostává se mi jednoduché odpovědi. V Bruselu by to asi neradi slyšeli, ale je zjevné, že Švýcaři vědí, co činí a nehodlají na tom nic měnit.

Ať vám rok 2015 šlape jako švýcarské hodinky

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 2/2014

Editorial 2/2014

Přejít na články z Koktejlu 2/2014

Ti, kteří tančí v oblacích

Nevědí, co je strach, proto mohou stavět mrakodrapy. To se říká o indiánech z kmene Mohawk, přestože oni sami tento mýtus vyvracejí. Bojí se prý jako každý, ale tuhle práci dělali už jejich otcové a jejich otcové… Když jsme připravovali materiál z New Yorku, města, u něhož člověk neočekává, že by mohl být ještě něčím překvapen, informace o indiánských stavitelích mrakodrapů nám ukázala, že ano. V současnosti zde pracuje padesát tisíc Mohawků, opustili svou rezervaci vzdálenou stovky kilometrů od města, které nikdy nespí, a s ní i své kořeny, své rodiny, své místo.

Pohled na ně fascinuje a bolí toho, komu nedělají výšky dobře. Oni jsou nahoře jako doma, procházejí se v oblacích jen tak, bez jištění, stačí jeden špatný krok a… Je to paradox, že indiáni, kteří byli obětí diskriminace a rasové segregace, se stali těmi, kteří svými schopnostmi pomohli vytvořit americký sen, jenž známe z pohlednic. Ale abychom nebyli příliš romantičtí. Indiáni se pustili do stavby mrakodrapů hlavně proto, že neměli na výběr. V době, kdy je společnost vytlačila kamsi na okraj, byla práce v závratných výškách jedinou, která jim zajistila obživu.

Vztahy mezi americkou vládou a indiány stále nejsou optimální. Řeší se především spory o půdu, přesto se Mohawkové cítí být Američany a po jedenáctém září byli mezi prvními, kteří odklízeli trosky po padlých dvojčatech. Tito muži balancují na hraně mezi minulostí a současností, mezi kulturou svých otců a tou přijatou, lze jsi jen přát, ať mezi nimi udrží balanc a nesklouznou.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group