ikoktejl

3
Tag: 3 Nalezeno 13 výsledků.
Tag: 3 Řazení

Údolí hladových tygrů

Údolí hladových tygrů

TEXT: DAVID GLADIŠ

Na první pohled mě na mapě zaujaly rozlehlé pralesy ležící na pomezí Thajska a Myanmy. Téměř dvacet národních parků a rezervací na obou stranách hranice tvoří Západní pralesní komplex, největší a nejlépe chráněnou oblast divoké přírody v jihovýchodní Asii. Naplní se smělý cíl výpravy – vidět tygra?

Kaeng Krachan, nejrozlehlejší z těchto národních parků chrání neobydlené údolí, známé také jako „Údolí hladových tygrů.“ Podle jednoho vysvětlení název údolí vznikl tak, že lovci a sběrači, kteří se sem v minulosti vydali, byli hladovými tygry rychle sežráni. Dnes už sem vesničané nechodí a šelmy si tak musejí hledat jinou kořist. A zjevně jim to nevadí, protože Kaeng Krachan uživí zdravou populaci tygrů, jejíž hustota je tu zřejmě nejvyšší ze všech známých míst.

Číst dál...

Pojďme se sečíst

Pojďme se sečíst

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Jsem sčítací komisař a nesu vám archy k vyplnění, říká komisař vodníku Čochtanovi. „Hlavně mi jde o tohle, pane Čochtan, tohle potřebuju vyplnit,“ ukazuje komisař na jednotlivé kolonky. A Čochtan píše… Nesmysl? Omyl! Citovali jsme z hvězdně obsazeného reklamního spotu, který v roce 1950 vyzýval Čechoslováky k účasti na prvním poválečném sčítání lidu. Komisaře ztvárnil František Černý, vodníka Jan Werich. Jako kdyby k letošnímu sčítání lákali Karel Gott a Mirek Donutil.

Už zbývá jen pár dní a konečně se opět dozvíme, kolik nás vlastně je. Zákon nám přikazuje spočítat se jednou za deset let. Rozhodný okamžik pro letošní sčítání lidu, domů a bytů bude o půlnoci z 25. na 26. března. Kdo se narodí byť jen vteřinu po půlnoci, sečten nebude.

Číst dál...

Život v utopii

Život v utopii

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Kolik běhá po světě mravenců? To nikdo neví. Jedni tvrdí, že deset tisíc bilionů. Druzí říkají, že na každého člověka připadá milion jedinců tohoto šikovného hmyzu a že dohromady váží tolik, co celé lidstvo. Mravence můžeme přehlížet, můžeme nad nimi ohrnovat nos, rozhodně bychom je ale neměli podceňovat.

Vědce tento úspěšný drobný hmyz, který bez potíží osídlil všechny kontinenty kromě Antarktidy, nepřestává fascinovat. Desítky let například zkoumají jejich vysoce sociální způsob života. Slavný český entomolog Jan Obenberger přirovnal společenství mravenců k dokonalému komunistickému státu. V souvislosti s koloniemi mravenců se také nejčastěji hovoří o superorganismu, kde jsou zájmy jedince podřízeny zájmům celého společenstva. Je tomu ale opravdu tak? Opravdu dokážou jednotliví mravenci pracovat jen a pouze ve prospěch celku? Vědci zatím nejsou v odpovědi na tuto otázku zajedno.Před dvěma lety přišli oxfordští entomologové se studií, podle níž mravenci skutečně neváhají položit vlastní život, pokud to prospěje zájmům celé skupiny. Podle britských vědců jde tedy o ideální superorganismus, jakých je v přírodě pomálu. Jako příklad uvádějí hejna ryb nebo stáda bizonů, která se sice také chovají jako samostatný organismus, ale kde zájem skupiny nevítězí: „To, co vypadá jako týmová práce, ve skutečnosti znamená, že se každé zvíře tlačí doprostřed skupiny, aby uniklo predátorům. V kontrastu s tím mraveniště nebo včelín vypadají jako skutečný soudržný organismus,“ vysvětluje entomolog Andy Gardner. Neuplynul ale ani rok a německá myrmekoložka Sylvia Cremer se k teorii nezištnosti postavila skepticky: „Dříve se věřilo tomu, že se mravenci nesobecky zříkají vlastních potomků ve prospěch královny. Dnes víme, že se společenstvo mravenců skládá z jedinců, kteří mezi sebou sice spolupracují, avšak s cílem prosadit své vlastní zájmy.“

Číst dál...

Hlava na hlavě

Hlava na hlavě

TEXT A FOTO: LUCIE ŠINDELKOVÁ

Byla jsem vržena do víru šílené dvanáctimilionové megapole. V ulicích to vře tak, že na sebe musíme s mým kolegou Didarem pokřikovat, i když sedíme na rikše těsně u sebe. Zácpy na silnicích i chodnících jsou ještě hustší než naposledy. Aut přibývá, lidí přibývá, ale na silnice se nějak zapomnělo. Za nepřetržitého troubení nás těsně míjí přeplněný otlučený autobus, lidi z něj div nevypadávají, ale za jízdy přiskakují další dva. Chvíli jeden visí za jednu ruku a vypadá to, že to neustojí, ale pak ho jiný spoluvisící cestující přidrží, a tak si tam tak spolu visí, usmívají se a jsou rádi, že jedou.

Tak to je Dháka. Dle odborných průzkumů druhé nejhorší místo k životu na celém světě. Tomu tady člověk snadno uvěří. První kulturní šok čeká již na letišti. Prostor před příletovou halou je obehnán vysokou mříží, na kterou se tlačí dav otrhaných žebráků, snažících se natáhnout ruku co nejdále a nějakým způsobem upoutat pozornost. Do toho se na vás sesypou taxíkáři a hoteloví naháněči a všichni se překřikují a klidně vás i zatahají za rukáv, mají-li pocit, že se jim málo věnujete. Nad tím vším laxně bdí policejní hlídka se samopaly.

Číst dál...

Lara Croft divočiny

Lara Croft divočiny

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

Tak se primatoložce Charlotte Uhlenbroek přezdívá a určitá podoba s akční hrdinkou tu skutečně je. Situace, do nichž se občas dostává, jsou jakoby vystřiženy z her a filmů o neohrožené vědkyni. Sama Charlotte se ale takovému srovnání brání: „O svůj zevnějšek se už nemohu starat méně, než o něj dbám teď.“ Přesto její pořady, ve kterých proniká do tajů života opic, hltají miliony diváků na celém světě. A teď se konečně dočkají i v ČR. I o tom jsme se s ní bavili v rámci Tourfilmu, nejstaršího festivalu turistických filmů na světě, jehož 43. ročník tradičně proběhl v Karlových Varech.

Vaše láska k přírodě má hluboké kořeny. Už jako dítě jste brala domů zraněná či opuštěná zvířata. Pamatujete si, které bylo první?

To bylo kdysi v Nepálu. Tamní ulice byly plné opuštěných koťat, protože hinduistická a buddhistická tradice lidem neumožňovala zabít zvíře, o které se už nemohli starat. Tak ho dali na ulici. A já jsem ta opuštěná koťátka zachraňovala. Jeli jsme autem a já jsem prosila: Tohle musíme zachránit. A tohle taky... A tak jsem je za chvíli měla všude kolem sebe na sedadle. Byla jsem rozhodnutá, že najdu domov pro každé z nich. Tedy kromě toho jednoho, které jsem si chtěla nechat. Někdy v té době jsem si už byla vědoma toho, že chci i v budoucnu nějakým způsobem pracovat se zvířaty.

Číst dál...

Přelet nad kosovskými hnízdy

Přelet nad kosovskými hnízdy

TEXT A FOTO: TOMÁŠ PETR

Jsou dvě hodiny po půlnoci. Stojíme na kosovsko-srbské hranici. Okolo se šourají chlapi v kožených bundách se samopaly. Přijíždíme do nejmladšího státu světa, kde je mír velmi křehký.

Asi čtvrt hodiny po přejezdu hranice nás předjíždí policejní auto s majáčkem a zatarasí cestu. Vystupuji a myslím na kapalný úplatek v kufru auta. „Češi!“ Křičí na mě. „Kolik u vás stojí Škoda Superb?“ Můj mozek šrotuje, co je to asi za fintu. „Kolik stojí ojetý Superb?“ Upřesňují dotaz a já tápu. Radši rychle vystřihnu pravděpodobnou sumu. „Tak to je super,“ křičí a naskakují do auta, které za blikání policejního stroboskopu mizí v dáli. Vítejme v Kosovu. Vyrazili jsme do Kosova, abychom zmapovali život menšin, žijících v novém malém státu. S pomocí příslušníků mise EULEX, která má u minorit velmi dobré jméno, navštívíme jednotlivá etnika, která v oblasti žijí. Podíváme se za Srby, za Cikány, za Chorvaty a za Turky. Fakt, že Mezinárodní soud v Haagu v červenci 2010 rozhodl, že jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova nebylo porušením mezinárodního práva, udělalo některým menšinám ze života peklo.

Číst dál...

Keňský Babylon

Keňský Babylon

TEXT A FOTO: ROMI STRAKOVÁ

Pojem „národ“ je pro Čechy poměrně čitelným termínem. Na africkém kontinentě ale často ztrácí smysl. Nemilosrdné geometrické hranice států totiž jednotlivá etnika v úvahu neberou. A tak je jen otázkou času, kdy se rozhoří nějaký nový konflikt…

Lidé si spojují Keňu převážně s hrdým pasteveckým kmenem Masajů, jejichž válečný štít dominuje keňské státní vlajce. V Keni dnes ale žije přes čtyřicet milionů obyvatel z více než šedesáti etnik. A Masajové tvoří pouze jedno procento z celkové populace. Každé etnikum má svoji vlastní kulturu i jazyk – svahilštinu používají jako rodnou řeč pouze obyvatelé svahilského pobřeží. O tom, že ani ona, ani angličtina nestačí k tomu, abyste se dorozuměli s místními obyvateli, jsem se přesvědčila na vlastní kůži při cestě na keňský sever.

Číst dál...

Kde bydlí nirvána

Kde bydlí nirvána

TEXT A FOTO: DÁVID MALEC

Střelka mého kompasu ukazuje na sever, mířím do Sikkimu, království na úpatí třetí nejvyšší hory světa, kde v izolovaných vesničkách přežívá unikátní kultura.

Pro ty, kteří se chtějí alespoň dočasně očistit od civilizačního shonu, je Sikkim kulturní nirvánou. Několikadenní „monastery trek“ provede poutníky přes většinu důležitých buddhistických klášterů. Jeden z nejvýznamnějších leží paradoxně na jeho začátku, nedaleko malého městečka Pelling, kde moje sikkimská odysea začíná. Předtím mě ale čeká celodenní kodrcání v terénním autě. Místní řidiči nefandí zpomalovaní v zatáčkách a o pasažéry se starají méně než o neživý náklad. Početné jámy na cestě berou přímo, ale upřímně řečeno, příliš kličkování na indických cestách nemá valný význam. S úlevou skládám těžký batoh v prvním guesthousu, který mi přišel do cesty, a po rýži s čočkou, pokrmu, jemuž se tady říká bhat, usínám spánkem spravedlivých.

Číst dál...

Korida bez krve

Korida bez krve

TEXT: TOMÁŠ NÍDR, FOTO: SHUTTERSTOCK

Francouzští toreadoři těm ze španělsky mluvícího světa dokazují, že se mohou v aréně odvážně popasovat s býkem, aniž by to jejich protivníka s rohy stálo život.

Mladík se mihne kolem černého býka, hmátne mu na čelo a pádí od něj. Půltunový pořízek si tuto drzost nenechá líbit a s funěním muže pronásleduje. Jenomže ten už je u červené ohrady. Odrazí se, skok plavmo v rozcapeném stylu vakoveverky a... zachytává se zábradlí před první řadou diváků. Je v bezpečí. Zvíře nazlobeně odfrkne a běží ztrestat dalšího provokatéra, který ho k sobě přivolává máváním paží nad hlavou.

Jsem v římské aréně v Arles v oblasti Camargue na jihu Francie. V pískovcových kulisách z prvního století našeho letopočtu se kdysi proháněli vozatajové, na život a na smrt zde bojovali vytrénovaní gladiátoři. Dnes se tu konají býčí zápasy, které jsou však přístupné i slabším povahám. Krev při nich – na rozdíl od španělsky mluvících krajů – neteče. Ale adrenalinu si lidé a (snad i) němé tváře užijí do sytosti.

Číst dál...

Zuřivá fiesta

Zuřivá fiesta

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

„Hu-hu-hu-hu!“ Rytmický dusot se ve vlnách rozlévá horskou savanou. Hu-hu-hu-hu! Kurvatancuj-kurvatancuj! Hu-hu-hu-hu! Skupina dupajících mužů se jako lavina valí ze svahu sopky Cotacachi v ekvádorských Andách. Hrne se dravě dolů, do stejnojmenného města. Dobýt náměstí.

Sopka Cotacachi v provincii Imbabura na severu Ekvádoru sice leží nedaleko rovníku, ale téměř tříkilometrová nadmořská výška naředila tropické klima do sychravého podzimního rána. Zahnědlé stonky seschlé kukuřice na malých políčkách trčí proti nebi plnému těžkých mraků. Studený vítr rozfoukává šedavou mlhu, která pomalu stéká jako špinavá pěna ze zasněžených horských štítů, jimiž je údolí sevřeno. Po kamenité cestě vysoko ve svahu se dupavými přískoky sune skupina indiánů v bílých košilích a špičatých černých kloboucích s rozměrnou krempou.

Číst dál...

Vampýr Tobiáš

Vampýr Tobiáš

TEXT: MARTIN DLOUHÝ

Ten den měl na vykopávkách v Hrádku nad Nisou vypadat jako každý jiný, avšak sonda číslo dvanáct v Kostelní ulici přinesla objev, který rozvířil debaty nejen v archeologických kruzích. Byl objeven vampýří hrob?

Kvůli celkové rekonstrukci Horního náměstí a jedenácti přilehlých ulic v Hrádku nad Nisou, který započal 16. listopadu 2009, měli archeologové unikátní příležitost ponořit se do hlubin místní historie a vylovit to, co již mohlo být navěky ztraceno. Archeologické vrstvy se ukládají staletí i tisíciletí a byla by škoda, kdyby jediné hrábnutí bagru mělo tuto nepsanou kroniku zničit před řádným prozkoumáním archeology. Po prvním půlroce výzkumu se do povolaných rukou dostaly nálezy, které dovolují nahlížet na historii města novým pohledem. Objevila se nejstarší dřevěná stavba v Hrádku, polozemnice, studna na Horním náměstí a spousta dalších artefaktů.

Číst dál...

Cestou necestou

Cestou necestou

TEXT A FOTO: MICHAL KAŠPAROVSKÝ

Outback je typické australské slovo, označující rozlehlou, necivilizovanou plochu ve vnitrozemí. Nemá jasně dané hranice, určitě je však suchá, téměř neobydlená a pro neznalé nebezpečná. Podaří se nám ji projet bez úhony?

Je asi jedna hodina odpoledne a my si dáváme povinnou pauzu uprostřed australské pouště. Vlastně mezi dvěma pouštěmi. Jedeme po Great Central Road, nalevo se rozprostírá Gibsonova a napravo Velká Viktoriina poušť. Se svými 424 000 km2 je vůbec největší australskou pouští. Jsme na cestě ze Západní Austrálie do Severního Teritoria. Přestávka je nutná – děláme ji v pudu záchovy našeho vozidla. Je leden, tedy vrchol léta na jižní polokouli, teploty přes den lezou ke čtyřiceti stupňům a naše obytná Mitsubishi Delica s náhonem na všechny čtyři má na krku již druhý křížek. Nechceme, aby dostala infarkt, a tak na cestu vyjíždíme za rozednění a kolem poledního auto odstavujeme. Do šesti, než poleví sluneční palba, máme čas. Především na zabíjení všudypřítomných much. Spotřeba vody je okolo pěti litrů na osobu a den. Kolem vody se točí vlastně všechno. Podle jejího výskytu byla založena ta hrstka měst a osad, co jich tu je. Řídili se podle ní domorodí Austrálci a zvířata tak činí dodnes. Ani my nenecháváme nic náhodě a vezeme si s sebou osmdesát litrů. Historek o lidech, kteří se vydali při poruše vozu hledat pomoc a doplatili na to životem, jsme v posledním roce slyšeli víc než dost. Co tedy v takové nehostinné krajině děláme?

Číst dál...

Medová duše

Medová duše

TEXT: MARTIN RYCHLÍK (CESKAPOZICE.CZ), FOTO: HYNEK GLOS (TÝDENÍK EURO)

Tak trochu opuštěná leží Arménie mezi ostatními státy na Kavkaze. Se svým medově zbarveným koňakem a výtečnými zákusky však hledí tato země pod biblickým Araratem hrdě do budoucnosti.

Postsovětská Arménie, jež sama sobě říká Hajastan a je od roku 301 prvou zemí světa s křesťanstvím jako státním ritem, je Čechům překvapivě blízko, byť je vzdálena 2500 kilometrů. Běžně vidíte české trolejbusy, mnoho taxikářů jezdí ve škodovkách, Češi jsou oblíbeni a pije se tu pochopitelně pivo. Hlavně to s kozlem ve znaku. Není divu, že Arménie – například v Jerevanu – trochu připomíná porevoluční Československo.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group