ikoktejl

3
Tag: 3 Nalezeno 5 výsledků.
Tag: 3 Řazení

Editorial 3/2018

Editorial 3/2018

Přejít na články z Koktejlu 3/2018

Vystoupit z krabice

Laskavé ticho a tmu protrhne zvonění budíku. Jsou čtyři hodiny ráno a z mobilu se ozývá kokrhání, které nechcete slyšet, obzvlášť v tuto hodinu. Mozek se zatím jen neochotně probírá k aktivitě a tělo se musí hodně přemlouvat. Až na svědomí, které mi svědomitě připomíná, že jsem Sáře slíbila, že v půl páté ráno (švýcarského času) budu stát venku. V polospánku si čistím zuby a soukám se do teplého oblečení. Proč tak brzy, honí se mi hlavou otázka otravná jak moucha. V momentě, kdy otevřu dveře a vyjdu ven, pochopím. V čase, kdy se nový den teprve začíná probouzet k životu, to v Lucernu už vře. Dokonce mám pocit, že já jsem ten poslední opozdilec. „Pojď, rychle musíme na náměstí, ať stihneme Fritschiho.“ „Fritschiho?“ Ze Sářina pohledu je mi jasné, že teď zrovna není ta pravá chvíle zdržovat se vysvětlováním. „Tady máš klobouk, dej si ho na hlavu, ať nevypadáš divně. A pomaluj si trochu obličej.“ Nasazuji si tedy špičatý klobouk a připadám si jako zmalovaný čaroděj Gandalf. Na náměstí už je hlava na hlavě. Razím si cestu mezi pejskem, mimozemšťanem, Hello Kitty, bájnou nestvůrou, sněhulákem Olafem a slečnou, které na hlavě vyrostl plameňák. Už rozumím Sářině poznámce abych „vypadala normálně“. Jako Gandalf mám pocit, že sem výborně zapadám. Něco je ve vzduchu. Všichni s napětím čekají, až TO propukne. Tiše závidím lidem na okolních balkonech, kteří na TO čekají s teplým kafíčkem v ruce. Prásk. Ozve se rána. Trhnu sebou. Oblohu nad Lucernským jezerem prozáří ohňostroj. Všichni začnou křičet jako šílení: FRITSCHI! Prásk. Zazní další rána. A další. Z nebe začne padat papírový déšť (rozstříhané telefonní seznamy). Než se stihnu vzpamatovat, už vidím Fritschiho, kterak kráčí v doprovodu své ženy a družiny na náměstí, kde už na něj všichni čekají. Je to muž s dřevěnou maskou, symbol lucernského karnevalu, jenž právě zahájil šestidenní veselí, kdy se odváže i ten nejserióznější Švýcar. „Lidi vystoupí z té své krabice a v podobě maškary se pořádně vyblbnou. Je to jako terapie.“ Osvětluje mi Sára, proč je masopust užitečný pro duševní hygienu. Uznávám, že něco na tom je.

Přeji vám radostný březen, jenž hlásí, že jaro už je za rohem.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2017

Editorial 3/2017

Přejít na články z Koktejlu 3/2017

Babička po japonsku

Tento editorial píšu v únoru, jeden den před svatým Valentýnem. Z reklam se valí láskyplné pohledy zamilovaných, ze schránky na mě vypadly letáky se slevovými akcemi. Tentokrát opravdu výhodně mohu nakoupit balení jahod, láhev sektu, puget růží nebo krajkové spodní prádlo. Kup a budeš milován. Ve světě reklamy fungují jednoduchá sdělení, život je ale složitější. Na jedné straně slavíme svátek lásky, propojujeme se s lidmi na sociálních sítích. Maďarský spisovatel Frigyes Karinthy už v roce 1929, tedy dávno před vytvořením Facebooku předpokládal, že potřebujeme jen pět dalších lidí, abychom se spojili s jakýmkoliv člověkem žijícím na Zemi. Dnes máloco vzniká rychleji než online přátelství. Prostřednictvím sofistikovaných komunikačních technologií bychom k sobě měli mít blíž než kdykoliv během lidské historie. Jenže je to jen hra, virtuální klam. 

Pravda je taková, že mnoho lidí trpí pocitem osamělost,i a nejsou to jen staří, odsunutí společností na druhou či třetí kolej, k prázdnému stolu usedá stále vyšší procento mladé generace. V Japonsku si proto vymysleli virtuální babičku. Vlídná a pohostinná dáma žije v městečku Awadži na stejnojmenném ostrově, a jako každá správná babička je excelentní kuchařka. Nabídne vám rýžové kuličky zabalené v mořských řasách, polévku miso s křupavým salátem a drobné rybičky se strouhanou cibulí. Babička je starostlivá. „Vyspal ses dobře?“ ptá se. „Sněz si svou snídani. Ve městě určitě jíš spoustu rychlého občerstvení, viď? Jez hodně čerstvé zeleniny.“ A dodává: „Děda se taky těší, až tě uvidí.“ Protože je to ale jen hra na skutečnost, musíte mít na hlavě připevněný držák a v něm umístěný chytrý mobilní telefon, abyste mohli svoji babičku sledovat ve filmu, a tak zmírnit svůj pocit samoty během stolování. K dosažení maximálně autentického zážitku tvůrci doporučují, aby si uživatelé opravdu uvařili jídlo podle online knížky ostrovních receptů. A pokud by je snad babička omrzela, mohou zvolit virtuální večeři ve společnosti dvaceti šťastných přátel a příbuzných. Bylo by to geniální, nebýt to tak smutné, protože skutečnou babičku, dědu, mámu, tátu, sestru, bratra a přátele nelze nahradit. Každý jsme totiž někým a něčím někomu na některém místě naší planety.

Krásný březen ve společnosti těch, které máte rádi, a kteří mají rádi vás.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Tagy:

Editorial 3/2016

Editorial 3/2016

Přejít na články z Koktejlu 3/2016

Ministryně štěstí

Pokud je štěstí „muška jenom zlatá“, pak se v Dubaji rozhodli, že nic neponechají náhodě a že si ji pěkně chytí do síťky. V rámci vládních reforem vytvořil vládce tohoto pohádkově bohatého emirátu, šejk Mohammed bin Rashid Al Maktoum speciální post ministra štěstí a do funkce jmenoval ženu. Ohood Al Roumi, ředitelka kanceláře premiéra bude vedle této agendy zároveň usilovat o spokojenost občanů. „Národní štěstí není přání. Vládní plány, projekty a programy budou fungovat k jeho dosažení,“ nechal se slyšet osvícený vládce. Že by peníze nakonec opravdu nebyly všechno? Anebo platí, že „štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš…“?

Hledání štěstí neboli životního uspokojení je asi denním bojem každého z nás. Kupujeme si knihy obsahující zaručené návody „jak na to“ a nejlépe v co nejkratší časové lhůtě, protože ani se štěstím nelze otálet. A tak nás štěstí často míjí, i když projde kolem, protože si ho nezasloužíme, když primárně nezměníme sebe a svoje postoje ke světu a sobě samým. Na nástěnce v redakci máme pro výstrahu pověšený citát dalajlamy: „Jestliže si myslíš, že všechno je chyba někoho jiného, budeš se hodně trápit. Když si ale uvědomíš, že všechno vychází z tebe, nalezneš obojí, radost i mír.“

A možná, že nejvíc jasno v tom mají děti nezatížené filozofickými pravdami a životními zkušenostmi, které člověku často pokřivují zrcadlo, kdysi poskládané z ideálů. „Co je to maminko štěstí?“ zeptala se mě ani ne čtyřletá dcera poté, co jsme si přečetly pohádku o jeho hledání, které pro hlavního hrdinu dopadlo zaplať bůh dobře. „To je, když jsi moc spokojená,“ odpovídám té zvídavé dušičce. „Jako když jdeme do zoo?“ „Ano, Sofi, třeba když jdeme do zoo,“ přitakávám dceři, které se rozzářily oči a začala jedním dechem chrlit: „Anebo na zmrzlinu, na bruslení, na pohádku, na hřiště, když pečeme cukroví nebo velikonočního beránka…“ A o tom to možná je. Štěstí jsou drobné korálky radostí. Umíte pojmenovat a posbírat ty svoje?

Kdo hledá, ten prý najde. Ať to vyjde i vám.

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

Editorial 3/2015

Editorial 3/2015

Přejít na články z Koktejlu 3/2015

V továrně na textil

Je to pár let, kdy jsem byla na TAIWANU. V krásné zemi, o níž víme tak málo, což je velká škoda. Cesta sem byla mou první opravdovou exotikou, kde bylo tolik věcí a vjemů odlišných. Tehdy jsem poprvé pocítila, jak křehká je hranice vzájemného chápání a respektování cizích kultur. Například českému vtipu jsem se smála jen já, na druhou stranu vášeň pro karaoke mě nechávala chladnou. Kromě toho, že Taiwan byl mou první „expedicí“, přinesl mi i řadu nových poznání. Jedno se mi nesmazatelně vrylo do paměti – děkuji, že nemusím dřít v továrně. V duchu jsem takto děkovala své rodině, Bohu a zaměstnavateli poté, co jsme opustili prostor fabriky vyrábějící textil. V obrovské hale bylo dusno, hluk a prach, Filipíncům a Filipínkám, kteří se zde u strojů krčilo nejvíc, ale jako by to nevadilo. Člověk si asi opravdu zvykne na všechno. Anebo jsme my, hýčkaní Evropané, jen zbytečně „cimprlich“?

Největší norské noviny Aftenposten vyslali na konci loňského roku módní bloggery Anniken, Fridu a Ludwiga, do KAMBODŽE, aby si na měsíc vyzkoušeli práci dělníků v tamní textilce. Projekt byl koncipován jako reality show s příznačným názvem Sweatshop – Deadly Fashion. SweatShop je hanlivý výraz pro místo, kde se člověk zapotí, a to se mladým Norům naplnilo vrchovatě. Někteří se při konfrontaci s realitou, která stojí za levnými oděvy z Asie, začali hroutit a Frida se spolu s Annike nakonec staly aktivistkami, které žádaly vedení nadnárodních řetězců o zkvalitnění pracovních podmínek.

V ÚSTÍ. Pochválila jsme kamarádovi kalhoty. „Díky, povídá, byly v akci za tři stovky, ale venku asi moc nevydrží. „A proč sis nekoupil kvalitnější, které by ti nějaký čas sloužily? Tamhle v centru je česká značka, šije u nás a má dobrý věci,“ povídám. „Jo, jenže tam by mě ty kalhoty stály tři tisíce.“ „To asi jo, ale zase by byly kvalitní a měl bys je na dlouho.“ „A víš, kolik bych si za tuhle cenu koupil těch čínskejch?“ Z této konverzace plyne, že kvalita a ušlechtilé cíle budou vždy na nože s argumentem nejsilnějším – penězi.

Mějte krásné jaro

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

PS: Přečtěte si v tomto čísle reportáž od Patricie Sudik o legendě z denimu. Historii džín známe, ale jak a kde dnes vzniká tento ikonický kousek z šatníku?

 

Editorial 3/2014

Editorial 3/2014

Přejít na články z Koktejlu 3/2014

O psech a lidech

„Abych nezapomněl,“ zítra si jedeme pro psa, oznámil mi manžel, když už na mě šlo spaní. Tahle věta mě vrátila z říše snů zpátky do reality. „Cože? My a psa? Kdy ho budeme venčit? Jak se o něj budeme starat…?“ Chrlila jsem tisíce argumentů, proč mi nepřijde rozumné, abychom se zrovna my stali pejskaři.

Druhý den nám volala paní Nováková, chovatelka z Moravy, jestli to s tím psem myslíme vážně, aby do Prahy, kde jsme si měli štěně převzít, nejela zbytečně. Ujistili jsme ji, že se může spolehnout a vyrazili jsme směrem k Černému Mostu, kde jsme si měli chlupatou zásilku vyzvednout. Cestou jsem se už začala těšit, na svoje připomínky jsem nacházela pozitivní odpovědi a hlavou se mi začala honit vhodná jména… Vzpomněla jsem si na udatného německého ovčáka, kterého jsem potkala v Českém středohoří. Jmenoval se Ares a na první pohled budil respekt. Anebo Diana, fenka velkého černého knírače, která si to pravidelně štrádovala podél Labe a mně jako malé holce připadala neskutečně velká a krásná. Jenže jaké jméno vyberat pro čivavu? Dlouhosrstou čivavu.

Paní Nováková nám se slzou v oku dala do rukou drobné chlupaté nic a k tomu papíry, na nichž bylo napsáno: Denis z Podbukové hory. A tak se Denis, malý fešák s velkým srdcem, stal nepostradatelným členem naší domácnosti a nikdo už si nedokáže představit, že to někdy bylo jinak. 

Spisovatel Guy de Maupassant pronesl: „Historie je více naplněna příklady o věrnosti psů než o věrnosti přátel.“ O věrnosti našeho Denise si nedělám iluze, myslím si, že končí tam, kde se začíná linout vůně řízku. Ale jak se nechal slyšet někdo neznámý: čím víc poznávám lidi, tím víc miluji psy. Snad proto si tolik lidí pořizuje psí kamarády. A jak vědci nyní odhalili, je spojenectví mezi psem a člověkem starší než třicet tisíc let. Je tedy více než důkladně prověřené.

Přeji vám hodně nejen psí lásky

Barbora Slavíková Literovášéfredaktorka

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group