Roční předplatné 499 KčTeresa Olszewská-Bancewiczová: Všechno je možné
Připravila: Tereza Hronová, foto: archiv Jeden svět
Dnes je jí osmdesát a přesto cestuje. Úplně sama a stopem. Důchod jí stačí na to, aby se tři měsíce v roce potulovala po světě se stanem a pár dalšími věcmi. Svůj první výlet podnikla před dvaceti lety – asi šedesátiletá polská babička s mladou duší a srdcem se vydala do Finska. Od té doby byla ve více než šedesáti zemích a se stopováním rozhodně ještě nekončí. „Chci jet do Severní Koreje,“ říká usměvavá Teresa Olszewská-Bancewiczová.
Proč jezdíte stopem a ne třeba letadlem nebo vlakem?
Vždycky jsem chtěla cestovat, ale neměla jsem za co. Nemohla jsem jako výtvarnice v Dolním Slezsku najít práci, neměla jsem peníze na jídlo a školní potřeby pro děti, natož pak na cestování. Začala jsem ale malovat obrazy a prodávat je v antikvariátech i na ulici. Šly na odbyt. Díky tomu jsem si vydělala nejdřív na stan, pak na fotoaparát a na pohorky. Výtvarné kompozice jsem zkusila prodávat na mé první cestě do Finska a šlo to. Stopování je pro mě v podstatě jediná možnost, jak se někam podívat.
Utajené jezerozemí
TEXT: KAMIL VIRÁG
Kouzelná krajina velkých jezer, ideální místo pro všechny druhy vodních sportů, pěší turistiku, cykloturistiku a pozorování divoké, nezkažené přírody. Takové je Mazursko v severovýchodní části Polska. Ne náhodou jeden z kandidátů na nový přírodní div světa.
Svůj již několikátý výlet na toto území jsem tentokrát naplánoval do okolí dvou, podle mého názoru nejkrásnějších přístavních městeček, Mikołajki a Giżycko. To první leží na hranici Mazurského krajinného parku a břehu jezera Tałty a vděčí za svůj název sv. Mikuláši. Nedaleko Mikołajek je křižovatka kanálů, spojujících Tałty s jezery Bełdany a Śniardwy. Velká mazurská jezera jsou mezi sebou propojena kanály a říčkami a tvoří tak perfektní síť tras pro jachtaře dychtící po dobrodružství a objevování. Jezero Śniardwy je skutečnou výzvou, zejména za zhoršeného počasí, kdy jeho hladina připomíná spíše rozbouřené moře. Měl jsem příležitost přesvědčit se o tom na vlastní kůži během své květnové plavby, kdy silný vítr vytvářel nad poměrně mělkým dnem jezera posetým velkými balvany skutečně velké vlny. Kdo prošel zkouškou Mazurských jezer, která jsou zde chápána jako jakási škola mořské plavby, může se s klidem vydat dále na sever, plavit se po Baltském moři.
Pradědova válka
TEXT A FOTO: LIBOR MICHALEC
„Co Ti mám psát o Haliči? Spálené vesnice, vyrabované domy, vymřelé rodiny a taková bída, že kdo to nevidí, představit si to nedovede. Jen jediné přání mám, aby podobný osud nestihl také Čechy.“
Štůsky c.k. Feldpost dopisů, pečlivě převázané motouzem, které psal praděda prababičce ze světové války pravidelně den za dnem, jsem objevil na půdě ve staré krabici od margarínu v podstatě náhodou. Z dopisů pradědy Františka čiší spousta neumělého, ale o to vřelejšího citu, a jen tak na okraj mezi starostmi o zdraví všech v rodině a vyřizování pozdravů probleskují popisy válečných scén. Praděda navíc po celou dobu fotil, a z jeho černobílých pohlednic, uspořádaných později do alb, je úplně hmatatelně cítit životní pocit lidí, kteří důvěřivě a s neochvějnou vírou v budoucnost upírají pohled do aparátu, nic netušíce o atomové bombě, fašismu ani komunismu. Fotografický aparát byla tehdy krabice na třech nohách, s měchem a černým hadrem, který se přehazoval přes hlavu, fotilo se na skleněné destičky a vyvolávalo v lavorech s vývojkou a ustalovačem. Praděda se všemi těmito inštrumenty putoval od bojiště ruského k rumunskému a italskému a všude se stal kronikářem prohrané světové války. Fotil pochodující vozatajskou jednotku s koňmi, rozmlácené kostely, rozbombardované mosty, mrtvé obránce zákopů třímající ve ztuhlých prstech růženec, vlastizrádce oběšené na náměstí, ale i své kamarády při holení a na procházce. Všechny ty fotky posílal prababičce s hustě popsanou zadní stranou.
DUKLA BEZ LEGEND
Vše ve válečném mumraji souvisí se vším: přijeli z Anglie dobrovolně posílit naše jednotky na východní frontě o něco později než se původně předpokládalo, zdržela je totiž invaze spojenců přes kanál La Manche do Normandie. A tak se stočlenná skupina československých důstojníků dostala k cíli až teď.
POTRATY V POLSKU
Vanda leží na operačním stole, nohy roztažené, tvář smrtelně bledou, vlasy slepené potem a v očích hrůzu a strach. Zanedlouho přestane vnímat bolest a snad zapomene i na neko nečné útrapy. Začaly v jednom polském hotelovém pokoji při milování a svou tragickou dohru měly v jiném hotelovém pokoje na Slovensku. Přijela sem se svou přítelkyní lékařkou, která se jí pokusila provést potrat.
GO,COMANDOS
Ve střední Evropě je zatím, až na vcelku malé výjimky, na teroristické frontě klid. Podle mínění bezpeč- nostních expertů se největší nebezpečí příštího tisíciletí - jak začíná být terorismus nazýván - bohužel nevyhne ani tomuto území. Maximální připravenost na možný střet s teroristy je tedy naprosto nutná.
Poprava řádu
TEXT A FOTO: LACO KUČERA, TRAVEL PROFI
Nevím, jak bylo na grunwaldských polích před šesti sty lety, ale dnes je vedro k zalknutí. Ve stínu je aspoň třicet stupňů a já lapám po dechu. Když se ale země rozduní pod kopyty stovek koní, zapomínám na horko a nechám se unést spolu s bojovníky daleko do středověku.
Po celé Evropě jsou rozesety stovky polí, nesoucích přídomek „bitevní“. Některá dosáhla neblahé proslulosti na celém světě, jiná jsou ctěna a s pietou opatrována národy, které na nich zanikaly nebo se rodily. K těm druhým patří bitevní pole u městečka Grunwaldu ve Varmijsko-mazurském vojvodství. Letos 15. července uplynulo šest set let od doby, kdy zde utichl řinkot mečů, sténání raněných i pokřik vítězů. O co se vlastně u Grunwaldu nebo také u Tannenbergu či Žalgirisu bojovalo? Samozřejmě o moc a vládu nad jinými. Území dnešního Polska bylo dlouhá staletí v centru mocenských zájmů Řádu německých rytířů. Proti nim stály snahy polské šlechty o samostatnost. Šarvátek, střetů a válek zažili Poláci od středověku bezpočet. Mezi nimi má u bitva Grunwaldu mimořádný význam. Proti sobě se totiž postavila nebývale početná vojska křižáků a polsko-litevské koalice, kterou podporovaly mimo jiné i vojenské síly českého vojevůdce Jana Sokola z Lamberka. Uváděna bývá i účast Jana Žižky z Trocnova v žoldu koalice. Ovšem o jejich roli a vojenské síle nemají historici úplně shodné představy. Jisté však je, že čeští rytíři bojovali na obou stranách. Inu, středověk měl svoje pravidla a měřítka.
Čas vlků
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL PETR SLAVÍK
Mraky jsou spíše černé než šedivé. Těžce a plíživě táhnou svůj náklad prvního sněhu po obzoru rovném jako stůl. Mají zpoždění. Je konec ledna.
Čtvrť duchů ožívá
TEXT: JUDITA KOVÁŘOVÁ
Když Steven Spielberg natáčel film Schindlerův seznam, strávil tři týdny v krakovské Kazimierzi, aby jeho záběry davových scén byly co nejautentičtější. Tato zachovalá židovská čtvrť je světovým unikátem.
Češi jsou milovníci života
PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK
Poláci nás mají rádi. Ať už jsem v Polsku hovořil s mladými či starými, každý se při zmínce o České republice rozzářil. „Jste především národ s fascinující kulturou. Dokázali jste si vytvořit kulturu jako antidepresivum,“ říká Mariusz Szczygieł, polský novinář, spisovatel a velký čechofil. Na druhé straně nás prý mnoho Poláků vnímá jako vyčuránky, kteří se snaží na všem vydělat.
Pozor! vrací se Zubr
DIVOCÍ ZUBŘI V BĚLOVĚŽSKÉM PRALESE
NEJLEPŠÍ ELEKTRIKÁŘ SVĚTA CHTĚL BÝT LECH WALESA
Autor: Libor Michalec a Jana Patková
Gdaňsk je trochu jiný než ostatní Polsko. Tam za mořem je už Finsko a dotyk jiné kultury je znát. Možná je to jeden z klíčů k vysvětlení fenoménu jménem Lech Walesa. Dnes se zdá, že kdyby v dobách
Z CITU JSME DĚLALI PŘEDNOST
ZKÁZA LODI WILHELM GUSTLOFF
Autor: Jaroslav Szymonik
O potopení transportního plavidla Wilhelm Gustloff v roce 1945 se téměř nemluví. Přitom šlo bezesporu o největší námořní katastrofu všech dob, která si vyžádala téměř čtyřnásobně víc obětí než obecně známá zkáza Titanicu.
