Roční předplatné 499 KčPradědova válka
TEXT A FOTO: LIBOR MICHALEC
„Co Ti mám psát o Haliči? Spálené vesnice, vyrabované domy, vymřelé rodiny a taková bída, že kdo to nevidí, představit si to nedovede. Jen jediné přání mám, aby podobný osud nestihl také Čechy.“
Štůsky c.k. Feldpost dopisů, pečlivě převázané motouzem, které psal praděda prababičce ze světové války pravidelně den za dnem, jsem objevil na půdě ve staré krabici od margarínu v podstatě náhodou. Z dopisů pradědy Františka čiší spousta neumělého, ale o to vřelejšího citu, a jen tak na okraj mezi starostmi o zdraví všech v rodině a vyřizování pozdravů probleskují popisy válečných scén. Praděda navíc po celou dobu fotil, a z jeho černobílých pohlednic, uspořádaných později do alb, je úplně hmatatelně cítit životní pocit lidí, kteří důvěřivě a s neochvějnou vírou v budoucnost upírají pohled do aparátu, nic netušíce o atomové bombě, fašismu ani komunismu. Fotografický aparát byla tehdy krabice na třech nohách, s měchem a černým hadrem, který se přehazoval přes hlavu, fotilo se na skleněné destičky a vyvolávalo v lavorech s vývojkou a ustalovačem. Praděda se všemi těmito inštrumenty putoval od bojiště ruského k rumunskému a italskému a všude se stal kronikářem prohrané světové války. Fotil pochodující vozatajskou jednotku s koňmi, rozmlácené kostely, rozbombardované mosty, mrtvé obránce zákopů třímající ve ztuhlých prstech růženec, vlastizrádce oběšené na náměstí, ale i své kamarády při holení a na procházce. Všechny ty fotky posílal prababičce s hustě popsanou zadní stranou.
