Roční předplatné 499 KčKolem kolem světa
TEXT: Lenka Stránská
Výraz „emancipace“ dokázal na sklonku 19. století pořádně hnout žlučí mnohým mužům. I když Spojené státy americké byly její kolébkou. Ale vydat se v roce 1894 na kole, dopravním prostředku, který byl do té doby doménou mužů, na cestu kolem světa? Neuvěřitelné.
Ztracený tulák
TEXT: Lenka Stránská
Radiotelegrafická zpráva z ostrova Midway: „Bouře od jihu. Déšť. Silné poryvy větru. Zábradlí na návětrné straně pod vodou. Lůžka mokrá. Stěží udržujeme kurs. Mám se báječně. Přál bych vám, abyste byli na mém místě.“
Tuto zprávu dostali přátelé cestovatele Richarda Halliburtona 24. března roku 1939. Ani tváří v tvář hrozící katastrofě neztrácel tento dobrodruh, autor velepopulárních cestopisů, svůj pověstný smysl pro humor. Čínská loď s ptákem fénixem na zádi jako symbolem štěstí, se kterou se 5. března roku 1939 vydal z Hongkongu, aby proplul Tichým oceánem a mohl tak „vpadnout do Ameriky na čínské džunce“, navždy zmizela. A s ní i Richard Halliburton, nejznámější zapomenutá legenda.
O chlup méně
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ
Myslela jsem si, že bezsrstá rasa psa, zvaná naháči, byla vyšlechtěna proto, aby se mohli zvířetem potěšit alergici. Veliký omyl. Předpokládá se, že se čínský chocholatý pes vyvinul z afrického bezsrstého psa, z něhož Číňané, kteří prý mají miniaturní psíky v oblibě, vyšlechtili psa menšího. Původně bylo toto plemeno známo pod mnoha různými názvy, např. čínský naháč, čínský jedlý pes, čínský lodní pes a čínský královský naháč. Dostávali pojmenování i po místech, kde byli objeveni. V Egyptě byli nazýváni pyramidovým naháčem nebo naháčem z Gízy, v jižní Africe jihoafričtí naháči a v Turecku pak byli větší psíci tohoto plemene pojmenováni jako turečtí naháči. Předpokládá se, že čínští námořníci, plavící se po mořích, měli na palubě psy a s jejich štěňaty obchodovali v přístavech s místními obyvateli. Během epidemie moru, který přišel právě z Číny, se bezsrstí psi brali na paluby lodí, aby lovili hlodavce, přenášející tuto nemoc. Na začátku 16. století španělští cestovatelé nalezli čínské chocholaté psy i v Mexiku a dalších částech Střední a Jižní Ameriky. Během 18. a 19. století potkávali britští a portugalští průzkumníci tyto psy i v Africe a Asii.
Lovec kilometrů
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: archiv
Ale snad i to má smysl, když někdo podlehne klukovské touze po dobrodružství a nevykoná sice nic pro vědu, ale přibližuje lidem vzdálený svět. Slova cestovatele, spisovatele, reportéra, fotografa, zapáleného skauta, propagátora motorismu i vlastence bez svatozáře. František Alexander Elstner procestoval kus světa a kam se dostal, tam šířil slávu českého automobilismu. Mezi peóny v Argentině, beduíny na Sahaře i „nafoukanými“ Američany, kteří se domnívali, že na vozy z Detroitu nikdo nedosáhne.
CESTA ZA KLUKOVSKÝM SNEM
Narodíte se do vážené pražské rodiny na počátku minulého století a svoji životní dráhu máte určenou předem. Nejen tím, že kulisu vašeho dětství tvoří bohaté Vinohrady, ale vy sám vyrůstáte v měšťanském domě, který postavil váš otec. Přáním rodičů je, abyste vystudoval práva a stal se váženým občanem…
Zpočátku to vypadalo, že František vizi svých rodičů naplní. Studoval reálné gymnázium a připravoval se na maturitu. V sedmnácti však školu přerušil a odjel jako člen protityfové brigády Mezinárodního červeného kříže na Podkarpatskou Rus, do bohem zapomenuté oblasti. Touha po dobrodružství? Touha pomáhat? Těžko říci. Rodiče mu ovšem na cestu nepožehnali. František se ale vrátil zdravý, gymnázium dokončil a pustil se do studia práv. Nakonec si udělal nástavbu pro učitele s odůvodněním, že bude mít dlouhé prázdniny a bude se věnovat svým nesčetným aktivitám.
Fénix a múzy
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER
Šlechtična každým coulem, říkají si jistě mnozí návštěvníci zámku Líčkov na Žatecku, když poprvé spatří paní Marii Brázdovou, zdejší zámeckou paní, někdejší manželku akademického malíře Oskara Brázdy, který na závěr svého studia získal zlatou medaili za malbu a stipendium do Říma, kterou mu osobně předal v roce 1911 císař František Josef I. Oskar Brázda je též autorem hesla „Chmel je naše zelené zlato“. Propagační plakát s motivem zeměkoule obtočené věncem z chmelových šišek pochází z jeho dílny a je k vidění na líčkovském zámku. Vlídné vystupování, pohostinnost, živý projev a elán by mohli ženě narozené v roce 1926 závidět mnozí mladší. Marie se však nenarodila v jedné ze zdejších komnat a v žilách jí nekoluje ani kapka modré krve. Nikdy na vlastní kůži nezakusila zdejší idylické časy před válkou, kdy sem přijížděly známé osobnosti – T. G. Masaryk, Edvard Beneš, ale i členové švédské královské rodiny. Mihla se zde jen, když jako dcera zdejšího sadaře na zámek přinášela čerstvé ovoce. S Oskarem Brázdou, Okim, jak mu stále láskyplně říká, zažila dobu poválečnou, plnou ústrků, ponižování a upadajícího zájmu o Mistrovo pozoruhodné dílo.
Trpaslíkov
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: ARCHIV MUZEA MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM
Trpaslíci jsou všude. Alespoň to tvrdí nanolog a vědecký tajemník Muzea města Ústí nad Labem Václav Houfek. Nanologie pochází z řeckého slova nanos – trpaslík, definice trpaslíka v nanologii však dosud nebyla formulována. „Tato bytost je složitá svou povahou, je ale problematická i charakteristikou kultury, která trpaslíky reflektuje. Jinak řečeno, trpaslík je stabilní, ale proměňují se lidé, kteří ho neustále znovu objevují,“ vysvětluje Václav Houfek. Figurka dnešního trpaslíka vychází podle nanologů z lidských představ na přelomu 15. a 16. století. Těžba kovů byla na vrcholu a věřilo se, že trpaslíci jsou vládci podzemí, pomáhající dobrým lidem hledat poklady nebo strážit jejich a obydlí. A mají ještě nějaké dobré vlastnosti? „Když vezmeme v úvahu klasické texty, tak je to především odpovědnost a spravedlnost. I když to bývá někdy vyváženo poněkud brutálním humorem,“ doplňuje Houfek výčet trpasličích kladů.
Nezbytná maličkost
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ
Kousek dřívka, a jak je potřebné. Mezi zuby se vám dostane zbytek jídla a vy ho ne a ne vydolovat jazykem. Sháníte tedy párátko. Pokud nějaké neobjevíte na stole hostitele či ho nemáte čirou náhodou u sebe, nezbývá nic jiného než trpět. Historka, jak si postižený snažil pomoci vlastní vizitkou nepatří do kategorie vymyšlených.
Jak se párátka vyrábějí? Starý vtip hovoří o tom, že se porazí strom a tak dlouho se ořezává, až vznikne párátko. Pointa spočívá v dotazu, zda se opravdu z jednoho stromu vyrobí jen jedno párátko – a odpovězeno je, že nikoliv. Často se prý párátko nakonec zlomí...
„Odpad u plochých párátek je 80 % a u kulatých 75 %, informuje nás Petr Rych, vedoucí technického úseku výrobního družstva invalidů Dipro. Je mi to trochu divné, uvažuji, zda jsem se nepřeslechla. Nikoliv. Čím je prý výrobek menší, tím je výtěžnost nižší. Opracováním, tedy řezáním a hoblováním se mnoho materiálu proměňuje v piliny a hobliny, které ovšem nazmar nepřijdou a slouží jako otop pro provozy a sušárny.
Zlaté časy
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER
Obyčejná registrační pokladna. Co to může být za krásu, říkáte si možná. Ale máte-li možnost prohlédnout si muzeální kousky, které kdysi bývaly i takovým malým trezorem, uznáte, že naši předkové si na jejich vzhledu dávali velice záležet. Bývaly doby, kdy si každý hokynář zakládal na své poctivosti. Často však placení předcházelo smlouvání a tento zvyk se uplatňoval i ve větších obchodech. Lze si představit ten chaos – zákazníci, mezi nimi se proplétají prodavači ve snaze každému vyhovět. Prodávající odolávají náporu zákazníků nespokojených s cenami a ti méně poctiví si občas strčí nějaké ty drobné do kapsy na přilepšenou. Majitelé obchodů proto uvítali registrační pokladny a zákazníci si začali zvykat na charakteristické „cink“, oznamující, že pan šéf je zase o něco bohatší.
Chyťte opici
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ
V ponurých padesátých letech, kdy Sovětský svaz býval náš vzor, bylo kuriózní, že byl vzorem i v budování protialkoholních záchytných stanic. V carském Rusku vznikaly první útulky pro opilce již v roce 1902. Hrůznější podoby nabyly v roce 1940, v době kdy se žezla šéfa NKVD ujal Lavrentij Berija. Pobyt v nich měl podobu opravdového, i když krátkodobého vězení. Co se ale týče zřízení prvních protialkoholních záchytných stanic v podobě, jakou známe dnes, máme světové prvenství. Zasloužil se o to MUDr. Jaroslav Skála, známý bojovník proti alkoholismu, jak tuto skutečnost jásavě oznamoval dobový tisk.
Pozor! Kiumbové
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER
Obyvatelé keňské vesnice Tabaka tomuto projektu z počátku nevěřili. Nač by měli vyrábět podivné figurky pro jakousi dětskou hru, když mohou nabídnout k prodeji tolik krásných věcí – třeba sošky zvířat? Ty přece umějí. Členům litoměřického občanského sdružení ShineBean tak dalo dost práce vysvětlit jim, že když se naučí z dostupné suroviny, mastku, zhotovovat Kiumby, podle afrických legend nejstarší bytosti na světě, přijdou si na pravidelný příjem, který mohou využít na školní vzdělání svých dětí. Zkušenosti českých dobrovolníků a um keňských řemeslníků nakonec vyústil ve stolní společenskou hru Kiumbiáda, určenou českým dětem.Proč vlastně další nová hra v době, kdy dětské pokojíky praskají ve švech a v záplavě hraček se nevyznají děti ani jejich rodiče? Kiumbiády se podstatně liší od většiny ostatních her a hraček, které nabízejí české obchody. Jsou výhradně z přírodních materiálů, a hlavně – poskytují i přidanou hodnotu v podobě vědomí, že nákupem hry pomáháte lidem v jedné konkrétní africké lokalitě.
Ešusy pomáhají
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER
Známe ho všichni. Muži starší a střední generace ho používali v době základní vojenské služby, neobešli se bez něj vyznavači trampingu, skauti, ale ani ti, kteří utužovali kolektiv na chmelových brigádách. Trojdílná hliníková kuchyňská souprava zvaná ešus byla nepostradatelná. Do menší nádobky se nalila polévka (ráno čaj), větší posloužila na guláš a knedlíky a víčko se využilo jako podnos pro pečivo. Jak praktické. Je lehký, nerozbitný a snadno omyvatelný. Pokud se dlouhodobě používal k vaření čaje, jeho vzhled získal typickou tmavou patinu. Možná vás také někdy napadlo, jak tato univerzální pomůcka získala své nezvyklé jméno. Slovo vzniklo z německého esschale, což je jídelní miska. Odtud už byla ke slangovému slovu ešus velmi krátká cesta.
Dinosaurus mezi rostlinami
Welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis) je zvláštní rostlina. Prohlížíte-li si ji v botanické zahradě, nebo ve volné přírodě, máte- li to štěstí, možná vám přijde, že si své přízvisko zaslouží.
Oblékli jsme Ježíška
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ , FOTO: MAREK WÁGNER
Která panenka na světě má nejvzácnější oblečky? Myslíte, že Barbie? Poté, co jsme nahlédli do šatníku Pražského Jezulátka, zjistili jsme, že nikoliv. Oblékání sošky je obřadem, prováděným zkušenými „garderobiérkami“.
Jak se hledá pramatka
text Lenka Stránská, ilustrace Dalibor Nesnídal
Naši předkové nám zanechali odkaz v podobě genetické výbavy, z jejíchž některých částí lze vyčíst historii rodu tisíce let zpět. Tajemství ukrytá v těchto odkazech předků pak umožnily odhalit nedávné poznatky molekulární genetiky.
Vlasta z domu Trubačů
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ
Léta o ní česká veřejnost neměla ani tušení. Ve světě známá a uctívaná osobnost původem z jihočeských Bernartic. Polyglotka, lékařka, entomoložka. Vlasta Kálalová – Di Lottiová, hlavní hrdinka knihy Doktorka z domu Trubačů. Jak se ve dvacátých letech minulého století dostane děvče z vesnice u Tábora do exotického Bagdádu?
Zázrak, nebo pohroma?
Text: Lenka Stránská
Kdyby se sešli botanik, kosmetička, lékař a ekolog a začali se bavit o významu eukalyptu (blahovičník kulatoplodý), pravděpodobně by se neshodli.
Svobodně v nesvobodných časech
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MIROSLAV RADA
Tereza Boučková rozhodně nejde s hlavním proudem, když něco píše, neřeší, jestli se to sluší, nebo koho tím naštve. A tak jí spousta lidí nemůže přijít na jméno. Nyní podle jejího scénáře vznikla mrazivá komedie. V den 20. výročí sametové revoluce má mít premiéru film natočený podle vašeho scénáře, Zemský ráj to napohled.
CHODSKÁ zastavení
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ
Chodsko, je země pod šumavskými hvozdy, ve které žili strážci českých hranic a solné stezky – Chodové. Čistá líbezná krajina, dosud živé tradice, dějiště historických událostí a inspirace mnoha našich básníků, malířů a spisovatelů.
Exotická hraběnka
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, REPRO A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ
Bylo to jako zjevení, když se na poběžovickém zámku objevil hrabě Heinrich se svou chotí. Paní hraběnka totiž rozhodně nevypadala jako šlechtična z českých pohádek. Byla to Japonka. Nejspíš první v českých zemích.
Městem chodí Amadeus
Starobylé uličky, průchody a romantické dvorky Salzburgu dýchají nezaměnitelnou atmosférou. Genius loci je zde tak silný, že by vás ani nepřekvapilo, kdybyste v některém zákoutí potkali člověka oblečeného v rokokovém úboru.
