ikoktejl

4
Tag: 4 Nalezeno 5 výsledků.
Tag: 4 Řazení

Editorial 4/2017

Editorial 4/2017

Kočku bez ocásku jsem viděla v životě jen párkrát, ale jedna legendární mne provázela celé mé dětství. Můj děda byl řezník, a kde je maso, tam jsou masožravci. K domácnosti tedy patřil i pan kocour. Tedy vlastně Kocour. Do dílny nesměl, ale hlídal vždy na dvoře u zadních dveří a o výrobě měl přehled jako nikdo jiný. Byl dobře živený a mlsný jak stará koza. Uměl si otevřít bandasku a z mléka slízat všechnu smetanu. Což se stalo osudné jeho chloubě, ocasu, který nosil zásadně hrdě vzhůru jako prut. Děda byl prudší povahy, a když jednou zase našel bandasku s mlékem otevřenou a bez smetany, tak ho popadl vztek. Ne, nehonil ho s nožem nebo sekáčkem, jak by se nabízelo, ale zařval a chtěl ho vyhodit z domu. Kocour rychle poznal, že jde do tuhého, a ve snaze prosmýknout se nenápadně ven zadními dveřmi chtěl proběhnout pod šicím strojem. Stroj byl zrovna v provozu, ozvalo se cvak a bylo po chloubě. Kocour to nesl statečně, pahýl mu důsledkem bohaté stravy ztloustl a namísto prutu měl na zádech velkou bambuli.

Jenže to mělo pokračování. Nevím, zda to bylo v důsledku bambule, ale prý se začal rvát častěji než předtím. Jednou se dotáhl domů na pokraji smrti, kožich z poloviny hlavy skalpovaný a byl zle pokousaný. Uprostřed války na vesnici kousek od Terezína polomrtvá kočka nikoho nezajímala, a tak byl pragmaticky vyhozen na hnojiště. Zda má chlévská mrva léčivé účinky a kde se v Kocourovi vzala vůle žít, dodnes nevíme, ale pravdou je, že se po měsíci objevil zase na svém místě na dvoře. Dnes bychom mu říkali Zombie – hlavu měl zčásti olysalou, zčásti porostlou srstí jiné barvy než zbytek těla, kulhal a místo tučné bambule měl jen hubený pahýlek, nicméně hrdě vztyčený. A fousy měl od smetany…

Legenda o Kocourovi bez ocasu mne provázela celé dětství, kočky plemene bobtail nebo manx z našeho portrétu plemen vypadají mnohem elegantněji. Ať s ocáskem nebo bez, každá kočka má jedinečný příběh a osobnost.

Přeji vám v jejich společnosti krásné léto

Pavla Růžičkovášéfredaktorka

Editorial 4/2016

Editorial 4/2016

Přejít na články z Kočičí planety 4/2016

Říkal náš Manfréd, že tento způsob léta je pro kočky fajn. Žádná přehnaná vedra, dost sluníčka, vánku a deště. Tedy ne že by si přímo liboval v dešti, ale po dešti roste tráva. A v trávě je živo. A na trávě taky.

Manfréd zodpovědně každé ráno obchází své teritorium, které čítá odhadem asi šest zahrad. Někdy sleduji z balkonu, jak jeho štíhlá zrzavá postava vyráží přes ploty. Vídám ho u sousedů lovit v okrasné trávě u rybníčku malé žabičky. Ve druhé zahradě sedává na vysokém pařezu po staré bříze a pozoruje kosy na udržovaném anglickém trávníčku. U nás na zahradě začala k jeho velkému potěšení pastevní sezona morčat. Pasou se v bytelném výběhu s krásným domečkem. Tedy na jeho vkus má ten domeček moc příkrou stříšku, protože se na ní nedá tak dobře válet jako na houpačce u dalších sousedů. Manfréd ven vychází ve svých pravidelných hodinách a pak se spokojeně vrací domů na gauč. Svůj režim změní maximálně, když je na zahradě party, tu si nenechá nikdy ujít. Chová se prostě přesně tak, jak popisujeme v článku o teritoriálním chování koček.

Kromě tajů kočičích revírů tentokrát píšeme i o tom, co potřebuje kočka v létě, zda je lepší krmit granulemi nebo konzervou, nebo jaký je život kočičích seniorů.

Přeji vám i vašim chlupatým miláčkům krásné léto plné napínavých příběhů a dobrých konců

Pavla Růžičková

Editorial 4/2015

Editorial 4/2015

Přejít na články z Kočičí planety 4/2015

Je vedro. Všude. Už i v domě. Naše kočky zavedly nový režim, něco mezi zimním spánkem a jarní aktivitou. Přes den se odmítají hnout, válejí se jak plyšáci na všech myslitelných i nemyslitelných místech. Chytřejší Manfréd vyhledává stín, líné Míce to je jedno. Padne kdekoli. Hra? Voda? Hlazení? Všechno špatně. Zvednou se maximálně na žrádlo. Ovšem pak přijde večer, ochladí se a najednou je jich všude plno. Chtějí si hrát, dovádět a kradou vše, co potkají. Chtěla bych se mít jako oni, přes den se válet a ožívat večer čistě pro zábavu. Třeba to zvládnu v příštím životě. Najdu si hodnou rodinu, nastěhuji se k nim jako naše Míca, budu ale hodná a milá kočka. Nic mi nebude scházet…Připravili jsme pro vás velký materiál na téma léto, aby vaší kočce nic nescházelo ani v tom nejhorším vedru. Ostatně léto s kočkou bylo i moto naší fotografické soutěže, do které jste nám zaslali velké množství opravdu krásných záběrů. Vybrat jednoho vítěze je stále těžší, zvlášť když z fotek přímo čiší vaše láska ke kočkám. Přeji vám i vašim chlupatým miláčkům krásné léto

Pavla Růžičková  

Editorial 4/2014

Editorial 4/2014

Přejít na články z Kočičí planety 4/2014

Vážení čtenáři,

kočičí dvířka jsou pro mne symbolem. Symbolem lásky ke kočkám. Vpouštíme je do svých příbytků, do svých srdcí, do svých životů. Kocour mé sestry by se mohl testováním dvířek živit. Jednoho dne zamňoukal u dveří na jejich samotě u lesa a pustili ho dál do domu. Už zůstal. Ale neměl rád zavřené dveře a trval na tom, že bude chodit ven. Přes léto to nebyl problém, ale na podzim věčně pootevřenými dveřmi táhlo. Dostal proto první model dvířek. Ty nejobyčejnější z prvního obchodu. Dělaly neskutečný kravál a ukázalo se, že Mourek chodí v noci ven a dovnitř s pravidelností ponocného co hodinu. Inu dostal nový, tišší model. Jenže Mourek dospěl a začal chodit za kočkami. U toho nezůstalo, začal si vodit kočky domů. Bohužel měl slabost pro řekněme „sociálně slabší“ dámy prosté základních společenských pravidel a hygienických návyků. Oproti Mourkovi odmítaly respektovat veškerá pravidla a sežraná bábovka, vylitá barva v předsíni a louže v košíčku toho nejlepšího krajkového spodního prádla již byly onou poslední kapkou. Mourek dostal další model dvířek. Luxusní italský model opatřený mikročipem, který měl vpustit pouze nositele správného čipu. Jejich pořizovací cena hravě přesáhla součet cen obou předchozích modelů. První čip z obojku ztratil Mourek hned druhý den, životnost ostatních se počítala na týdny. Účet za doobjednané čipy z Itálie se dostal do rukou pána domu a vypadalo to, že se Mourek bude stěhovat. Žije tam však stále. Poslední model dvířek byl robustní a kvalitní, s možností regulovat směr propouštění. Inu Němci. Mourek může dvířky ven, dovnitř se naučil chodit přes verandu, kde si na paničku zamňouká.

Už jsem viděla dvířka vedoucí na půdu, ven na střechu garáže, i kočičí dvířka v krytém bazénu na zahradě. Mám je ráda. Ukazují, že za nimi jsou lidé, co vpustili kočky do svých srdcí. Že jsou kočičí dvířka i v historických dveřích britské ambasády v Praze mi nejprve vyrazilo dech. Ale vlastně to tak musí být. Když si přečtete náš rozhovor s paní velvyslankyní, pochopíte.

Vpusťte i vy kočky do svých srdcí i životů, budete bohatší. Bohatší o spoustu zážitků, zvířecí lásky a získáte nový pohled na svět. Ať už s dvířky nebo bez.

A pokud z jakéhokoli důvodu pozorujete kočky jen zpovzdálí, zachovejte nám přízeň. Od nového roku pro vás máme překvapení – budeme se vídat každý sudý měsíc, z Kočičí planety bude dvouměsíčník.

Přeji vám krásné svátky a těším se na viděnou v novém roce.

Pavla Růžičkovášé Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Editorial 4 / 2013

Editorial 4 / 2013

Přejít na články z Kočičí planety 4 / 2013

Vážení a milí čtenáři,

Vítám vás na stránkách Kočičí planety, tentokrát hodně chlupatého čísla. Proč chlupatějšího než obvykle? CA co vám na mysli vytane jako první, když slyšíte slovo perská kočka? No jasně chlupy. Hodně chlupů. Soužení s chlupy znají všichni chovatelé koček a potažmo i jiných domácích savců. Proto píšeme proto o tom, jaký je kožich znamenitý ukazatel zdraví a pohody kočky, proč si některé kočky vylízají holá místa, kde a jak pomáhá chlupatá terapie a jak se chlupů zbavit. Nebo vlastně nezbavit.

Když jsme časopis připravovali a chlupatá témata se množila jak po zimě chlupy na koberci, našli se i tací kolegové, kteří navrhovali přidat speciální přílohu – hrst kočičích chlupů do každého čísla. Naštěstí pro vás i pro nás, je cesta od nápadu k úspěšné realizaci náročná a dlouhá, a tak nápad nakonec zůstal jen v rovině nápadu.

V minulém čísle jsme se ptali, jak se chlupů zbavujete a dostali jsme Sspoustou výborných a vtipných nápadů jste nás zásobili vy sami, když jsme se v minulém čísle ptali na to, jak se chlupů zbavujete. Zatímco já píšu tyhle řádky, naše zvěř se pohodlně válí na svých oblíbených místech po celém domě a můj muž se kouká na detektivku. Takovou tu, kdy vyšetřovatel přijde do naklizeného bytu, z pod prádelníku vyloví jeden jediný chlup, díky kterému v laboratoři zjistí, že vrahem je ošetřovatel tygrů ze zoo. Také je mám ráda, náramně se u toho bavím. Byty vypadají jak z katalogu, ženy vstávají nalíčené a učesané a hlavně ty chlupy! Nejvíc se bavím představou, co by se asi dělo, kdyby chtěli analyzovat chlupy nalezené u nás jen třeba na třech centimetrech někde pod křeslem. Asi bychom celou slavnou laboratoř vyřadili z provozu na několik měsíců dopředu. O křeslo se obvykle pere kočka s naší fenou, kocour si za křeslem rád schovává nějaký ten úlovek. Trať křeslo – prádelník – topení je oblíbená spojnice našeho ježka na večerních túrách po bytě a když křeslo odtáhnu kvůli luxování, tak zajásají děti a v uvolněném prostoru okamžitě postaví bunkr. Na chlupy jsem rezignovala a beru je jako důkaz šťastného soužití pod jednou střechou. Dvounohým členům rodiny také nevyčítám, že ztrácejí vlasy…

Detektivní práci jsem si tentokrát díky Kočičí planetě vyzkoušela i sama osobně. Při práci na materiálu o perských kočkách jsem narazila na informaci, jak moc rychle ztrácí toto plemeno na popularitě. Bylo mi to upřímně líto. Mám pro ta noblesní, nadýchaná stvoření slabost. Když jsem však hledala chovatele, pro malé rozhovory o tom, jak se žije s plemenem, narazila jsem na nevídanou neochotu spolupracovat s médii. Věřím, že šíření správného obrazu a pravdivých informacích o chovaném plemeni by mělo být v zájmu každého chovatele. Kdykoli a kdekoli. Média jsou plné informací o „nových“ méně známých plemenech koček a perské krasavice krasavic, jako by patřily do rukou jen úzkému okruhu vyvolených. Snad se nám podaří perské kočky aspoň trochu rehabilitovat, jsou to opravdu kočky s velkým K, milující a milovaní společníci a o nic horší než aktuálně módní plemena.

Přeji vám všem poklidnou zimu, šťastný nNový rok ve znamení koček a děkuji všem chovatelům, kteří se dokážouí přivřít oko, když šotek v textu z chovatelské stanice udělá chovnou…

Pavla Růžičková

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group