Roční předplatné 499 KčAUSCHWITZ-BIRKENAU
Nikdy už nikdo nepopíše, co bylo Auschwitz-Birkenau. Tři spisovatelé, kteří je přežili, spáchali sebevraždu. první Tadeusz Borowski, největší talent polské literatury, skoro hned potom, co popsal hrůzy pekla, které vytvořil člověk pro člověka v podmínkách vyspělé technické civilizace. Jean Amery, rakouský humanista a esejista, když shledal, že skutečnosti z Auschwitz-Birkenau zůstanou zdrojem vysvětlení pro mnoho událostí, které teprve přijdou, a Primo Levy, jeden z nejlepších, který se snažil sdělit, co viděl, jen aby shledal, že to je nemožné zprostředkovat.
FURT VE STŘEHU
Je poetický jarní večer. Slunce se ještě opodál zhlíží v zrcadle Vltavy, za chvíli padne za petřínský kopec jako podťaté. Kousek od nábřeží, ve Viole, už lístek nedostanete. Za dvě hodiny začne představení „Pořád se něco děje“ - One Man Show herce, který si rozhodně v poslední době nemůže stěžovat na nedostatek krásných příležitostí, o popularitě ani nemluvě. Je čas k rozhovoru s mužem, kterému před několika dny dali diváci přednost před takovými esy jako Jane Birkinová či Roy Scheider.
OSTŘE SLEDOVANÝ VLAK
Lokomotiva poprvé dorazila do Prahy, vesele zahoukala a pustila nad ní pravidelnou dávku páry, jako by si chtěla oddechnout, že má dlouhou c e s t u z Olomouce za sebou. Byl to pohled velkolepý a city radostné zmocnily se všech přítomných. Do jásotu davu zněly zvony a rány z děl. Je tři čtvrtě na pět odpoledne, 20. srpna léta Páně 1845, a celá Praha je shromážděna na C.
VAKUUM: „NIC“ NEBO „NĚCO“?
Dnešní fyzikální teorie nepovažují vakuum za „absolutní prázdno“, nýbrž za prostředí, v němž sice nejsou žádné částice hmoty, ale dochází tam k tzv. virtuálním procesům, provázeným zrodem a okamžitým zánikem dvojic virtuálních (tj. možných) částic. Na tvrzení, že vakuum není prázdnotou, není nic paradoxního. V jeho hloubce totiž přece jenom něco je. Představme si prostor, v němž není ani plyn, ani molekuly, ani atomy, který je prost jakékoli hmoty.
Yellowstone
Potichu a opatrně jsem našlapoval na stezce, prst připravený na spoušti fotoaparátu. Náhle napravo zapraskaly větve. Otočil jsem hlavu a zůstal stát. Akorát včas. Deset metrů ode mne se zastavil ten, na nějž jsem tak dlouho čekal. Bison bison - relikt z pleistocénu, jehož stáda až do konce minulého století pokrývala v mnohamiliónovém počtu celý severoamerický kontinent. Není sám.
Koně z El Batan
Uskakuji v poslední chvíli před kopyty zpěněného koně. Rozbití fotoaparátu zabraňuje stařík mohutným hrdelním pokřikem. Grošák z arabské chovné stanice El Batan na vteřinu strne, pak spustí přední nádherně tvarované nohy na zem a po několika dalších okamžiků je z něho normální kůň. Bubínky a píšťaly se znovu rozdovádí rytmem, jemuž ze všech nejlépe rozumí kůň a jeho jezdec.
Můj strom, můj hrad
Tropický les je nejbohatším suchozemským ekosystémem, ve kterém se vyskytuje úžasné množství rostlinných a živočišných forem. Nejbohatší jsou všechny rovníkové deštné pralesy, ale i v daleko příjemnějších a přístupnějších oblastech, jako například v horských lesích Kuby, se dá pozorovat spousta zajímavostí ze života v tropech. Základní stavební jednotkou každého lesa je strom.
Země zvaná Myanmar
Několik dnů před Vánocemi jsem dostal nabídku natočit pro německou televizi dva třičtvrtěhodinové filmy o zemi Myanmar, o světě buddhistů a svaté řece Iravadi. Myanmar? Neznám. Nevím. Nikdo neví, kde tuto zemi hledat a zda opravdu je. Nemá u nás zastupitelství a jen málokdo tuší něco málo o Barmě, jak se Myanmar pod anglickou nadvládou jmenoval.
Cézar bydlí na Montmartru
Sedíme na terase vysoko nad Paříží, pod námi Montmartre, vlevo šedý povlak soumraku pokrývá běloskvoucí kopuli Sacré-Coeur, vpravo si Eiffelovka růžencem žárovek svítí na město. Mám dojem, že Jean-Pierre Aumont za ta dlouhá léta vůbec nezestárl. A to bezpečně vím, že je mu pětaosmdesát, ani o chloupek míň! Když jsme šli městem, málem jsem mu nestačil, šel krokem rychlým a pružným, jako by chtěl uniknout letícímu času a zároveň se mu i vysmát...
Návštěva u vraha
Kapela Vlasty Palána vyhrává na plné pecky oblíbenou melodii a na malém parketu se tísní desítka tančících párů. Muži v džínách, v tmavých svetrech nebo v montérkových blůzách roztáčejí v divokém vířivém reji své partnerky, mezi kterými se občas mihne světlá halenka nebo růžové paleto a prozáří jednotvárnou šeď prostředí. Zábava nabývá na razanci a od stolů se ozývají hlasité výkřiky štamgastů.
NÁPOJ LIDU A JEHO BOHŮ
Co vlastně víme o pivu? Snad jen to, že je z alkoholických nápojů nejslabší a že je skvělé k vepřovému. Ale víme, že pivo je více než dvakrát starší než Kristus? „Jez chleba, Enkidu, to patří k žití! A pivo pij, jak zvykem je v zemi. Chléb jedl Enkidu, až do plna syta a pivo pil sedmero džbánků. Rozjařila se mysl jeho a počal zpívat...“ (Epos o Gilgamešovi v překladu L. Matouše) Tak líčí sumerský básník Enkiduovo setkání s nevěstou Samchat v eposu, vzniklém koncem třetího tis íciletí před Kristem.
Droga silnější než lítost
Až vylezu z tohohle ústavu postavím se na hlavu a celej stát rozkradu, od Aše k Popradu za prachy koupím si péčko a všechno ho vyjedu v rakvi do spalovny pojedu já už jiná nebudu bubububu... Jitka a Tereza, Kostomlaty pod Milešovkou Obě jsou z Prahy. Obě mají milující rodiče. Obě jsou velmi mladé a pohledné. Obě mají IQ přes 120. Přesto skončily mimo zákon.
HUDBA a MACHIAVELLI
Setkáte-li se s Ondrou Soukupem na nějaké recepci, pokaždé spatříte jeho úsměv. Hravý dětský úsměv. Tak hravý, že se i sami pousmějete. Zvlášť když ho navštívíte v jeho studiu, kde mu na zdi visí plátěný obraz Lenina. Koupil si ho v roce 1990: má slabost na relikvie. A ještě větší radost vám udělá, když ho potkáte ve společnosti manželky Gabriely Osvaldové, která si v žádné společnosti nebere servítky.
