ikoktejl

Koktejl
Tag: Koktejl Nalezeno 3881 výsledků.
Tag: Koktejl Řazení

Boží studna

Boží studna

TEXT: LIBOR MICHALEC, FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Kostel, který se tyčí nad Petrovicemi na Rakovnicku, má téměř magickou přitažlivost. Navíc se nedaleko od něho nachází studánka nazývaná Boží, která zaujímá poměrně významné místo na duchovní mapě České republiky.

Zdejší farář Václav Kružík již na mě čeká v černém hábitu a společně kráčíme úzkým schodištěm po pravé straně kostela ke studánce. Je na soukromém pozemku v těsném sousedství soukromého domu, ale přesto veřejně přístupná. Farář otvírá železnou mříž kapličky, vstupujeme dovnitř a nabíráme do umělohmotného kyblíku vodu, o které se říká, že je zázračná. „V druhé polovině 17. století, patrně v roce 1686, když Petrovice patřily Ottovi z Helversenu, si zde děvčata při sbírání bukvic prozpěvovala a po chvíli si všimla, že s nimi zpívá někdo další. Když se rozhlížela kolem, spatřila ve větvích dubu krásnou paní s děťátkem. Dívky pochopily, že je to Panna Maria. Po několika dnech se zjevení opakovalo a vše se rozkřiklo po vesnici. Dívky byly předvolány k místnímu vrchnostenskému úřadu a byly vyslýchány a dokonce třikrát zmrskány důtkami,“ vypráví farář Václav Kružík. Legenda pokračuje, že dívky trvaly na svých výpovědích a prohlašovaly, že žádné bolesti při šlehání necítily. Byla jim ihned prohlédnuta záda – a skutečně po pruzích či jiných známkách šlehání nebylo ani stopy, což mělo být považováno za nový div a zároveň za potvrzení pravdivosti vyprávění dívek. Lidé uvěřili, že se nad studánkou skutečně zjevila Panna Maria a událost se rozkřikla po vsi.

Číst dál...

Noční odhalení

Noční odhalení

TEXT A FOTO: PETR BAMBOUSEK

Mnoho lidí, kteří poprvé navštíví deštný prales, cítí určité rozčarování. Mají pocit, že jsou v jiném lese, než jaký jim sliboval poutavě natočený přírodopisný dokument. Z něj se sice dozvědí, že se jedná o biotop s největší rozmanitostí živočichů a rostlin na naší planetě, ovšem nic z toho, co viděli, tomu nenasvědčuje.

Život v pralese totiž není zdaleka tak okázalý, jak dokáže zručný mistr střihu divákovi naservírovat. V pralesích ale skutečně žije neuvěřitelné množství živočichů. Ti si vzájemně potravně či teritoriálně konkurují a dávají vzniknout nebývale složitému potravnímu řetězci. Pro přežití v takovém prostředí je nutné zvolit jasnou strategii. Zatímco jedna skupina živočichů spoléhá na svou dravost, mravenci a termiti spoléhají na svou početnost, mnoho druhů zase přežije díky dokonalé kamufláži. Na první pohled pestře zbarvené a vzorované druhy umějí dokonale splynout v nepřehledné spleti vegetace, a i když procházíte jen pár centimetrů od nich, nemusíte mít o jejich existenci tušení. Očím návštěvníka tropického pralesa navíc uniká svět v korunách stromů, kde se nachází významná část potravních zdrojů a mnoho živočichů je nerado opouští. I já měl poprvé pocit, že jsem byl podveden. A to až do té chvíle, než mě kousl první mravenec, o jehož přítomnosti jsem neměl potuchy.

Číst dál...

Mezi Amiši

Mezi Amiši

NEPATŘÍ DO TOHO SVĚTA, ALE JEJICH VÍRA V NICH VZBUDILA SÍLU VYTRVAT. PŘES VŠECHNY STRASTI JE JEJICH LÁSKA K DRUHÝM, MÍRUMILOVNOST A OCHOTA NEZIŠTNÉ POMOCI AŽ ZARÁŽEJÍCÍ.

TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK

S Paulem, anabaptistickým pastorem, jsem se setkal před necelým rokem v městečku Waslala v odlehlém koutě jihovýchodní části Nikaraguy. Do tohoto zapomenutého kraje, nikoliv bohem, ale spíše vládou, které chybí peníze na nákladné financování výstavby a údržby silnic, mě přivedla touha za poznáním tradičního života místních obyvatel, spojená s chutí po dobrodružství, které s sebou každá taková cesta přirozeně přináší. Do Waslaly jsem se dokodrcal se setměním po celodenním náročném cestování na otevřených korbách starých rezatých pickupů z většího města Matagalpa, které je obchodním centrem celé oblasti. Ze spánku mě vytrhl zuřivý štěkot psa, který nervózně obcházel kolem mého stanu, jejž jsem s příchodem prvních dešťových kapek narychlo postavil za posledními dřevěnými chatrčemi na kraji městečka. Věděl jsem už z předešlých zkušeností, že mě pravděpodobně čeká návštěva vystrašených vesničanů. Chvíli nato přerušil noční ticho výstřel z pušky, ani ne deset metrů od mého stanu a jen o pár vteřin později přilítl na celtu velký klacek. Trvalo, než jsem přesvědčil mou slabou španělštinou návštěvníky, tiše ukryté ve tmě, že jsem neškodný cizinec, který jejich krajem jen mírumilovně prochází. Když mi později jedna žena ze skupiny, která mě těsně obestoupila a s mačetami v ruce se zvědavě i nevěřícně vyptávala, vtiskla mobil, na jehož druhém konci jsem zaslechl přátelský, anglicky mluvící hlas, měl jsem vyhráno. Ještě dlouho potom jsem nemohl spát kvůli několika dalším návštěvám, které se přišly podívat na zarostlého, trochu šíleného gringa, jenž se náhle objevil mezi nimi.

Číst dál...

Lahodný Petrohrad

Lahodný Petrohrad

NAVŠTÍVIT RUSKO NIKDY NEBYLO MÝM SNEM, JENŽE KDYŽ JSEM USLYŠELA OD KAMARÁDKY, KTERÁ V PETROHRADU ŽILA, O MĚSTĚ KRÁSNÉM A KULTURNÍM A JEŠTĚ PLNÉM CHUTÍ, NEBYLO CO ŘEŠIT. A KDYŽ RUSKO, TAK S PRAVOU RUSKOU ZIMOU!

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Ráno mžourám v kuchyni na starý rtuťový teploměr. Vítá mě minus osmnáct stupňů a v hlavě mi běhají věty z dávného školního článku o umrzlých vojácích při leningradské blokádě za druhé světové války. Soukám na sebe podvlíkací kaťata i triko, lyžařské podkolenky, obličej mažu indulonou a jako ochranný štít nasazuji dobrou náladu. Když se na modrou oblohu vyhoupne sluníčko, hřeje mě i nadšení. Přidáme-li k tomu zledovatělé chodníky, mám o zábavu postaráno. Chodníky stojí vůbec za zmínku. Okapové roury tu nejsou svedeny pod povrch chodníku do kanalizace, ale končí dobrého půl metru nad zemí. Následkem toho je chodník pokryt v zimě vysokou hrbolatou vrstvou ledu. Rampouchy, místy i statné stalaktity, patří ke všudypřítomnému koloritu. Visí z drátů, parapetů i vývěsních štítů. V každé druhé ulici navíc shazují ze střech sníh a led, které se dole postarají o ještě zábavnější překážkovou dráhu.

Číst dál...

Céline Cousteau: Členka rodu

Céline Cousteau: Členka rodu

PTAL SE: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: CARRIE VONDERHAAR

Někdy vám osud nedovolí utéci z vymezené životní cesty. Své o tom ví i ¬Céline Cousteau, členka slavné francouzské rodiny mořských výzkumníků a ochranářů. Dnes jezdí po světě a burcuje lidi k větší aktivitě ve snaze chránit planetu, na které žijeme. Při jedné takové cestě jsme se s ní setkali i my.

První otázka je povinností – jak se žije s takovým jménem?

No, jak bych to… (úsměv) První reakce mě samozřejmě ihned zařazují někam pod mé mužské předky či vedle kanadské zpěvačky Céline Dion. Nemůžu jim to mít za zlé, ale párkrát do roka na přejmenování pomyslím. Udělat to samozřejmě nemůžu.

Číst dál...

Hranice zákona

Hranice zákona

POČASÍ, ŽE BY ANI PSA NEVYHNAL. TMA, MLHA A NEJLÉPE K TOMU JEŠTĚ BOUŘKA. OVŠEM BYLI LIDÉ, KTEŘÍ TAKOVOUTO SLOTU VYHLEDÁVALI. PRÁVĚ NEPŘÍZEŇ POČASÍ SKRYLA PAŠERÁCKOU ČINNOST, KTERÁ V POHRANIČÍ ČASTO BUJELA.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Byl to krásně prožitý čas v nejzápadnějším cípu Rakouska, v druhé nejmenší ze spolkových zemí Vorarlbersku, která je na hranici se Švýcarskem, doslova v srdci Alp. Pro nadšence do horské turistiky je nádherná krajina údolí Montafonu doslova ráj. Zdejší prostředí si zamiloval i Ernest Hemingway, který tady, ještě jako neznámý spisovatel, prožil v letech 1925 a 1926 dvě zimní sezony a během té doby zde napsal svůj první úspěšný román Fiesta (I slunce vychází). O jeho pobytu svědčí podpis ve staré hotelové knize hostů v jednom rodinném hotýlku v obci Schruns. Tehdy šestadvacetiletý Hemingway zde prožíval idylu se svou první manželkou Hadley a synem Bumbym. Pikantní zajímavostí je, že zde figurovala též Pauline Pfeifferová, nejlepší přítelkyně Hadley Hemingwayové. Jejich přátelství skončilo potom, co mladý Ernest a Pauline vyrazili do hor a bouře jim na několik dní znemožnila návrat. Společný čas tak prožili na vysokohorské chatě, kde se do sebe vášnivě zamilovali. Hadley Heming¬wayová však neměla pro celou situaci pochopení, a tak skončilo přátelství i manželství. Navzdory všemu ve svých vzpomínkách Hemingway označil své „pařížské období“, což byla doba, kdy dojížděl i do Montafonu, za nejkrásnější čas svého života. Musel jsem souhlasit s názorem nositele Pulitzerovy i Nobelovy ceny na místní krásy, i když jsem po horách nechodil v zimě a nemohla mě tak zastihnout sněhová bouře. Přivezl jsem si ale odsud úplně jiný zážitek, nežli -věhlasný literát. Potkal jsem pana Juena.

Číst dál...

Silnice utrpení

Silnice utrpení

MILUJETE ADRENALIN A MÁTE HODNĚ ČASU? VYDEJTE SE DO DEMOKRATICKÉ REPUBLIKY KONGO A VYZKOUŠEJTE SILNICI, NAZÝVANOU TAKÉ DÁLNICE, SPOJUJÍCÍ MĚSTA KISANGANI A BUNIA. ZÁŽITEK TO BUDE VÝJIMEČNÝ. POVAŽUJI TOTIŽ TUTO SILNICI ZA NEJHORŠÍ V AFRICE.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Cestovat po Demokratické republice Kongo je jako snít o něčem, co skoro není možné. Veřejná doprava neexistuje, trosky letadel před většinou odletových hal naznačují, že ani letadlem často nemusíte doletět, a jet po zemi se rovná takřka sebevraždě. Můžete to dokázat, jen pokud se vybavíte velkým množstvím peněz a obrníte se pořádnou dávkou trpělivosti. Kdy dojedete do cíle, neví totiž nikdo. Konžané jsou ale zvyklí, sami říkají, že není důležitý čas, ale především dosažení vytouženého místa.

Číst dál...

Ostrovy štěstí

Ostrovy štěstí

NA ZEMI UDUSANÁ HLÍNA, MATRACE Z PALMOVÉHO LISTÍ A MOSKYTIÉRA, TAK SI ŽIJE BĚŽNÝ VANUAŤAN. A PŘESTO TU POTKÁTE JEDNY Z NEJMILEJŠÍCH LIDÍ SVĚTA. „MÁME KRÁSNOU PŘÍRODU, SVOBODU, TRADICE A PLNÉ BŘICHO,“ ZNÍ VĚTŠINOU JEJICH ODPOVĚĎ NA OTÁZKU, PROČ JSOU TAK ŠŤASTNÍ.

TEXT A FOTO: PETRA DOLEŽALOVÁ

Propadáme se do ticha korálových útesů lemujících posvátný ostrov, kterému se podle jeho tvaru říká Klobouk (Hat Island). Přestože je dnes obloha zatažená a pořádně fouká, tady dole se ve světlech naší kamery odhaluje ve svém klidném rytmu fascinující svět mořských živočichů a korálů neskutečných tvarů a barev. Vanuatu patří k těm několika zbytkům míst na zemi, kde ještě můžete spatřit neporušený a doposud neprobádaný podmořský svět. Zrovna dnes ráno, přímo pod lodí při zajišťování kotvy objevila naše posádka novou lokalitu s překrásnými gorgoniemi. 

Číst dál...

Indické Benátky

Indické Benátky

Oblast Kašmíru byla po vzniku samostatné Indie a Pákistánu rozdělena na dvě části. Do té doby se datuje počátek protestů, stávek i občasných ozbrojených konfliktů, které z Kašmíru dělají horkou půdu. Což je škoda, protože tento kout Indie rozhodně stojí za návštěvu.

TEXT A FOTO: JAN MIKLÍN

Srínagar je letním hlavním městem státu Džammú a Kašmír. Leží jen necelých šedesát kilometrů od hranic s Pákistánem, a tak je zde vojenská přítomnost silnější, než v ostatních částech státu. „Upozorňujeme cestující, že letiště Šrínagar je zároveň vojenská základna, a proto je zde zakázáno fotografovat,“ upozorňuje hlas letušky, když letadlo začíná klesat na přistání. Poslední konflikt mezi oběma zeměmi, kargilská válka, se odehrál v roce 1999, kdy se pákistánské síly spolu s kašmírskými separatisty infiltrovaly za hraniční linii, ale indická armáda je rychle vyprovodila zpět. Častou nepříjemností jsou zde protesty a demonstrace doprovázené vyhlášením výjimečného stavu a zákazu vycházení, zejména dříve nebyly výjimkou teroristické útoky od ostřelování autobusů po občasné výbuchy bomb či granátů.

Číst dál...

Konec Mantího ráje

Konec Mantího ráje

Místní domorodce obdivuji, ale vzápětí bych je nejraději… Zabíjejí vše, pro co se tady potápíme, a to, co ve vodě ještě dýchá, mělo by se mít na pozoru. Nikdy bych s nimi neměnil.

TEXT A FOTO: RICHARD JARONĚK

Náš člun vyskočil na písek alabastrové pláže a jak sebou prudce trhnul, když narazil na pevnou plochu, málem jsme z něj vypadli. Pro suchozemce drsný a překvapivý výjezd na pláž. Pro africké Mosambičany normálka. Zrovna jsme se vrátili z ponoru a jsme tak trochu rozčarovaní z toho, že manty mizí. Každým dnem se geometrickou řadou snižují jejich počty a seznam mé americké kamarádky doktorky Andrey Marshall, který čítal několik stovek zaznamenaných rejnoků, je již řádně prořídlý a čtverečky s fotografiemi jsou ze sedmdesáti procent proškrtány. Co křížek, to mrtvá manta. Čísla jsou katastrofální a denně dostáváme informace, že v zátoce Paindane zabili tři manty, v Praia de Zavora dalších pět a severně od Inhambane dokonce sedm za dva dny.

Číst dál...

Potomci Čingischána

Potomci Čingischána

Tahle země má v sobě cosi nespoutaného a divokého. Něco, co nás Evropany neuvěřitelně fascinuje a přitahuje. Neumíme si představit žít podobným způsobem, protože v našich končinách to už ani není možné.

TEXT: PAVEL KUBÁT

Každý kus země u nás někomu patří, všude platí zákazy a omezení. Většina je oplocená a limitovaná.

V Mongolsku je to jinak. Prakticky tu neexistuje vlastnictví půdy, vše vlastní stát a ten dává lidem možnost se na jeho půdě neomezeně pohybovat. Mongolové tedy nemusejí řešit, kde si postaví svůj stan nebo kam mají povoleno se přesunout. Na svá tábořiště se stěhují několikrát do roka. Nestěhují se ovšem jen tak. Každý přesun představuje náročný proces a stavění stanů není koníčkem pro zábavu. Nomádi se obvykle přesunují pouze dvakrát za rok, a to před začátkem zimy a počátkem léta. Jejich zimní stanoviště jsou blíž nějaké alespoň menší usedlosti, lidé se seskupují a drží se v méně nehostinných oblastech. V létě se kočovníci posunují dál od sebe a dostávají se i do míst, kde by během zimy nemohli setrvat. To je také období, kdy se do Mongolska podívá i většina turistů. Pokud se Mongolové stěhují vícekrát do roka, pak je důvodem nedostatek potravy pro dobytek. Stádo většiny mongolských rodin se počítá i na stovky kusů a taková masa zkonzumuje spoustu trávy.

Číst dál...

Mistři pera

Mistři pera

Do Velké Británie za jejími neslavnějšími spisovateli? Proč ne? Bath se může chlubit Austenovou, Stratford upon Avon zase Shakespearem. Odtud je to co by kamenem dohodil do Swansea, rodného města dalšího spisovatele – Dylana Thomase.

TEXT A FOTO: ESTER GEROVÁ

Ve městě Bath, kde žila Jane Austenová od šestadvaceti do jedenatřiceti let, čerpala zřejmě spisovatelka inspiraci pro svůj zásadní román Pýcha a předsudek. Aspoň mě o tom přesvědčovala průvodkyně v Centru Jane Austenové, jež byla stylizovaná přesně do období 18. století. Seznámila mě se spisovatelčiným životopisem. Jane Austenová měla prý Bath nejvíce v oblibě, když byla mladičká a jezdila sem s otcem pouze na dovolenou. Navštěvovala bály, nakupovala šaty, popíjela čaj a vřídelní vodu s místní mládeží. Na bály chodila Jane Austen tancovat a sledovat, jak se tu muži dvoří ženám, které s nimi koketují. V prvním románu Northanger Abbey Austenová vypráví o mladé Catherine Morland, snažící se rozpoznat skutečné přátele od falešných, v pozdější Pýše a předsudku spisovatelka pozorně popisuje chování anglické smetánky. Opravdové slávy se dostalo spisovatelce až po její smrti. V jedenadvacátém století byla většina jejích děl zfilmována. Kdo jí byl předlohou pro postavu Darcyho a kdo pro Elizabeth Bennetovou? Jane Austenová se sama nikdy neprovdala. Sňatky z rozumu pro ni byly nepřijatelné. Když dostala nabídku k sňatku od movitého muže, jehož nemilovala, nejdříve tuto nabídku přijala, ale po bezesné noci souhlas zrušila. V sedm¬advaceti prožila letní romanci u moře s mužem, jehož by si možná i vzala, zemřel ale bohužel ve válce. Je tedy otázkou, zda to byl jeden z těchto mužů, kdo byl předlohou pro Darcyho. Stejně tak to mohl být Tom Lefroy z Hampshiru – „chlapecká láska“ dvacetileté Jane. Román Pýcha a předsudek je fikce inspirovaná mnoha zkušenostmi, jimiž během celého života spisovatelka prošla. Začala ho psát v jedenadvaceti letech a dokončila ho až v osmatřiceti, tedy čtyři roky před svou smrtí, v roce 1813 v Chawtonu. Centrum Jane Austenové je situováno v ulici Gay Street, kde Austenová ve třiceti letech žila. Jsou zde vystaveny dva její portréty, z nichž se na návštěvníka nevinně usmívá skromná hnědovláska s pronikavýma hnědýma očima. Návštěvník může v muzeu zakusit, jaké to bylo žít v 18. století: vyzkoušet si historické šaty, napsat dopis perem a inkoustem, podívat se na stůl prostřený hostům čajového dýchánku.

Číst dál...

Rwanda znovuzrozená

Rwanda znovuzrozená

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (ČESKÝ ROZHLAS)

Genocida ve Rwandě v roce 1994, při které zahynul milion lidí, šokovala celý svět. Dodnes lze těžko uvěřit, jak daleko může zajít etnická nenávist, v tomto případě mezi Hutuy a Tutsii. Dnes svou zemi buduje jen jeden národ: Rwanďané. A daří se jim.

Upozorňujeme cestující, že ve Rwandě jsou zakázány igelitové pytlíky. Pokud je tedy máte, doporučujeme vám je vyhodit ještě v letadle,“ hlásí letuška krátce před přistáním v Kigali. Málokdo z cestujících bere tato slova vážně, někteří dokonce zakroutí nechápavě hlavou. Mnohé metropole černého kontinentu totiž spíše soupeří o titul nejšpinavějšího města světa.

Jenže ouha! Hned první minuty jízdy hlavním městem Rwandy vám způsobí šok. A zejména těm, co už se v Africe dříve pohybovali. Silnice, většinou s asfaltovým povrchem, někde dokonce narazíte i na tzv. kočičí hlavy, jsou čisté. Nikde se podél cest neválejí odpadky a přilehlé pozemky, zahrady či pole už vůbec nepokrývají igelitové pytlíky.

Číst dál...

Poslední mohykáni

Poslední mohykáni

Železné nohy stroje, pevně rozkročeného na betonové podlaze sklepa, temně vibrují v rytmu běžícího motoru. Kdesi v jeho ocelovém těle tepe jeho ocelové srdce. Už 130 let. Vítejte v časech Julese Vernea.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Moje dětské představy o strojovnách ponorky Nautilus, o továrnách Ocelového města z románů francouzského vizionáře mi kdysi nejprve zhmotnil Karel Zeman ve svých filmech. Potom, co byly na čtvrtstoletí zapomenuty, jsem se jich znovu dotkl v tiskárně La Linterna v kolumbijském Cali.

Takhle přesně jsem si to jako malý kluk představoval: stroje jsou rozměrné, temně hučí a smrdí. Z jejich síly, zanýtované do železných rámů, jde až strach. Když se jich dotknete, cítíte tu spoutanou energii, kterou si předávají ozubená kola a napružené hnací řemeny, slyšíte, jak ocelové ruce s nekompromisním zaklapnutím uchopí rám vyskládaných písmen a posunou ho pod válec. Cítíte, jak se železná žebra pokrytá sto let starou vazelínou zahřívají, jak se kolem stroje rozpíná horkost, jak vydechuje acetonovým dechem. Máte pocit, že se mašina každým okamžikem se skřípěním zvedne, vytrhne se ze svých okovů v podlaze a odkráčí pryč.

Číst dál...

Mají pod krunýřem

Mají pod krunýřem

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Jejich tři metráky živé váhy se můžou po světě potulovat i dvě století. Dnes jsou kromě komodských varanů snad jedinými plazy, kteří zcela vládnou svému životnímu prostředí. Před jistou smrtí z lidských rukou je však zachránila jen a pouze odlehlost jejich domova. Obři světa želv.

Na svém domovském atolu Aldabra hrají želvy obrovskou roli, kterou třeba v afrických savanách příroda přisoudila mohutným slonům. Obrnění obři na své cestě za potravou vyvracejí stromky a pustoší keře. Obsadili samotný vrcholek potravní pyramidy a v jejich okolí neexistuje tvor, který by je dokázal sesadit z trůnu. Alespoň v dospělosti. Na želvích vejcích nebo mláďatech si sice občas pochutnají mořští ptáci nebo přerostlí poustevničtí krabi, jakmile však želva trochu povyroste, může si oddechnout. Další století nebo dvě prožije v klidu a pohodě. Před nějakými dvěma stovkami let – při pověstné dlouhověkosti velkých želv vlastně ještě za dob mládí rodičů dnešních obrů – podobná idyla panovala i na ostatních ostrovech seychelského souostroví. Pak ale přes ¬oceán připluli další kandidáti na vrcholové postavení v potravním řetězci. Ke smůle místních želv však měli chuť na maso. Želví maso. Evropští mořeplavci nakládali velké želvy ve velkém do podpalubí svých lodí jako živé konzervy na dlouhé plavby Indickým oceánem. Odolní plazi vydrželi naživu bez potravy klidně i měsíc nebo dva, což se jim nakonec stalo osudným. Z více než deseti druhů obřích želv, které kdysi na ostrovech žily, přežil v přírodě jediný. Právě na odlehlé a nehostinné Aldabře.„Naštěstí se teď blýská na lepší časy,“ usmívá se kurátor chovu plazů v pražské zoo Petr Velenský. Sedíme spolu na hrazení výběhu velkých želv u jejich vlastního pavilonu a sledujeme dvoumetrákové býložravce, jak se spokojeně popásají na trávě uvnitř. Po letošním deštivém jaru je skutečně šťavnatá. „Na Aldabře žije přes sto tisíc želv, a navíc se obry daří množit i v chovných stanicích na dalších seychelských ostrovech.“ Po několika staletích pronásledování si želvy chráněnou budoucnost více než zaslouží.

Číst dál...

Joy – příběh lvice

Joy – příběh lvice

TEXT A FOTO: ZUZANA BERANOVÁ

Plížím se v podvečerním přítmí vyprahlou krajinou v rezervaci Shaba na severu Keni. Konečně jsem to našla. Tady v roce 1980 zavraždili světoznámou spisovatelku, malířku a ochránkyni přírody Joy Adamsonovou.

Zastavuji se u skupiny keřů, zhluboka se nadechuji a křičím: „Help! Heeelp! Heeee!“ V myšlenkách se převtěluji do Joy Adamsonové a představuji si, jak se vrahovi bránila. Jenže v táboře mne nikdo neslyší, podobně jako nikdo v době vraždy neslyšel ani ji. Vrah Joy nedal šanci a nožem s dlouhou čepelí, jemuž místní neřeknou jinak než simi, jí zasadil několik smrtelných ran. Žena, která udělala tolik nejen pro samotnou rezervaci Shaba, ale i pro další národní parky v Keni, vykrvácela během dvou hodin.

Joy Adamsonová začala své přepestré životní safari v Sudetech, konkrétně v Opavě, kde se v roce 1910 narodila ve středostavovské německé rodině jako Friederike Victoria Gessnerová. Její cesta k slavnému jménu Joy Adamson byla stejně trnitá a komplikovaná jako její život. Joy v Opavě prožila víceméně nešťastné dětství, které předznamenalo její pozdější pohnutý osobní život, ale také úspěšnou kariéru. Potom, co se její rodiče rozvedli, žila u babičky ve Vídni, kde dostudovala. Tam se také seznámila se svým prvním manželem Viktorem von Klarvillem, židovským bankéřem, který měl v plánu utéci před Hitlerem do Keni a věnovat se tam farmaření. Joy se vydala do Keni v předstihu, na palubě lodi se seznámila se švýcarským botanikem Peterem Ballym a rozhodla se, že si ho vezme. Ani toto druhé manželství nevydrželo, Joy si nakonec vzala strážce zvěře George Adamsona, který jí otevřel dveře do divoké africké přírody. Byl to právě George, který jí v roce 1956 přinesl tři opuštěná lvíčátka, když omylem zastřelil jejich matku. Jedním z nich, nejslabší a nejzranitelnější, byla Elsa, která se stala hlavní hrdinkou její nejznámější knížky Příběh lvice Elsy. Ta také následovně předurčila další život Adamsonových i míst, na kterých pobývali.

Číst dál...

Sodoma a Gomora

Sodoma a Gomora

Tuny staré elektroniky z Evropy končí v afrických slumech, kde je v nelidských podmínkách recyklují i desetileté děti místo toho, aby chodily do školy. Jak často měníte mobil?

TEXT A FOTO: TEREZA HRONOVÁ

Kouř, neuvěřitelný zápach spáleného plastu, černá země pokrytá olejovými skvrnami. Dravci kroužící nad kupami odpadků. Všude kolem, kam oko dohlédne, je stará zrezivělá elektronika. Z obrovských kopců harampádí se kouří, některé kusy ještě hoří, je těžké se nadechnout a nezačít se dusit. Všechny barvy se scvrkly na různé odstíny šedivé. Míjím hromadu starých ledniček, do kterých buší parta kluků kladivy. Jiná skupinka hned vedle pálí monitory, hard disky a televize, jejich torza pak chladí v loužích. Prodat se dají hlavně ohořelé dráty a kovové vnitřnosti elektroniky – měď, ocel či hliník. Tyhle postapokalyptické scény denně zažívá asi 40 tisíc lidí, kteří žijí a pracují ve slumech v Agbogbloshii na předměstí Akkry, hlavního města západoafrické Ghany. Za posledních deset let se slumy rozrostly v obrovské skládky toxického elektronického odpadu. Patří vůbec k největším na světě.

Číst dál...

Orbis Terrarum

Orbis Terrarum

Člověk cestuje od pradávna. Nejprve vyrážel za potravou, za novým domovem a postupem času i ve jménu víry, obchodu či nových objevů. Pro své cesty potřeboval mapu. V Mapové sbírce univerzity Karlovy, která schraňuje největší kolekci map ve střední Evropě, najdeme skutečné poklady.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Hic sunt leones (zde jsou lvi), tak označovali staří Římané ve svých mapách neprobádaná území. Od antických dob ovšem lidstvo v mapování pokročilo. Jak šla staletí, vytvářel se komplexní obraz dosažitelného světa, latinsky zvaného orbis terrarum, a s ním vznikaly stále dokonalejší mapy. Jako cestovatele mě zajímá historie všeho co s cestováním souvisí, proto jsem se vydal za doktorkou Evou Novotnou, ředitelkou Mapové sbírky Univerzity Karlovy. Sbírka byla založena roku 1891 a vznikla souběžně s Geografickým ústavem. „Jedním z otců zakladatelů byl Jan Kašpar Palacký, syn historika Františka Palackého, ovšem nejvýznamnějším jménem Mapové sbírky je profesor Václav Švambera, podle jehož plánu vznikla,“ říká Eva Novotná. Inspirací či motivací myšlenky pro vznik Mapové sbírky v Praze, byly již existující geografické ústavy v Evropě, ve kterých jsou mapová kolekce nedílnou součástí jejich knihoven.

Číst dál...

Arthur C. Clarke: nejchudší miliardář

Arthur C. Clarke: nejchudší miliardář

PTAL SE: PETR HORKÝ, FOTO: GETTY IMAGES

Letos v březnu to bylo pět let, co Arthur C. Clarke zemřel. Šestnáctého prosince by mu bylo šestadevadesát. Legendární autor sci-fi románů, vizionář, vynálezce. Nad¬šený potápěč a nálezce podmořského pokladu. Sám věděl, že se mu čas života zkracuje, trpěl post-polio syndromem a každoroční progrese byla pozorovatelná i pro laika. Náš spolupracovník, filmař Petr Horký se s ním několikrát setkal na Šrí Lance. A protože géniů a jejich myšlenek není nikdy mnoho, přinášíme vám výjimečný rozhovor s mužem, který nebude nikdy zapomenut, i když jeho duše už dnes putuje po nekonečných drahách vesmíru.

Jste asi jeden z nejchudších miliardářů, ne?

Jak to myslíte?

Vynalezl jste systém satelitní komunikace, ale neuznali vám patent.

To máte pravdu! Bylo to těsně po válce a v Británii platilo, že aby mohl žadatel dostat registraci patentu, musel ukázat alespoň jeden fungující prototyp. A i když jsem si tehdy byl naprosto jistý, že moje teorie platí, a že jednou lidé budou skutečně komunikovat přes satelit, nebylo jak to dokázat. Uvědomte si, že ve čtyřicátých letech ještě o výzkumu kosmu nikdo ani pořádně nemluvil, Rusové vypustili Sputnik až v sedmapadesátém roce!

Číst dál...

Medvědí loterie

Medvědí loterie

VYDRŽÍ TA KRA, NEBO NEVYDRŽÍ? MIZEJÍCÍ LED Z POLÁRNÍCH MOŘÍ OHROŽUJE ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ JEDNOHO Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH TVORŮ NAŠÍ PLANETY. STÁLE ALE NENÍ NA ZÁCHRANU TĚCHTO OBRŮ ZIMY POZDĚ.

TEXT A FOTO: ONDŘEJ PROSICKÝ

Když jsem o cestě za medvědem ledním před třemi lety poprvé uvažoval, trochu jsem měl obavy, aby nás v létě led pustil dostatečně vysoko na sever a já tato zvířata poznal tam, kde je to pro ně nejpřirozenější – na plovoucích ledových krách a sněhu. Nakonec jsem jako nejideálnější termín vybral červenec. Lodí se v tu dobu můžete dostat třeba až za 80° severní šířky a okolo nás by mohla být spousta plujícího ledu. V ideálním případě obsazená ledním medvědem hodujícím na tuleňovi. Bohužel se nakonec ukázalo, že takto příroda nefunguje. Každý rok je jiný.

Číst dál...

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group