Roční předplatné 499 Kč
Roční předplatné (4 ks) 135 Kč
Roční předplatné 248 Kč (6 čísel)Ekonomie tvrdého kovu
Ekonomie tvrdého kovu Arakain neznamená nic, a přitom hodně, neřkuli příliš. Podle jednoho odborného slovníku je to lék proti cizopasníkům, dle druhého výraz pro optické snímání zvuku na filmový pás. Jednou v noci, nad sklínkou dobrého moku, jako facka na sále zasvištělo tohle podivné slovo vzduchem, aby se posléze úhledně uložilo na papír. Tak vznikla, jak už se v historii přiházívá, čirou náhodou jedna legenda.
Door to Door u protinožců
V malém hotýlku ve čtvrti Kings Cross je kolem 15. hodiny velice rušno. „Dělejte, pospěšte si, připravte se - za 10 minut se jede." Do dvou připravených dodávek se postupně vměstnává asi 20 lidí. Z většiny čiší dost velká nervozita. Každý z nich pečlivě urovnává svůj košík či spíše proutěný koš naplněný zajímavých zbožím - suché květiny a tak zvaný pot pourri. Různých barev a hlavně vůní je nespočetně. Vyjíždíme z centra a míříme do odlehlejšího předměstí. V autě se živě diskutuje a po necelé půlhodince zjišťuji, že ještě tři další kluci vyjíždějí dnes poprvé.
Květy zla
Země pode mnou vyhlíží z okénka malé cessny jako poďobaná od neštovic. Krátery po těžkých bombách, dnes už z větší části zarostlé nízkou trávou anebo naplněné vodou, jsou tu nasázeny hustě jeden vedle druhého. Mlčky připomínají nevyhlášenou válku, kterou Američané během konfliktu v Indočíně vedli v Laosu proti Vietnamcům a levicovým partyzánům „rudého" prince Souphanouvonga. Do severolaoské provincie Xiengkhunang mě však nepřivádějí vzpomínky na válku, ale téma podstatně aktuálnější - drogy. Jediná pozemní spojnice severního Laosu s jihem.
České srdce na Banátské hranici
Na Einbenthal za Čechama? Tam se teď nedostanete! To je na gazík a možná ani ten to neprojede, tvrdí nám pan Šikola z českého konzulátu v Rumunsku. Rumunsko jsme si už zažili a tohle je prý samý konec Rumunska, takže se mi honí hlavou hrůzostrašné představy o české vesnici v horách, teď na sklonku zimy naprosto nedostupné. Ale přesto jedeme. Zmrzlí a nevyspalí z vlaku vystupujeme v noci v Orsové a hledáme hotel, kde bychom se mohli ohřát a načerpat sil před výpravou za zapadlými vlastenci. V recepci dostáváme klíč od pokoje, toaletní papír a žárovku.
NOUZOVÉ VOLÁNÍ
Nervózní zadrnčení telefonu mnou trhne. Do nočního přítmí operačního střediska Pražského sboru hasičů se rozsvítí kontrolka. Někdo v nouzi volá o pomoc! Zapnu odposlech a napjatě čekám. Dětský hlas ze sluchátka mě však na chvíli konsternuje. Podvědomě mrknu na hodinky - půl jedné v noci. „Hasiči, prosím!" „Haló. Máte dost vody?" „Jistěže máme." „Tak si umyjte nohy!" Typický příklad pubertálních žertíků, že. Komu by se alespoň jednou nepoštěstilo zvednout telefon s podobným obsahem? No jo, děti. Ale přece jen, touhle dobou? A to byl jeden z těch slušnějších!
DRUHÁ STRANA MEDAILE
„Chceš jednu na bradu?" zeptal se mě prošedivělý, elegantní pán, když odtrhl oči od podepsaného trička Českého olympijského výboru na charitativní slavnosti, která se konala v krásném prostředí mělnického zámku. Jeho ruka se téměř instinktivně vymrštila a já pocítil dotek ohromné pěsti na své čelisti. „Raději ne, nerad bych skončil v kotrmelcích na dlažbě nádvoří."
Zápisky z mrtvého domu
Nerozpitvávám to dilema dlouho: vejít, zůstat venku? Otevřu dveře; na rozdíl od mnoha ostatních, kteří sem mají namířeno, je mi tahle možnost dopřána. Ti ostatní přijíždějí. Auto je černé, uvnitř chladící boxy. Ochotně jim dám přednost, pranic nezávidím. V přízemí dveře do pitevny. Tudy ne. Správný směr je nahoru po schodech, za profesorem MUDr. Přemyslem Strejcem, DrSC., přednostou Ústavu soudního lékařství I.
GOLEMA BYCH ZAMĚSTNAL
Jaké byly vaše pocity, když jste se dozvěděl, že cílem vaší diplomatické mise bude naše země? Radostné. Prahu jsem znal, dvakrát jsem zde byl jako turista. Poprvé v roce 1959, ještě jako mladý druhý tajemník izraelské ambasády v Bukurešti. Jel jsem na dovolenou do Vídně. Nás velvyslanec v Bukurešti byl dřív charge d´affaires v Praze. Řekl mi - když pojedeš do Vídně, musíš se zastavit v Praze.
Nenechám se nijak rozložit
Byl to snad můj nejděsivější zážitek. Poprvé se mi stalo, že jsem nemohl ovládnout vlastní tělo, maminku nechtěli pustit při návratu do sálu, nepřipravil jsem si žádný projev, takže jsem byl nakonec rád, že jsem nevyhrál. Ale budu si ten okamžik nadosmrti pamatovat a těším se, jak budou vnoučata vzpomínat: panečku, náš děda byl v devatenácti navržen na Oscara!
