ikoktejl

Napsala Jana Patková, vyfotografoval Jan Škvára Turecké pobřeží Středozemního moře. V mihotavém slunci se rýsují pod průzračně čistou vodou základy domů, z vody vystupuje i schodiště a vede ještě pár metrů na strmý břeh dávno pustého ostrova. Kapitán najatého člunu dovedně kormidluje blizoučko břehů, posetých kamennými pozůstatky po dnes téměř zapomenuté civilizaci.

Číst dál...

Napsala Saša Ryvolová, Foto Saša Ryvolová a Václav Lomič Namáhavý výstup, polední sluníčko a začínající angína mne dostaly. Polehávám na sluncem sežehlé trávě v kempu Sankaber na hřebeni nejvyšších etiopských hor a upadám do dřímoty. Najednou se kolem mne začíná ozývat jemné a spokojené hmmhmm…mňam, mňam. Na plácku pár metrů přede mnou se zčistajasna zcela důvěřivě pase tlupa dželad. Nějakých patnáct dvacet paviánů se přesunuje za pastvou stále blíž a já najednou sedím uprostřed tlupy a strkám jim objektiv doslova do obličeje. Jsou úžasní!

Číst dál...

Napsala Irena Páleníčková, vyfotografoval Jiří Páleníček Lodičky, lodě, parníky i škunery se mačkaly, kličkovaly na vodě před většími loděmi, hledaly volný kousek vody, ale nikdy do sebe nevrazily. Kolem kotvících lodí IJhavenu plynul nepřetržitý tok plavidel. Mezi tím vším se motaly malé čluny, na kterých lidé pořádali pikniky. Vyložili plavidla polštáři či dekami, přidali křesla, naložili termosky s pitím a jídlo a proplouvali přístavem se sklenkou vína či šampaňského v ruce. Stáli na svých vratkých lodičkách, tancovali, ale i přes všechno to kličkování a zmatek nikdo do vody nespadl, nikdo nezakolísal. Prostě Holanďané...

Číst dál...

„Ta změna je evidentní na první pohled. Je namístě vyjádřit obdiv nad vaší obětavostí a odvahou, s jakou jste lezli po skalách, přehrabovali se naplavenou špínou, ztráceli mobily ve vodě a dvakrát zmokli,“ napsal po akci na stránkách www.uklidorlik.cz hlavní organizátor Jaromír Horák.

Číst dál...

Napsal a vyfotografoval Ivan Brezina, magazín Maxim Obrovské hromady kravinců se tyčí na periferiích indických měst. Lejna zajišťují obživu tisícům lidí, šetří fosilní paliva, jsou předmětem nábožné úcty a vzbuzují naděje lékařů a vědců. Především ale nabízejí otázku: dokážeme přijmout i zcela odlišné a nepochopitelné přístupy ke světu?

Číst dál...

napsal Michal Mašek, vyfotografoval Tomáš Míček

Je černý jako noc a stejně tajemný. Kůň rytířů, který málem nepřežil. Jeho krev přitom koluje i v krvi našich starokladrubských vraníků. Fríské koně přitom znali už Římané. Jen se jim tak nelíbili jako současným obdivovatelům plemene. Popisuje je už římský historik Tacitus (55–120 našeho letopočtu): v očích většiny Římanů to byla zvířata nevzhledná, ale brali je jako nepostradatelné pro práci v hospodářství. Tehdejší frísové ovšem byli poněkud jiní než dnešní – menší, hrubší. Také kdysi nebyli výhradně jen černí jako dnes. Chladnokrevný fríský kůň (jeho novodobý potomek už patří k teplokrevníkům) je potomkem primitivních lesních koní západní Evropy; byl chován na fríském pobřeží severního Holandska (Friesland). Dnes také v Holandsku žije zhruba polovina ze všech koní této rasy. Podle údajů samotných chovatelů jich je na světě kolem osmdesáti tisíc.

Číst dál...

„Dnes jsem si dala rybu a salát. To byl luxus. V Africe člověk zjistí, co všechno k životu vůbec nepotřebuje…,“ napsala si do svého deníčku hollywoodská celebrita Angelina Jolie.

 

Číst dál...

Napsali a vyfotografovali Michaela Lorencová a Ondřej Havelka

Tělo pohltily černé síly a vypily veškerou energii pro život. Už víc jak dva týdny nedokážu nic jíst a skoro ani pít. Před očima se stále zjevuje strašlivá postava neznámého kouzelníka voodoo a duše se každou sekundou pere s tajnými silami dosud neznámé energie. Nikdy jsem netušila, že mě, Evropanku, může potkat právě tohle.

 

Číst dál...

O mezinárodní pomoc pro lidoopy a opice požádali v září loňského roku ministři třiadvaceti zemí Afriky. Během jedné generace mohou vyhynout gorily, šimpazi a orangutani, protože rychle ubývá jejich přirozené prostředí vinou nelegálního kácení lesů a nelegálního lovu pro maso.

Číst dál...

Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš Za ranního rozbřesku seděla stará žena před svým obydlím a nastavovala tvář prvním paprskům slunce. Hleděla do dáli a čekala na další den, který bude stejný jako ty předchozí. Paprsky pomalu rozpouštěly ranní opar a hbitě se plazily po krajině jako nenasytná chobotnice. Žena se nehýbala a nechávala se pohladit nekončící krásou světelného kotouče. Nevím proč, ale nemohl jsem z té sochy, čekající na zázrak, který se snad už ani nemůže stát, spustit oči. Síla okamžiku mě dokonale přibila k zemi.

Číst dál...

Stále více vědců se kloní k názoru, že Afrika je podle současných hypotéz o vzniku člověka zřejmě kolébkou lidstva. (Další hypotézy mluví o vzniku na různých místech planety.) Je zvláštní a stále bere dech, jak rozmanitá etnika tu žijí, jak různorodé mají zvyky a tradice. To je ostatně největší lákadlo pro turisty z Evropy, Ameriky a dalších částí světa. Trvale totiž žije v Africe jen několik málo procent bělochů.

Číst dál...

Ptal se Topí Pigula foto Tomáš Chýlek a Joint Astronomy Centre Zlaté české ručičky se uplatní snad všude. Ruce Tomáše Chýlka seřizují obří teleskopy na vrcholech havajských sopek a malým dílkem posouvají kupředu astronomické poznání. Sice není slavný jako jiní Češi, třeba hokejisté, nicméně na významu jeho práce to nic nemění. Špatně fungující dalekohled by byl pro astronomy stejnou pohromou jako pro hokejistu nakřáplá hokejka. Ovšem s tím podstatným rozdílem, že nejsilnější infračervená kamera, kterou má ve své kompetenci, se jen tak snadno na střídačce vyměnit nedá.

Číst dál...

„Pro potomka – nejlépe jiné barvy pleti – jsou ochotny cestovat na druhý konec světa. Ale proč vlastně? Copak v Americe není opuštěných dětí dost? Trend zajistit dítěti z chudé části světa navždy dobré živobytí nastolila bezpochyby herečka Angelina Jolie. Coby velvyslankyně dobré vůle při OSN má možnost vidět na vlastní oči i odvrácenou stránku světa,“ konstatoval časopis Elle ve svém článku o charitě hollywoodských celebrit. A pak poznamenal, že co v Hollywoodu udělá jedna celebrita, udělá druhý den i několik set tisíc Američanů, takže adopce nikdy nepřijdou nazmar.

Číst dál...

Napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová Koně najednou přešli z prudkého klusu do trysku. Spřežení se řítilo mezi lidmi a dalšími zvířaty dopředu. „Huu, huu!“ křikl konejšivě na koně vozka a téměř vzápětí je zastavil. Nezvládl je, nebo jen trochu popustil opratě, aby předvedl okolí, jakou mají jeho lipicáni v sobě divokost, sílu a jiskru?

Číst dál...

Napsal a vyfotografoval Petr Hruška Ve ztemnělé místnosti sedí v rohu asi deset postarších mužů a v druhém několik žen s barevnými šátky na hlavách. Dostáváme stoličky. Na ohromném woku bublá olej a muži z něj hůlkami vytahují kousky tofu, vepřového a kuřecích pařátků. Každý má hlubokou misku rýžové pálenky, která nikdy nesmí zůstat prázdná. Po několika miskách máme dost, ale odmítnout přípitek je tady urážka.

Číst dál...

Napsal a vyfotografoval Mnislav Zelený Pozoruji, jak průtrž mračen bičuje střechu nově natřené katedrály a dláždění náměstí Bolívara. „Tak tomuhle tady říkáte suché období, Gerte?“ Náš příznivec, u kterého jako pokaždé v uplynulých pěti letech začínají a končí naše výpravy na venezuelskou řeku Río Caura, se jen usměje. Ví, že sem přijedeme za každé situace. Naše vazby na indiány Yek’wana z osady Wukuyadinňa jsou totiž příliš silné.

Číst dál...

Napsal a vyfotografoval Vít Moudrý Kráčely tu dějiny Středozemí, minojští králové a možná i bájný Minotaurus. Jsme na Krétě. Je iluzorní se domnívat, že ji lze poznat při jedné návštěvě, z hotelové pláže nebo taverny v přístavu. Je velká svou minulostí i přítomností. Má úžasnou atmosféru. Je vidět, cítit, a přesto je těžko uchopitelná. Zcela ji uchopí pouze rodilí Kréťaně. Ti sice přikládají velkou váhu své příslušnosti k Řecku, avšak v protikladu k tomu se považují za zvláštní a mimořádný národ. Já s tím souhlasím.

Číst dál...

Napsala Anna Šmídová, Foto autorka textu a Jan Schlindenbuch Silnice z přístavu Palopo se kroutí jako nekonečná horská dráha. Po několika hodinách konečně projíždíme bránou vzdáleně připomínající vstup do rožnovského skanzenu. Pitoreskní toradžské vesnice však mají s muzeální strnulostí skanzenu málo společného a obřady jejich obyvatel nejsou pouze víkendovou kratochvílí pro všetečné turisty. Neobvyklé zvyky a barevné vesnice navazují na prastaré tradice místních obyvatel – Toradžů. Původní náboženství je součástí souboru starých pravidel nazývaného aluk. Podle legendy přinesl lidem aluk od bohů hrdina Puang Buralangi. Kromě náboženství obsahuje právní nařízení, rituály, tabu i praktické znalosti uplatňované například v zemědělství. Aluk určuje běh života Toradžů.

Číst dál...